Roztleskávačka

Asi si koupím kratičkou sukínku a pom - pom.
Každé povolání, které jsem kdy vykonávala, na mě zanechalo následky ... někdy až úchylného charakteru, a to například, když jsem se dívala ženám po nohách.* Na to že rovnám kamarádce knihy v knihkupectví kde pracuje, jsme si obě již zvykly, ale že budu i přes svůj, již zde popsaný handicap,** tleskat nejhlasitěji na koncertě, to mě dost šokovalo. Jistě, to není to nejhorší, co na mě mohlo divadlo zanechat, mohla bych třeba chtít po lidech lístky a snažit se je usadit. Přijde mi však smutné, že ani knihovna ani divadlo na mě nezanechalo nějaké hlubší následky v rovině duchovní.
Proč to vlastně píšu, byla jsem na té Jablkoni, která se konala ... to pro ty, co si museli rýpnout. Byli skvělý. Tedy nevím kdy vyměnili zpěvačku (tak moc je opravdu nesleduji a domnívám se, že to má něco do činění s hormonálními změnami Michala Němce), ale tohle nevycválané mládě mi moc nesedí ve starých písních jako je "Když padá sníh"... slovy tety Kateřiny: Zvyk je železná košile. Na druhou stranu v těch nových a o poznání šílenějších, a které neznám, se docela vyžívá. Bohužel prostředí Velkého sálu Mkp není pro skupinu jako je Jablkoň tím pravým požehnáním. Diváků málo a ještě k tomu přikovaných k polstrovaným sedačkám ... to pak můžu tleskat jak o život a k ničemu to není.

* dělala jsem v punčochárně, což mě přivádí k myšlence, že jsem se jim mohla také dívát po krku
** http://aknezob.blogspot.com/2008/01/mm-ob-ruce-krtk.html