čtvrtek 30. srpna 2007

Liguére! ... se nekonalo

Byla jsem pozvána na promoci ... a neboť by mi to Pacholíček neodpustil, tak jsem šla. Dost dlouho jsem čekala na chodníku na slečnu M., která neumí přijít včas ... snad alespoň na ten blížící se porod pojede tak, aby nerodila cestou ... a tak jsem zdáli sledovala příchod celé Pacholíčkovic rodiny ... tedy je jich tolik, že to spíš byla rodina Hujerova.
Pacholíček nastoupil mezi ostatními ženami :) a moc mu to slušelo. Svítil jak sluníčko, až do chvíle, kdy bylo načase dostat diplom. Jeho tvař vypadala asi takto.
















Pak, když mělo padnout jeho jméno, zapomněl dýchat a zbledl. Skoro jsem se bála, že jestli ho nezavolají už se nenadechne. Přibližně takhle.

















Dobře do dopadlo a takhle to vypadalo, když se potřásáním tlapek blížil ke své rouře.

Vždycky něco víc ...

... to je přesně to, co se čeká od Garfielda. Tady je jasný důkaz.

Každá normální kočka se smíří se zadním okýnkem ... to Garfield ne, ten prostě musí mít čerstvý luft.
Jen tak mimochodem, fotka je z časného rána, a tak přeji řidiči příjemnou jízdu, když si zapomněl vypnout světla.

Mourovaté hrabátko

Tohle je nový ňunísek v rodině Šklíby.















Jmenuje se Albrecht z Valdštejna podle svého původu ... nikoli genetického, ale nalezeneckého. Potřeboval by trochu olízat, neboť jako kojná nejsem příliš schopná.

středa 29. srpna 2007

Nic se mi nechce

Je mi blbě jak na tělíčku tak na dušičce. Tělíčko jsme utěšila růžovýma pilulkama zapomnění a dušičku nic neděláním a čtením o známém - neznámemu miminku.

úterý 28. srpna 2007

Jak od Járy

Malý kvíz pro inteligenty:
Poznáte, kde je na obrázku chyba? ... tedy nikoliv z hlediska historického, ale z hlediska Dopravních podniků :)

pondělí 27. srpna 2007

Copak vypadám jako brouk Pytlík?

Ptala jsem se na to sestry a ona mi řekla, že ne, protože nemám tykadla ... jenže to je pouze sourozenecké škádlení. Já vím, že se stále chovám jako "všechno vím, všechno zná", ale to spíš vypovídá o tom, že jsem více méně chlap, nikoli brouk Pytlík. A i když "vím", že všechno "vím a znám", ty človíčci co denně potkávám to neví ..., tak pro se mě pořád na něco ptají?
Jednou jsem kamarádce vyprávěla, jak je to hrozné, když stojím na nástupišti na Můstku a přes půlku peronu se ke mně žene člověk, aby se zeptal, kde je a jak se dostane jinam. Proč se pro bůh nezeptá něho z těch lidí co míjí, když si to pádí ke mně? ... smála se mi. Pak jsme z té kavárny vylezly a čekaly na Václaváku na tramvaj, načež si to k nám míří skupinka mladíků, aby se "mě" zeptaly ke je Panská ... ne jí, ani těch okolo stojících ... mě.
A to samé mě potkalo v pátek. Nebylo ani devět dopoledne a už mých bezplatných služeb využil jeden človíček toužící se dostat z Prahy do Boleslavy a jeden ztracený turista, hledající Husovu ulici v Jičíně.
No a tak to mám pořád, připadám si jako kdybych byla na netu ke stažení, coby našeptávač.

úterý 21. srpna 2007

Kafr a růžové štěstí

Za některá konstatování by se mělo střílet. Když ráno vstáváte a za okny vám šumí déšť, tak pronášení věty: "Prší tam", vzbuzuje v leckom opravdu vražedné choutky ..., když žijete sami, tak sebevražedné, obzvlášť když si tuto větu stačí myslet.
Jiné věty se stávají konstatováním až později. Například když po ránu hledáte boty, tak věta: "Kde mám ty boty?" ... je otázka a předpokládám, že zjišťovací. Pokud pak pošlete sms rodičům (120 km daleko), jestli jste je náhodou nezapomněli tam, a přijde vám odpověď: "Máš je tady" ... hnedle je z toho konstatování, za které je nejlepší si nafackovat ... zvláště pokud se chystáte na víkend ven.
Obojí mě potkalo o víkendu. Když se k tomu připojí bolesti všech viditelných i neviditelných částí těla, tak jednoho čekal prima víkend.
Obuta ve staré děravé tenisky, s krosnou na zádech, růžovými pilulkami zapomnění v ní, jsem vyrazila na Hlavák. Kamarádka se kterou jsem jela, měla i mazání na nohy. Posteskly jsme si nad tím co nás všechno bolí a vyrazily vláčkem na Sázavu. V Kácově jsme se posilnily polévkou a pivem, což se později neukázalo býti dobrým nápadem a vyrazily do nedaleké vesničky, kde spokojeně žije jiná kamarádka s mužem svým. Dost jsem byla zvědavá jak žijí ve své škole ... to skutečně není omyl, je to skutečně škola a nutno dodat, že žijí spokojeně a JINAK. Vzhledem k počasí jsme přespaly ve sborovně (tedy myslím).
Druhý den jsme po ovesné kaši vyrazily směr Český Šternberk . Díky blbosti jednoho chvástala (to jsem já, neboť stále tvrdím, že pokud jde o orientaci nade mě není) jsme si cestu trochu prodloužily ... na řadu přišlo mazání i pilule a k tomu jsme se předháněly kterou co víc bolí. Dolezly jsme kolem páté a místo obdivování kulturní památky jsme zapadly do hospody. Noc byla na spadnutí a tak jsme se vyšplhaly k hladomorně a přepaly tam. V noci se nad hlavou klenula obloha plná hvězd, ale můj foťak to nezvlád a tak v něm mám, pouze tři černé díry.
Ráno tetelící se na sluníčku jsme posnídaly, zíraje do ranní mlhy nad Sázavou ... prostě romantika :) Po očistě jsme vyrazily na hrad, kde byly taky mí miláčci ptáčci ze záchranné stanici, na kterou ať se snažím jak se snažím nemůžu najít odkaz.

čtvrtek 16. srpna 2007

"Láááda, láááda, čokoláááááda ...

... tu má každááá bába ráda, ráááda" ... tak to alespoň zpívá Marek Eben alias Medvídek Pú.

Jak jsem psala, narozeninový den jsem strávila s měchačkou v ruce ... v práci pak říkali mňam, mňam, ale jeden nikdy neví jestli nekecali.
Včera jsem ty narozeniny byla zapít ještě (některé věci se dají slavit vážně i několik týdnů) s holkama z divadla, a protože jsem s přibývajícími loky dvanáctky mlela pátý přes devátý, jala jsem se své malé čokoládové bobky popisovat ... a jak jsem tak pomlaskávala a chlubila se fotkami oněch bobků, slečna I. udiveně prohlásila: "Jak to, že ty moje vypadají jako ... ?" ... asi to bude receptem a tak předkládám ten můj.

Čokoládové bobky pro slečnu I.















200 g mléčné čokolády (pokud to nehodláš péci ještě ten den, tak si kup tabulku na víc)
100 g másla
200 ml mléka
1 vejce
100 g kysané smetany
50 g Hnědého cukru
250 g mouky (hladké)
1 lžíce škrobu
2 lžičky prášku do pečiva
3 lžíce kakaa
šp. soli

30g čokolády se rozpustí s máslem. Smíchají se zvlášť ty mokrý věci: vejce a cukr + smetana a mléko, a pak ty suchý: mouka, prášek, kakao a sůl. Do toho suchého se naleje ta mokrá směs, přidá se to čokoládové máslo a nakonec se vmíchá posekaná zbylá čokoláda. Dá se do papírových košíčků a peče asi 20 min.

úterý 14. srpna 2007

Narozeniny ... moje

Nechápu to ... moje maminka nikdy neprojevila lítost nad tím, že mě na svět přivedla ... za to já občas lítost nad tímto neuváženým činem projevím. Nic moc s tím však neudělám a abych byla upřímná, jsem tu vcelku ráda ... tedy občas.
Tato událost proběhla nepovšimnutě před mnoha a mnoha lety, za mnoha a mnoha kopci ... 13. srpna 19 ehm, ehm.
Od té doby rostu ... tedy od 11 let spíš do šířky ... a moudřím ... já věděla, že vás to pobaví.
Ve svém věku bych měla být na vrcholu sil, vědět co od života chci a prostě si užívat jak moje maminka říká: "Nejlepších let svého života." Upřímně mohu zkonstatovat, že vrchol jsem nějakým nedopatřením minula a teď šupajdím dolu. Co chci je také ve hvězdách a o vlně spokojenosti, na které bych se měla nechat unášet si můžu nechat pouze v tomto bezvětří zdát.
Narozeniny jsem tudíž oslavila přemírou jídla a spánku ... z obojího mě bolela hlava ..., pečením muffinů a nic nedělání.
Nač si z toho dělat hlavu, jak pravil Ijáček: "No co má být, vždyť mám jen narozeniny. Dneska tu jsou a zítra už tu nebudou." ... no a dneska už je vlastně to zítra.

pondělí 13. srpna 2007

Dobře utajený vitamín C

Ten recept jsem si přečetla snad stokrát. Udivilo mě, že v něm není ani lžíce tuku. Ne že bych vyhledávala recepty kde není tuk, mé postavě to nemůže uškodit ... klidně upeču něco, kde je napsáno půl kila másla utři s kilem cukru, to celé upeč a pak se tím zadav. Prostě se mi ten recept líbil. Nevyžadoval nic co bych si nemohla dovolit, a tak jsem v pátek odpoledne ověšená taškama běhala jak máma od dětí Albertem a hledala mandle ... páteční odpoledne je ten správný čas jít nakupovat ... myslí si to totiž všichni.
V sobotu ráno jsem počala své dílo. Recept předkládám tak jak je v knize Basic baking, neboť já nemám váhu, za to mám hrníček, lžíci a šilhavé oko, což ne každé pekařce vyhovuje.

Citronové muffinky
2 citróny
50 g mandlí
250 g mouky
2 lžičky prášku do pečiva
šp. soli
2 vejce
150 g hnědého cukru
1/8 l mléka
125 g jogurtu

Cukr se utře s vejci, potom se přidá mléko a jogurt. Potom mouka se solí a práškem do pečiva, citronovou kúru z obou citrónů a nakonec vykrájenou dužinu z jednoho citrónu a sekané mandle.
Naplní se košíčky (dva dohromady) ... bez vršku a peče se to asi 20 min.

Tady bude obrázek, pokud se mi podaří jej vydolovat z foťáku.

Poznámky:
Největším překvapením bylo, že se to dalo jíst.
Má malá dílka svým tvarem moc nepřipomínala dokonalá dílka z knihy. Příště přidám víc citonové dužiny a méně cukru. Možná se pokusím nahradit mléko olejem, neboť se to lepilo i k těm košíčkům.

pátek 10. srpna 2007

Všichni jsme smrtelní

Měla jsem pejska ... plyšovýho.
Na všechny hračky které jsem kdy měla, jsem zapomněla. Na Filipeska ne.
Již před mnoha lety jsem ho odmítla dát pryč, i přestože byl celý chatrný a z bříška mu lezla výplň. Zamaskovala jsem to dětským svetýrkem, ale i ten už vzal za své.
Letní úklid si po mně vyžádal těžké rozhodnutí.
Nedokázala jsem ho ale dát jen tak do popelnice a tak jsem požádala tatínka aby mu udělal kremaci.













Dnes mi sarkastický otec poslal sms oznámení:
DNES 10.8. V 8:30 BYLO PROVEDENO ZPOPELNĚNÍ PSA FILIPESA. JMÉNEM POZŮSTALÝCH RODINA

Stíny na duši

Moje neteř ráda pozoruje mraky ..., a také se poprvé zamilovala.

... a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín, muž má touhu rozsévače a žena má úrodný klín...

Tuhle báseň od Šrámka známe skoro všichni ... moje neteř ne, je na ní ještě moc mladá, ale blíží se čas, kdy jí pozná ... v praxi.
Se vztahy je to totiž jako s mraky. Z mraku je náhle jen šmouha na obloze a nic s tím nenaděláte.
Ze vztahu zůstávají šmouhy na duši, které bolí. Do skla na Ládví někdo vyškrábal: Zůstaň se mou prosím. Zkus to.
Moje kamarádka do své duše takhle vyškrábala svojí prosbu již před pár týdny ... vyslyšena nebyla. Jediné co teď pro ni můžu udělat, je být tu.
Nejsmutnější na tom je, že kvůli jednomu klukovi skončilo přátelství dvou skvělých holek ..., ale kdo ví. Jedna z nich se cítí podvedená a ponížená. Druhá pak nejistá, sobecká a zmatená.

Včera jsem s ním měla schůzku ... přišel, ale nebyl sám ... přivedl si posilu, tu druhou.
Upřímně, je mi jich líto ... holek, jeho ne. On, on se cítí být šťastný ... a to mě bolí nejvíc.

Ráda bych neteř v budoucnu ušetřila takového trápení, ale nejdete to. Svůj kříž si každý musí nést sám, ale občas se najde nějaký ten Šimon z Kyrény.

čtvrtek 9. srpna 2007

Eliščina adopce

Letos se mě Vánoce drží jako klíště ... asi se nechám očkovat, i když pokud budou spojeny s takhle krásnými věcmi, tak není důvod.
Loňské Vánoce jsem se rozhodla kolegyně v práci obdarovat trochu jako chytrá horákyně ... prostě dar - nedar.
Mělo to několik důvodu. Prvním impulzem byla jedna z nich, která tu říkala něco o zbytečnostech. Druhým pak vzpomínka na předchozí rok, kdy jsem poctivě hodinu hnětla těsto na vizovické pečivo, vytvořila pak štiky, vysušila je a odnesla dílka svá do práce ... bohužel umění těchto ozdob mi není souzeno a štiky nepřežily cestu.
Loňským darem - nedarem byla panenka pro UNICEF. Jmenuje se Eliška a já jsem její matička. Narodila se v Krkonoších, ale domovem jí byla knihovna až do doby než odešla do UNICEFu. Jaké překvapení pro mě bylo, když mi včera přišel dopis odkuďsi z jihu Čech.
Byla jsem hrozně překvapená kdo mi to píše, ale když jsem to pochopila, tak mé nadšení nebralo konce. Děkuji Jano a Katko.

Doufám, že mé neteři Karolínce také někdo napíše, protože její panenka je moc krásná.

Zameťme si na vlastním Prahu

Svět mě stále ještě udivuje, přestože jsou mi již dětské bačkůrky malé ... rozdíl je pouze v tom, že nekřičím nadšené "ach", ale hýřím sarkasmem.
Dnes jsem po ránu na Strosmayeráku zahlédla elegantně oblečenou paní. Kabelku přes rameno a smeták v ruce. No co, jeden by si myslel, že si koupila koště, ale ona s ním tu a tam odmetla před svýma nohama nějaký ten špaček, papírek, a další pozoruhodnosti co lidská hovádka na zem upustila. Jistě, mělo to pravděpodobně prosté vysvětlení ... nejspíš byla zaměstnancem banky před kterou stála a dělala ranní očistu chodníku. Na druhou stranu je krásné si myslet, že nepotřebovala v životě nikoho kdo by jí umetal cestičku, protože byla natolik silná že to zvládla sama. Já bohužel mezi takové nepatřím. Celý život se snažím vyhýbat čemukoliv, takže v běhu přes překážky připomínám více než dostihového koně Mrakoplaše ... možná bych ho i předběhla.

Když přemýšlím ... nemyslím

Ráno jsem se málem střetla s autobusem.
Byla jsem "zamyšlená", neboť jsem potkala kamaráda a "tvářil se jakože mě rád vidí". Mé myšlenky se právě prodíraly vším co se mezi námi v poslední době odehrálo (klídek, žádný milostný trojúhelník podle Pilcher ... tedy alespoň ne můj), když jsem stála na přechodu ... a tam se to stalo. Nechávala jsem přejet autobus. Mé nohy však náhle vystartovaly ve chvíli, kdy byl asi v polovině a vyvinuly neobvyklou rychlost, takže jsem měla málem plastiku zdarma ... obličeje nikoli prsou.
... a jaké z toho plyne poučení?
Vždycky když vyprávím něco sestře a ona u toho něco dělá (od mytí nádobí po psaní dopisu prezidentovi), hrozně se vztekám, že mě neposlouchá. V ten okamžik zanechá oné činnosti, otočí se ke mně s výrazem který se dá popsat jako směs pohrdání a zkušenosti, doplněný trochou toho "nebuď naivka" a ledovým hlasem praví: "Já jsem žena!!!"
No a co z toho vyplívá? ... že na mé ranní historce lze jasně demonstrovat, že jsem vlastně muž, neboť já nedokážu dělat pořádně ani jednu věc, na tož dvě a více.

úterý 7. srpna 2007

Korálkárna ve Vršovicích

Své pani doktorce vděčí za mnohé ..., i za tuhle korálkárnu.
Přijdete, žasnete, zešílíte ... a utratíte spoustu peněz.
Já jsem si koupila imitaci korálu, také mnohobarevné korálky a pár věcí na vánoční ozdoby. Hned večer jsem umotala jednu hvězdičku a navlékla ty mnohobarevné korálky.

Lepší vyhořet ... bohužel sklo moc nehoří

Pokud se mi přebírání knih zdálo býti peklem, tak balení skla a porcelánu bylo očistcem ... a tak se ptám: "Kde je ten vytoužený ráj?".
Maminka má v kuchyni nastřádanou slušnou sbírku nesourodého nádobí. Najít dva stejné hrníčky je heroický výkon, u skleniček je to pak naprosto nemožné ... za to ostatní prostory (vitrín máme dost, ale pořádnou skříň aby pohledal) jsou zaplněny mnoha čajovými a kávovými servisy, skleničkami na červené, bílé i šumivé (většinou se pije domácí čůčo) a nechybí ani sklenky na koňak a wisky (ani jedno jsem u nás nikdy neviděla ... takhle slivovice by se našla, zvláště když se urodí).
Sedánky, kdy je kávička nalévána z konvičky a cukr se podává kleštičkami, se k naší rodině nějak nehodí. Přes svou bujnou fantazii si opravdu nedokážu představit maminku jako Lízu Doolittlovou, jak s koleny u sebe, zády jako pravítko usrkává ze svého šálku a mluví o počasí.
Možná že bychom si pro příště měly vzít se sestrou k srdci výtku tatínka, který poté co jsme zmožené zabalily do Mladé fronty vše zbytečné prohlásil: "Vůbec jste k tomu nepřistupovaly zodpovědně ... nic vám neupadlo!".

..., že už by tenkrát?

Když knihovna zavře své dveře čtenářům, všichni si dáme nohy na stůl a upíjíme kafíčko ... alespoň tak to vidí čtenáři. Realita, jak už to tak bývá, je však úplně jiná ... na řadu přijdou tepláky, přenášení stohů knih a věrným kamarádem se knihovníkovi stanou bolesti zad, prach a kýbl s hadrem.
Dovolená by měla být právě od toho, aby si člověk olízal rány a zapomněl na útrapy ... ne všichni máme to štěstí.
Dům mých rodičů postavili děda s babičkou v roce 1932 a od té doby je postupně zanášen. Přes snahy mého otce, přesvědčit mě a sestru o tom, že hodlá zemřít a "ví", že ještě ani nevychladne a dům bude v realitce, se přeci jen rozhodl pro výměnu špaletových oken za euro-okna (na nich zaujala ta informace, že se otevírají dovnitř nikoliv ven, aby někomu náhodou nespadla na hlavu ... nešťastníka s oknem na hlavě neznám, ale znám pár lidí co jsou otlučení od oken otevíraných dovnitř).
Každému kdo bydlí v paneláku to může připadat jako sranda, ale kdo vlastní nemovitost skoro 80 let postupně zanášenou, s námi soucítí. Vyklidit se musí veškeré místnosti (bude se i malovat) a v ten okamžik přichází Neruda s otřepanou frází "Kam s tím?". U nás je to jasné, zbývá garáž a půda ... každý tento prostor má však již svůj podíl movitého majetku a tudíž přišla na řadu čistka.
Ne každý kdo má řidičák je Schumacher, a proto nechápu proč si rodina myslí, že když jsem ten knihovník vyznám se v knihách.
Celá akce byla vedena jako dobrý skutek, který mě má připravit na návrat do zaměstnání ... postavena jsem byla před pět krabic plných něčeho ... to něco byly knihy z několika pozůstalostí, učebnice a dokonce maturitní otázky z ruského jazyka a pionýrská kronika mé sestry.
Pravda, perlami všeho druhu a fosíliemi hmyzu se podobalo pokladu ... škoda, že nezůstal zakopán.
Leninovy spisy, vzpomínky Henryho Forda a Hitlerovi generálové tu vedle sebe v klidu odpočívaly ... a pak že různé ideologie jsou nesmiřitelné.
Větší část těchto perel poputuje směr antikvariát, část do recyklace a část zůstane doma.
Mezi mazlíčky rodiny se zařadí knihy z let dvacátých, staré vydání Jiráskových pověstí a Vejce a já od Betty MacDonaldové.
Z knihovny vím, že v knihách se dají najít neobvyklé záložky, např. kolečka salámu nebo obaly od prezervativů. I domácí knihovny skrývají mnohé ... v jedné z knih jsem našla toto

Kdysi jsem měla celou rodinou knihovnu opatřenou těmito "katalogizačními lístky".

Možná jsem si měla ušetřit mnoho let hledání správného zaměstnání, kdybych se podívala, co jsem jako dítě dělala ... na druhou stranu to by ze mě také mohl být Kryštof Kolumbus (mapy světa se zakreslenýma cestami mám dodnes) nebo Alexander Fleming (většina mých svačin končila vzadu ve skříni, kde jsem na nich z vesela pěstovala plíseň).


Po přečtení příspěvku mojí sestrou jsem dostala vynadáno, že jsem nepopsala její zásluhy, takže náprava:
Sestra byla soumarem celé akce a přenášela, odnášela a dělala jiné práce, zatím co já jsem jen bezradně stála a dělala, že vím co s tím. Nebýt jí, tak to dodnes není ... :)

Perle z Krkonoš

Když jsem byla malá, měla jsem hrozně ráda vánoční ozdoby po mé babičce. Byly ze skleněných perel a pár těch co přežily mám do dnes. Vyráběly se po domech v Krkonoších a jedna dílna se zachovala ještě v Poniklé. Mají tam prodejničku, kutilský koutek a lze jít i na exkurzi do provozu. Já už jsem tam jednou byla, ale vůbec mi nevadilo se tam podívat znovu. Tatínek se nás asi chtěl zbavit a tak mě, sestru a neteř do Poniklé odvezl ... netušil, že bude v autě sedět dobré dvě hodiny. Kutilský koutek byl otevřen a tak jsme se vrhly do díla ... se sestrou dáváme přednost jednoduchým stříbrným ozdobám (tvrdíme, že máme vkus), ale množství barevných perliček v nás vzbudilo touhu po trošce kýče ... obzvlášť ta tyrkysově-červená je skutečný skvost nevkusu, ale jsem na ní pyšná.















Holky šly potom na exkurzi. Já po minulé zkušenosti s omámením čpavkem a barvami jsem se raději věnovala Jaroušovi (kocour - místní mazel) a výrobě další hrůzičky. Nakonec jsme si ještě nabraly perle na doma a koupily i nějaké hotové ozdoby ... mé konto se povážlivě naklonilo, ale někdy si člověk musí udělat radost.

pondělí 6. srpna 2007

Drátění

Poté co naši odjeli do Jeseníku a mně měly na víkend přijet kámošky, celý den jsem pekla, vařila a gruntovala ... nevím proč, asi nějaké hnutí mysli. Večer jsem si úpně hotová sedla ven na vzduch a aby ruce nezahálely vyzbrojila jsem se drátem a korálky ... zdálo se mi těch vánočních ozdob málo, tak jsem si koupila knihu Vánoční ozdoby z drátků a korálků.
Neboť nejsem vybavena vším co kniha požadovala a jsem ještě příliš líná na to abych hledala například nějaké prkno a tloukla do něj hřebíky, vymyslela jsem pár malých zlepšováků ... třeba jsem osmičku nemotala mezi již zmíněnými hřebíky, ale mezi kolíčky nabíječky na mobil ... AŤ ŽIJE LENOST!

Drobenkový koláč s pudinkem a ovocem

Dalším z mých pokusů byl Drobenkový koláč z Labužníka. V diskuzi skoro všem chutnal. Nejlepší měl být s jahodama , ale nejsem ani Maruška a po kupovaných jahodách od Bůh ví odkud ... možná ani on ne ... netoužím, zvláště když mám plnou zahradu jiných darů přírody.
Mými pokusnými králíky byli převážně maminka, tatínek a sousedka ... u nás na vesnici stále existuje výměnný obchod. Maminka koláč chválila (ta mi je schopna pochválit cokoli ... nevím jestli je to tou mateřskou láskou nebo tím, že ona sní všechno), sousedka nehaněla, neboť ve svém požehnaném věku ví, že "darovanému koni na zuby nehleď" a tatínek se nevyjadřoval, ale moc si nevzal ... pohled na něj mi jasně signalizoval, že to není šálek jeho kávy. Mě docela chutnal, ale kdo ví jaký je s těma jahodama :)

Tady je s rybízem před pečením

Podle maminky královský

Docela ráda peču, ale příležitostí je málo a má to dva důvody:
1. Jsem sama, takže když si upeču buď to sním najednou nebo mi to ztvrdne ... to když vyhraje zodpovědnost a beru si jen kousek každý den.
2. Také bývání v podnájmu u někoho má mnohá úskalí, jako například velký počet lidí v kuchyni a málo nádobí nebo vilného milence paní domácí pobíhajícího po bytě ve velmi krátkém ručníčku.
Takže moje dovolená se stala rájem pro maminku (nijak zvlášť ráda nepeče) a tragedií pro problematické partie.
První koláč který jsem vyzkoušela byly všeobecně známé Hraběnčiny řezy. Pokud vím, bývají s jablky, ale moje kamarádka je peče s rybízem ... tento skvost komentovala moje maminka slovy:
"S jablky jsou to hraběnčiny řezy, ale s rybízem jsou královské."















Hraběnčiny řezy jinak:

Těsto:
400 g pol. mouky
200g cukru
3/4 prášku do pečiva
250 g másla nebo Hery
4 - 5 žloutků

Ze surovin upatláme těsto a rozválíme na plech ... těsto nikdy neválím, prostě ho tam namačkám ... rychlé a méně pracné. !!!!!! JEN 2/3 TĚSTA !!!!

Vrstva 1.:
1 tvaroh
vanilkový cukr + cukr podle chuti
1 lžička škrobu
podle potřeby mléko

Jednoduché ... umíchá se tvaroh podle chuti a rozmaže se na těsto.

Vrstva 2.:
rybíz

Nejednoduší ... posype se rybízem ... kdo by to řekl :)

Vrstva 3.:
sníh ze 4 - 5 bílků
150 g cukru
špetka soli

Sníh ušlehaný s cukrem ... přiznávám se, cukr neváží, prostě ho při šlehání přidávám jen tak od oka.

Vrstva 4.:
Na vrh nastrouháme zbylou třetinu těsta ... doporučuju během přípravy myslet na to co děláte, neboť už se mi podařilo na tuto vrstvu zapomenout a zbylé těsto objevila až po upečení v lednici.

No šup s tím do trouby. Nevím na kolik a nevím jak dlouho ... prostě od oka.

Plyšáci

Letošní Vánoce mě nemůžou zaskočit nepřipravenou ... doufám.
Obvykle začínám vymýšlet dárky v září a stejně mě konec prosince zaskočí s mnoha polotovary, kdy to vypadá, že dvacátého čtvrtého ráno budu s jehlicemi prosit kohoutka aby nekokrhal, než tu fusekli dodělám.
Letos jsem však začala mnohem dřív ... tedy alespoň s vánočními ozdobami (již mnoho let nemáme vánoční stromeček).
Koupila jsem si u kutila půl metru červeného filce a ze své sbírky inspirací vybrala popis na plyšáky. Je to dost piplavá práce, obzvlášť, pokud hodláte dělat ozdoby z celého půl metru. Nejhorší je stříhání, ale i tak jsem celou akci dotáhla do konce, a pak ještě nezapomněla prudit sestru a neteř, kterým jsem přenechala pár kousků.


































Postup - plyšáci:
Nejdříve se musíte podle šablony nastříhat dva stejné díly ... stejné, znamená alespoň se o to pokusit. Poté přijde na řadu fantazie ... u takové páté už skutečně nic nového nevymyslíte. Vzor se nesmí vyšívat (bílá Perlička) až do kraje a pokusy o vypracovaný vzor z Horňácka také není to pravé ořechové. Pak se oba díly (obě strany vyšité) sešijí obhazovacím stehem. Dobré je obšívat delší nití ... nedbejte na poznámky "o dlouhé nitce, líné dívce" ..., neboť navazování nevypadá moc hezky. Z konce nitě se pak uhačku řetízek a vytvoří se očko.

... všude dobře, ...

Ty časy kdy jsem chodila do školy a tudíž měla prázdniny jsou nenávratně pryč. Je pravda, že prvních pár let co by pracující, jsem se zuby nehty bránila této nespravedlnosti a na dva měsíce rozšířila vždy řady nezaměstnaných.
Doma jsem se tenkrát moc nezdržovala (možná proto, že se mnou nemluvila ani klika od dveří, ale občas jsem zavítala, neboť někdy se člověk musí najíst a umýt) a o nevšední zážitky neměla nouzi. Občas jsem své bližní překvapila po návratu například vyholenou hlavou nebo vešmi.
Dnes je vše jinak ... ne že bych byla zodpovědnější :) ..., ale už si nedělám prázdniny, a zatímco se všichni kolem mě těší na nevšední zážitky, já jezdím domů. Nevšedních zážitků si v Praze za celý rok užiju až až ... divokou jízdu nacpanou tramvají nebo nákup v Tescu jen tak něco nepředčí.
A tak jezdím do rodné vísky, kde mám rodiče, kočku, vlastní postel a za zády les ... prostě domů.