Byte, bytečku, kdo v tobě přebývá

... koupě bytu je něco, čemu se vyhýbám asi tak 4 roky, protože:

• nesnáším dluhy
• jsem na to sama
• je to strašného papírování
• nikomu nevěřím
• žádný byt se mi nelíbí
• MÁM Z TOHO STRAŠNÝ STRACH

Tak jinak ... koupi bytu jsem se vyhýbala asi tak 4 roky a moc dobře jsem věděla proč ... zítra jsi jdu pro klíče.

Artík hrdinou

Tak tahle dopadl náš první výlet. Chtělo to hodně odvahy a hodně pokusů než se Artíček odvážil vyjít ven.



Když se otrkal, začal všude šmejdit jak smeták na prach. Nakonec jsem ho musela zahnat domů, neboť do vypadalo, že po mně bude chtít uzlíček buchet.

Mamííííí, co je tohle ...?

... kvůli řvaní podobné věty (řvala jsem "tatíííí") mě před třiceti lety vykázali z Častolovického zámku.

Nedávno se v knihovně zastavila bývalá kolegyně, teď zasloužilá matka dvou rozjívených kluků. Ptala se na nějakou zajímavou knihu pro toho staršího. Doporučila jsem Rybu od Erlenda Loea. Přišla za čtrnáct dní a říkala, že si s tou knihou dala, neboť hlavním dopravním prostředkem v příběhu je multikára. Nás dospěláky to nijak nepřekvapí, ale jen do chvíle, než se na to zeptá nějaký capart. Pak zjistíme, že my "víme" co je multikára, ale nějak to nedokážeme přesně vysvětlit a taky nám přijde, že takhle multikára nevypadá (srovnáno s ilustrací Kim Hiorthoya) a začneme se pídit.



Za pár dní na to měla ET besedu o ekologii. Říkala dětem jak recyklovat, proč a jak dlouho se co v přírodě rozkládá. Mezi PETky, žvýkačky, papír a jiné se díky jednomu zvědavci dostala i mrtvola. Víte vy jak dlouho se rozkládá mrtvola? My už s ET ano :)

Vypasený prase ...

... tak včera nazval Králíček Bloňďáka. Byla jsem u toho a nemůžu říci, že by mě to potěšilo. Byli jsme tam totiž prasátka dvě, ale to Králíčkovi nějak nedošlo (možná došlo). Bloňďák naopak Králíčka častoval Narcisem. Já jsem raději mlčela ... a pak se mi divte, že nechci do plavek. Pravděpodobně si na naší společnou dovolenou budu muset pořídit plavecký úbor Najáda :)



Z knihy: Tajemství saténových klobouků- P. Reeve

Únava

Bylo skoro jedenáct večer, když se mi konečně podařilo vypadnout z divadla. Spíš než sedla, jsem v tramvaji do sedačky upadla. Na I. P. Pavlova se nade mě postavila žena ve vysokém stupni těhotenství a já jen velmi nerada zvedala své tělo. Když jsem se postavila a chtěla ženě pokynout, zjistila jsem, že ono bříško patří vousáči ve středním věku.

Koho chleba jíš ...

... toho píseň zpívej ..., ale já už nemůžu, krákrá :(
Po 10ti letech práce v knihovně jsem unavená a smutná z toho co se tu děje.
Tahle knihovna je jako člověk s osteoporózou běžící maraton.
Nemáme takové základní věci jako jsou přehledně označená žánrová literatura a zásuvky pro připojení notebooku, přebalovací pult a spoustu jiných prkotin. Za to máme spoustu pracovních týmů na kde co (ET s Muminkem hodlají založit tým zabývající se odpoledním spánkem :), vedoucích a podvedoucích a nesmím zapomenout na Playstation, na kterém si můžete zahrát tenis, bowling, atd. Obzvlášť studenty jeho umístění "těší", je totiž v studovně. To jsou jen ty věci, o kterých lze psát, pak je spousta věcí, o kterých psát nelze. Mám však takový zvláštní pocit, že to by čtenáře zajímalo nejvíc.

Jeden rok

Minulý rok jsem dopoledne 4.4. hledala po bytě Bublu. Našla jsem místo ní splasklou bublinu spokojeně vrnící, olizující a kojící chumel mrňavých černobílých klubíček. Dvě z těch pidikotíků jsou maxikotíci Kotěnka a Artík :)
No, a tak jsme slavili narozeniny. Dostali domeček, který hned nenechavé Kotěnčiny zoubky začaly zpracovávat. Na domeček jsem hrd a pych, má v sobě ještě jeden malý domeček, zavěšenou papírovou rybku a z tuby od lentilek otáčející se bonbónkovač. Myslím že se jim líbí.
Žádná oslava se nemůže obejít bez pořádného dlabance, a tak vyfasovali tři kapsičky a vařenou tresku z mých božihodových talířků (to už u mně ET s Pacholíčkem nikdy nic nepozřou).

Dohadování s bankovní úřednicí, boj s větrnými mlýny

Slečna ve žlutém se musela strašně nudit, neboť jen co na mě automat vyflusl lísteček s číslem už jsem mohla jít k přepážce.
"Dobrý den, ráda bych si nechala zrušit zasílání výpisů poštou."
"Proč, máte elektronické bankovnictví?"
"Ano, budu si to tisknout." (... a hlavně je to strašně drahý)
"Tak to vyplňte a dejte mi občanský průkaz! Napište tam co po nás chcete." (Myslím si: "Chci prostě jen zrušit zasílání výpisů, nic víc," a zírám na papír, kde je nahoře napsáno: Žádám Vás abyste... a nic víc).
A tak píšu ... mi zrušili zasílání výpisů poštou z účtu čú: XXXXXXXXX/XXXX.
"Stačí to takhle?"
"Ach jo, napište tam ještě rodné číslo."
Připsala jsem rodné číslo.
Další povzdech, bere mi propisku a něco tam ještě čmárá. Pak mi to podává zpět: "Podpis podle podpisového vzoru."
Trochu nejistě píšu jméno a příjmení, slečna ho škrtá a říká: "Tak to není." ... a já na to: "Takže tam mám nejdřív příjmení a pak jméno?"
"To vám nesmím říct."
Druhý pokus je také dost neúspěšný a slečna s pocitem záchranářky velryb mi říká: "Takže ještě jedna možnost existuje, ale to už vám radím." (Myslím si: "Jasně jsem tak blbá, že by mi přeci nedošlo, že už je jen jedna možnost.")
Poslední pokus: "Já se nikdy nepodepíšu stejně, tak doufám, že je to dost podobný."
"Není!!! Půjčte mi ještě nějaký jiný doklad."
Rezignovaně ji podávám průkaz zdravotní pojišťovny. Když jsem konečně propuštěna ze spáru oné slečny, tak se můj křečovitý hujerovský úsměv mění a já se směju na celou ulici.

Zlomenina jako modní doplněk

Čuměla jsem jak vrána do kanálu, když do knihovny přišla slečna se sádrou v růžové barvě. Měla k tomu dokonale sladěné oblečení. Den předtím přišel do divadla Honza se sádrou v barvě stříbra. Co se to děje, to je nějaká nová móda?

Dostala jsem dárek ...

... recenzi
Tedy dárce není autorem, tím je Vojtěch Rynda z Lidových novin. Recenze se týká Alenky v říši divů a není příliš laskavá k poslednímu Burtonovu dílku. Já jsem také nebyla nijak laskavá v hodnocení, a proto jsem jí dostala. Kvílela jsem, vrčela a tvářila se znechuceně, div že jsem nezačala skandovat: Já chci Alenku! Já chci Alenku! No jo no, nemůže se mi všechno líbit, na můj vkus trochu moc ze široka a příliš velkolepé ... ať žije studio Walta Disneyho :(
To je však jiná pohádka, chtěla jsem vlastně psát o něčem jiném a to o té recenzi, Králíčkovi a Pacholíčkovi. Tahle trojka se totiž nacházela v kanceláři, když jsem tam přišla. Králíček jásal, že už mě nemusí hledat kdesi v útrobách knihovny a já jsem jásala, že jsem dostala dárek.
Než jsem však odešla, Králíček se na mě vrhnul, že se ještě musí podívat na jedno slovo z recenze do slovníku cizích slov. Výraz zní "IDIOSYNKRATICKÝ". Takový je prý Burton režisér. Já osobně to nejsem schopna ani přečíst a sem, to po písmenkách opisuji. Vlastně by stačilo napsat: jedinečný, neopakovatelný, ojedinělý apod., ale proč, když se tam to slovo tak krásně vyjímá. IDIOSYNKRAZIE je prý také nepřekonatelný odpor k někomu nebo k něčemu ... tu já mám, k cizím slovům.
Pacholíček není v této historce pouze kulisou, ale má tu svůj štěk, neboť kdo ho zná tak ví, že naopak trpí idiosynkrazií vůči českým slovům. Také jeho odhad nebyl zas tak daleko od pravdy, ale to mě nemůže překvapit, neboť Pacholíček se nepotí, ale "perspiruje", a když chce říct, že jsem drzá (a to říká často), tak jsem "impertinentní".
Co dodat, ti dva se hledali až se našli. Králíček bude ve svých recenzích pro rozhlas používat cizí slova a Pacholíčka bude používat jako slovník cizích slov ... no a já si budu nadále připadat jako blbec :)

... že by jaro? ... začínají mi klíčit klíče

Co byste dělali, kdybyste naši ráno zvenčí ve dveřích svého bytu další klíče?
Odemkla jsem si zevnitř svými klíči a venku prostě byly ještě jedny. Také celý komplet, od domu, branky i mého bytu.

Jak se asi říká fobii na sníh?

Od rodičů jsem odjížděla s pocitem, že to je můj poslední sněžný výtvor tohoto roku, ale jak se zdá, sníh si poleží asi až do příští zimy. Začínám ho podezřívat, že se snaží trumfnout moji sestru, která na příští olympiádu trénuje gaučink.

Řvala jsem jak operetní subreta, ..

... když jsem si v sobotu vylila do klína hrnek kafe.

... a co na to moje rodina:
Neteř: "Můžeš mi říct, jak tobě, profesionálnímu pijáku kávy, se tohle může stát?"
Tatínek: "Bóóže, jak můžu mít dceru takovýho vola!!!" a "Kdybys neměl takové kejty, tak to proteče, takhle je to jako trychtýř."

... a co na to pan doktor na pohotovosti:
"Tak dneska slečno už jen zmrzlinu."

... a co na to já:
Stojící ve vaně a plýtvající na své opařené nohy litry ledové vody, jsem si říkala, že teď by mi to kafe bodlo.
Na pohotovosti jsem v hrůze cloumala sestrou a říkala jí, že jestli my ty puchýře budou chtít strhnout, tak jedině v narkóze.
Když mi otrnulo, vtipkovala jsem a říkala něco o žhavém sexu nebo o tom, že jsem vzala ten masopust, období zabíjaček, vážně. Tatínek k tomu skepticky poznamenal, že prase, než se spaří, se nejdříve zabije.

Kdo chvíli stál ... tedy nepsal

Původně tento článek začínal jinak, pak jsem však při hledání informací o zaniklé osadě Zderaz našla článek, který již napsala ET a s tou nemá cenu síly své měřit. S použitím klávesy Backspace jsem tak v pár sekundách vymazala svých deset upocených vět. Důvod proč jsem článek úplně nevypustila je ona cukrárna a její umístění.
Nikdy by mě nenapadlo, že ET bude touto cukrárnou tak unesena. Znám jí totiž už roky (tu cukrárnu), ale z důvod, které již ET uvedla, tam vlastně s nikým nechodím. Kdybych to věděla, už bych jí tam dávno vzala.

Co bylo pro mě novinka (kromě ptáčků:)) je název ulice, ve které cukrárna sídlí. Patřím totiž mezi ty hrdopychy, kteří jsou na svoji znalost Prahy dost hrdí, takže zjištění, že vlastně něco nevím, je pro mě dost stresující.
Každý týden bandě znuděných pobertů na exkurzích vysvětluji, že knihovna sídlila původně Na Zderaze. Mávám při tom neurčitě packou a tvářím se jako někdo, kdo očekává, že přeci každý trouba ví, kde je Na Zderaze. Teď už to skutečně ví každý trouba :(. Stránky MKP nejsou právě sdílné v přesném umístění, takže pravděpodobně historii sepisoval také nějaký ten mával jako já. Nedostatek informací tak započal mé pátrání, které záhy neslavně ukončilo můj původní článek.
Při hledání mě zaujala informace, že Zderaz byla ves, kterou spolklo časem Nové Město a jediná památka, která po ní zbyla, je kostel sv. Václava. Ostatní zástavba včetně hrádku (kdo by to řekl) spolkla asanace a s tím i spojený odstřel Břežské skály, na které ves stála. Byla to prý jedna z dominant vltavského údolí, neboť se tyčila do výše 20 metrů. Čumíte co? ... já jsem také koukala :)

Ze snáře jednoho cvoka

... ležím na špinavém a prázdném nástupišti metra, hrůzou křičím a přes slzy vidím zmenšující se světla odjíždějícího vlaku. Všechno mě bolí, únavou nemohu vstát a mokré vlasy se mi s prachem lepí na tvář a jakási neznámá síla mě táhne ke kolejím. Snažím se z posledních sil udržet, ale ruce mi kloužou po hladké dlažbě, poté mě něco strhává přímo do kolejiště ... a pak celá mokrá a vyděšená sedím na posteli a dívám se do vykulených kočičích očí. Snažím se pomalu dýchat a uklidňuji ty mé milované vyděšence.
No, tak takhle vypadají mé sny a asi bych je mohla posílat Nailu Gaimanovi pro inspiraci :)
V divadle hrajeme hru Borise Viana Hlava Medúzy. Spisovatel (hlavní role) musí trpět aby mohl psát, a tak vyhledává možné manželčiny milence, aby mohl trpět. Ironií osudu je, že mě si ty zdrcující zážitky hledají sami a ještě pak nic nenapíšu, mám pouze zlé sny a chce se mi brečet. Asi bych se už měla naučit, že mě občas někdo nechá stát na prázdném peróně.

Já, já, já, jenom já

Když ráno lezu z postele cítím si jako Meresjev, když pak vybírám záchůdek a uhrabuju kočkolit, připadám si jak buddhistický mnich v japonské kamenné zahradě. Ze zrcadla na mě kouká střihoruký Edward a v knihovně mám dojem, že Dostojevský psal Idiota o mě.
Sestra se mě nedávno ptala, co chci k Vánocům ... asi bych chtěla být chvíli sama sebou, ale jeden neví, třeba je to maskování obrana organismu, a tak jsem si raději nakonec přála Nesnesitelnou lehkost bytí od Kundery.

Nic nového pod sluncem

Do spánku se mi vkrádaly otravné otázky:
"Hrajou si ... ,ale ne se mnou."
"Klidně mě nechají napospas spánku, to není jen tak."
"S čím si to tak asi hrajou?"
Hm, a tak jsem vstala. Kotěnka sledovala Artíka jak honí nějakou černou žížalu. Aniž bych šla na bližší průzkum, strčila jsem ruku do batohu. No, nejen plyšová zvířátka potřebují ligu na svou ochranu ... už i nabíječky. Šla jsem raději spát.
Jo, aby to nezůstalo na Artíkovi, Artík je jen muž, takže hlodalem a lovcem je Kotěnka, on je ten, co jí pak těžce získanou kořist vždy vezme.
Tohle si přečtěte, moc jsem se nasmála. Poslal mi to jeden "dobrák" :)

Zima je zima, zima, zima je tady ... hahaha

Moje boty jsou boty tak asi jako Mrakoplaš mág ... jedno však mají společné, udržet se při životě.
Může mi někdo vysvětlit jak je možné, že je po Mikuláši a venku hnusně prší a mně teče do bot?

Pračka

Po půl roce praní prádla ve veřejné prádelně a přeprávání pomocí vlastních rukou jsem si nakonec koupila pračku.
Kdo mě zná ví, že muži v mém případě nepatří do kategorie Oblíbení, ale do kategorii Nebezpeční. Z toho jasně vyplývá, že pokud mě někdo zahlédne v obchodě jak s upřeným zrakem mezi regály obíhám jak družice pračky, a po stejné draze krouží v úctyhodné vzdálenosti (díky mé veškeré snaze) prodavač, není to hra na honěnou, ale zoufalá snaha se vyhnout muži-prodavači a pátrání po ženě-prodavačce. Pokud jí pak zahlédnu vrhnu se na ni se slovy: "Už jsem si vybrala," a jsem ochotna ukázat na myčku nádobí.
Nakonec mám pračku a ne myčku. Slečna prodavačka byla asi zvykla, neboť na mé tiché kuňkání: "Chtěla bych pračku, ale nemám peníze," reagovala velmi mile a s vyplněným papírem mě poslala k pokladně, že to tam se mnou vyřídí. U pokladny to se mnou vyřídili a já jsem vyřídila paní. Nikdy jsem totiž nic na splátky nekupovala, a tak mi chybělo několik zásadních informací ... jako číslo účtu :(
Pračku už mám doma a dokonce o kroužkovanou, jak mi radil ten divný pán, který s pocitem neodolatelného osobního šarmu (pro mě nepochopitelnýho) my kromě dobrých rad nad zlato zanechal i telefonní číslo v případě problémů ... soukromé. Takže kdybyste Péťovi chtěl někdo brnknout ...
Když jsem s kotíkama pračku zapnula, pračka vydala zvuk, který z kotíků udělal prchající veverky (takové krásně načepýřené ocásky měli) a ze mě pravěkou ženu zvyklou otloukat prádlo u řeky o kámen, když se náhle vedle ní prožene průmyslová revoluce.

Amputace

Šiju si to a kolem mě běhají kotíci, perou se v odstřižcích, shazují žehlící prkno, kradou knoflíky a já na ně nestále hulákám, aby toho nechali. Pak vstanu a jdu si pro nohy k andílkům. Z nějakého důvodu si myslím, že anděl má mít nohy dvě a dva andělé čtyři ... jenže tady jsou jen tři nohy! Začnu pátrat a hned mi je jasné, kdo je zatím. Noha na světě, hurááá ... kde má noha špičku? To se dozvím asi tak za hodinu, když jí Artík vyzvrací.