Stíny na duši

Moje neteř ráda pozoruje mraky ..., a také se poprvé zamilovala.

... a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín, muž má touhu rozsévače a žena má úrodný klín...

Tuhle báseň od Šrámka známe skoro všichni ... moje neteř ne, je na ní ještě moc mladá, ale blíží se čas, kdy jí pozná ... v praxi.
Se vztahy je to totiž jako s mraky. Z mraku je náhle jen šmouha na obloze a nic s tím nenaděláte.
Ze vztahu zůstávají šmouhy na duši, které bolí. Do skla na Ládví někdo vyškrábal: Zůstaň se mou prosím. Zkus to.
Moje kamarádka do své duše takhle vyškrábala svojí prosbu již před pár týdny ... vyslyšena nebyla. Jediné co teď pro ni můžu udělat, je být tu.
Nejsmutnější na tom je, že kvůli jednomu klukovi skončilo přátelství dvou skvělých holek ..., ale kdo ví. Jedna z nich se cítí podvedená a ponížená. Druhá pak nejistá, sobecká a zmatená.

Včera jsem s ním měla schůzku ... přišel, ale nebyl sám ... přivedl si posilu, tu druhou.
Upřímně, je mi jich líto ... holek, jeho ne. On, on se cítí být šťastný ... a to mě bolí nejvíc.

Ráda bych neteř v budoucnu ušetřila takového trápení, ale nejdete to. Svůj kříž si každý musí nést sám, ale občas se najde nějaký ten Šimon z Kyrény.