Vrrrrrrrrrrrrrr

Moc mě mrzí, že nejsem násilnický typ. Tedy jsem, ale jsem násilník – teoretik. V práci máme kolegu o němž lze říct, že je bezprostřední. Slovo bezprostřední je jen uveřejnitelný výraz pro někoho, kdo by ve středověku za své výroky byl lámán v kole, čtvrcen, nabodnut na kůl a nakonec utopen. Vše bych nejraději vykonala rukou vlastní, ale jsme v moderní době, a tak si o tom mohu nechat jenom zdát, nebo vytáhnou nějaký ten balík peněz a objednat si nějakého toho Borise (fuj, to bylo xenofobické).
Dnes se mě onen kolega ptal jdu-li na oslavu dvojice M a M. Kroutila jsem se jak žížala a ptala se, jestli jde i někdo známý. Rozhodil rukama a ukázal na dva mladé muže poblíž: „Jde třeba Petr a Viktor.“ Odvětila jsem, že je neznám (pravda, pracují u nás již nějaký ten pátek, ale já a seznamování nejsme právě ideální dvojka) a nic netušíc se počala na bobku hrabat ve skříni plné knih. Náhle se za mnou ozvalo: „Petro, to je Petr a Viktor“, nechtělo se mi otáčet, ale nic jiného mi nezbylo. Mírně šokováni (také netušili) mi řekli „ahoj“ a já jsem se pokusila usmát a přitom cedit mezi zuby: „Martine, ty máš štěstí, že ti ještě za ty tvoje kraviny někdo nerozbil hubu.“ Růžová jako prasátko jsem vyklidila pole ..., ale já se mu jednou za všechna ta příkoří pomstím.