Zameťme si na vlastním Prahu

Svět mě stále ještě udivuje, přestože jsou mi již dětské bačkůrky malé ... rozdíl je pouze v tom, že nekřičím nadšené "ach", ale hýřím sarkasmem.
Dnes jsem po ránu na Strosmayeráku zahlédla elegantně oblečenou paní. Kabelku přes rameno a smeták v ruce. No co, jeden by si myslel, že si koupila koště, ale ona s ním tu a tam odmetla před svýma nohama nějaký ten špaček, papírek, a další pozoruhodnosti co lidská hovádka na zem upustila. Jistě, mělo to pravděpodobně prosté vysvětlení ... nejspíš byla zaměstnancem banky před kterou stála a dělala ranní očistu chodníku. Na druhou stranu je krásné si myslet, že nepotřebovala v životě nikoho kdo by jí umetal cestičku, protože byla natolik silná že to zvládla sama. Já bohužel mezi takové nepatřím. Celý život se snažím vyhýbat čemukoliv, takže v běhu přes překážky připomínám více než dostihového koně Mrakoplaše ... možná bych ho i předběhla.