Jedna kniha - jeden film - jedno divadlo

hodnocení: skvělá - strašný - šlo to

Zlodějka knih - Zusak Markus
Je to jako si zajít se smrtí na čaj. Sednete si a posloucháte. Hodiny utíkájí, ale příběh je tak strhující, že čas ani nevnímáte.
Děj se odehrává v době 2. světové války v Německu. Hlavní hrdinkou je dvanáctiletá Liesel, která má stále v patách Smrt, což v té době nebylo asi nic tak neobvyklého. Smrt má v knize (i v životě) vždy poslední slovo, nedochází tak k žádným neočekávaným zvratům. Také je to tím, že již dlouho předem vám vypravěčka s kosou (představa, která jí hodně baví) občas něco prozradí ... v časových souvislostech není příliš důsledná, asi se bojí, aby to s vámi pak nešvihlo a ona neměla práci navíc.
Kniha na mě nepůsobila nijak smutně či depresivně, možná proto, že se smrt nezdála tak ... nevím jak to říct :(
Trochu se mi z toho ztratila ta zlodějka, ale alespoň budete mít důvod si to přečíst.


Vejdi do prázdna
Ten název se k dílku hodí, i když Gaspar Noé to myslel asi trochu jinak něž já. Celou dobu jsem totiž měla pocit, že film je o ničem. Celé 2 a 1/2 hodiny jsem hledala smysl celého toho barevného kolotoče.
Drogová závislost (pobavilo mě to znázornění, stačí si sundat brýle a nebo se dívat na spořič obrazovky) a dealerství jsou tam jen takovým odrazovým můstkem k reinkarnaci podle Tibetské knihy mrtvých, takže jakýsi život mezi smrtí a novým životem.
Důležitý je tam prvek lásky, který je tu však předveden jako patologické vztahy kořeněné sexem (toho je tam skutečně dost) a danému slibu, který s tou láskou souvisí.
Příběh je však dost očesaný, taková kostřička, skutečných herců nebylo třeba (stačilo mít jen odvahu ukázat všechno a ze všech stran), trochu sterilní (i přes velmi naturalistické scény potratu, atd.) a barevné (tak na zánět spojivek).
Celé to končí takovým trapným šmírováním soulžících párů v hotelu Love (prostě bordel) a nalezením té správné osoby k novému početí ... a hurá na svět!!!
Poznámka na závěr: Pokud chcete po hlavní představitelce, aby hrála go go tanečnici, tak jí to nejdřív naučte.
Mimochodem na Csfd to spóóóustu kladných ohlasů, takže jsem asi první komu se to nelíbí ... někdo musí být první :)

Lulu
... jméno hlavní představitelky, ale klidně jí říkejte třeba Evo.
Scéna v podobě bílé krychle se mi líbila, téma hry podle Franka Wedekinda se mi také líbilo, jen mi to přišlo strašně zkratkovité a tím i působící neosobně. Tereza Voříšková mě mile překvapila, to jsem nečekala. Je pravda, že jsem čekala něco víc strhujícího, ale ani v Komedii není vždycky posvícení. I přesto se mi to líbilo, slovo unešená však použít nemůžu.
Jestli jste na tom někdo byl, můžete mi osvětlit postavu v bílém? ... svědomí?

Dostala jsem dárek ...

... recenzi
Tedy dárce není autorem, tím je Vojtěch Rynda z Lidových novin. Recenze se týká Alenky v říši divů a není příliš laskavá k poslednímu Burtonovu dílku. Já jsem také nebyla nijak laskavá v hodnocení, a proto jsem jí dostala. Kvílela jsem, vrčela a tvářila se znechuceně, div že jsem nezačala skandovat: Já chci Alenku! Já chci Alenku! No jo no, nemůže se mi všechno líbit, na můj vkus trochu moc ze široka a příliš velkolepé ... ať žije studio Walta Disneyho :(
To je však jiná pohádka, chtěla jsem vlastně psát o něčem jiném a to o té recenzi, Králíčkovi a Pacholíčkovi. Tahle trojka se totiž nacházela v kanceláři, když jsem tam přišla. Králíček jásal, že už mě nemusí hledat kdesi v útrobách knihovny a já jsem jásala, že jsem dostala dárek.
Než jsem však odešla, Králíček se na mě vrhnul, že se ještě musí podívat na jedno slovo z recenze do slovníku cizích slov. Výraz zní "IDIOSYNKRATICKÝ". Takový je prý Burton režisér. Já osobně to nejsem schopna ani přečíst a sem, to po písmenkách opisuji. Vlastně by stačilo napsat: jedinečný, neopakovatelný, ojedinělý apod., ale proč, když se tam to slovo tak krásně vyjímá. IDIOSYNKRAZIE je prý také nepřekonatelný odpor k někomu nebo k něčemu ... tu já mám, k cizím slovům.
Pacholíček není v této historce pouze kulisou, ale má tu svůj štěk, neboť kdo ho zná tak ví, že naopak trpí idiosynkrazií vůči českým slovům. Také jeho odhad nebyl zas tak daleko od pravdy, ale to mě nemůže překvapit, neboť Pacholíček se nepotí, ale "perspiruje", a když chce říct, že jsem drzá (a to říká často), tak jsem "impertinentní".
Co dodat, ti dva se hledali až se našli. Králíček bude ve svých recenzích pro rozhlas používat cizí slova a Pacholíčka bude používat jako slovník cizích slov ... no a já si budu nadále připadat jako blbec :)

Světy kolem nás

Nikdy jsem nepochopila, proč se festival Jeden svět jménu právě takhle, já to spíš vnímám jako tisíce světů v jednom ..., ale kdo jsem já :)
Letos jsem zvládla tři projekce, a to je na mě až dost. Některé mě zklamaly, ale lze vůbec mluvit o zklamání, když u těchto dokumentů je důležitější "o čem" než "jak"? Možná ano, pokud vám nezúčastněným hlasem někdo, komu už na věcech kolem nezáleží, předčítá správu o znásilnění, je mnohem větší předpoklad, že i vy přistoupíte na hru, že je to "normální". Chceme prostě vidět svět lepší, a tak je prostě jednoduší přidat se k onomu předčítači.
Nejvíc mě oslovil film Pizza v Osvětimi, pro svoji syrovost, s kterou byl nabídnut pohled na mezigenerační rozpor mezi otcem, který prošel koncentrákem a dětmi, kterým tato zkušenost chybí. Láska nebývá založena na vzájemných prožitcích a pochopení, ale na přijmutí toho druhého jaký je.

O přátelstvích, která stojí za to

Asi před čtrnácti dny mi přišel mail od kamarádky, jestli nechci jít na Líbáš jako bůh ... "nechci", řekla jsem a myslela jsem to vážně. Pak se k oné kamarádce přidala ET a i ona dostala stejnou odpověď. Časem se však striktní: "ne, tohle vážně vidět nechci" změnilo na: "tak dobře, já na to s vámi půjdu". Ne že bych počala po dílku lačnit, ale uvědomila jsem si, že v poslední době možná chodím na filmy, které chci viděl, ale s pravidla s "ním" ... a on o moji společnost nijak zvlášť nestojí. Tak proč nejít do kina s lidmi, kteří o to stojí. Holky jsem ráda viděla, seznámila s jednou milou dívkou a dvě hodiny vypla ... a za to všechno mi to stálo, i když film spadá do kategorie: Zoufalé líné nedělní odpoledne.

Na trní ustláno

Po třech hodinách neklidného polospánku jsem ráno stála před zrcadlem, čistila si zuby a přemýšlela, co se o tomhle filmu dá napsat. Napadá mě však jen spousta otázek, ale žádné odpovědi.

Pane, počkejte

Kdysi mi kamarádka vyprávěla, že má v hlavě šuplíčky, do kterých ukládá své myšlenky, špatné i dobré vzpomínky, sny, prostě vše, co jí v životě potká. Vzpomněla jsem si na to v neděli v kině, když Alenka poprvé otevřela šuplík u stolu uprostřed pustého pole a tím roztočila kaleidoskop bláznivých obrazů. Měla jsem hroznou chuť zavolat: "Pane, počkejte" a rozběhnout se za nimi.

Po svatbě

... nemám, to je jen název filmu, který mi doporučila Nikie při poslední návštěvě Prahy (to je asi tak před půl rokem).
Po hodinovém trápení své učitelky angličtiny neschopností pochopit myself, youself, ... , jsem se rozhodla, že místo patlání se s barvami, je na čase shlédnout film, a tak jsem myself vyrazila do Aera.
V kině nás bylo asi deset a zima tam byla strašná. Pravda je, že vůbec nevím co si o filmu myslet, jediné co se mi vybavuje je, že když jsem tak prokřehlá šla tou prázdnou ulicí od kina, brumlala jsem si refrén Komety od Nohavici.

Co na to říct? ...

... myslela jsem si, když jsme včera opouštěli s Mariem kino. V první okamžik jsem se nemohla na nikoho ani podívat a snažila se skrýt za závoj svých vlasů, abych se mohla nadechnou.
Ta správná slova našel až Mario, když řekl, že příště půjdeme na nějakou komedii a tím to trochu odlehčil.
Podzimní sonátu jsem už viděla kdysi, ale nijak zvlášť mě nepoznamenala, tentokrát to bylo jiné. Hodně to ovlivnila má melancholická nálada a předfilm o Bergmanově matce, tedy než film, by se to dalo nazvat listováním v rodinném albu fotografií. V těch tmavých očích jeho matky jsem viděla svoji maminku a tak mě to nějak rozněžnilo ještě víc, takže následné drama mi neudělalo právě nejlíp.
Je pravda, že to trochu Bergman přehnal, když do jednoho filmu nacpal od smrti dítěte, postižení až po potrat vše co šlo, ale i tak, vidět Ingrid Bergman a Liv Ullmann vést dialog jako dvou odlišných a přitom tak blízkých si žen je zážitek. Vše ostatní na tom filmu bylo takové navíc a tak trochu zbytečné.
Nemohu říct, že by se mi ten film nějak zvlášť líbil, ale tohle téma je pro mě dost citlivé. Říkala jsem si, jestli je možné prolomit nějaké ty hranice dané výchovou nebo ne. Nelze přeci odsoudit ženu za to, že neumí milovat, když jí to nikdo nenaučil, jak to má pak naučit dceru.

Ekologové používají čím dál tvrdší metody,...

... jak napravit lidstvo, říkala jsem si, když se zloduch Green na konci Bondovky zuřivě oháněl sekyrou.

Právě jsem se pročetla recenzemi na CSFD a kdybych to neviděla musela bych si odplivnout, ale já to viděla a nebylo to špatné. Pro mě jsou bondovky prostě jen něco, nad čím se ráda pousměju, takový soukromý sociologický průzkum. Trochu mě drtí ty názory, že to už není ono, svět se přeci mění a Bond holt s ním. Modroocí blonďáci nejsou můj šálek kakajíčka, ale proti Danielu Craigovi nic nemám a k hledání dopisních papírů by mě přemlouvat nemusel*. Trochu mi chybí ta neodolatelná ironie a věty typu "Protřepat, nemíchat" nebo "Bond, James Bond", ale když se to tak vezme, těch pár suchých vtípků jsou vlastně tím správným množstvím koření, které dodává jídlu chuť. Říčná jsem byla pouze z těch honiček, jak podotkla Marťa:"Nevím jestli ti mladí mají rychlejší reakce, já už ty rychlé střihy nějak nestíhám" a pak z Bond girl** ... ne že by nebyla hezká, ale jak opět poznamenala trefně Marťa: "Takové dítě".

* Pro ty co to neviděli, něco jako pozvání na sbírku motýlů :)
** V tomto díle prý Bond girl vlastně není, ale nevím jak jí jinak nazvat.

Hlouběji už nelze

V neděli jsme byli na dalším Bergmanovi. Pramen panny je jeden z těch filmů, který mě kdysi velmi oslovil. Šla jsem na něj vlastně právě proto, abych zjistila zda-li to se mnou bude opět tak lomcovat. Nelomcovalo, ale stejně se mi líbí. Problém je v tom, že teď v tom vidím jiné věci než tenkrát, ale opravdu bych tu nerada tvrdila, že jsem dozrála ... tím to skutečně nebude. Za dalších deset let v tom totiž uvidím opět něco jiného ... tomu se říká zkušenost stáří, nikoli zmoudření. Když se mi pak nad pivem rozzářily očička a pronesla jsem větu o tom, jak ve čtvrtek vyměním Bergmana za Bonda, tři páry očí mi jasně naznačovali, že moudrost opravdu není výsadou stáří.

Bergmanovské vzpomínky na léto

Hurá, nepropásnu Bergmana, říkala jsem si, když jsem rezervovala lístky na představení v sobotu i v neděli, snad nebyla poslední.
V sobotu hrály Letní sen a bylo to skvělé, nevím jak jinak to říct, napadají mě pouze taková šílená slovní spojení jako mrazivě hřejivé. Za to mě děsivě zklamal film Léto s Monikou. Přišlo mi to jako spojení němé grotesky s občasnými záchvěvy umělcovy tvořivosti. Celý film jsem čekala, kdy že bude už ten Bergman, ale on se bohužel pro mě (a spoustu lidí co opustili kino) nedostavil.

Pozdě, ale přeci ...

... jsem vyrazila se Šárkou na Karamazovi.
Nebrečela jsem jako matka od dětí, možná proto, že prostě nejsem matka a nedokážu si v celé šíři představit, co znamená pro rodiče smrt dítěte. Slovo líbilo se mi, však i mně přijde dost nepatřičné, pro popsání dvou odehrávajících se dramat, toho tichého, skutečného a toho volajícího do světa z Dostojevského mysli prostřednictvím herců. Text, který mi přijde syrový a nutící herce jej odříkat spíš než zahrát, je pro mě velmi strhující a do prostředí oceláren jak dělaný.
Dostojevského mám ráda a Dejvické divadlo také, tak bychom mohly s matkou od dětí vyrazit, třeba na Idiota.

Sex ve městě

... já vím, už zase, ale tentokrát jsem v tom nevinně.
V neděli odpoledne mi totiž zavolala "matka od dětí", jestli bych nešla na kafe. Neboť jsem měla plné zuby i ruce svých čtyřnohých svěřenců, div že jsem na ní nezařvala:"Už se obouvám." Nakonec z toho nebylo kafe, ale pivo s česnekovými topinkami, pivním sýrem a kupou cibule ... a takto navoněné jsme vyrazily do kina.
V každém případě, alespoň vstup jsme měly ve stylu: Carrie Bradshawová a její holky, když jsme zmateně přebíhaly ulici, abychom vtrhly do sálu s desetiminutovým zpozděním. Hned s vpádem do sálu jsem se vyděsila. Ne poroto, že jsem neměla stylovou obuv, ale poněvadž mě vyděsil pištivý hlas Sarah Jassici Parkerové ... kdybych byla pes, tak vyju. Zápletka byla tak jasná a očekávaná, že kdyby se stalo něco nečekaného (třeba by Carrie oblékla poslední výstřelek módy, žlutou bundičku Greenpeace a šla zachraňovat velryby), tak bych byla uvržena ve zmatek. To co měl v sobě seriál, filmu scházelo ... šťavnatý příběh, to čeho bylo naopak víc, byl šťavnatý sex a dost nahé kůže ... pokud si vzpomínám na těch pár dílů seriálu, vše se odehrávalo pod dekou v jedné a téže poloze. Více než film, to připomínalo dlóóóóuhou přehlídku šatů od lidí, o kterých jsem nikdy neslyšela. S "matkou od dětí" jsme se shodly na tom, že kdyby to udělaly kratší, udělaly by lépe.
No, hlavně, že to mělo happyend, jinak by přeci nemělo na to cenu vůbec chodit.

Aknezob toho neví tolik o sexu jako Carrie Bradshawová, ale také nebojí se zeptat! ... Co děvčata, nenatočíme také film o svobodných, inteligentních a krásných ... věk na to přeci máme a zaručeně by to byl trhák :)

Romantika která vás dostane na kolena

Máte touhu hýčkat si svoji depku nebo si nějakou pěknou opatřit? ... tak hurá na film "P.S. Miluji tě."
Dám vám však dobrou radu, vlastně tři:
1. Kupte si předem flašku, bude se hodit ... % alkoholu podle množství věcí které vás kosí.
2. Vezměte si velký kapesník ... hodně velký.
3. Neberte sebou muže ... oni jsou přeci vždy nad věcí.
... že příběh není o vás? ... že vám nikdo koho jste milovali nezemřel? ... že byste se s tím porvali jinak? ... že je to moc romantický? ... to nevadí, ono vás to dostane. Vytáhne to všechny bebíčka, která se tak snaživě skrýváte někde vzadu. Takže vzhůru na film.

Polechtání na dušičce

S naprostou jistotou o sobě mohu zkonstatovat, že jsem člověk naprosto průměrný, ničím nevyčuhující z řady ... tedy kromě častého vzdychání, brblání, cynismu a tak. Přesto mám štěstí na spoustu zajímavých lidí, vyčuhujících z řady, někdy až stojící kus od ní.
S jením takovým človíčkem jsem se potkala i na rekvalifikačním kurzu NKP. Maruška je opravdu velice zajímavý človíček a právě ona mě upozornila na tento film.
Na film jsem vyrazila v sobotu do multikina, kam se opravdu nehodí, což dokázalo i složení diváku. Bylo nás asi třicet a byli jsme všichni takový vcelku normální. Nikdo z nás si nenesl mega colu ani mega popcorn, neřval a nevypadal jako chodící modní časopis.
Once je film založený na nádherných písničkách Glena Hansara a Markéty Irglové. Celé je to v rámci příběhu o české přistěhovalkyni a irském pouličního hudebníkovi, které si zahráli již zmínění písničkáři. Pokud by jste čekali slaďák s dobrým koncem, tak jste vedle.
Duše při tomto filmu tak trochu posmutní, ale ne moc, protože takový už je život a pohádky se přece nedějí. Chyťte se za packy a vyrašte do kina.

Zklamání

Já vím, já vím, já vím ... že nemám od filmového zpracování knižní předlohy nic čekat ... a nečekala jsem.
Hvězdný prach od Neila Gaimana patří ke knihám mého srdéčka. Je to nádherný pohádkový příběh napsaný s nohama na zemi a hlavu v oblacích o lásce a tak.
Když jsem šla do kina nečekala jsem zázrak, ale že to bude chvílemi fraška poplatná době jsem opravdu nepředpokládala.
První půlku filmu jsem byla v šoku. Ne jen že jsem si představovala některé osoby úplně jinak (např. Tristanovu matku jsem viděla jako nádhernou až éterickou bytost a ne, řekněme pěknou, ale zralou dámu), ale v okamžicích kdy celé kino umíralo smíchy nad De Nirovými předváděním se v dámských spodničkách jsem zatínala zuby.
V knize je cítit, že čarodějka nemá slitování a je hnána touhou po srdci hvězdy, tady je to spíš komická ženská, která by pro krásu svého zevnějšku šla na plastiku.
Ani dědicové trůnu nejsou bezcitné a lstivé lišky, ale skoro kladně působící troubové.
Druhá půlka již byla o dost lepší, objevila se i jistá dávka poetičnosti, která mi opravdu chyběla. V příběhu toho vůbec dost chybělo z knihy samé.
Místo krásné pohádky vlastně vytvořili komedii pro všechny.

Asi jsem však jediná kdo není právě nadšen. Všem kolem se to líbila a dokonce Spáčilová utrousila, pro ní tak neobvyklé, slovo pochvaly.