Ten chlap mi leze na nervy...

... říkala jsem si vždy, když jsem zahlédla upoutávku na výstavu Olafa Breuninga v Langhans galerii. Ten papírky olepený chlápek byl něco jako moje noční můra, připomínal mi, že mám spoustu podobných veselých papírků kde se dá a na nich napsané co všechno mám udělat. Nakonec mě ta fotka natolik vyprudila, že jsem se na ní šla podívat.
Trochu mě na té výstavě zaskočilo, že je to takový pelmel, pár fotek, nějaké ty kresby, filmová projekce, atd. Nejvíc mě zaujaly asi fotky, tedy spíš ta jejich vtipnost. Např. tahle, "Velikonoční zajíček".

Oči šejdrem

Když už jsme se sestrou odvezly z Ikei celý ten náklad na zádech, tak to chtělo nějakou tu odměnu ... odebraly jsme se proto za kulturou.
Honit sestru po galeriích by nebylo to správné ořechové, a tak jsme vyrazily do čističky. Tedy spíš do Ekotechnického muzea, které sídlí v bývalé kanalizační čističce. Probíhá tam totiž výstava Labyrint světla. Říkala jsem si, že když jsme před lety byly v Jičíně na výstavě takových podivných zkumavek a jiných pišišvorů s různým obsahem, s kterými se dalo vrtět, točit, třepat a tak, dokázaly jsme si hrát dost dlouho. Tady jsme si moc nepohrály, neboť tu bylo méně exponátů a hafo hnusných mrňavých dětí. Vlastně jsme si díky mé neústupné dětinské povaze vyzkoušely všechno, neboť jsem ochotna i ve svém věku, šlapat dětičkám po nožičkách a řvát jim do ksichtíčků: "Teď já, ty už jsi se díval ... mamííííííí, ať mě k tomu pustí...". Celé to bylo tak trochu jako detektivka, neboť k exponátům nebyly popisky a každý si musel sám zjistit oč tu kráčí. Nejvíce se nám ale líbilo v podzemí. To první ve tmě skrývalo vodní nádrž, na které se odrážel do kola promítaný text. Radostně jsem ve změti písmen zahlédla slovo a počala povykovat: "Hele ségra, hele, tam je napsáno hlad, no vážně vidíš, hlad ... ne, tam je napsané hladina,". Ségra se mohla potrhat smíchy a konstatovala, že na nic jiného než na jídlo nemyslí. V druhém podzemí byly nádherné dlouhé stoky, do kterých se dalo skvěle hulákat a oni vraceli ozvěnu. Myslím, že jsme si to i přes ty děti užili ... snad už všechny co jsem tam hodila a rozvlnila hladinu vytáhli :))

Tažení na Vídeň

Můj nesmělý návrh na cestu za Van Goghem se proměnil ve skutečnost a s lítostí musím podotknout, že tento nápad mělo mnoho jiných Čechů.

Albertina v obležení

Albertina byla v obležení a Rakušanům se jen stěží dařilo držet si pozice. Pokud jde o naši desetičlennou skupinu, ve snaze odradit od cesty pár lidí už v Praze, jsme postupně vyhodili lidi ze tří kupé. Vypadalo to asi takto:
"Dobrý den, promiňte, ale MY- zde máme rezervaci. Konkrétně VY-, mi sedíte na místě, neboť já mám 71."
Poprvé jsme takto vyhodili paní ve špatném voze; podruhé pána z místa 71, které však bylo číslem vlaku; potřetí skupinku ve správném voze, ale ze špatného kupé (řídili jsem se zpátečníma jízdenkama). Celé to zmatkování mělo však pikantní tečku v podobě Pacholíčkovy poznámky, při vystupování: "Tu krabici od muffinu tu nenechávej, aby neměli pocit, že je chceme vyhodit."
Pokud máte 160 cm a to jen v případě, že máte podpatky, tak v tom neuvěřitelném davu vám zbývají jen dvě možnosti, buď si prohlížet nad hlavami jiných rámy nebo mezi jejich nohama popisky ... obraz si musíte pak domyslet podle své fantasie. Dalším problémem je pak velká skupina starších Češek - odbornic na umění. Když se tak prodíráte šnečím tempem vydýchaným vzduchem a za vámi písklavý hlásek komentuje barvy, tahy, atd., nechce se vám jen omdlít nedostatkem vzduchu, ale i pozvracet se z těch keců. Zmučené tělo a pošlapanou duši vám pak zhojí jen čokoláda. Z toho je doufám jasné, že přestože z některých perokreseb jsem byla unesena (bohužel jsem žádnou neunesla domů), tak to byl neskutečný masakr a jediný, kdo z toho má prospěch je čokoládovna Orion a kavárna Griensteidl, kde jsem podlehli kávičce a Sachrovi.



Do hostelu jsem se nechala doslova dovést ..., že tomu nevěříte? ... věřte, prostě jsem přenechala vedení, a v duchu si broukala muchomůrky. Můj soukromý německy mluvící bedekr ET ve spojení s navigačním systémem Šklíbou to zvládly skvěle.
Hostel byl činaný a po dvou hodinách rýpání do Pacholíčka, jedné šílené pohádce o vepříku Pepíkovi a úúúúžasné teplé sprše jsme spokojeně vytuhli.
Ráno, kdy jsme si vyslechli Pacholíčkovi stížnosti na to, že on by si také dal müsli, ale s mlíčkem ne, neboť on jen s broskvičkama, ananasem, blablabla ... jo a housky taky mohli mít i tmavý, jsme vyrazili zpět do centra. Kolem desáté jsem se stala zase o něco zkušenější holkou, a to když jsem zaplatila plán města kartou.


Věž Stephansdom und Radhaus

Neboť Šklíba nikdy nebyla ve Vídni, prošli jsem si nejdříve historické centrum a teprve poté vyrazili za Hunderwassrem. Je to skutečná nádhera a velká inspirace pro mě ... vidím to na polštáře :)



Celé jsme to v podvečer zakončili kávičkou a štrůdlem a vyrazili na nádraží. Vzhledem k debilnímu rezervačnímu systému nastal ve vlaku zmatek, neboť nejen my, ale i ostatní měli každý místenku v jiném kupé. Já jsem skončila se starší Češkou a jejím anglickým mužem, slečnou mého věku, která celou dobu toužila po svém příteli v jiném vagónu a maminkou s dcerou, díky nimž vím něco víc o bakteriích, virech a Trepce velké.

Po svých ...

... jsem měla chuť vyrazit o víkendu na výlet z Mníšku do Dobříše. Místo toho jsem šla na výstavu po stopách jiných. Mnohem lepší by bylo říct "ve stopách", neboť fronta u pokladny se táhla až ke vstupním dveřím. U poloviny návštěvníků jsem si však nebyla jistá, jestli přišli na výstavu nebo na maraton.
Výstava je to docela pěkná, taková všehochuť. Autorům musím přiznat nadhled a humor. Člověk není ukázán jen v tom dokonalém světle, ale najdete tam i místa, která by se dala nazvat: Kam lidská noha šlápne, tráva sto let neroste. Objevíte však i perly v podobě onucí vojáka Švejka ... dokonale bílé, kdo ví v čem pere, nebo náplasti Járy Cimrmana, které jsou naopak dokonalým vzorkem jeho DNA.
Po těch dvou hodinách, co jsem bloumala výstavou, mě začaly pekelně bolet nohy, což se k výstavě tematicky hodilo.
Co z toho plyne:
Vezměte si francovku a jděte na prohlídku nejlépe s nočním hlídačem ... alespoň budete mít kam šlápnout.

Ňadro pro ňadra

Knihovna se zapojila do projektu Orbis Pictus. V naší malé studovničce teď stojí Srdce , jehož autorem je Petr Nikl.
Já osobně mu říkám "Pučící ňadro", neboť mi připomíná prostě víc prso než srdce. Vevnitř je spousta hejblátek a různých vyluzovačů zvuku a když tam někdo hraje a celé ňadro hučí, tak si jeden přijde jak na Matějské v dávných dobách. Celá akce je na podporu centra Mama help . Takže pokud nemáte co dělat, přijďte k nám si zabrnkat.

Keltské ženy ...

... to neměly lehké.
Taky o nich moc nevíme. Dějiny jsou prostě psané o mužích a pro muže.
Výstava to byla vskutku zajímavá, ale spíš z hlediska antropologického a archeologického. Většina lidí to jen tak proběhla, neboť čekali pikantnosti typu kasta panenských kněžek nebo bojovnice typu Rudá Soňa.
Ve skutečnosti šlo o to ukázat jak např. podle zploštění holeních kostí lze odvodit, že většinu života trávily ženy v podřepu při domácích pracích, kdy přibližně umíraly a v kolika byly provdávány.
Prostě obyčejný život obyčejných žen.

Výstava: Poklady keltských žen - doteky naší minulosti (Lobkovický palác)