pátek 28. prosince 2007

Tak příště ...

... tedy myslím tím v novém roce ... moc se neopijte, abyste pak nemuseli hnedle řešit nějaký průser. Na druhou stranu, pokud bude ten rok tak hrozný jako tenhle, tak možná, že bude lepší do něj vstoupit s nějakou tou opičkou.
Ale "JÁ", starý optimista, si myslím, že bude o něco hůř.

Vánoční řádění

Kdo mě zná, tak ví, že je těžké mi vyvrátit představu o tom, co lidé očekávají od Ježíška. Já totiž žiji v přesvědčení, že ručičkama upatlaný dárek potěší křehkou lidskou duši víc, než něco moc drahého, moc úžasného a moc toužebně očekávaného.
Díky tomu jsem už věnovala své pekařské výroby, které se daly jíst pouze když se máčely dost dlouho v čaji, ozdoby z vizovického těsta které se rozpadly, atd. Většina věcí však došla bez úhony svých nových majitelů ... musím říci, že má rodina i kamarádi jsou skutečné osobnosti, neboť mi to nikdy ještě nehodili na hlavu.
Letos to odnesly skoro všichni stejně. Přátelům jsem totiž nasněhulákovala a rodince napytlounovala.
Tak tohle jsou sněhuláčci a sněhuláci...



























... a tohle jsou Pytlouni. Pytloun je pták, který vrchem papá pytlíky a spodem je kaká ... vždyť to znáte, máte to také tak.

Asi jsem byla moc hodná ... možná až moc

Kromě požadované noční košile jsem dostala ještě pár milých dárků. A protože jsem byla skutečně moc hodná, tak i jeden který bych určitě oželela. Díky němu jsem také došla k rozhodnutí, že být příliš hodná se nevyplácí a letos hodlám přeci jen trochu zlobit ... pro jistotu.
Dostala jsem totiž váhu. Ano, takovou tu osobní, na kterou si stoupnete, pak se trochu předkloníte, aby jste přes celý ten blahobyt co nosíte na těle viděli na to číslo. Pak se předkloníte ještě víc, protože nevěříte svým očím.
Tak ta moje kromě těch neuvěřitelných čísel ještě umí ... tedy uměla by, kdy neháze stále Error ... měřit tuk, vodu a bůh ví co ještě. Ta váha je do 160 kg a můžu vás ujistit, že její nefunkčnost na mě nelze hodit, neboť tolik skutečně nemám. Sestra dostala stejnou (také byla moc hodná) a ta funguje ... k její velké nelibosti.
Ježíškovi tedy nezbylo nic jiného než jí vrátit a přivést mi novou ... jenže oni už neměli :)

Abych nezapomněla, součástí byl i náhubek, abych prý tolik nežrala ... dokonce i s návodem.

Vánoce a PMS

PMS je něco co nesnáším a nesnáším i to blbé označení. Na druhou stranu je to pokrok, když můžete říci, že máte PMS ... zatímco váš protějšek si stejně myslí že jste ubulená hysterka s pozorohodným žaludkem, když snese to co jste schopna zkombinovat.
Když se u mě spojí PMS a Vánoce tak to znamená že:
1. v rámci nostalgie vytáhnu moji stranou ošoupanou vánoční knížku o tom, jak dětičky pana hajného připravili v kruté zimě zvířátkům stromeček s něčím na zub
2. dojata upustím slzu, když se v romantickém cajdáku dva setkají a ruce se podají ... např. Láska přes internet
3. chleby se sádlem prokládám lineckým, kyselým zelím, topinkami, čokoládou, atd., hledaje marně to, na co mám chuť
4. v jeden okamžik nosím ve 23°C rukavice, šálu a troje ponožky, abych nezmrzla ... a potom zase odhazuji svršky v dáli
5. pohádám se s maminkou nad vánočkou, protože každá přeci víme jak se to dělá
6. spím
7. vytahuju staré vánoční ozdoby po babičce a vzpomínám na staré dobré časy, které jsem nezažila
8. v jeden okamžik běhám po lese jako rozzuřená saň s chutí zabít tu svini co uřízla jedličku v půlce a pak v slzách objímám onen nebohý stromeček a omlouvám se mu za lidské plémě nedobré
... a prostě zažívám spousta dalších krásných vánočních chvil.

čtvrtek 20. prosince 2007

"Je ti teplo děvče?"

"Ne, mrznu jako drozd," chce se mi zvolat, ale nikdo se mě neptá. V naší knihovně je totiž v zimě jako v morně.
Nevím jak u vás, ale u mě vyvolává chladno zvýšenou potřebu teplého čaje a následného vypouštění ... právě jsem byla ve fázi dvě.
Celá budova ukrývá několikery toalety. Bylo pro mě velmi nutné nějaké navštívit, a tak jsem se rozhodovala mezi těmi v přízemí a těmi ve skladu. Vyhrál to sklad, neboť mě bolelo celé tělo jako psa a do přízemí se musí ze schodů.
Jenže všechno má své mouchy, i když ty by na oné místnůstce ve skladu chcíply. Proč? ... protože si tam člověk připadá jak v Mochovských mrazírnách.
Po chvíli se totiž začnete pátravě prohlížet, aby jste se přesvědčili, že na sobě nenesete čárový kód ani nápisy jako např. Čínská pánev nebo třeba Pod svíčkovou.
Jdu si uvařit další čaj a potom až nastane fáze dvě, asi přeci jen slezu ty schody.

úterý 18. prosince 2007

Vánoční přání

Pro Vás, kterým jsem neposlala své přání smotané z drátu, korálků a papíru, zde předkládám jedno Garfieldovo moudro.

Takže krásné a pohodové Vánoce, hodně štěstí, zdraví a jiného nedostatkového zboží ... a nezapomeňte se otočit tou správnou stranou :)


Týraná

Kdybych se nestyděla, tak udělám pár ilustračních aktů, abyste viděli, jaká jsem chudinka malá týraná.
Kočky již dávno pochopili, že po lidském těle se výborně šplhá, neboť má tu užasnou vlastnost a to měkkost, do které lze zarýt drápky. Poškrábaná jsem skutečně všude. Takhle seškrábané nohy nemám ani když v létě při bloudění v divočině se prodírám houštím. Mé ruce, záda, ramena, nohy a i jiné části mé osoby jsou jasným důkazem krveprolití.
Existuje Liga pro týraná zvířata a tak by mě zajímalo, jestli také existuje Liga týraných lidí zvířaty.

Ňadro pro ňadra

Knihovna se zapojila do projektu Orbis Pictus. V naší malé studovničce teď stojí Srdce , jehož autorem je Petr Nikl.
Já osobně mu říkám "Pučící ňadro", neboť mi připomíná prostě víc prso než srdce. Vevnitř je spousta hejblátek a různých vyluzovačů zvuku a když tam někdo hraje a celé ňadro hučí, tak si jeden přijde jak na Matějské v dávných dobách. Celá akce je na podporu centra Mama help . Takže pokud nemáte co dělat, přijďte k nám si zabrnkat.

pátek 14. prosince 2007

Když se dva potkají ...

... v mém případě dvě.
Loni jsem si založila účet i přesto, že institucím, které tvrdí, že vaše peníze u nich budou jako v bavlnce, sídlícím ve výstavních a dokonale čistých budovách a zaměstnávajících spoustu asertivních kravaťáků do třiceti let, nevěřím.
Tenkrát tam šla se mnou Martina, a dá se říci, že toho blonďáka odrovnala, svým necudným úsměvem a tím, že jim vycumlala spoustu bonbónů. Mělo to však úspěch a tak jsem přišla k účtu, při kterém nemusím do banky ani páchnout. Stačí prostě internet a mobil.
Jaké však pro mě bylo hrůzné zjištění, když jsem hodlala opět pouze za bzukotu obrazovky poslat peníze na stavební spoření a ono to nešlo. Limit je limit, a tak jsem se rozhodla pro další, vcelku bezbolestný kontakt s bankou ... telefon. Na druhé straně mi nějaká méně asertivní slečna zdělila, že JÁ zaručeně si jednorázově limit nezvýším, že to jen ONI mohou a to osobně. Ptala jsem se jestli existuje ještě nějaká bezbolestná cesta. Nevěřícnost v jejím hlase mi spustila kontrolku, že jsem se asi zeptala na něco, co přeci ví každý. Odpověď ostrá jak břitva gilotiny zněla... osobně příkazem v bance.
Přiznávám se, že vkročení na půdu nebezpečnou jsem dlouho odkládala ... do včera.

Vlezla jsem tam a předstíraje že studuji informační tabuli jsem se snažila nepůsobit, jakože jsem se rozhodla banku vykrást. Celou dobu mě pozorovala slečna od pultíku. Když jsem došla k názoru, že už dále nemohu otálet, a že nevím jestli patřím do běžných účtů nebo mezi výběry a vklady, přišourala jsem se k ní. Sdělila jsem ji svůj problém a byla jsem pravděpodobně prvním zákazníkem, který měl k vyplňování příkazu osobního asistenta. Vypadalo to asi takto:
Slečna: "Sem napište číslo svého účtu."
Já: "Tady někde musí být ta kartička." ... asi pětiminutové přehrabování v peněžence. Radostný výkřik:"Je tady!!"
Slečna: "Sem číslo účtu příjemce."
Já: "Aha, to bude horší." Odhodila jsem peněženku a začalo lovit svůj šílený diář. Když jsem ho našla počala jsem ve velkém množství papírků s recepty na muffiny, s odjezdy autobusu nevím dávno už kam, s neznámými telefonními čísly, atd. hledat číslo účtu. Našla a zapsala.
Já: "Nevíte kam s těmahle čísličkama?"
Slečna: "Tohle je variabilní a tohle konstantní symbol."
Já: "Děkuji."
Slečna: "Sem napište telefonní číslo."
Já: "Mně umřel telefon, tak já se ho pokusím oživit." Masáž srdce a pak hledání ... tentokrát marně. "Musí tam to číslo být? Já ho nemůžu najít." *
Slečna: "Je to lepší, ale nutný to není. Sem napište částku a sem se podepište."
Já v duchu: Uf, zvládla jsem to.
Slečna: Tak nějak si to prohlíží a pak říká. "Zkuste ten podpis ještě jednou."
Prostudovala jsem svůj vlastní vzor a vytvořila podobný počet kudrlin.
Já: "Už je to dobrý?"
Slečna: "Už je to lepší."
Pak mi dala jeden papírek, rozloučily se a každá jsme si šla po svém.
Pokračování:
Za pět minut mi na to zvonil telefon a ona slečna mě lákala zpět do banky. Když jsem tam přišla, tak mi zdělila, že se moc omlouvá, ale že si stále nepamatuje na kterých vzorech se nesmí škrtat špatný podpis. Celé jsem si to tudíž zopakovaly a pak s pocitem, že jsme na tom vlastně stejně si popřály krásné Vánoce.

* Můj telefon je nemocný, takže používám telefon mé neteře a nejsem s ní právě velký kamarád.

čtvrtek 13. prosince 2007

Ukradená historka

Martina mi ráno vyprávěla, jak si byla koupit za rohem něco k jídlu. U pokladny je takový ten stojánek s kafema (více hnusu v jednom).

Vypadalo to prý asi takto:
Fronta lidí a u pokladny stojí dámička:
Dámička: "Jaké kafe byste mi doporučil?"
Pokladník: "Zkuste třeba to Tchibo, to je moc dobré."
Dámička: "Né, to né."
Pokladník: "Tak to druhé, to dražší."
Dámička: "Tak to už vůbec ne. Já vůbec nevím které si vezmu."
Pokladník: "Tak co zkusit nějaké české?"
Dámička zhrozeně: "Ježkovy voči, ani pomyslet."
Pokladník bezelstně: "Tak si puste plyn."

úterý 11. prosince 2007

Robotizace ....

... už zase o kousek postoupila.
Cha, co je proti mě elektronický katalog? ... jen obyčejný soubor bibliografických záznamů uložený kdesi v mašině, což si nedokážu moc představit. To já jdu, šilhavým okem zahlédnu knihu a se zvoláním: "Ha, ta má určitě piktogram*," vyškubnu knihu z regálu abych zjistila, že tomu tak skutečně je.
Na druhou stranu katalog bývá zpravidla ke všem stejně milý i nemilý. Nemívá pocit, že na čtenářovo konstatování: "Vrátit", se dá odpovědět jinak než vrácením. Takže do dokonalého robota mi zbývá jen potlačit emoce.
Nebo že bych byla tak dokonala jako Marvin a tudíž z toho naprosto depresivní?

* To znamená, že je špatně zařazený.

Malý test inteligence

Tohle jsem v poslední době viděla nejčastěji, když jsem zvedla hlavu od papírů ... kdo by to nepoznal, tak jsou to moje nohy a kočičí uši.












Že vám to pořád nedochází?
Stala jsem se knihovníkem z povolání :)

pátek 7. prosince 2007

Dolehlo na mě stáří ...

... nebo alespoň nerozumím dnešním mláďatům.
Ve vrácených knihách (horrory a dívčí četba ... což je v mých očích také horror) jedné slečny jsem našla papíry na kterých krom tužkovitě vyhlížející postavičky byly i nějaké výlevy srdeční a odkaz na blog. Jelikož blog podle mě nepodlého zákonu o ochraně osobních dat, nahlédla jsem. Možná proto, že název blogu byl tak .. ehm zajímavý. Když jsem došla k soupisu požadovaných dárků, zorničky se mi rozšířily úžasem. Takže abych trochu pozastavila zub čas, rozhodla jsem se zde uvést svůj seznam vánočních přání.
  • pryč z Prahy
  • spánek ... dlouhý a nerušený
  • novou práci
  • gumáky
  • čelovku
  • už mě nic nenapadá
ten seznam jsem potila dobrých deset minut a stále se mi vracel ten spánek.

Pozn.: Původně jsem chtěla jen noční košili.

čtvrtek 6. prosince 2007

Mám pověst nenažrance

... a šíří se dál jako oheň.
Vidím-li jídlo, dané všanc davu, oči se mi rozzáří a jako Pavlovův pes začnu slintat ...
Jeník nás dnes obdaroval čokoládovými bonbónky, které neměly chybu. Jen málo který muž dokáže uspokojit tolik žen najednou jako Jen. Poté co jsem mu napsala o mé kapičce potu, která my s kápla z nosu do výstřihu, vtrhl do kanceláře hodlaje mi jí osušit. Jen co jsme zažehnali onu kapku (ve vší počestnosti), vtrhl do kanceláře Ondra, aby mi věnoval půlku svého pendreku, neboť můj bernardýni pohled, který jej provázel včera, když opouštěl knihovnu s touto pochoutkou byl asi vskutku nepřehlédnutelný.
A tak tu čekám, upírám pohled na dveře ... snad mi ještě někdo něco přinese, haf.

středa 5. prosince 2007

Už mi chybí jen berla ...

..., ale při mých belhavých nožkách se možná do roka dočkám ... dřív než té svatby.

Tak utrhnout Barborku jsem si opravdu nestihla. Byla jsem do deseti večer v práci a běhat po nocích parkem mi přijde dost nevhodné, tedy pokud místo vdavek nechcete spíš potomka s otcem neznámým ..., i když mě už by to bylo srdečně jedno. Upřímně, i kdybych to stihla, kočky by mi jí ožraly a žádná svatba by nebyla stejnak.
Mikuláše jsem však zvládla s předstihem. Sestru jsem už o víkendu zavalila nejen skautským táborem, ale i spoustou zbytečností.

úterý 4. prosince 2007

Advent je tady

Tak a tohle je můj letošní adventní věnec. Adventní věnec má jednu výhodu, ať na něj naplácáte co naplácáte, vždycky to vypadá dobře.

Víte co to je?










  • Skautský tábor
  • Slum na předměstí Říma
  • Adventní kalendář pro moji sestru
  • Satelitní městečko

čtvrtek 29. listopadu 2007

Maskování

V poslední době hodně papám ... tedy ještě víc než obvykle. A když jeden hodně papá, tak co? ... to co vás napadlo taky, ale hlavně ukládá na horší časy. Když jsem včera lezla do vany a zahlédla se v našem obřím zrcadle, tak jsem měla jasno. Čas plesů se blíží, půjdu o šibřinkách za pomeranč. To však přináší jistá úskalí. Jak změnit svoji zelenou barvu nezralého pomeranče na oranžovou? Možná bych mohla jíst jen mrkev. Jenže to bych zase mohla zhubnout a oschlý pomeranč dělat nechci :(
A tak nevím, jsem z toho úplně nešťastná. Možná půjdu spíš za Magrátu (jasně že jsem se spletla ... Anežka) Nulíčkovou. Vysoký klobouk nebude tak těžké sehnat ... jen jestli mi lidi budou prokazovat tu patřičnou úctu.

středa 28. listopadu 2007

Chemie v praxi

Je zvláštní jak různě lidi chápou podporu ve vypjatých situacích. Dalo by se říct, že se dělí do tří skupin a to: skupenství pevného, plynného a tekutého.
Ti co vám před zkouškou říkají věty jako:
"Hele to udáš, neudělala to je Cecílie a to proto, že na to kašlala. Jo, taky to neudělala Klementina, ale Žeryk to udělal, i když o uši." ... tak to jsou ti skupenství tekutého, neboť vaše naděje na úspěch se roztečou jak led na slunci.
Pak jsou ti pevní, ti podávají podporu slovy:
"Neznám nikoho kdo by to neudělal. Učíš se celé dny a nejsi žádný blbec. Však on Hanuš Hemola není tak hrozný, aby tě nepustil dál." ... to jsou ti, co vaše naděje na úspěch zpevní.
Poslední skupina je jasná. Těm jste ukradení a takže na vás prdí ... :))

Tím vším jsem chtěla říct, že mám zkoušku za dvě, ale zasloužila jsem si jedna :))))))

pondělí 26. listopadu 2007

Hurvínek

Pořídím si dřeváky, gatě na šle a koloběžku ... oči už jako Hurvajs mám :(
Vstávala jsem v 6:00, šla do práce a po práci tu ještě tvrdnu až do teď ... je opět 6:00, ale večer. Z počítače mám oči na vrh hlavy a hlavu jako balón. Teď běžím do divadla.
Nemám já ten život skvělý .... cháchááá

čtvrtek 22. listopadu 2007

Kde domov můj

"Zapějme si hymnu naši", chtělo se my zvolat po ránu v metru.
Asi se ten den předtím hrál nějaký hokej nebo nějaká jiná divná hra, kde diváci řvou a skáčou s vlajkou v ruce. Její nehty totiž byly nalakovány v barvách naší vlajky.

úterý 20. listopadu 2007

Rybička happy

Pořád slyším, že mám smutně tvářící se ksicht a říkám pořád ach jo ..., ale co s tím mám dělat????
Abych trochu rozveselila svoji tvář a dala najevo, že jsem vlastně strašně šťastná koupila jsem si sponku s rybičkou. Rybičky také nemají právě veselý výraz a tak má tahle pro případ na hřbetě napsáno HAPPY FISH.
Jenže já jsem ten diskriminovaný levák a rybička je pravičák. Takže rybička v mých vlasech vypadá jako chcíplá šťastná rybička.

Přesípačky

Předpokládám, že přesýpací hodiny dnes u sebe nosí tak maximálně nějaký cvok pro zviditelnění svého malého nanicovatého já (nemám je, zviditelnit se dokážu i jinak) ... omlouvám se Smrti.
Ale i tenhle historický měřič času našel své nové uplatnění ... například u nás v domácnosti se jeden mrňavý objevil na zrcadle v koupelně.
Je nastaven na tři minuty a odměří vám dobu čištění zuby.
Celá cacná jsem se rozhodla to vyzkoušet. Výsledek mě vyděsil. Mám hubu plnou zubů, ale po minutě a půl jsem měla pocit, že už nemám co čistit. Vydržela jsem drhnout do necelých dvou a půl minut a pak jsem se rozhodla do tříminutového procesu čištění započítat i vyplachování tlamičky a kartáčku.
Kdybyste někdo ode mě dostal k Vánocům přesýpačky, tak věřte, že je to ze škodolibosti.

pondělí 19. listopadu 2007

Nečekejte pochvalu ...

..., té se vám stejně nedostane ... zvláště pak od rodinných příslušníků. Je to prostě banda nevděčná.
Víkend u sestry ve zasněžené vísce nedaleko Jičína má zaručeně své kouzlo. A protože se blíží Vánoce a moje rodná sestra se do domečku přestěhovala ani ne před měsícem, rozhodla jsem se udělat jí radost a uháčkovat jí něco do okna ... na vesnici se mnohem víc sleduje co má sousedka za oknem, neboť výzdoba je důkazem šikovné hospodyně, starající se o teplo domácího krbu.
Koupila jsem si na to zlatou přízi ... tedy že je opravdu z ryzího zlata usuzuji podle ceny jednoho ubohého klubíčka ... a vyzbrojena popisem hvězdy usedlav a za kvákání se sestrou počala tvořit.
Když jsem měla skoro celou hvězdu hotovou (chyběl mi jeden cíp), žádostiva pochvaly ukazovala jsem jí sestře:
"Jak se ti líbí?"
"Chybí jí pátý cíp." ... utřela mě má rodná. Nabroušena a na duši raněna jsem dodělala cíp.
Pak se přijeli na nás podívat rodiče. Ukazuju hvězdičku mamce a ptám:
"Uháčkovala jsem sestře hvězdu do okna."
"Jenom jednu?" ... zeptala se ona.
Nakonec jsem uháčkovala ještě druhou :(
A TAK SE PTÁM, KDE JE TA POCHVALA????????????

Cha cha cha

Název tance přesně vyjadřuje záchvat smíchu, který vyvolává pohled na mě a na mého synovce při tanci.
Jako garde jsem měla tu možnost "historicky se znemožnit" na prodloužené.
Čtyři povinné tance a dost ... synovec to přežil.
Valčík nám skutečně nešel, mé nohy předváděly něco mezi kroky valčíku, vláčením lodě po Volze a pádem do bezedných hlubin.
Čača už byla mnohem lepší ..., tedy když jsem v půlce tance přišla na to, kdy se otočit a kdy šlapat na místě. Stáňa moji neschopnost nekomentoval, jen mě požádal ať se otočím celé a nevracím se zpět.
Pokud jde o valtz, musí být velmi zajímavé sledovat pár, kde muž je šestnáctileté ucho s dvěma metry a dvaceti kily a snaží se udržet v náručí třiatřicítku se sto šedesáti i s botama, nadváhou a počítající nahlas rytmus ... raz, dva, tři, ...
Polku synovec nenávidí a vždy zdrhá, neboť se to nedá odšlapat. Odskotačil to hrdě, možná to bylo tím, že jsem ho vedla já a mé pevné sevření nepovolilo do posledního taktu.

pátek 16. listopadu 2007

Životní role

O to vystoupit na divadelní prkna jsem nikdy neprojevila zájem. Můj dědeček byl ochotník a moje sestra jako mladé děvče (tedy mladší než teď) hrála pro prťata pohádky. Můj talent je ale spíš v náhlém osvícení ... co na srdci to na jazyku. Přesto jsem už pár rolí ve svém životě získala ... nechtěně.
Heč, byla jsem princeznou ... to zlou v Soli nad zlato. Pak při vytváření tabla jsem byla zlá čarodějka s otráveným jablkem ..., ale byla jsem přeci po Sněhurce druhá nejkrásnější v království nebo ne? Třetí má role byla božská. Nerada se hádám a tak jsem jako jediná vranivláska s klidem přenechala role indiánských squau svým blonďatým spolužačkám a zabalena v prostěradlo jsem v roli Manitua přijímala duše zemřelých.
Má poslední role se nebude vymykat mým předchozím. Budu Baba Jaga z Mrazíka.
Hrozně se mi líbí, jak si vždycky ty filmové krásky stěžují, že dostávají jen role prostoduchých krásek nebo role kladné ... to JÁ můžu hrdě říct, že mé role jsou skutečně charakterní.

středa 14. listopadu 2007

Půlnoční království

Znáte takové ty pohádky o zemích kde slunce nesvítí? Tak takový mi připadá tenhle podzim. Je strašná tma a slunce jako by neexistovalo.
Probírala jsem to s holkama v práci a vyplynulo z toho pouze to, že na severu se z nedostatku světla sebevraždí. Jenže já se přeci nebudu věšet, když bych se při své šikovnosti přitom zabila. Ne, nevyjde to na stejno. Oběsit se znamená, že o vás lidi řeknou "chudák holka nešťastná", ale když si přitom způsobíte smrtelná zranění na něž podlehnete, nikdo pro vás ani kroupu neuroní, ale za to se stanete terčem vtipů.
Co z toho vyplývá ... nepověsím se (nepište mi do komentáře, že je vám to líto).
Já to řeším prací. Tedy takovou, která mě nejen baví, ale uspokojí nejen moji duši, ale i bříško.
Takže jeden zvláštní koláč sladký a jeden slaný předkládám jako antidepresivum.

Jmenuje se to Televizní koláč, ale nevím proč.


1 1/2 hrnku polohrubé mouky
2 lžičky prášku do pečiva
1 hrnek cukru
3/4 hrnku nahrubo posekaných ořechů
1 vejce
5 - 6 lžic oleje
5 - 6 nastrouhaných jablek

Prostě se to všechno smíchá. Pokud budete mít pocit, že je tam nějak moc jablek a že se to nespojí, chce to důvěru a snahu. Pak se to upeče a napatlá polevou.

1/4 kostky másla
2 lžíce rumu
1 lžíce horkého mléka
1 hrnek cukru
3 lžíce kakaa

Prostě se to umíchá ve vodní lázni dohladka.

Druhý je slaný a zaujal mě proto, že tam jsou tvarůžky ... které jsem tam nakonec nedala.

Koláč sýrový

250 g polohrubé mouky
150 g bílého jogurtu + -
1 lžička prášku do pečiva
1 vejce
špetka soli

Umatláme těsto ... v časopise bylo napsáno vymícháme, haha
Rozmatláme po vymazaném a vysypaném pekáči, posypeme na kostičky nakrájenou slaninou, jarní cibulkou a syrečky ... v mém případě paprikovým hermelínem, nechci být bezdomovec. Jemně posypeme kmínem a pokud zůstanete u syrečky tak sladkou paprikou.
Dobré je to hlavně teplé, pak je to také dobré, ale dá se to použít i jako vražedný nástroj.

úterý 13. listopadu 2007

Mé hnusné xenofóbní já

Metro je pro mě asi tak příjemné jako horská dráha, jenže na dráhu člověk vleze jen v případě, že si chce zařvat a následně vyplivnout cukrovou vatu.
Včera v jedenáct večer, jsem se jako vždy vracela z divadla a proti mě se posadil mladý muž. Moje truchlivé myšlenky se pohybovaly na zábradlí Nuselského mostu, protože doba zkoušek se blíží a hlava zeje prázdnotou. Mladík dosedl ťukaje do svého mobilu pisátkem. Byl oháknutý za peníze, co mě by stačily na oblečení na rok i s botama. To vše mi bylo dost ukradené, ale když začal popotahoval způsobem, při kterém se mi dělalo špatně a mé myšlenky kroutící se v mukách zoufalství začaly dostávat povážlivé trhliny, hodila jsem po ně velmi zlý pohled.
Nereagoval a popotahoval dal ... jako popis by bylo přesnější říct, že to tahal z paty. Začala jsem skládat jedovatou otázku na téma, že šaty dělají člověka jen způli a způli chování a jestli by se nemohl vysmrkat. Obvykle nabízím plačícím dívkám kapesník, ale jelikož jsem přešla na látkové kapesníky, tak jsem usmrkánkovi nemohla posloužit.
Když už jsem se nadechovala, abych tak ukojila svou potřebu svobody slova, začal mluvit do telefonu ... rusky.
A to osobě tvrdím, že nejsem proti nikomu zaměřená, tedy kromě .... a taky ....

Doba honu ...

... ukázala svoji tvář i v Praze ... lépe řečeno, na schodech v prvním patře našeho domu.
Když jsem šla v jedenáct z divadla, málem jsem šlápla na šest vyrovnaných ušáků ... nechyběl ani bažant.
Přestože jsem z venkova, dávám jako správný srab, přednost jídlu bezejmennému a neurčitého tvaru. Když jsme měli králíčky a já je všechny pojmenovala podle kamarádů na trati Trauč - Chlumec, tak to se pak těžko pochutnáválo na králíkovi na zelenině, jestliže jste věděli, že na té mrkvi leží Andrejs z Hostinného. A pokud to můžete hladit a ono to na vás oddaně čumí, tak to pak žerte!!!
Takže, ať žije pokrytectví.

pondělí 12. listopadu 2007

Polechtání na dušičce

S naprostou jistotou o sobě mohu zkonstatovat, že jsem člověk naprosto průměrný, ničím nevyčuhující z řady ... tedy kromě častého vzdychání, brblání, cynismu a tak. Přesto mám štěstí na spoustu zajímavých lidí, vyčuhujících z řady, někdy až stojící kus od ní.
S jením takovým človíčkem jsem se potkala i na rekvalifikačním kurzu NKP. Maruška je opravdu velice zajímavý človíček a právě ona mě upozornila na tento film.
Na film jsem vyrazila v sobotu do multikina, kam se opravdu nehodí, což dokázalo i složení diváku. Bylo nás asi třicet a byli jsme všichni takový vcelku normální. Nikdo z nás si nenesl mega colu ani mega popcorn, neřval a nevypadal jako chodící modní časopis.
Once je film založený na nádherných písničkách Glena Hansara a Markéty Irglové. Celé je to v rámci příběhu o české přistěhovalkyni a irském pouličního hudebníkovi, které si zahráli již zmínění písničkáři. Pokud by jste čekali slaďák s dobrým koncem, tak jste vedle.
Duše při tomto filmu tak trochu posmutní, ale ne moc, protože takový už je život a pohádky se přece nedějí. Chyťte se za packy a vyrašte do kina.

pátek 9. listopadu 2007

Paní Kyselá

Při cestě k metru je jedna pekárna. Nevím proč, ale mám tam štěstí na prodavačku, které říkám paní Kyselá. To je ten typ člověka, u kterého nikdy ani s dobrým slovem nepochodíte.
Pomalu se sunoucí fronta vypadá vždy trochu nervozně, neboť každý čeká jestli jí u pultu vyfasuje nebo jestli bude mít štěstí na tu druhou.
Bez rozdílu věku, pohlaví a jiných činitelů, se k ní chováme všichni stejně, když nás dostane do drápů: Trochu se přikrčíme a s vyděšeným úsměvem na ni v odpověď na její kyselé "prosim", bázlivě zvoláme: "Dobrý den, dva rohlíky prosím ... děkuji". Je to k ničemu, hodí po vás znechucený pohled i ty dva rohlíky a vyštěkne cenu. Ve snaze se jí přeci jen přiblížit dojde vždy ještě k jednomu pokusu o poděkování ... zbytečné a ty rohlíky od ní jsou pokaždé takové nakyslé.

úterý 6. listopadu 2007

Knihovnice v představách ...

sestry představené (hlavní knihovnice) je elegantní dáma, otevírající svoji náruč přicházejícím čtenářům, s touhou podělit se o informace.
Tak přesně tohle nejsem ... o eleganci a touze se dělit nelze v mém případě ani mluvit. Představa, jak se třímající knihovní jednotku a v šedém kostýmku vrhám s jiskrou v oku (to je naopak přání pana ředitele) na příchozí čtenáře, ve mě vyvolává představu Svědků Jehovových postávajících v ulicích. Když mě někdo požádá nebo vypadá skutečně zoufale, tak přispěchám se svoji troškou do mlýna, ale vrhání to ne ... ještě by se lekli.
Pokud jde o eleganci, tak to už je pravděpodobnější to vrhání ... a následné čtenářovo zdrhání.
Představa lodiček ve chvílích kdy mi přimrzají prsty ke klávesnici, ve mě vyvolává skutečné bouře ..., ale nikoli bohužel nadšení. Mé myšlenky se tudíž pohybují v místech, kde mé nohy hřejí teplé doma pletené ponožky, krk obtáčí šál po babičce (zápach kuliček na moly není k zahození) a ruce se chvějí v bezprstých rukavicích.
Šál už mám, ponožky, které my z pestrých zbytků vln plete sousedka také a pokud jde o rukavice, tak mám na stole knihu o pletení doplňků ... co bych byla za knihovnici, kdybych si neporadila.

Myslím, že Terry Prattchet ví o knihovnících víc než někteří již výše zmínění knihovníci:

Hluboko ve sněhu, uprostřed větrem smetaných blat seděla kolem chladnoucích kamínek skupinka podomních knihovníků a všichni uvažovali o tom, co spálí teď.
Toničce se nikdy nepodařilo o knihovnících moc zjistit. Byli něco jako toulaví kněží nebo učitelé, kteří se občas objevili i v těch nejmenších a nejzapadlejších vesničkách, aby doručili to zboží, třeba modlitby, léky nebo informace, bez nichž lidé vydrží celé týdny, ale občas jich naopak potřebují větší množství najednou. Knihovníci vám mohli půjčit knihu za penny, i když často byli ochotni vzít si místo peněz i jídlo nebo lepší obnošené šatstvo. Když jste jim naopak nějakou knihu dali, měli jste deset půjček zdarma.
Někdy mohl člověk zahlédnout dva nebo tři jejich vozy stojící někde na plácku za vesnicí nebo na pasece v lese a ucítit pach klihu, který vařili, aby s jeho pomocí opravili nejstarší a nejpoškozenější svazky. Některé z knih, které půjčovali, byly tak staré, že černý tisk v nich byl tlakem očí dychtivých čtenářů opotřebován do šeda. Knihovníci byli tajemní. Říkalo se, že jediným pohledem odhadnou, jakou knihu potřebujete, a stačí, aby řekli slovo, a oněmíte.
Ale tady a teď hledali Proslulou knihu T.H. Držmišky "Jak přežít v pustinách sněhových".
Situace se stávala neudržitelnou. volci, kteří táhli jejich vůz, přelomili jho a zmizeli ve sněhové vánici, kamínka byla téměř vyhaslá, a co bylo nejhorší, zbývala jim jen jedna jediná svíčka, což znamená, že už brzo nebudou moci číst knihy.

Prattchet, Terry. Zimoděj. 1. vyd. Praha : Talpress, 2007. 220 s. Příběhy ze Zeměplochy. ISBN 978-80-7197-318-8.


pondělí 5. listopadu 2007

Odešla umřít

Víte jaké to je když nevíte co cítíte?

středa 31. října 2007

Adoptuj si svojí šičku

Nekupuju noviny a nečtu je, neboť žádné zprávy, dobré zprávy. Výjimkou je čtení přes ruku v dopravních prostředcích.
Dnes jsem se dočetla o dětech v Indii, které zaměstnávají známé oděvní firmy. Nejsem vyhledávačem značkového oblečení, takže bych pouze mohla moralisticky pokývat hlavou, ale nějak mě to po ránu nebere.
Došlo mi však, jak může být život paradoxní. Jedna kolegyně v práci má ráda děti, ale i oblečení. Je spojkou našeho oddělení a UNICEFu, dělá besedy pro děti a ze všeho nejvíc by chtěla dítě. Na druhou stranu je strašná hadrářka. Tolik oblečení co má ona by obléklo celý chudý svět a ještě by zbylo na Marťany, kdyby jim u nás byla zima. Když si začne s holkama povídat na téma oblečení od blabla, tak já jen zírám nad svojí nevzdělaností.
V čem tedy spočívá genialita celé situace? Firmy si uvědomily, že ženy mají rádi děti a oblečení. Tak vlastně taková žena kupující si jejich oblečení, svým způsobem adoptuje na dálku dítě, které onu věc ušilo ... co na tom, že větší část peněz dostane zprostředkovatel. Všichni jsou přeci spokojení, ona žena má co na sebe, ono dítě má pár frfníku do rodinného rozpočtu a daná firma má svoji prestiž, obchodní domy a šéfové dovolenou na Haity.

úterý 30. října 2007

Medové Vánoce

Budou Vánoce, a tak pokud nejste naprostí odpůrci včelího vosku, ovčího rouna a hadrových panenek, vydejte se na Vinohrady do obchůdku chráněné dílny Ignis. Koupila jsem si tam svíčky a medem vonící voskové andělíčky.

Lovec Pampaliny a tygr

"Dobrý den, dovolte abych se představil. Jsem lovec Pampaliny ... ano, ten slavný a neohroženy lovec Pampaliny jsem já."

Boj s tygrem
Hrůzostrašné historky o Čičinovi, lidožravém se donesly až k uchu slavného Pampalinyho. Ten si právě hověl v houpací síti, když přiběhl pošťák s telegramem v němž stálo:
HRUZA STOP TYGR STOP STRASNICE STOP POMOC STOP
Pampaliny nelenil (to by také nebyl on), vyskočil ze sítě přímo do svým pupek (notno podotknout, že skol nebyl nijak plynulý, ale ...) a vyrazil první tramvají do Strašnic, aby se na vlastní oči (lépe řečeno kůži) přesvědčil co je pravda na oné historce.
Již několik týdnu pobýval v džungli plné dravé zvěře, ale Čičin lidožravý se neukázal. Až jednoho časného rána se objevil v celé své kráse. Pampaliny však nikdy neucouvl před žádným nebezpečím a ve chvíli kdy se tygr vrhl na jeho klín v klidu se věnoval dál své snídani. Tygr zmatený situací se nevěřícně díval na svoji oběť a místo prokousnutí hrdla začal příst a zajímat se o lovcovu ryze vegetariánskou snídani. To však Pampalinyho namíchlo, neboť o jídlo se nikdy nedělil. Vyděšený Čičin se tedy usadil na jeho klíně a čekal co bude dál.
Obrat nastal v okamžiku, když se z nedalekého křoví vyloupla nová oběť. Čičin se mohutným skokem odrazil a jeho drápy zanechaly na nebohých nohou slavného lovce věrný otisk levé zadní tlapy.

Papalinyho verze se od verze našeho reportéra tak trochu liší, ale jsem v demokratické zemi, takže dejme mu šanci ... jen nepatrnou ...

" ... poté co se objevil strašlivý tygr, vrhl jsem se na něj s holýma rukama. Boj byl zprvu vyrovnaný, ale tygrovi začaly záhy docházet síly a z mého sevření se nemohl vymanit ..."

Nemůžeme zde vypisovat celé vyprávění slavného lovce, ale čtenář sám si udělal jistě představu o Pampalinyho neohroženosti.














Uznávám, že na této fotografii se zdá, že Čičin se utkal s Yetim, ale jsem přeci lovec Pampaliny a ne nějaká ženská, takže od kolen na horu se zásadně neholím :)

pondělí 29. října 2007

Do Humpolce daleko ...

... a tak jsem odvezla hliník do Toulcova dvora. Mají tam kontejnery i na baterie a na takový ty zbytky, které doma dáváme na kompost.
Taky tam mají koníčky, prasátka, husičky, slepičky, kočičky a králičky, takže si mužete zařehtat, zachrochtat, zagagat, zakvokat, zamňaukat i zastříhat ušima.

pátek 26. října 2007

Asi jsem pozadu

Teto týden jsem už půjčovala dvakrát knihu s názvem
ZAČÍNÁM ŘÍDIT LIDI - POPRVÉ MANAŽEREM.
Jedné slečně bylo šestnáct a druhé patnáct.

Podzimní spartakiáda ... pěkně to se mnou cvičí

"Když se nedaříííí, co se dařit mááá ..."

Miluju podzim, ale to už jsem asi říkala, jenže tenhle mi nějak nevychází. Už minulý týden jsem měla pocit, že se mi celý život sere ... omlouvám se, ale jiný výraz to nevystihuje tak přesně.
Většinou se hned po ránu ukáže jestli by nebylo lepší vlézt někam do nory. Například minulý čtvrtek jsem roztrhla po ránu své jediné čisté a taky bohužel nové punčocháče. Dost mě to rozladilo, ale když jsem ztratila v metru šátek a utrhlo se mi zároveň ucho u kabelky, bylo mi jasné, že to je na noru.
Prostě není dne, aby nebyl horší než ten předchozí. Možná, že to souvisí s tím podzimem.
Stále na mě v metru ze všech časopisů a novin čumí titulky typu: Už je to tady ... sychravo, chřipky a deprese; Nedostatek světla?; Zasloužíte si relax; Odjeďte za slunce, utečete depresi; ...
Tak nevím, relax mě asi nečeká. Mám tam nasyslené tři pračky prádla, kupu učení na zkoušku a jediný relax by mohl být kočičí obklad, ale v těch článcích se předpokládám píše "natáhněte se na pohovku a ne, dělejte někomu pohovku".

Poooomooooc
... a nic :(((
Pooooomoooooc
... a zase nic :((((
Poooooomoooooc
... ticho :"""""((((((((((((((((((((

pondělí 22. října 2007

Králíček

Láska mého otce ku mě jest nepřeberná...
Šiju. V posledních měsících vlastně ani nic jiného u rodičů nedělám.
Je to tím, že jsem se rozhodla udělat lidem radost, a tak šiju na Vánoce co se dá a protože tohle bude číst i sestra, nemůžu říct co :). V neděli jsme seděli takhle u kávy a já radostně zašívala křídlo. Tatínek hodil obočí nahoru, kriticky se na mě zadíval a pravil:
"Děláš celý život jenom kraviny."
Zakroutil hlavou a pak si významně mlaskl, aby tím zdůraznil celé své znechucení mojí osobou.
Ráda bych jej vzala něčím po hlavě, ale mám ho přeci jen ráda ... a on to tak přeci nikdy nemyslí.
Odjela jsem a pár dní na to mi volala sestra. Ptala jsem se jí jestli zná moji historku s králíčkem. *
Pravila, že ano. Prý když volala rodičům, zvedl mobil tatínek a místo radostného "Ahoj má milá dcero", na ní vychrlil:
"Máš sestru vola." ... a vyprávěl jí mojí historku.
Co z toho plyne za poučení:
TATÍČEK MĚ MÁ RÁD, I KDYŽ JSEM V JEHO ZBYTEČNÝ VŮL.

*Historka s králíčkem
Když opouštím rodnou hroudu, vstávám před čtvrtou ranní a vybíhám s batohem nacpaným jídlem do chladné noci. A tak jako obvykle tomu bylo i onoho pondělí. Bohužel mým osudem je vidět všechna poraněná, trápená a mrtvá zvířátka ... tudíž i toho krasného vyděšeného králíčka mi nebylo dopřáno nevidět. Vzala jsem ho do náručí a snažila se to vyděšené zvířátko uklidnit. Byl zraněný a tak jsem s ním letěla domů za taťkou.
Celý den jsem se snažila dovolat rodičů. Nakonec jsem se dozvěděla, že ho zabili, neboť měl protržené hrdlo, ale nevím jestli tomu mám tak úplně věřit.

Čas mrkve

Mrkev je jedna z těch zdravých potvor, které jsem schopna cpát kamkoliv. Takže jeden výýýýýýýborný a povedený závin :)

Závin z mrkvového těsta plněný jablky

250 g Hery
1 hr. jemně strouhané mrkve
2 hr. polohrubé mouky
špetka soli

Upatláme těsto, rozdělíme na dva díly a vyválíme. Naplníme přehneme a pečeme.

Na náplň:
krájená jablka
skořice
vanilkový cukr
mleté oříšky
rozinky

Zima na krku ...

... a tak jsem vyrazila do lesa stavět domeček pro skřítky. Neříkejte, že na ně nevěříte. Vochomůrku s Křemílkem znáte všichni a nepodivujete se nad jejich existencí. Pak žijí ještě jiní skřítci lesní (ti dva jsou prostě něco jako celebrity) a ti prostě nelezou lidem na oči ... lze se jim divit?
Tak tohle je můj letošní domeček.



















Čím jsem starší, tím víc se při stavbě chovám jako Kaplický, a míň jako dítě ... např. nedělám zahrádku, ale za to mám štít.
Asi půjdu ještě jednou do lesa a pokusím se udělat dětskou verzi. Skřítkům se bude určitě líbit víc.

úterý 16. října 2007

Prý božské

Setřásla jsem ze sebe poslední zbytky nezdaru po závinu a vrhla se na pečení s novou vervou.
Takže předkládám recept na:

Nugátové muffinky v úpravě mé

4 vejce
70 g hnědého cukru
asi 130 g lískooříškové české nugety (tři ty kalíšky)
100 ml mléka
80 ml oleje
200 g mouky (recept původní uváděl 220 g, ale betonem košíčky nenaplníte)
3 lžičky prášku do pečiva
120 g mletých vlašských ořechů (původně tam byly mandle a snesly by se určitě i pražené lískáče)

Vejce se ušlehají do pěny s cukrem. Přidá se nugeta, mléko a olej. Nakonec vše ostatní.
Plní se košíčky a peče se.
Po vystydnutí se muffinek rozřízne a naplní (tvaroh se utře s nugetou, ale pokud jste líní a nebo jako já nechcete běhat pořád dokolečka Albertem a hledat ještě jednu nugetu, tak použijte jako já čokoládový smetánek :))

Bez komentáře

Palácové zahrady na jižním svahu Hradčan.












Keltské ženy ...

... to neměly lehké.
Taky o nich moc nevíme. Dějiny jsou prostě psané o mužích a pro muže.
Výstava to byla vskutku zajímavá, ale spíš z hlediska antropologického a archeologického. Většina lidí to jen tak proběhla, neboť čekali pikantnosti typu kasta panenských kněžek nebo bojovnice typu Rudá Soňa.
Ve skutečnosti šlo o to ukázat jak např. podle zploštění holeních kostí lze odvodit, že většinu života trávily ženy v podřepu při domácích pracích, kdy přibližně umíraly a v kolika byly provdávány.
Prostě obyčejný život obyčejných žen.

Výstava: Poklady keltských žen - doteky naší minulosti (Lobkovický palác)

Skočkomluva

Trpím skočkomluvou. Většina lidí, více či méně vyšinutých, trpí samomluvou, v případě jistého rozpolcení mluvou (častěji hádkou nebo nadávání) se svým druhým já.
Skočkomluva je už to další stádium a ráno vypadá asi takhle:
"Čičinek má krásný ouška, opička jedna mourovatá. A co teprve ten čumáček, áno ... ukousnu ti ocásek Prťko ..."

sobota 13. října 2007

To už snad nelze ani nazvat kávou

Šla jsem si o sobotní směně uvařit kávu. Kolegyně mě požádala ať jí uvařím taky.
Zeptala jsem se s jistým zděšením v hlase:
"Tu tvoji?"
Odpověděla že ano a bezelstně se zubila.
Tak jsem jí ji uvařila. Když jsem jí pak nesla ze schodů obávala jsem se, že jí "rozsypu".
Znáte ještě někoho, kdo si do malého hrníčku dá lžičku instantní kávy, dvě lžičky sušené smetany a šest i víc lžiček cukru? ... kam potom má člověk nalít tu vodu?



Kéž byl byla jednou celá bílá ...

Abyste se dostali do obrazu:
Nesli jsme (já a Pacholíček) kamarádce do nemocnice knihy. Jednu mi vrátila s tím, že jí četla a neboť je to taková pidi kniha, nabídl se Pacholíček, že jí do knihovny odnese, abych se s tou by-ichlí nemusela vláčet.
Druhý den jsem odpoledne zjistila, že jí mám stále na kontě, a tak jsem napsala liebesbrief Pacholíčkovi.

Toto je naše korespondence:

Já: Ty jeden zly tvore ... kde je Tracyho tygr?
P: V mem modrem batuzku, ktery je uzamcen ve skrince.....
Já: A mas tam take nejakou dobrou bastu, aby jsi tam nesel zbytecne ... musis mit obe ruce vyvazene az za mnou pujdes :))
P: hmm, takhel to vypada, ze budu muset, tu drobnou knihu, drzet obouruc

Pak se zastavil osobně, aby mi přinesl jablečný sen, což je k jídlu, a zdělil mi, že i když se nikdy nevezmeme, tak mi může věnovat něco do bříška.

Já:Ty jsi pohrbil muj sen ... nebudu cela v bilem stat po tvem boku :"( Alespon tedy ten jablecny sen ze mam ... mam cim zajist svuj zal
P: :-)))) ty by sis nepripadala jako jedna velka bila koule? :-)

NENÍ NA ZABITÍ?

pátek 12. října 2007

Jsem těhotná

Ne, nejsem, ale asi tak fakt působím.
Má kamarádka je těhotná ... skutečně ... a protože není vše jak má být, je v nemocnici ... tedy přesně v Podolí. Podolská nemocnice je pro každého synonymem porodnice.
Když jsem bydlela v Modřanech, tak jsem vždy u Podolské vodárny zvedla oči, že bych po případě zvedla i prdel, kdyby nastoupila nějaká ta budoucí matka. Asi nejsem jediná kdo to dělá.
Když jsem včera nastupovala do tramvaje, tak mě hnedle chtěl nějaký pán nechat sednout. To bylo náhle radosti. Pacholíček který jel se mnou, jen velmi špatně zakrýval pobavení a já jsem chudáka pana slušného málem roztrhala ... už asi nikoho nikdy nepustí.

čtvrtek 11. října 2007

Znáte to?

Takové ty dny, kdy melete z posledního? ... takový mám dnes.
Nejraději bych se někde zahrabala, ale ani na to nemám sílu. Když jsme šla před chvílí do schodů, tak jsem si vzpomněla na film Ať žijí duchové.
" ... vršek by šel, ale spodek nechce ..."
" ... nohy ... co nohy? .... Dřevěný ... Kde? ... Moje ..."

středa 10. října 2007

Záplata na dušičky

Do bříška jsem schopna dodat mnoho receptů, ale na dušičku jich tolik nemám. Takže jedny stránky, jedné úžasné renesanční osobnosti ...

úterý 9. října 2007

Zklamání

Já vím, já vím, já vím ... že nemám od filmového zpracování knižní předlohy nic čekat ... a nečekala jsem.
Hvězdný prach od Neila Gaimana patří ke knihám mého srdéčka. Je to nádherný pohádkový příběh napsaný s nohama na zemi a hlavu v oblacích o lásce a tak.
Když jsem šla do kina nečekala jsem zázrak, ale že to bude chvílemi fraška poplatná době jsem opravdu nepředpokládala.
První půlku filmu jsem byla v šoku. Ne jen že jsem si představovala některé osoby úplně jinak (např. Tristanovu matku jsem viděla jako nádhernou až éterickou bytost a ne, řekněme pěknou, ale zralou dámu), ale v okamžicích kdy celé kino umíralo smíchy nad De Nirovými předváděním se v dámských spodničkách jsem zatínala zuby.
V knize je cítit, že čarodějka nemá slitování a je hnána touhou po srdci hvězdy, tady je to spíš komická ženská, která by pro krásu svého zevnějšku šla na plastiku.
Ani dědicové trůnu nejsou bezcitné a lstivé lišky, ale skoro kladně působící troubové.
Druhá půlka již byla o dost lepší, objevila se i jistá dávka poetičnosti, která mi opravdu chyběla. V příběhu toho vůbec dost chybělo z knihy samé.
Místo krásné pohádky vlastně vytvořili komedii pro všechny.

Asi jsem však jediná kdo není právě nadšen. Všem kolem se to líbila a dokonce Spáčilová utrousila, pro ní tak neobvyklé, slovo pochvaly.

Nepodařenec

Když se nedaří, co se dařit má ...
Peču ráda, neboť mě to uklidňuje ... možná spíš baví, obzvlášť včera mě to pobavilo hodně ...
Pekla jsem svůj oblíbený závin z jogurtového těsta. Vždycky se mi povedl ... tedy do včera.

Jogurtové těsto na závin

1 bílý jogurt
200 g Hery
400 g hladké mouky
1 prášek do pečiva

Uhněteme těsto, rozválíme. Plníme jablky nebo tvarohem.

Výhoda tohoto zavinu je, že vás nikdo za pomoci utěrky nenutí dělat z těsta průklepák. Je to prostě snadné když:
1. Použijete hladkou bílou mouku.
2. Máte váleček.
Nesnadné se to stane když:
1. V rámci zdraví pečete z celozrnné mouky. V praxi to znamená, že těsto se drolí a láme.
2. Nemáte váleček a použijete lahev od vína ... dlouho jsem žádnou nemohla najít, vypadalo to, že budu muset použít tu od skotské whisky ... je hranatá :)
Těsto se nedalo jen tak vyválet, ale pak se drželo stolu div že na mě nekřičelo. O balení úhledného závinu nemohla být ani řeč. K překvapení kočičích přihlížitelů mého snažení jsem se začala smát ... smát není ten správný výraz, vlastně jsem se dávila smíchy.
Celou tu neforemnou hromadu čehosi jsem přesunula na plech a pozorovala jak se hrůza peče.
Ještě, že je lidská paní domácí tak vděčný strávník :)

Aby jste se taky zasmáli ...

pondělí 8. října 2007

Koupel

Když je lidských bytostí v bytě víc, kočky dělí svou lásku mezi všechny přibližně stejně ... tedy Garfield by asi řekl něco na ten způsob, že více lidí, více rukou, více krmení.
Když v bytě zůstanete přes noc sami zaručuju vám, že veškerá tato láska padne na vaši hlavu a to doslova.
Ze "spaní" pak vnímáte ten fakt, že s vámi tam je pět koček ... a vnímáte i takové věci, jakože nějaká dokonce zvrací. Jediné rozumné co můžete udělat je otočit se na druhý bok a nechat to na ráno.
Ano, nechala jsem to na ráno a dokonce až na po snídani ... odkládání se však někdy moc nevyplatí. Při ranní kávičce jsem pozorovala bitvu mezi Pidikočkou a Viktorkem a ani preventivní pištění prtětete mnou nehlo ... co se mnou hlo bylo až když prtě projelo oním blitíčkem a uklidilo tudíž za mě. Vzdychla jsem, odhodila telefon se slovy: "Ségra musím končit a jít vykoupat kočku protože ..." ... na druhé straně jsem ještě zaslechla dávení.
Popadla jsem prtě a za nářku (jeho) jsem ho odnesla do koupelny. V umyvadle pod proudem vody zmlknul. Už jste někdy myli kočku? Už jste jí někdy jako dítě balili do ručníku? Už jste někdy fénovali kočku? ... Já ano.

čtvrtek 4. října 2007

Ponožky

Kamarádka se rozhodla sportovat. Bydlí nedaleko Staromáku a jejím cílem je doběhnout z náměstí na Letnou a zpět. Při této představě se mi dělají mžitky před očima. Orosím se už při dobíhání autobusu a ještě si jasně vzpomínám, jak jsem se natáhla na Smíchově letos na jaře.
Mé cíle jsou tudíž o něco skromnější. Rozhodla jsem se, že si protáhnu tělo při oblékání ponožek.
Dosud jsem si ponožky oblékala v zásadě tak, že jsem si sedla a za pomocí kmitavých pohybů se snažila trefit se na nohu. Teď si hodlám navlékat ponožky ve stoje, s přitáhnutím si kolena k bradě a ladným pohybem vklouznout do ponožky.
Pokud vám to přijde snadné, tak věřte že mně nikoliv. Vypadá to asi takto:
1. Postavím se na jednu nohu a začnu se nejistě kymácet.
2. Pokusím se zvednout nohu, což není tak snadné vzhledem k mé vyvinuté postavě.
3. Začnu poskakovat, neboť neudržím rovnováhu.
4. Pak zjistím, že buď mám krátké ruce nebo dlouhé nohy ... vzdálenost mezi rukama s ponožkou a špičkou nohy je až propastná.
5. Nakonec si vyčerpaná sednu a obléknu si jí starým dobrý způsobem.

středa 3. října 2007

Pidikočka objevuje nové světy


Kočičí vesmírná federace v čele s kapitánem mourkem Čičinem rozhodla, že pokud jde o využití mezihvězdné brány mezi planetou Chodbou a neznámou planetkou Koupelnou bude na průzkum vyslán nový člen posádky Bert, zvaný Pidikočka.
Pidikočka bez velkých problému překonala otvor mezi prostory a vrhla se do nového dobrodružství. První útok na sebe nenechal dlouho čekat. Bitva s Hadrem byla skutečně tvrdá, cucky létaly vzduchem a Hadr se záhy vzdal a zalezl mezi Skříň a Vanu. Pidikočka bez bázně a hany vyrazila vpřed a ve škvíře mezi Pračkou a Vanou se utkala s dalším útočníkem. Chuchvalec vlasů, tento stále se měnící útvar, patří mezi nejnebezpečnější a nejzákeřnější obyvatele planety Koupelna. Střetnutí mezi Pidikočkou a Chuchvalcem dopadlo nerozhodně, neboť Chuvalec využil znalosti terénu a možnosti metamorfózy a zalezl do nepřístupného otvoru.
Další nepřítel byl obzvlášť záludný, neboť používal optického klamu a mátl Pidikočku svojí proměnou v její identickou kopii. Pidikočka zmatena tímto nepřítelem (... dokážete si představit boj sami se sebou?) se po pár minutách dala na útěk a vrátila se branou do jisté náruče planety Chodba.

Vzhůru nahoru na horu

Chtěla jsem na výlet a tak jsem dostala co jsem chtěla ... když jsem pak večer chodila jak ehm ehm kačer a kručela, tak mi tatínek nemilosrdně sdělil: "Chtělas na výlet? ... chtěla. Tak nekruč." ... prostě soucitu se jeden nedočká.
Jak je v naší rodině zvykem, tak na výlet se jezdí brzo ... což znamená časné vstávání. Ze Špidlu jsme vyrazili něco po osmé a digitální teploměr již zdály hlásal něco kolem 5°C, což byla informace bez které bych se vcelku obešla. Po vydatných víkendových deštích bylo Bílé Labe skutečně ohromující.














Podél zurčící vody jsme se vyškrábali až na Luční, kde místní vzácná tundra s mým milovaným vřesem hojila moji bolavou duši. Zamávali jsme Sněžce (já osobně jsem na ni udělala dlouhý nos, neboť jsem se tam nemusela pro tentokrát škrábat) a vyrazili na hranici.



















Cesta po polské straně je vždy nádherná, neboť Krkonoše z této strany jsou tvarovány ledovcem a tudíž nechybí zde ani ledovcová jezírka.














Trochu nevýhodou je místní kamenitý terén, kdy je lepší být kamzík než člověk.
Přes Polední kameny jsme kolem čtvrté dorazili na Špindlerovu boudu a my dva opozdilci (tatínek a já) jsme belhaje z kopce vydatně pomlouvali toho zběha vepředu (maminku), která z kopce skotačila jako kůzle.

Tato fotografie je jasným důkazem, kde je moje místo ...

středa 26. září 2007

Mám to ...

... a vůbec z toho nemám radost ... možná malinkou. Asi je to tím, že každou radost lze zkazit něčím horším co jednoho čeká.
Takže co je jeden zápočet proti maxi soupisu tezí na zkoušku závěrečnou?

úterý 25. září 2007

Pohádka se špatným koncem

Dnes ráno jsem byla políbená. Čičin si mi vyskočil na klín a než jsem se nadála lípnul mi hubana ... pak se na mě zadíval. Pokud očekával, že se ze mě stane kočka, tak jsem ho hluboce zklamala.
Čičinku promiň, ale já skutečně nejsem zakletá princezna, prostě jsem se takhle narodila ... kvak

Nekamarádí se mnou můj blog

Pomóóóóóc ... můj blog se zbláznil, nenechá mě po mým jménem odpovídat na komentáře ... takže jsem anonym a můžu si psát co chci :)

sobota 22. září 2007

Budík nové generace

Vrní, škrábe, kouše, skáče a v případě největší nouze si vám lehne na obličej. K jeho "výhodám" patří nerozbitnost, neboť když jej shodíte z postele na zem, opět si vyskočí zpět. Budí v + - 5 minut kolem půl šesté. Barva zrzavá. K dodání ihned :)

pátek 21. září 2007

Diskriminace mé maličkosti

Ve slovníku cizích slov je napsáno:
diskriminace = rozlišování; rozdílný, jiný přístup k jedné skupině než k jiné nebo k celku

Každý pravděpodobně spadá do nějaké té diskriminované skupiny ... já osobně spadám do několika skupin ... malá, obézní, žena, duševně nevyrovnaná a taky levá.
Hned v první třídě mi paní učitelka Kavanová napsala do notýsku:
Je levá jak poleno, nemá cenu přeučovat.
Mělo to své výhody, jako jediný levák ve třídě jsem psala propiskou a nikdo se nesnažil se mnou cokoliv dělat ... domnívám se, že za to hlavně mohla moje tvrdohlavost a nechuť k vynuceným změnám, což jsem dokázala už při porodu. Levácká diskriminace mě od té doby provází životem. Nucená jsem psát zleva doprava ... to mi řekněte, které dítě je tak chytré, že v první třídě umí napsat své jméno pozpátku ... ano, JÁ :) Kdysi sehnat škrabku na brambory bylo skutečně umění ... bohužel nakonec mi jí přivezla tetička ze zahraničí, takže brambory mě neminuly. Už vás nějaký pravák učil plést a háčkovat? ... hrůza. I takové blbosti, jako jsou obrázky na hrníčkách jsou dělány pro praváky. Nevím proč si každý myslí, že levák = nemehlo. Výkřiky typu: "Proboha, nemůžu tě s tím nožem vidět" nebo "Ty si s tím uděláš dítě" a podobně, mě opravdu urážejí. No a samostatnou kategorii tvoří nůžky.
Moje neteř se potetila a tak máme o jednoho leváka víc a jelikož jí je těch třináct (myslím), tak už je velká holka a měla by si začít stříhat nehty sama. V Praze je specializovaná prodejna pro nás levoruké. Ale musím říct, že cena nůžtiček na nehty je vcelku závratná ... ještě, že jsem se to naučila s praváckejma ... a pak že poleno.

středa 19. září 2007

Bzzzzzzzzzzzz

Šklíba psala, že kdyby byla knihovnice zvíře, tak by byla včela ... něco na tom bude ... teď jsem si připadala jako trubec.
S širokým úsměvem mě na informacích přepadl mladík, že jej z oddělení map poslali do dětí, kde máme plán města (?????).
Povytáhla jsem obočí a vylovila plán z roku raz dva. Mladík rozšířil ještě víc svůj úsměv a já jsem s hrůzou očekávala, že se mu ta vrchní půlka zvrátí dozadu ... takový pocit hrůzy ve mě vyvolával naposled Muf. Bylo to horší, neboť sladce pravil:

"Nemohla byste se mi podívat na internet, pokud tedy nevíte kde je Bartolomějská?"

Věděla jsem a tak jsem začala vysvětlovat. Nakonec jsem mu to našla v mapě a ještě nakreslila, načež se zeptal jestli nevím co je tak za kino. Vypálila jsem že Ponrepo a přidala sladce informaci o nutnosti registrace. Sdělil mi, že tam dneska byl a že průkaz má.

Bože, teď se vrátil ... jak si asi myslíte, že se jmenuje tramvajová zastávka u Bílé labutě? ... jasně že Bílá labuť.

úterý 18. září 2007

Tak nevím ...

... jestli mi nechce moje kočka něco naznačit.
Když jsem přijela k rodičům, tak přišla aby si označila svůj majetek. Očuchala mě, znechuceně se zatvářila a pořádně si mě označila. Chápu jí, když se jí o gauč otírá tolik kocourů.
Pak demonstrativně chodila do biologického odpadu (prostě kbelík na zbytky) a vyžírala bramborové slupky. Aby toho nebylo dost, ustlala si v novinách.

Babka na kaštanu

Když jsem včera jela vypruzená kolegyní k paní doktorce, tak jsem se zastavila pod kaštanem. Nebyla jsem sama. Kaštany tam sbíral i jeden stařík.

Povídá mi: "Víte na co je sbírám?"
Na to já: "Na mazání na klouby?"
Trochu se zarazil, ale pak mi povídá: "Vy z toho děláte mazání?"
Já: "Ne, ale mí rodiče ano."
On: "Aha, já je sbírám proto, když jedu takovou tou polstrovanou tramvají, tak je pokládám na sedačky, a když si na něj nějaká babka sedne, tak jí tlačí."

Tak tomu říkám moderní verze Princezny na hrášku :)


středa 12. září 2007

Krkavčí matka

Bylo mi svěřeno na pár hodin pidikoťe ... Albrecht z Valdštejna zvaný Bert, slyšící na Pidikočka.
Je pravda, že za těch pár dní je z pidikočky minikočka a jestli to takhle půjde dál, čekám brzy přerod v normálkočku a pak v maxikočku. Podle toho jak se se mnou včera rvala o stříkačku na krmení a řvala u toho jako bych jí mučila, z ní pak bude obrkočka ... a jak známo obři jsou lidožraví, tak nás sežere.
Pohaněním Albrechta jsem chtěla zmírnit svojí hanbu, kterou si musím přiznat ... jsem mizerná matka.
Dostala jsem do rukou vcelku čisté kotě a po pár hodinách v mé péči, jsem vracela kotě doslova zas... , no prostě špinavé na obou koncích. Tlamičku a bříško mělo od mléka a prdelku ... však to znáte.
Zaznamenala jsem však velký úspěch ... čůráme sami ... na jídelní stůl.

úterý 11. září 2007

:(((

Tak jsem si pyšně říkala, že už mě lze najít ve vyhledávači. Možná jsem magickou hranici otevření překonala ale spíš proto, že ne že by ke mě chodilo tolik lidiček, kterým jsem dala odkaz, ale proto, že se hlavně vyhledávám sama (pěkná věta o třech "že", teď už vlastně čtyřech).
Taky mi nikdo nepíše komentáře ... ani moje rodná.
Pokud nikdo nic nenapíšete, tak vám asi povolím opravování chyb ... je mi jasný škodolibci, že na to se chytnete.

Už to začalo

Podzim vzbuzuje všechny vášně ... tedy ty moje.
Vyrazila jsem na hřbitov ... tentokrát na kaštany. Lezla jsem tam mezi hroby a vypadala jako zloděj lucerniček. Stále jsem nemohla žádné najít, což ve mě vyvolávalo zoufalství. Nakonec jsem našla a s nadítíma kapsama a výrazem milionové výhry v loterii odkráčela podrbat psa zahradního.
Dneska jsem na chodníku před barákem sbírala vlašáky. Jsem dítě venkova, a proto vím, že věci se nevyrábí a nelze tudíž koupit pouze balené v obchodě, ale dají se utrhnout, sebrat, vypěstovat.
Včera jsem z okna pozorovala spadlá jablka na zahradě a přemýšlela o závinu.
Už chybí jen sbírání listí, večery s knihou zachumlaná v dece a s čajem a ten každoroční sen o dokonalé muži, který vyrobí draka a půjdeme ho zachumlaní a v gumákách pouštět na pole.
To všechno ještě přijde, podzim prostě miluju a ve svých vášních jsem stálá.

pondělí 10. září 2007

Vauuuu, dnešek se nepovedl

Bude ze mě Sněhurka ... nejen v předsíni máme zrcadlo, ale i nad vanou ... obří, to abych se v něm viděla v celé své nahé kráse. Je to strašný, jsem prostě v kraji zdejším, nejkrásnější. Dneska mám dokonce už i bělostnou barvu. Nutně jsem potřebovala punčochy za rozumnou cenu a v Tescu měli tělovky jen v barvě kterou nazývám posmrtná. Také bylo nutné přemístit z bodu A do bodu B kolo. Celou cestu pršelo a fičel vítr, k tomu jsem měla tříštvrťáky a nejkrásnější nohy na světě s vlastním vzorkem ... prouhy ... podle toho ke žiletka projela. Teď jsem na cestě do divadla v sukni která vypadla z batohu jako první a nedávno mi byla volná ... už není. K tomu ta posmrtná barva nohou, mokré rozcuchané vlasy a baťůžek plný knih.
Ah jo, zítra snad bude líp.

pátek 7. září 2007

Mám podezření, že...

... mě člověčí paní domácí bere k sobě do hnízda kvůli tomu, aby ukázala svému muži jak lze dopadnout ... tak snadno a vychytrale lze totiž dosáhnou celoživotního obdivu.
Podezření jsem pojala poté, co jsem se zahlédla v zrcadle ve výtahu. Je to takové to zrcadlo, kde díky osvětlení vidíte vše o co nestojíte. Další zrcadlo máme v předsíni a ještě jedno v práci ... nechápu to. U nás doma nikdy Žádné nebylo. Jediné, kulaté, je zastrčeno za skříní a i to v koupelně nad umyvadlem bývalo do nedávna dáno tak vysoko, že jsem si viděla tak nanejvýš čelo (od té doby co ho tatínek posunul níže, mívám závratě).
Zrcadlo se vůbec moc přeceňuje. Tak například zrcadlové písmo je pro nás leváky mnohem méně náročné na rozluštění než třeba návod k digitálu. Nebo třeba Alenka v říši za zrcadlem ... mě je úplně jedno jestli je vidlička na té či oné straně a vůbec nechci běžet, když chci stát ... a co teprve úlomek zrcadla v oku Káje ve Sněhové královně ... to je pouze důkaz znečištění ovzduší.
A my pokrytci si musíme připustit, že takové "nastavené zrcadlo" není nic pro nás.
ZRCADLA BY SE MĚLA ZRUŠIT

čtvrtek 6. září 2007

Blázním a recykluju

Ve 2h 17min jsem se probudila za hučení deště a větru s myšlenkou na recyklaci biologického odpadu.
Někde jsem totiž zahlédla ... pokud si to má tříděním postižená duše nevymyslela ..., že magistrát hodlá oslovit občany právě kvůli banánovým šlupkám, ohryzkům a jiným jim podobným. Nevím, recyklace nedožerků je krásná věc, ale takové kontejnery na drobné železo a hliník by byly myslím přínosnější.
No, a pak jsem usnula s tím, že nevím kam s víčky od zavařenin.

středa 5. září 2007

Není krásná?


Tak tuhle tu krasavici jsem objevila na jednom blogu. Nevím o čem je a čí je (našla jsem ho náhodou, když jsem hledala střih na slepici) ..., ale ta kočka je skvělá.

úterý 4. září 2007

Realita versus Hollywood

4.9. 2007
Chtěla bych se stěhovat jako v americkém filmu ... kráska opouštějící byt svého drahého bývalého, hodí na postel tašku a do ní nahází pár svršků. To celé proběhne, i s ledabylým přehozením oné trochu větší kabelky přes rameno, během 10 vteřin (někdy stihne hodit i klíče do schránky). Pak je střih a ona kráska sedí zadumána v křesle v dokonale zařízeném bytě (... pokud nesedí na nádraží nebo v baru) i s takovými detaily jako je její oblíbená půlmetrová socha ... nic takového jsem jí neviděla s elegancí odhazovat do té tašky, tak kde se to tam vzalo?
Nevím, možná je to tím, že nejsem kráska nebo tím, že mé svršky nejsou právě miniaturní ... a to nevlastním ani tu sochu. Realita v mém případě vypadá asi takto: S baťůžkem na zádech a plnou taškou si to šinu na bus, který mě odmítá odvést, neboť začal nový školní rok ... a to je teprve malá část mého majetku :(

5.9. 2007
Tašku jsem nakonec dopravila v pohodě a bude to pravděpodobně tím, že jsem batoh nechala v práci. Veškeré tukové polštáře jsem si také dovezla ... Arny-i (pes zahradní) byl asi nažrán nebo je tak starý, že se mu do něčeho tak tvrdého a tučného nechce.
Tak již znám celé prozatímní osazenstvo bytu ... jak lidské, tak kočičí. Zrzek mě vzal na vědomí a nechal se i podrbat s pocitem: "když máš pocit, že musíš, tak si sáhni". Čičin na mě zíral z pod postele a nehodlal být kamarád. Na Ondru jsem málem zapomněla ... také mě vzal na vědomí a nabídl mi auto na stěhování ... to může udělat jen někdo, kdo mě nezná.
Dneska jsem se zbláznila a přestávají mi fungovat prsty. Jela jsem s baťůžkem knih, kabelkou, taškou plnou tašek a krabicí ... asi tunovou. Ruce mám jak loutka bez vodiče a toužím být bezobratlá. Přežila jsem autobus i vlezení do tramvaje ... tam jsem měla dostatek času přemítat o tom, jak se s plnýma rukama dostanu do knihovny, čím vymačkám kód a čím si otevřu ... málem jsem tu krabici nechala v tramvaji ... naschvál.

6.9.
Vše co jsem včera odvezla z bodu A jsem již nedovezla do bodu B ... zůstalo to napůl cesty, tudíž v knihovně. Dnes jsem radostně protančila deštěm se šedesátkou krosnou a obří krabicí opět do místa napůl cesty, takže to vypadá, že se vlastně stěhuju do knihovny.

7.9.
Už se blíží konec mého trápení ... podle zbytků v bodě A bych ani neřekla :(
Dneska jsem si vysloužila opravdový obdiv (no, obdiv to asi nebyl) od celého autobusu a i tramvaje. Jeden pán na mě pořád tak zíral, že jsem mu řekla: "..., že trénuju na Vánoce, neboť letos bude bohatá nadílka", usmál se zíral již méně nápadně.
Taky se už lepším při nástupu a výstupu do výtahu ... dnes jsem poprvé nastoupila čelem a čelem i vystoupila, heč .... zatím co včera jsem si při otáčení prsama zmáčkla šestku a den předtím couvala.

8.9. 2007
Huráááááááááá ... dnes jsem všechno odnesla (na 3x) ... kromě kola, to snad neponesu, ale odjedu na něm v pondělí. Zatímco v botě A se vyprázdnilo, v bodě B vyrostla strašlivá hora něčeho. Až to dám do kupy, tak snad si budu moci uvařit kávu (až si jí koupím) a dát si nohy nahoru. Podle velikosti oné hromady, to vypadá, že si do Vánoc ani nesednu, natož uvařím cokoliv jiného než je teplý Číňan nebo jiný instantní hnus.