Viktorek

I když datum publikování hlásá 28. 3., tak dnes je 1. 4.
Nebyla jsem prostě si to v pátek schopna přiznat, natož to napsat. Umřel nám totiž Viktorek a bulím, i když to teď píšu. Jsem hrozně naštvaná, takže mi raději nelezte do cesty, protože syčím, koušu, škrábu a vrčím.

... a co dál?

Přemýšlela jsem se sestrou nad Letnicemi. Moje sestra je totiž mnohem větší zdobil než já, takže každá příležitost je vítána.
Možná by však bylo mnohem jednodušší zaměřit se na Filipojakubskou noc než na Letnice a udělat si doma, pěkně v obýváku, malý ohýnek. Výzdoba by to byla určitě impozantní, zvláště kdyby se trochu rozrostl. To bych pak mohla přeskočit rovnýma nohama do 4. května, kdy má svátek sv. Florián, patron hasičů, a podle starého zvyku hasit oheň chlebem ... kdyby starý zvyk nezabral, měla bych alespoň topinku.
No tak ne, končím se svým ubohý humorem a se škodolibostí nabízím motýlky. Budou se hodit na celé tohle období a mě bude hřát na prsou, když si uvědomím, že ještě možná někdo je na tolik debil, že patlá motýly, kde jsou 5x nahazované dlouhé sloupky ... to není ani tak ergoterapie jako trénink sebeovládání.

Cikánské Velikonoce ...

Moc plácám, málo makám* ... a to tenhle blog byl založen jako inspirátor pro jiné. Ne že bych věřila tomu, že podle mě něco vyrábíte, protože vás znám, ale přeci ...
... věřte, že nebudete při obháčkovávání těch klouzavejch potvor myslet na Velikonoce s pocitem nové naděje, ale zatraceně si u toho zanadáváte. A ten rozpis podle slečny berte s rezervou ... mě by to dalo tak na křepelčí.















No a podle mé výzdoby si jmenuje tenhle příspěvek ... autorem je můj tatínek, který by za velikonoční výzdobu podle jeho gusta považoval tak možná bůček na 100 způsobů



















* 81 : 13 ... výkřiky : ručičkování

Hurá, jaro...

... takže krásný první jarní den. Odjíždím domů na Velikonoce, (snad se tam tím sněhem prohrabu) a tak si tady:

Užijte svátky jara

... beze mě :)))

Roztleskávačka

Asi si koupím kratičkou sukínku a pom - pom.
Každé povolání, které jsem kdy vykonávala, na mě zanechalo následky ... někdy až úchylného charakteru, a to například, když jsem se dívala ženám po nohách.* Na to že rovnám kamarádce knihy v knihkupectví kde pracuje, jsme si obě již zvykly, ale že budu i přes svůj, již zde popsaný handicap,** tleskat nejhlasitěji na koncertě, to mě dost šokovalo. Jistě, to není to nejhorší, co na mě mohlo divadlo zanechat, mohla bych třeba chtít po lidech lístky a snažit se je usadit. Přijde mi však smutné, že ani knihovna ani divadlo na mě nezanechalo nějaké hlubší následky v rovině duchovní.
Proč to vlastně píšu, byla jsem na té Jablkoni, která se konala ... to pro ty, co si museli rýpnout. Byli skvělý. Tedy nevím kdy vyměnili zpěvačku (tak moc je opravdu nesleduji a domnívám se, že to má něco do činění s hormonálními změnami Michala Němce), ale tohle nevycválané mládě mi moc nesedí ve starých písních jako je "Když padá sníh"... slovy tety Kateřiny: Zvyk je železná košile. Na druhou stranu v těch nových a o poznání šílenějších, a které neznám, se docela vyžívá. Bohužel prostředí Velkého sálu Mkp není pro skupinu jako je Jablkoň tím pravým požehnáním. Diváků málo a ještě k tomu přikovaných k polstrovaným sedačkám ... to pak můžu tleskat jak o život a k ničemu to není.

* dělala jsem v punčochárně, což mě přivádí k myšlence, že jsem se jim mohla také dívát po krku
** http://aknezob.blogspot.com/2008/01/mm-ob-ruce-krtk.html

100% smrt

Sny mívám často a nepatří mezi ty růžové. Hitchcock by proti mě byl autor Hajajových pohádek na dobrou noc, kdybych to hodila na papír. Za své sny si však můžu sama, nemám si domů nosit Sandmana. Kdo říká že je to pouze namalovaná comicsková postavička ukrytá v knize?

100% smrt
Chodbu osvětlovalo jediné okno u dveří. Ostré podzimní slunce, které jím procházelo, halilo postavu muže, který tam nehnutě stál. Jeho přítomnost nevnímala, byla k němu otočena zády, napůl skryta ve stínu. Ukládala věci do jedné ze skříněk a jen tak napůl naslouchala mladíkovi stojícímu vedle ní. Náhle z toho monotónního žvanění vyskočilo jméno, jakoby bylo napsané krví. V ten okamžik pochopila, že je mrtvá. Otočila se a zadívala se na nehnutě stojící postavu, jejíž přítomnost si uvědomila, jakoby zároveň s vyřčením onoho jména. Zavřela skříňku a rozloučila se. Než zemře ještě musí dodělat pár věcí a on, její kat, to věděl. Šel tiše v jejich stopách. Kam vstoupila, tam vstoupil také, byl jako její stín. Myšlenky na záchranu by byli jen přepychem přinášejícím nesplnitelné očekávání. Ona měla jistotu, že nikdo nepřijde, aby jí zachránil, tohle byl totiž život, ne sen, tady nebylo místa pro naději. Měla jen jediné nevyřčené přání, rozloučit se.

Kočičí svět podruhé

Nechci dělat další agitaci na výstavu opuštěných kočiček, ale slíbila jsem, že sem dám fotky těch dalších tašek.
Těch fotek je víc proto, neboť Čičinek pod dojmem, že když jsou to tašky pro kočky, tak to znamená pro něj.

Jablkoň

Šla jsem na koncert Jablkoně. Vylétla jsem z knihovny jak vykopnutý míč, aby mi náhodou neutekla nějaká ta píseň a ono ejhle:
Dav s lístky se tlačil do sálu, kde u dveří nápis hlásal: HRADIŠŤAN
Neb jsem děvče bystré, koukla jsem se na lístek a ten hlásal: 19. 3. 2008
Vytáhla jsem mobil a ten hlásal: 12. 3. 2008
... vytáhla jsem tatranku, vypochodovala směr byt a mé čelo hlásalo "debil".

Co z toho vyplývá, že vám poreferuji o koncertě příští týden.

I Bůh někdy dělá chyby *

Dokážu si představit, jak je pátek večer, on má po šichtě a je tam už tři hodiny přesčas. To se to potom nějaká ta chybička vloudí... František Novák pak dostane tělo Elišky Vodičkové a naopak. Jenže Bůh by neměl dělat chyby, protože tím způsobí těm dvěma peklo na zemi.
Já jsem také určitě omyl, tohle totiž nejsem já. Já takhle skutečně nevypadám, má duše je chudák zoufalá, protože neví kam se to dostala a odmítá se s tím cizím obalem smířit. Rozdíl mezi představou mé duše a mým skutečným tělem, je rozdíl asi jako mezi kuřecími a krůtími prsíčky ... to znamená nejméně o dvě porce víc.

Upozornění pro zastánce boží dokonalosti: Nevrhejte prosím po mě předměty, neboť já jsem jen člověk a můžu se ve svých úvahách mýlit :))

* Na někoho to musím hodit.

Potkala jsem ho ...

... seděl v metru a já na ně zírala. Pak jsem za ním stála na eskalátoru a očichávala ho. No, a pak jsme šli každý svým směrem.

Návraty

Před pár lety v této nehostinné džungli, zvané Praha,* sídlily ve věžích Týna sokoly. Sokoly jsou známy svoji láskou k létající potravě.** Neumí totiž brzdit a do všeho se vrhají střemhlav, což by při střetu se zemí nebylo to pravé ořechové. Pro schopnost lovit v letu jsou ideální k lovu holubů ve městech. Bohužel nějakému kreténovi vadila asi krása těchto ptáků a zabil (myslím) samičku. ***
Jaké překvapení pro mě bylo, když jsem kráčela ulicí k Malému náměstí, nesouc si veškerou bídu svého života viditelně na bedrech a uslyšela nad hlavou charakteristický křik. Počala jsem poskakovat po silnici, abych viděla co se mi nad hlavou děje a on tam byl. Nalétával na holuba a řval jako o život ... tedy tomu holubovi o něj skutečně šlo. Nevím jestli k večeři holoubek byl, ale mě se šlo hnedle nějak lehčeji.

* já mám Prahu docela ráda, z hlediska architektury je to jistě skvost (i my laikové dokážeme leccos ocenit), ale nemuseli by tu být ty lidi ... tedy vás nemyslím
** záruka čerstvosti
*** vzdělání v lovu sokolů a jiných ptáků jsem získala od charismatického a svérázného sokolníka v létě na hradě Šternberk ... teď mi došlo, že jsou mezi vámi i sprostťáci, takže "jiní ptáci" = orel, poštolka a tak podobně

Vysvětlivky a přídavky:
Rada bych řekla, že já mám ráda i holuby, ale takový je holt život.
Pro případ, že nevíte co máte hledat jeden zde.

Kokokokodáááák

Kamarádka tomu říká ergoterapie ... já tomu říkám pečení, vaření, praní, uklízení a v tomto případě snášení ... snesla jsem jich něco kolem padesáti za odpoledne ... a jako nosnice jsem tím pádem splnila nejméně pětiletku.















Recept je z časopisu Dekor ... to jen v případě, že byste to chtěli zkusit, a protože tyhle časopisy pro snaživé ženušky kupuji jen já, tak zde je recept:
Linecká vajíčka
300g hladké mouky
100g moučkového cukru
1 vanilkový pudink
200g Hery nebo másla
2 žloutky
Jak pravila maminka ... pěkně za studena udělat rychle těsto ... pokud máte teplé ruce, půjčím vám svoje, věčně zmrzlé.
Nechat odležet, vyválet, vykrájet, slepit, pocukrovat ... sežrat.

moucha = spratek

Každá moucha ví, jak se dostat do bytu ... jak se dostat ven, to už ale neví žádna.
Každý nevychovaný spratek ví, jak udělat bordel, ale jak ho uklidit to neví.
Právě teď tu byli dva uřvaní chlapečci, kteří během deseti minut dokázali převrátit dětský koutek naruby ... uklízeli to asi hodinu a celou dobu byli pod bedlivým dozorem otce, který jim popisoval každý krok jejich činnosti: "Kajíčku, teď vezmi tu knihu ... ano tu ... a dej ji sem do regálu ... ne na zem, řekl jsem do regálu."

Malý mudrc

Šla jsem Františkánskou zahradou a zaujala mě jakási matka, která vytáhla tak čtyřměsíční řvoucí mimino z kočárku, zvedla ho do výšky a povídala mu:
"Podívej, svět kolem nás."

Dumky žalky a co já?

Tak jsem již přetrpěla Valentýna, teď mě čeká Mezinárodní den žen a neuběhnou ani dva měsíce a bude Den matek ... pravda, tady nemám nárok, ale alespoň za ženu mě snad lze považovat ... tedy myslím, ale jistotu nemám, a to hned z několika důvodů:
S tím mateřským citem to u mě není právě nejžhavější. Nedávno jsem tlačila do kopce v Grébovce kočárek. Náhle se proti nám vyřítil prcek na tříkolce. Počala jsem kličkovat, aby nenastala kolize, a když se prcek asi dva metry před kočárem vymajznul, oddychla jsem si ... na rozdíl od mé kamarádky-matky, která počala díte zachraňovat.
Pokud jde o můj vzhled, s bujnými (spíš přebujelými) ženskými tvary nemám problém, ale jako ozdoba muže bych fungovat opravdu nemohla ... vzhledem ke své výšce, tak nanejvýš jako ozdoba zahradní. O potřebě vylepšit můj zevnějšek se mě neustále snaží někdo přesvědčit ... nejméně tři ženy, které s katalogem firmy Oriflame se na mě jako na jedinou vrhají vždy, když jdu na metro ve Strašnicích.
Funkce milenky mi bohužel také nepřísluší. Se mnou každá žena nechá svého muže uvězněného na horské chatě za sněhové bouře bez obav, že by snad jen na nevěru pomyslel, ale to by ze mě právě dělalo ideální milenku pánové ... jenže to ještě žádného chlapa nenapadlo :(
Domácí puťka jsem, ale spíš taková cuchtózní ... žehlím - špatně, uklízím - sporadicky, vařím - podle zásady "Vše, co trvá déle uvařit než sníst, nemá cenu dělat" ... a já jím rychle.
A tak se mi chce zvolat: "... ale já taky chci mít nějaký svůj den!!" ... co kdybych slavila Mezinárodní den památek a historických sídel 18.4. nebo Světový den duševního vlastnictví 26.4.?

To není možné!!!

Právě když jsem včera večer ukládala domácí slivovici do skříně*, přišla mi esemeska od kamarádky:
Právě jsme domluvili sraz se základkou po dvaceti letech.
Mé oči se obrátili automaticky k oné lahvi a to je co říct, neboť tento typ alkoholu používám pouze na čištění oken.

*Tatínkovo zoufalství nad "dcerou na ocet", ho dohnalo k tomu, že neznámému z Vysočiny poslal lahvičku ... pravděpodobně, aby neměl tak ostrý zrak.

Kočičáci bez domova

Kdyby se mezi vámi našel někdo komu chybí:

1. vorvané pohovky od kočičích drápků (ten svetr s těmi očky vypadá skutečně dobře)
   
2. kočka zírající vám v 5h ráno do tváře asi tak z 5cm (nedej bůh jen mrknout)
   
3. bitva o to, co máte na talíři (jídlo není nikdy vaše a jestli si to myslíte, tak jste naivky)
   
4. vůně šířící se ze záchůdku, poté co se ozve hrabání (k tomu nelze co dodat)
   
5. bolesti zad po noci, kdy se dělíte o postel s blíže nespecifikovaným počtem koček (vždycky na vás zůstane pouze tak 10 x 10cm plochy a růžek peřiny)

... tak zajděte sem a pořiďte si nějaké to chlupaté sebestředné škodilo anebo si něco kupte v obchůdku či přispějte kočičkám nějakým tím penízkem či žrádlem. V obchůdku najdete určitě fešáka Huberta a primabelrínu Mínu, které zplodila moje maminka















nebo













moje nákupní tašky na kočičí žrádlo (viz bod č.3)

Vůbec nevím co bych si počala...

..., kdyby mi něco v životě vyšlo. Tak například tento víkend u rodičů měl být v duchu nabírání nových sil a prvního jarního výletu. Ve skutečnosti to byl boj o přežití. Ve snaze odolat koláčům a bramborovým plackám (které maminka udělala, abych náhodou neošpatněla) jsem se vrhla do práce s obměnou písně: "...dělání dělání, všechny chutě zahání" na rtech. Díky vichřici se nekonal ani výlet, i když se domnívám, že mé rozložité a nízko položené těžiště by mě na zemi udrželo a neuletěla bych.
Toto jsou výsledky mých činností a můžu hrdě říct, že Velikonoce mě nezastihnou nepřipravené.


Střih na vajíčka zvládne každý, ale kdyby ne, tak tady je.