pátek 28. prosince 2007

Tak příště ...

... tedy myslím tím v novém roce ... moc se neopijte, abyste pak nemuseli hnedle řešit nějaký průser. Na druhou stranu, pokud bude ten rok tak hrozný jako tenhle, tak možná, že bude lepší do něj vstoupit s nějakou tou opičkou.
Ale "JÁ", starý optimista, si myslím, že bude o něco hůř.

Vánoční řádění

Kdo mě zná, tak ví, že je těžké mi vyvrátit představu o tom, co lidé očekávají od Ježíška. Já totiž žiji v přesvědčení, že ručičkama upatlaný dárek potěší křehkou lidskou duši víc, než něco moc drahého, moc úžasného a moc toužebně očekávaného.
Díky tomu jsem už věnovala své pekařské výroby, které se daly jíst pouze když se máčely dost dlouho v čaji, ozdoby z vizovického těsta které se rozpadly, atd. Většina věcí však došla bez úhony svých nových majitelů ... musím říci, že má rodina i kamarádi jsou skutečné osobnosti, neboť mi to nikdy ještě nehodili na hlavu.
Letos to odnesly skoro všichni stejně. Přátelům jsem totiž nasněhulákovala a rodince napytlounovala.
Tak tohle jsou sněhuláčci a sněhuláci...



























... a tohle jsou Pytlouni. Pytloun je pták, který vrchem papá pytlíky a spodem je kaká ... vždyť to znáte, máte to také tak.

Asi jsem byla moc hodná ... možná až moc

Kromě požadované noční košile jsem dostala ještě pár milých dárků. A protože jsem byla skutečně moc hodná, tak i jeden který bych určitě oželela. Díky němu jsem také došla k rozhodnutí, že být příliš hodná se nevyplácí a letos hodlám přeci jen trochu zlobit ... pro jistotu.
Dostala jsem totiž váhu. Ano, takovou tu osobní, na kterou si stoupnete, pak se trochu předkloníte, aby jste přes celý ten blahobyt co nosíte na těle viděli na to číslo. Pak se předkloníte ještě víc, protože nevěříte svým očím.
Tak ta moje kromě těch neuvěřitelných čísel ještě umí ... tedy uměla by, kdy neháze stále Error ... měřit tuk, vodu a bůh ví co ještě. Ta váha je do 160 kg a můžu vás ujistit, že její nefunkčnost na mě nelze hodit, neboť tolik skutečně nemám. Sestra dostala stejnou (také byla moc hodná) a ta funguje ... k její velké nelibosti.
Ježíškovi tedy nezbylo nic jiného než jí vrátit a přivést mi novou ... jenže oni už neměli :)

Abych nezapomněla, součástí byl i náhubek, abych prý tolik nežrala ... dokonce i s návodem.

Vánoce a PMS

PMS je něco co nesnáším a nesnáším i to blbé označení. Na druhou stranu je to pokrok, když můžete říci, že máte PMS ... zatímco váš protějšek si stejně myslí že jste ubulená hysterka s pozorohodným žaludkem, když snese to co jste schopna zkombinovat.
Když se u mě spojí PMS a Vánoce tak to znamená že:
1. v rámci nostalgie vytáhnu moji stranou ošoupanou vánoční knížku o tom, jak dětičky pana hajného připravili v kruté zimě zvířátkům stromeček s něčím na zub
2. dojata upustím slzu, když se v romantickém cajdáku dva setkají a ruce se podají ... např. Láska přes internet
3. chleby se sádlem prokládám lineckým, kyselým zelím, topinkami, čokoládou, atd., hledaje marně to, na co mám chuť
4. v jeden okamžik nosím ve 23°C rukavice, šálu a troje ponožky, abych nezmrzla ... a potom zase odhazuji svršky v dáli
5. pohádám se s maminkou nad vánočkou, protože každá přeci víme jak se to dělá
6. spím
7. vytahuju staré vánoční ozdoby po babičce a vzpomínám na staré dobré časy, které jsem nezažila
8. v jeden okamžik běhám po lese jako rozzuřená saň s chutí zabít tu svini co uřízla jedličku v půlce a pak v slzách objímám onen nebohý stromeček a omlouvám se mu za lidské plémě nedobré
... a prostě zažívám spousta dalších krásných vánočních chvil.

čtvrtek 20. prosince 2007

"Je ti teplo děvče?"

"Ne, mrznu jako drozd," chce se mi zvolat, ale nikdo se mě neptá. V naší knihovně je totiž v zimě jako v morně.
Nevím jak u vás, ale u mě vyvolává chladno zvýšenou potřebu teplého čaje a následného vypouštění ... právě jsem byla ve fázi dvě.
Celá budova ukrývá několikery toalety. Bylo pro mě velmi nutné nějaké navštívit, a tak jsem se rozhodovala mezi těmi v přízemí a těmi ve skladu. Vyhrál to sklad, neboť mě bolelo celé tělo jako psa a do přízemí se musí ze schodů.
Jenže všechno má své mouchy, i když ty by na oné místnůstce ve skladu chcíply. Proč? ... protože si tam člověk připadá jak v Mochovských mrazírnách.
Po chvíli se totiž začnete pátravě prohlížet, aby jste se přesvědčili, že na sobě nenesete čárový kód ani nápisy jako např. Čínská pánev nebo třeba Pod svíčkovou.
Jdu si uvařit další čaj a potom až nastane fáze dvě, asi přeci jen slezu ty schody.

úterý 18. prosince 2007

Vánoční přání

Pro Vás, kterým jsem neposlala své přání smotané z drátu, korálků a papíru, zde předkládám jedno Garfieldovo moudro.

Takže krásné a pohodové Vánoce, hodně štěstí, zdraví a jiného nedostatkového zboží ... a nezapomeňte se otočit tou správnou stranou :)


Týraná

Kdybych se nestyděla, tak udělám pár ilustračních aktů, abyste viděli, jaká jsem chudinka malá týraná.
Kočky již dávno pochopili, že po lidském těle se výborně šplhá, neboť má tu užasnou vlastnost a to měkkost, do které lze zarýt drápky. Poškrábaná jsem skutečně všude. Takhle seškrábané nohy nemám ani když v létě při bloudění v divočině se prodírám houštím. Mé ruce, záda, ramena, nohy a i jiné části mé osoby jsou jasným důkazem krveprolití.
Existuje Liga pro týraná zvířata a tak by mě zajímalo, jestli také existuje Liga týraných lidí zvířaty.

Ňadro pro ňadra

Knihovna se zapojila do projektu Orbis Pictus. V naší malé studovničce teď stojí Srdce , jehož autorem je Petr Nikl.
Já osobně mu říkám "Pučící ňadro", neboť mi připomíná prostě víc prso než srdce. Vevnitř je spousta hejblátek a různých vyluzovačů zvuku a když tam někdo hraje a celé ňadro hučí, tak si jeden přijde jak na Matějské v dávných dobách. Celá akce je na podporu centra Mama help . Takže pokud nemáte co dělat, přijďte k nám si zabrnkat.

pátek 14. prosince 2007

Když se dva potkají ...

... v mém případě dvě.
Loni jsem si založila účet i přesto, že institucím, které tvrdí, že vaše peníze u nich budou jako v bavlnce, sídlícím ve výstavních a dokonale čistých budovách a zaměstnávajících spoustu asertivních kravaťáků do třiceti let, nevěřím.
Tenkrát tam šla se mnou Martina, a dá se říci, že toho blonďáka odrovnala, svým necudným úsměvem a tím, že jim vycumlala spoustu bonbónů. Mělo to však úspěch a tak jsem přišla k účtu, při kterém nemusím do banky ani páchnout. Stačí prostě internet a mobil.
Jaké však pro mě bylo hrůzné zjištění, když jsem hodlala opět pouze za bzukotu obrazovky poslat peníze na stavební spoření a ono to nešlo. Limit je limit, a tak jsem se rozhodla pro další, vcelku bezbolestný kontakt s bankou ... telefon. Na druhé straně mi nějaká méně asertivní slečna zdělila, že JÁ zaručeně si jednorázově limit nezvýším, že to jen ONI mohou a to osobně. Ptala jsem se jestli existuje ještě nějaká bezbolestná cesta. Nevěřícnost v jejím hlase mi spustila kontrolku, že jsem se asi zeptala na něco, co přeci ví každý. Odpověď ostrá jak břitva gilotiny zněla... osobně příkazem v bance.
Přiznávám se, že vkročení na půdu nebezpečnou jsem dlouho odkládala ... do včera.

Vlezla jsem tam a předstíraje že studuji informační tabuli jsem se snažila nepůsobit, jakože jsem se rozhodla banku vykrást. Celou dobu mě pozorovala slečna od pultíku. Když jsem došla k názoru, že už dále nemohu otálet, a že nevím jestli patřím do běžných účtů nebo mezi výběry a vklady, přišourala jsem se k ní. Sdělila jsem ji svůj problém a byla jsem pravděpodobně prvním zákazníkem, který měl k vyplňování příkazu osobního asistenta. Vypadalo to asi takto:
Slečna: "Sem napište číslo svého účtu."
Já: "Tady někde musí být ta kartička." ... asi pětiminutové přehrabování v peněžence. Radostný výkřik:"Je tady!!"
Slečna: "Sem číslo účtu příjemce."
Já: "Aha, to bude horší." Odhodila jsem peněženku a začalo lovit svůj šílený diář. Když jsem ho našla počala jsem ve velkém množství papírků s recepty na muffiny, s odjezdy autobusu nevím dávno už kam, s neznámými telefonními čísly, atd. hledat číslo účtu. Našla a zapsala.
Já: "Nevíte kam s těmahle čísličkama?"
Slečna: "Tohle je variabilní a tohle konstantní symbol."
Já: "Děkuji."
Slečna: "Sem napište telefonní číslo."
Já: "Mně umřel telefon, tak já se ho pokusím oživit." Masáž srdce a pak hledání ... tentokrát marně. "Musí tam to číslo být? Já ho nemůžu najít." *
Slečna: "Je to lepší, ale nutný to není. Sem napište částku a sem se podepište."
Já v duchu: Uf, zvládla jsem to.
Slečna: Tak nějak si to prohlíží a pak říká. "Zkuste ten podpis ještě jednou."
Prostudovala jsem svůj vlastní vzor a vytvořila podobný počet kudrlin.
Já: "Už je to dobrý?"
Slečna: "Už je to lepší."
Pak mi dala jeden papírek, rozloučily se a každá jsme si šla po svém.
Pokračování:
Za pět minut mi na to zvonil telefon a ona slečna mě lákala zpět do banky. Když jsem tam přišla, tak mi zdělila, že se moc omlouvá, ale že si stále nepamatuje na kterých vzorech se nesmí škrtat špatný podpis. Celé jsem si to tudíž zopakovaly a pak s pocitem, že jsme na tom vlastně stejně si popřály krásné Vánoce.

* Můj telefon je nemocný, takže používám telefon mé neteře a nejsem s ní právě velký kamarád.

čtvrtek 13. prosince 2007

Ukradená historka

Martina mi ráno vyprávěla, jak si byla koupit za rohem něco k jídlu. U pokladny je takový ten stojánek s kafema (více hnusu v jednom).

Vypadalo to prý asi takto:
Fronta lidí a u pokladny stojí dámička:
Dámička: "Jaké kafe byste mi doporučil?"
Pokladník: "Zkuste třeba to Tchibo, to je moc dobré."
Dámička: "Né, to né."
Pokladník: "Tak to druhé, to dražší."
Dámička: "Tak to už vůbec ne. Já vůbec nevím které si vezmu."
Pokladník: "Tak co zkusit nějaké české?"
Dámička zhrozeně: "Ježkovy voči, ani pomyslet."
Pokladník bezelstně: "Tak si puste plyn."

úterý 11. prosince 2007

Robotizace ....

... už zase o kousek postoupila.
Cha, co je proti mě elektronický katalog? ... jen obyčejný soubor bibliografických záznamů uložený kdesi v mašině, což si nedokážu moc představit. To já jdu, šilhavým okem zahlédnu knihu a se zvoláním: "Ha, ta má určitě piktogram*," vyškubnu knihu z regálu abych zjistila, že tomu tak skutečně je.
Na druhou stranu katalog bývá zpravidla ke všem stejně milý i nemilý. Nemívá pocit, že na čtenářovo konstatování: "Vrátit", se dá odpovědět jinak než vrácením. Takže do dokonalého robota mi zbývá jen potlačit emoce.
Nebo že bych byla tak dokonala jako Marvin a tudíž z toho naprosto depresivní?

* To znamená, že je špatně zařazený.

Malý test inteligence

Tohle jsem v poslední době viděla nejčastěji, když jsem zvedla hlavu od papírů ... kdo by to nepoznal, tak jsou to moje nohy a kočičí uši.












Že vám to pořád nedochází?
Stala jsem se knihovníkem z povolání :)

pátek 7. prosince 2007

Dolehlo na mě stáří ...

... nebo alespoň nerozumím dnešním mláďatům.
Ve vrácených knihách (horrory a dívčí četba ... což je v mých očích také horror) jedné slečny jsem našla papíry na kterých krom tužkovitě vyhlížející postavičky byly i nějaké výlevy srdeční a odkaz na blog. Jelikož blog podle mě nepodlého zákonu o ochraně osobních dat, nahlédla jsem. Možná proto, že název blogu byl tak .. ehm zajímavý. Když jsem došla k soupisu požadovaných dárků, zorničky se mi rozšířily úžasem. Takže abych trochu pozastavila zub čas, rozhodla jsem se zde uvést svůj seznam vánočních přání.
  • pryč z Prahy
  • spánek ... dlouhý a nerušený
  • novou práci
  • gumáky
  • čelovku
  • už mě nic nenapadá
ten seznam jsem potila dobrých deset minut a stále se mi vracel ten spánek.

Pozn.: Původně jsem chtěla jen noční košili.

čtvrtek 6. prosince 2007

Mám pověst nenažrance

... a šíří se dál jako oheň.
Vidím-li jídlo, dané všanc davu, oči se mi rozzáří a jako Pavlovův pes začnu slintat ...
Jeník nás dnes obdaroval čokoládovými bonbónky, které neměly chybu. Jen málo který muž dokáže uspokojit tolik žen najednou jako Jen. Poté co jsem mu napsala o mé kapičce potu, která my s kápla z nosu do výstřihu, vtrhl do kanceláře hodlaje mi jí osušit. Jen co jsme zažehnali onu kapku (ve vší počestnosti), vtrhl do kanceláře Ondra, aby mi věnoval půlku svého pendreku, neboť můj bernardýni pohled, který jej provázel včera, když opouštěl knihovnu s touto pochoutkou byl asi vskutku nepřehlédnutelný.
A tak tu čekám, upírám pohled na dveře ... snad mi ještě někdo něco přinese, haf.

středa 5. prosince 2007

Už mi chybí jen berla ...

..., ale při mých belhavých nožkách se možná do roka dočkám ... dřív než té svatby.

Tak utrhnout Barborku jsem si opravdu nestihla. Byla jsem do deseti večer v práci a běhat po nocích parkem mi přijde dost nevhodné, tedy pokud místo vdavek nechcete spíš potomka s otcem neznámým ..., i když mě už by to bylo srdečně jedno. Upřímně, i kdybych to stihla, kočky by mi jí ožraly a žádná svatba by nebyla stejnak.
Mikuláše jsem však zvládla s předstihem. Sestru jsem už o víkendu zavalila nejen skautským táborem, ale i spoustou zbytečností.

úterý 4. prosince 2007

Advent je tady

Tak a tohle je můj letošní adventní věnec. Adventní věnec má jednu výhodu, ať na něj naplácáte co naplácáte, vždycky to vypadá dobře.

Víte co to je?










  • Skautský tábor
  • Slum na předměstí Říma
  • Adventní kalendář pro moji sestru
  • Satelitní městečko