neděle 22. června 2008

Konecne

Jsme v poradku a tahle klavesnice ... tedy spis ja ... neumi hacky a Seznam mi nefunguje.

pátek 20. června 2008

Najwyższy czas iśċ, abyśmy szli *

Mám sbaleno ... tedy uznávám, že vezu pár zbytečností, jako motorovou pilu v koleni ... a zítra ráno tradá.
Doufám, že mě budete mít všichni rádi, i když se vrátím a vy utřete hubu ... já mám své věci také ráda :)

* Jen kybyste nevěděli :) ... Je nyjvyšší čas, abychom šli.

čtvrtek 19. června 2008

Před cestou ...

... jsem byla požádána o sepsání poslední vůle.

Vždycky jsem si myslela, že sňatkoví podvodníci jsou jen v knihách, ale teď, ve chvílích krušných, jsem zjistila, že jedno znám … ukažme si na něj ...

... ano je to on, Pacholíček.

Nadiktoval mi své rodné číslo a požádal o můj majetek (sušené švestky). Dokonce mi řekl, že mě musí mít rád, když se o mě bojí. Jenže já vím, že je to jen mazání medu kolem mé huby, neboť teď když se blíží můj konec, by si mě vzal.


"Už ti upadla noha?" psala mi dnes kamarádka

Pařím k lidem, kteří nevidí, neslyší a nemyslí pokud jde o problémy do chvíle, kdy padne kosa na kámen a je nutné situaci vyřešit. Pak pláču, škemrám a hroutím se, neboť neumím problémy řešit. S touto povahou by bylo jistě skvělé narodit se v 18. století, kde bych byla úspěšně provdána (všimněte si podobnosti slova provdána a prodána) svým otcem jinému, ještě ženou neobdařenému muži. Jenže žiji v 21. století a nejsem tudíž robot na děti, prádlo a teplou stravu.
Obvykle odkládám hledání bydlení, práce, muže a podobných maličkosti. Teď již 3 týdny skuhrám, mažu a mluvím o problému zvaném koleno. Koleno je kloub uprostřed nohy, který je dost důležitý pro pohyb vpřed. Vzhledem k tomu, že hodlám po dalších několik dní se pohybovat směrem dopředu po svých, je kolena v celku zapotřebí. A protože tak hodlám činit už od soboty, padla již zmíněná kosa a já navštívila ortopeda. Nevím, v co jsem doufala, ale pravděpodobně v zázrak ... místo zázraku mám o vrásku na čele víc a sama sobě lžu, že to zvládnu.

Lékař: "Vypadá to na meniskus, ale teď, když odjíždíte s tím moc neuděláme. Jedete doufám do nějaké civilizované země?"
Já: "Do Polska."
Lékař: "Alespoň že to nejsou Rumunské Karpaty. Moc to nenamáhejte, není to doufám puťák?"
Já: "Je."
Lékař: "Hm, tak si vezměte hodně Ibuprofenu."


pondělí 16. června 2008

Svatební noc v hotýlku na pláži

Poprvé v životě jsem četla knihu od Iana McEwana a donutilo mě to najít si jeho tvář na internetu, abych ukojila svoji zvědavost.
Kniha Na Chesilské pláži ve mě vzbudila hodně emocí a to je dobře. Kniha ve mě totiž musí vzbudit bouři, abych o ní řekla že je dobrá. Já musím s hrdiny žít, vztekat se, plakat, hledat různá kdyby ...
Stručně lze říci, že je to kniha o sexu, i když ten je tam jen jakousi zápalnou šňůrou, táhnoucí se příběhem. Sex se stal dost nudnou a nedůležitou výplní prázdných stránek knih, a mezer ve filmech ... něco jako reklama, chvíle kdy si můžete jít uvařit kávu … prostě něco, co se popíše bez špetky tajemna dvěmi, třemi větami. Proto jsem byla dost překvapena, a přiznávám, že i trochu podrážděna, pozvolna se odvíjející scénou jejíž středobodem je svatební noc. Do pomalu se stupňujícího děje jsou v přesně nečasovaných okamžicích zaplétány vzpomínky novomanželů, což vás donutí nadechnout se, a tak chytit další dech. Poněkud to celé připomíná blížící se orgasmus, tak trochu napínání na skřipec a pak náhlý pád do chladné reality, která nadává čtenáři ani hlavním hrdinům šanci vrátit to zpět.

Důležitým ponaučením pro moji kritickou duši bylo, uvědomění si, že každý okamžik může být vnímán odlišně, tak trochu podle vlastních přání a představ.
Okouzlena jsem byla chladným a věcným popisem emocemi prosyceného příběhu, vlastně spíš kratičké epizody. Přistihla jsem se, že se „směji“ na místech, která k tomu nebyla skutečně vhodná a cítila jsem, že autor je větší cynik něž já ... klobouk dolu.

Romantické léto

Ve svém životě jsem přečetla asi tak pět dívčích románu a jediný*, který se mi skutečně líbil měl v sobě prvky fantastiky ... ne že bych většinu románů pro ženy nepovažovala za fantasmagorie, ale nic mi nedává právo je soudit.
Pro romantické léto jsem se rozhodla, neboť v mém životě je jen málo chvil, kdy celá taková dýchavičná s křivkami dmoucími se pod mokrými šaty ležím v náruči polonahého svalovce a v pozadí se rýsují ruiny hradu osvětlené bleskem** ... tedy ani vražd v salonním kupé jsem moc nezažila :) ... prostě se to k mé jemné, křehké duši asi moc nehodí, ale to se mýlíte, proto vzhůru do romantiky.



Rozum a cit od Jane Austenové jsem si vybrala spíš proto, že je to klasika a já jí nečetla.
Svatební cesta do Jiljí je něco, co bych chtěla absolvovat, ale takový cvok se ještě bohužel nenašel.
Představa romantiky je prostě pro každého jiná, takže Na Chesilské pláži.
Zítřek, tak to bude něco podobného, není nad jeden obyčejný život v manželství.
Vzpomínky na Afriku jsou pro mě film, u kterého vzdychám a pláču ... obzvlášť ta scéna, kde jí myje vlasy.
P.S: Miluju tě ... chci znát předlohu toho filmu, co rozbrečel celé dětské oddělení.

* Hra na Betsy Bowovou od Ruth Park.
** Častý námět obálek.

Jak jsem chytla zloděje a poučila se

Prostě a jednoduše jsem chytla kluka za flígr, když ukradl z kabelky MP3.
A v čem spočívá poučení? .......................................................... (vulgární výrazy byly z textu vymazány)

A to mám ještě slíbenou nakládačku.

středa 11. června 2008

Kolegyně říká, že si šlapu po štěstí ...

... a strašně se přitom směje ... mám totiž nápadníka. Chodí si k nám půjčovat Top Dívku, Popcorn, Bravo a jiné takové podobné časopisy. Když se tím prokouše, zírá mi přes silné brýle někam za záda, šeptá témuž místu, že dává přednost plnoštíhlým a zmiňuje se linoleu o spolku dobře stavěných ... ke všemu tomu tu teď hledá odívání starověku v zeměpise.
Abyste věděli po čemže si to šlapu: po dvacetiletém úchylákovi s uhrovitou tváří a s nízkým prahem sebezáchovy, neboť kdo se dívá do mých temných, krví podlitých očí a přesto se opět vrací, je buď šíleně zamilovaný nebo naprosto zoufalý.

úterý 10. června 2008

Hopsa hejsa

O tanci jsem tu už psala, ale tohle je bomba ... budu chodit tančit.
Ano, já ... nedivte se tak blbě. Už jsem i zaplatila kurzovné, abych nemohla couvnou. Takže na podzim na parketě budu ronit slzy a v zimě vyrazím na ples ... ani partnera k tomu nebudu potřebovat, stejně by se mi pletl pod nohy :)

Na políčku v jetelíčku

Koupila jsem si v Tescu sukni za dvě stovky a rozhodla se jí trochu znehodnotit v rámci svých tvůrčích schopností.
Ještě před sukní jsem však znehodnotila jedny průhledné desky, na které jsem si nakreslila motiv jetelových lístků (pro ty, co to nepoznají). Pak jsem je (ty desky) rozstřihla a vytvořila dvě navazující šablony, pro dvě barvy. Na žehlícím prkně houbičkou na nádobí (nepoužitou, to je snad jasné) jsem se za dozoru několika páru kočičích očí snažila tisknout. Občas jsem se netrefila, ale to je prý u umělců považováno za známku ruční práce.
Celá šťastná (a cacná) jsem donesla své "veledílko" ukázat Miriam do kurzu a ona poznamenala něco o nechutnosti světlého odstínu zelené ... jenže co naděláte, když máte jen zelenou a bílou (tedy ona není ani tak bíla jako taková spermovitá)?

Musím se podělit

Nemohu dohledat některé informace týkající se cesty do Polska, a tak jsem se obrátila na Polský institut v Praze. Nechci je hanět, neboť jsou skutečně milí a snaží se mi ony informace najít. Když jsem však hledala telefonní číslo na jejich stránkách v kontaktech, dost mě rozesmály jejich adresy. Malá ukázka:
E-mail: institut(zavináč)polskyinstitut.cz

pondělí 9. června 2008

Dvoudenní výlet ... spíš tragédie

V pátek jsem byla za šnečka, v sobotu za zmoklou slepici a v neděli za zpráskaného psa ... myslím, že z toho je jasné, jak výlet (a hlavně já) dopadl.
Pár fotek z okamžiků, kdy jsem do sebe ještě nemusela cpát růžové štěstí, mazat nohy kafrem a ždímat svršky i spodky.

Konopišťský rybník za soumraku a kobylky s hříbátky v Chvojně


Chvojenský kostelíček a louky, kde se pan doktor kochával :)

úterý 3. června 2008

Já jsem vyhlášená ...

... svojí dokonalou orientací, takže proč bych se držela turistických tras ... obzvlášť když přitom objevíte skryté jezírko, brodíte se vysokou trávou nebo jste honěni skupinkou malých dětí.


Díky tomu jsme minuli přehradu, Aksamitovou bránu, Jelínkův most a jiné zajímavosti v okolí Kotýzu. Nic jsme si z toho nedělali, neboť jsme objevili místní divočinu ... mačety ani pušky nebylo třeba.



V Srbsku jsme do sebe nacpali domácí stravu v hospůdce u nádraží a tiše se potom vytratili na vlak, když místní mladík počal vysvětlovat okolí svoji potřebu reprezentativní partnerky vedle svého boku.

pondělí 2. června 2008

U pokladny stál

Píp, píp, píp, píp
"Sto osm prosím."
Podávám dvě stravenky a lovím drobné.
"Promiňte, ale potraviny máte jen za 57 Kč, takže vám nemůžu vzít dvě stravenky."
Podávám peníze a jen ze zvědavosti se ptám:
"... a co nejsou ty potraviny?"
Pátravý pohled na monitor:
"To žrádlo pro psa."
S úsměvem si beru zpět drobné a aby řeč nestála říkám:
"Pesto je omáčka z bazalky, ořechů, česneku a sýra, my máme tři kočičky."

Nejsem sama

To jsem si říkala posledních pár dnů kdykoliv jsem narazila na skupinku Skotů. Člověk je prostě tvor společenský ... vykopat díru na mamuta není pro jednoho žádná hračka a je to přeci jen velké sousto ... prostě se to přejí, když je to každý den po několik týdnů.
Já jsem spíš samotář, i když společnost mám někdy docela ráda ... tedy pokud se představa "já plus jeden(a)" dá považovat za společnost. Více lidí u mě vyvolává pocit přebytečnosti a sklony k vyšší spotřebě piva.
Vlastně nevím proč tu bylo tolik Skot, ale zaručeně jsem nebyla sama, pokud jde o chlupaté nohy pod sukní.

Ještě malá poznámka, včera jsem viděla mladíka, který měl vyholené na nohách proužky, možná to zkusím, to se mi vážně líbilo :)