čtvrtek 23. července 2009

Jupíííííííííí

Dneska jsem brutálně ubodala mrazák ... ne, nejsem vrah jen tak pro zábavu, snažila jsem se přes vrstvy ledu dostat ke svému jídlu, abych své pixličky mohla přesunout jinam, neboť se bude odmrazovat. Když se odmrazuje mrazák v práci, znamená to jen jedno ... DOVOLENÁ :)
Nikdo mě tu neuvidí celých sladkých čtrnáct dní a ani si nevzpomenu, taková budu mrcha.

Znáte někoho ...

... kdo po desetihodinové pracovní době nasedne do vlaku a jede třicet kilometrů kamsi, aby tam hrál bojovku, která končí za tmy u jezírka v lomu, kam je zakázaný vstup? ... ale znáte, včera jsem s ET, Muminkem, Králíčkem, Pacholíčkem a Fandou tuto bláznivinu podnikla.
Některé věci tak trochu nedopadly ... například nám ujel vlak a to jsme na něj deset minut čekali (ani nevíte, jak je snadné vlak přehlédnout). Další malý nepodařenec byla bojovka, plyne z toho však jisté ponaučení. Dnešní muži by nedokázali stopovat ani mamuta, i kdyby si k tomu hlasitě troubil, natož rudé fáborky vlající na keřích. Na jejich obranu lze však říci, že část cesty už se šlo skutečně po tmě a přes všechno bloudění jsme se u lomu radostně sešli.
Koupání v lomu bylo úúúúúúúúúúúúúúúúžasné, raci u břehu ve vodě taky, méně úžasné už bylo, oznamování skutečnosti, co se dopravy zpět týče.



Ani lampionový průvod nebyl právě vrcholem večera. Lampiony jsou spíše věc dekorativní, a to co do svítivosti tak i co do praktičnosti.



Do postele jsme se dostali až k ránu, takže kdybyste dnes zabloudili náhodou do knihovny, buďte shovívavý, ty unavené, ospalé bledé tváře patří účastníkům zájezdu za krásami noci.

úterý 21. července 2009

Co mě ještě čeká

Nepamatuji se, že by nějaký ten stupidní seznam "Co stihnout do ..." v časopisech pro moderní ženy obsahoval takové věci jako: Prát v samoobslužné prádelně ... buď nejsem moderní nebo žena, neboť v mém seznamu je.
Včera odpoledne jsem obtěžkána taškami s nevábným obsahem vyrazila směr Londýnská, kde je jedna ze samoobslužných prádelen. Upocená, zmoklá, s igelitkami smradlavého prádla jsem nepůsobila právě asi vábně a zhnusený pohled jedné dámy ve mně vyvolával touhu, trochu si zachrchlat a odplivnout si na naleštěný střevíc ... bohužel vyhrálo slušné vychování.
Vstoupila jsem, zapípala nesměle na pozdrav a paní vidící můj zoufalý pohled pronesla: "Chcete prát, že?" S její pomocí jsem napěchovala dvě pračky a z automatu vyškemrala kávu, vzpomínaje na Mr.Beana a jeho scénku se záměnou kávy s aviváží. Pevně jsem stiskla kelímek, zula si boty, ulehla na gauč a nad sylabem o komiksu usnula ... musela jsem vypadat jak ostřílený zákazník :)
Po hodině a půl jsem vypila ještě jeden kelímek kávy, odmítla sušičku a s taškami zašedlého, ale voňavého prádla vyrazila spokojeně domů, abych pověsila prádlo na sušák, ze kterého mě ho kočičky radostně stahují na zem.

pátek 17. července 2009

Začínám to s tím činčáním přehánět ...

..., ale já prostě nemám ráda žaluzie, připadám si za nimi taková uvězněná. Uznávám, že stačilo koupit obyčejnou záclonu, ale proč? Představa, že se houpu někde na vodě, je v tomhle vedru neskutečně lákavá, a tak jsem si ušila lodičky :)



No, a aby toho nebylo málo udělala jsem si pár linorytů a vyřešila tak nedostatek skladovacích krabic.

úterý 14. července 2009

Kočka na česneku

Každý ví, že domácí česnek se svoji sílou a vůní nedá vůbec srovnávat s tím dováženým k nám z Číny. Od rodičů jsem si přivezla dvě paličky, důkladně zabalené v několika vrstvách plastu, abych pak tento zázrak umístila do spíže. Vždy když tam teď vejdu, mám pocit, že je to skladiště česneku v různých formách (česneková mouka, česnekové vločky, česnekové piškoty, ...). Artíškovi a Kočence to však nevadí, neboť průzkum prostoru za zavřenými dveřmi (nejméně 2x denně) je vždy velmi lákavý. Nejdřív je důležité vymést pavučiny, protáhnout se za pytli s kočkolitem, vše důkladně očuchat a na konec se na dobytém území usadit ... nejlépe na česneku. Pak přijdu já a slavné dobyvatele neslavně vyženu, aby se pak vonící přišli ke mně do postele přitulit.

pátek 10. července 2009

Veterina je stejně příjemná jako zubní a gynekologie

V poslední době je těch "poprvé" nějak moc.
V úterý jsem byla na veterině. Nejdříve jen já, abych se zeptala pana doktora, jestli ošetřuje koťátka na dluh. Když mě viděl, jak tam tak zoufale přešlapuju, tak se smiloval a poslal mě pro maroda. Vzhledem k tomu, že bydlíme ve stejném domě, byla jsem v cukuletu zpět.
Kotěnka je skutečná hrdinka, vrněla, i když jí pan doktor píchal injekci a vůbec byla statečná ... já už o něco méně.

Teď si hraje doma na maminku, už ze samé lásky, málem pruhované kočičce ukousla obě uši.

čtvrtek 9. července 2009

Hůůůůůůůůů

Nevím proč je sova symbolem moudrosti. Mezi dravci to není právě nejbystřejší pták, spíš naopak (jak se měří IQ u zvířat nevím). Já když koukám jak sůva z nudlí, tak bez pochyby se netvářím právě náramně chytře.

Našla jsem někde obrázek kapsáře v podobě sovy a tak mě nadchl, že jsem se pokusila stvořit něco podobného. Střih jsem neměla, nezbylo mi tak nic jiného než si ho vymyslet.
Nejdřív se však na nějakou tu dobu na sově uvelebil Artíšek a tím dokázal, že je velký lovec a umí ulovit i tak velkého ptáka.



Sova už visí, jen nevím co do ní dát.

středa 8. července 2009

Pokud umíte pádlovat, můžete i do hor

Den první
Nový Bor je známý svojí sklářskou tradicí a tenhle ušák stojí právě na náměstí.



Jeho křehké, nehybné tělo mi dost připomínalo těla naše, a to nás (na rozdíl od něj) čekali tři dny pochodu (pochod je dost nadnesený výraz).
V Boru jsem pochopila, že i nemožné je možné, když v pivem, kouřem a osudy místních opilců prosycené hospodě obsluhoval mladý Vietnamec (nic proti nim nemám, ale v hospodě čekám, že když řeknu "jedno točený", tak že mi bude hospodský rozumět).
První úsek cesty do Cvikova se klikatil Údolím samoty a jako ochutnávka časů následujících nás i naši náladu při ní skrápěl déšť. Před Cvikovem se vyjasnilo, a když jsme u Havraních skal uviděly pohodlně usazeno pána, jak pozoruje ženu a dceru trhající borůvky, s novým elánem jsme zapředly hovor a to na téma: Někdo ty kola přeci musí hlídat.
Ve Cvikově jsme se usadily v restauraci, posledním možném útočišti toho dne a poté vyrazily Kalvárií kamsi do lesů. Noc byla příjemně teplá a až na povykování holek (bekali srnci) i tichá.



Den druhý
Ráno prohřívalo naše kosti, když jsme podél luk kráčeli do Trávníků. Hned první dům ve vesnici se honosil velikostí, nevtíravou okázalostí a názvem Zámeček (penzion). Na terase seděl pán a klidně snídal. Nejodvážnější z nás se ho šla zeptat, zdali nám udělají kávu. Pán prohlásil: "Já tu jen bydlím, ale manželka vám jí uvaří." Manželka nám jí skutečně uvařila a něž lahodný mok přinesla, dostal se ke slovu kocour Tomáš. Od pana domácího jsme se pak dozvěděli o pohnuté minulosti sídla i jeho původního majitele. Když dorazila skupinka důchodců vytratil se pán i my, povykující stáří není nic pro nás. Ve vesnici jsme ještě chvíli obdivovali místní roubené domy a pak se vydaly podél Hamerského potoka k údolní nádrži Naděje.



Poklidná ranní procházka se stala jedním velkým dobrodružstvím. Údolí potoka přehrazovaly popadané stromy a cestička se každou chvíli v potoce ztrácela. Nakonec jsme potok brodily sedmkrát.



U nádrže Naděje se spustil vytrvalý déšť, a tak jsme jak slepičky na hřadě seděly pod přístřeškem turistického odpočívadla. Přes vzájemné přesvědčování, že jde jen o přeháňku, jsme se asi po hodině, zabaleny do pláštěnek, vydaly do Horní Světlé kde, jak jsme doufaly, najdeme hospodu. Pár metrů od vytouženého cíle se však spustila průtrž a my se brodily potokem vody. Hospodský nás neviděl rád, ale časem roztál. Odcházely jsme do opět parného letního dne. U chaty Luž jsme odbočily k vrcholu, pod kterým jsme hodlaly spát. Králíček mi říkal, že tam kdysi spali v přístřešku a vzhledem k promočené zemi a počasí, jsme nehodlaly nic riskovat. V přístřešku bylo skutečně několik krátkých a uzoučkých laviček, ze kterých hrozilo spadnutí do bláta a kulatý stůl. V duchu jsem porovnávala Králíčkovo tělo s místním vybavením a nějak jsem si to nedokázala srovnat. Nakonec jsem se vrátily na chatu Luž, abychom obhlédly terén a příhodně umístěné kryté jeviště. To však nepatřilo k chatě, a tak jsme nakonec spaly v myslivně.
Den třetí
Po raní kávě se jednomu přeci jen jde do kopce lépe a tak jsme výstup na nejvyšší horu Lužických hor zdolaly celkem lehce.



Viditelnost byl mizerná a od Německa se hnala další bouře. K chatě jsme se vrátily už za deště a přemýšlely co dál. Nebe bylo jak podvlíkačky a netvářilo se, že by to chtělo změnit. Rozhodly jsme se, že se budeme držet vytyčené trasy a vydaly se směr Svor a poté domů. Poobědvaly jsme na zřícenině Milštejna, nasbírali borůvky do PETek a za neuvěřitelně slunného počasí se vrátili do Prahy.



Ačkoli naše putování Lužickými horami dopadlo neslavně, musím říct, že tam bylo krásně a ten koláč také nebyl k zahození :)

Umě ukryté konopí ... tedy vlastně čaj :)
http://simplescrapbooks.typepad.com/simple_studio/2008/11/your-friday-tutorial---paper-sachets.html

Kyti z papíru
http://www.cardsandcrafts.freeservers.com/dahlia.html


Směska z papíru
http://www.fogandthistle.com/?page_id=303

Květiny z knoflíků
http://justsomethingimade.blogspot.com/2008/10/book-button-flowers.html

Kulatá, závěsná přáníčka
http://justsomethingimade.blogspot.com/2008/12/happy-birthday-jack-paper-ornaments.htm

Látková knížka
http://homemadebyjill.blogspot.com/2009/06/finished-quiet-book.html

Receptář
http://mayaroad.typepad.com/dt/2009/06/farmhouse-recipe-book-great-teacher-gift.html


Kdo jinému jámu kopá ...

Musela jsem se pousmát, když jsem ve vestibulu metra zahlédla postarší pár držící před sebou takový ten časopis "Probuď se!". Stáli tam tak nějak zdrceně a hledali kudy by unikli. V šachu je totiž držel opilý chlap velikosti Hagrida a stejně přívětivé povahy. Na oplátku za jejich zájem o jeho duši, se milý pán rozhodl jim osvětlit svůj pohled na svět a nehodlal se té vidiny vzdát. Nevím jak dlouho jejich vzájemné hledání té pravé cesty trvalo, ale myslím, že na dnešní den jen tak nezapomenou.

úterý 7. července 2009

Z mořských vlků, suchozemské krysy

Kamarádka z divadla mě nalákala na představení na lodi, a protože nejsem žádný troškař, tak jsem vyrazila hned dvakrát.
Prvním zádrhelem se stala velká voda, takže až do poslední chvíle nebylo jasné, jestli se bude hrát a jestli jo, tak kde. Nakonec se obě představení konali v Dejvickém divadle. Začínalo se skoro o hodinu později, neboť se čekalo na ty, co se šli nalodit.
První hru (Příliš skromný Nick Carter) shrnula paní sedící za mnou slovem "šaškárna" a nelze než souhlasit. Šaškárna ale v dobrém slova smyslu. Bylo to vtipné, rozverné, nadsazené, a kdyby tam byl Králíček, tak by jistě řekl, že čerpali z Mazaného Filipa, Adéla ještě nevečeřela a mnoha dalších a dalších filmů a divadelních představení.
Druhou hru (Pán času), jsem chtěla vidět hlavně proto, že to režíroval Havelka :) Opět se vrtal v čase. Nechal se inspirovat komiksem. Líbilo se mi to, jako vždy tam nechyběla špetka humoru (nesmí se všechno brát tak vážně) a jednoduché, ale geniální kulisy. Trochu mě zmátl závěr, ten komiks není k sehnání, tak nevím jak to končí tam, ale tady jsem měla pocit začátku bez konce. Otázka je, zdali to byl záměr nebo ne.

Máme to v rodině

Děláme samé ptákoviny :)

čtvrtek 2. července 2009

Pracovní úraz

Ráno jsem šla na tramvaj za pohlednou slečnou a celou dobu přemítala o krásných ženách, tedy o těch, co jsou z nějakého důvodu považované za krásnější než jiné. Pozorovala jsem její štíhlé, dlouhé nohy umístěné na kramflíčkách a začínajících asi tak 10 cm pod spodním lemem sukně. Dokonale padnoucí tričko s odhalenými zády dávalo tušit, že prsa vepředu nic nedrží, a tak pravděpodobně jí lze hodně co v této oblasti závidět.
Během té cesty se po ní zálibně podívalo několik mužů a já se ve svých úvahách pohybovala někde mezi holením nohou, líčením, cvičením, a tak vším, čím musí slečna ráno projít, než může odejít do práce. Z úvah mě vytrhlo až bolestivé zavytí, když jakýsi kopáč stojící po pás v jámě si vrazil krumpáč do nohy, když okolo něj ona sukýnka prošla.

středa 1. července 2009

Domeček pro kotíky

Tak tenhle polštář je vrchol mé tvůrčí nálady a teď už budu jen ležet a ležet ... už mám na čem :)
Je to takový obřík, takže se na něj vejdeme prozatím všichni tři.
Pořádně jsem se na něm vyřádila, jsou na něm aplikace, tisky přes šablonu, sítotisk, ruční malba, vyšívání, no prostě vše co se dalo.

Neposedíme, nepostojíme ...

Za těch pár dní co máme svůj domov jsme už prožili mnohá dobrodružství. Například už víme jaké je to houpat se na zácloně, lovit ponožky v lavoru, proběhnout zelenou barvou a tak. Našli jsme si pelíšek v misce velikosti talíře a stůj co stůj se do ní musíme vmáčknout oba.



Také je prima běhat v pět ráno po posteli a budit spící Boženku. K nejlepším hrám patří vběhnutí do komory, když se konečně otevřou dveře nebo skákat po Boženčiných nohách, protože přitom tak srandovně piští.
Takhle potom spinkáme, když jsme utahaní ...



... a takhle si vzájemně olizujeme tlamičky, když jsme napapaní.

Hausfrau ...

... tak to jsem já.
Je to jak odšpuntovat šampus, musí to ven, a tak tvořím hnízdo. Za víkend jsem stihla snad sto věci a se vším mi pomáhají moje chlupaté děti.
Dokonce jsem si kvůli touze tvořit, byla ochotna půjčit i šicí stroj a táhnout tu těžkou krabici ze Strašnic tramvají.
Obatikovala, natiskala, namalovala a ušila jsem si polštáře.



Ušila jsem si pytlouny.



Vytáhla své linoryty a natiskala si ubrus.



Vytvořila obaly na květináče.