Albertina v obleženíAlbertina byla v obležení a Rakušanům se jen stěží dařilo držet si pozice. Pokud jde o naši desetičlennou skupinu, ve snaze odradit od cesty pár lidí už v Praze, jsme postupně vyhodili lidi ze tří kupé. Vypadalo to asi takto:
"Dobrý den, promiňte, ale MY- zde máme rezervaci. Konkrétně VY-, mi sedíte na místě, neboť já mám 71."
Poprvé jsme takto vyhodili paní ve špatném voze; podruhé pána z místa 71, které však bylo číslem vlaku; potřetí skupinku ve správném voze, ale ze špatného kupé (řídili jsem se zpátečníma jízdenkama). Celé to zmatkování mělo však pikantní tečku v podobě Pacholíčkovy poznámky, při vystupování: "Tu krabici od muffinu tu nenechávej, aby neměli pocit, že je chceme vyhodit."
Pokud máte 160 cm a to jen v případě, že máte podpatky, tak v tom neuvěřitelném davu vám zbývají jen dvě možnosti, buď si prohlížet nad hlavami jiných rámy nebo mezi jejich nohama popisky ... obraz si musíte pak domyslet podle své fantasie. Dalším problémem je pak velká skupina starších Češek - odbornic na umění. Když se tak prodíráte šnečím tempem vydýchaným vzduchem a za vámi písklavý hlásek komentuje barvy, tahy, atd., nechce se vám jen omdlít nedostatkem vzduchu, ale i pozvracet se z těch keců. Zmučené tělo a pošlapanou duši vám pak zhojí jen čokoláda. Z toho je doufám jasné, že přestože z některých perokreseb jsem byla unesena (bohužel jsem žádnou neunesla domů), tak to byl neskutečný masakr a jediný, kdo z toho má prospěch je čokoládovna Orion a kavárna Griensteidl, kde jsem podlehli kávičce a Sachrovi.
Do hostelu jsem se nechala doslova dovést ..., že tomu nevěříte? ... věřte, prostě jsem přenechala vedení, a v duchu si broukala muchomůrky. Můj soukromý německy mluvící bedekr ET ve spojení s navigačním systémem Šklíbou to zvládly skvěle.
Hostel byl činaný a po dvou hodinách rýpání do Pacholíčka, jedné šílené pohádce o vepříku Pepíkovi a úúúúžasné teplé sprše jsme spokojeně vytuhli.
Ráno, kdy jsme si vyslechli Pacholíčkovi stížnosti na to, že on by si také dal müsli, ale s mlíčkem ne, neboť on jen s broskvičkama, ananasem, blablabla ... jo a housky taky mohli mít i tmavý, jsme vyrazili zpět do centra. Kolem desáté jsem se stala zase o něco zkušenější holkou, a to když jsem zaplatila plán města kartou.
Věž Stephansdom und Radhaus
Neboť Šklíba nikdy nebyla ve Vídni, prošli jsem si nejdříve historické centrum a teprve poté vyrazili za Hunderwassrem. Je to skutečná nádhera a velká inspirace pro mě ... vidím to na polštáře :)
Celé jsme to v podvečer zakončili kávičkou a štrůdlem a vyrazili na nádraží. Vzhledem k debilnímu rezervačnímu systému nastal ve vlaku zmatek, neboť nejen my, ale i ostatní měli každý místenku v jiném kupé. Já jsem skončila se starší Češkou a jejím anglickým mužem, slečnou mého věku, která celou dobu toužila po svém příteli v jiném vagónu a maminkou s dcerou, díky nimž vím něco víc o bakteriích, virech a Trepce velké.
Žádné komentáře:
Okomentovat