pátek 27. března 2009

Konečně jaro ...

... teď už tomu věřím.
Když mi někdo říká, že četl v předpovědi počasí na víkend o sluncem zalitých loukách, bosých nohách v trávě, kvetoucích stromech a tak dále, vezmu si ještě jedny ponožky navíc.
Dnes jsem však pookřála, neboť jsem v autobuse vyslechla rozhovor dvou dám.

D1.: "Dneska jsem už viděla žížaly na chodníku."
D2.: "No jo, je tu jaro, už odletěly i vrány."

... a pak jim nevěřte, když oni ve svém dlóóóóuho trvajícím věku viděly už odlétat nejednu vránu.

Jak pejsek s kočičkou

Králiček měl svátek ... prostě bylo všech králíčků, a to se nemohlo nechat jen tak.
Nejdříve jsem z lenosti lákala Králíčka do Světozoru na mrkvový dort, ale poslal mě k šípku, a tak mi nezbylo nic jiného, než si pozvat kočičku a pejska a vyrobit dort vlastní.

Kočkopsí rady při výrobě dortu:
K: "Vem mouku, mlíčko a vajíčka a smíchej to všechno dohromady. Dort musí být sladký a tak tam nasyp cukr."
P: "A trochu slaný taky."
K: "A teď tam dej máslo a zavařeninu."
P: "Zavařeninu tu ne, tu já nerad."
Já: "..., ale Králíček ano."
P: "Dáme tam místo zavařeniny syrečky, ty já tuze rád."
Já: "No, nevím ... syrečky nemá rád Muminek, ale jestli i Králíček to nevím?"
K: "Zdá se mi málo mastný, musíme tam dát několik špekových kůží."
P: "Nezapomeň na oříšky."
K: " ... a ještě okurky."
P: " ... a hodně pepřovatý buřty."
K: "... a teď to hlavní ... šlehanou smetanu."
P: "... a trochu cibule a čokolády."
Já: "Cibuli?? Nepřeháníš to trochu pejsku?"
P:
" ... a ještě omáčku, česnek, pepř, zelí, škvarky, bonbony...."

... a tohle je výsledek Kočkopsí dort pro Králíčka


úterý 24. března 2009

Boudo, budko, kdo v tobě přebývá?

Co myslíte, je to Mamina nebo Dráček? ... těm bystřejším to už určitě došlo ... ani jedna. To je nový poklad v naší domácnosti. Pracovní název má těhule nebo taky 5 v 1, z čehož je jasné, že nás bude brzy ještě víc a nebudeme se bát vlka nic.

Krabičko, prostři se!

Minulý týden jsem Králíčkovi řekla, že když mi nevrátí krabičku po koláči, nebudou další ... krabička se vrátila v cuku letu, i s pozdravy :)
... a tak nastalo pečení mých oblíbených rohlíčků.
Patlání těsta je u mě vždy spojeno se zoufalstvím: "Spojí se či nespojí?" ... spojilo
Během válení, plnění a rolování jsem zoufale volala sestře, abych zjistila, jestli se moučí vál, jak tlustý má být ten plát a proč mám ty mrchy tak velký.
Úspěšně jsem na konec přivedla rohlíčky k životu a sebe div ne ke smrti. Snad jim chutnali :)

Sestřiny rohlíčky
Těsto: 250 g Hery; 250 ml šlehačky; vanilka; citronová šťáva; 500 g mouky

Těsto rozdělit na 8 dílů
vyválet kulaté placky
Rozdělit na 8 dílů každý
Každý trojúhelník naplnit a srolovat (tvarohová nebo povidlová náplň)
Péct a cukrovat

Někdo se tam nahoře dobře baví

Pokud vám 22.3. na výletě omrznou prsty na nohou a musíte se zahřívat myšlenkou na čaj s rumem, je dost nadsazené, nazývat to prvním jarním výletem.
Plán cesty byl z Jílového u Prahy do Týnce nad Sázavou. Vítr fičel už v Praze, a tak ve snaze zachránit holý život, se všichni v autobuse začali krmit, aby obalili tělo tukem. Pravda, některé hřála jiná představa ... jo, jo, ty mladé lásky :)
Jako vedoucí výpravy jsem hned v začátku byla nucena skousnout nedůvěru v mé vůdcovské schopnosti, ale Muminek mi to na konci vynahradil, když řekl, že pod mým vedení, i na konec světa (zvláště když půjde ET :). Nevím jak ostatní, ale pokud jde o mě, byla jsem schopna cestou vnímat pouze mlhu, chlad a hlad. Občas jsem obdivovala nějaké žvížátko, ale to bylo vše.
Jiní však měli energii i za mě, a tak došlo i na stavbu rodinného domu, což kritickým okem architekta sledovala slečna Jana, ale na rozdíl ode mě (domečky pro skřítky jsou můj obor), jejich nezměrné nadšení nekritizovala.

Světy kolem nás

Nikdy jsem nepochopila, proč se festival Jeden svět jménu právě takhle, já to spíš vnímám jako tisíce světů v jednom ..., ale kdo jsem já :)
Letos jsem zvládla tři projekce, a to je na mě až dost. Některé mě zklamaly, ale lze vůbec mluvit o zklamání, když u těchto dokumentů je důležitější "o čem" než "jak"? Možná ano, pokud vám nezúčastněným hlasem někdo, komu už na věcech kolem nezáleží, předčítá správu o znásilnění, je mnohem větší předpoklad, že i vy přistoupíte na hru, že je to "normální". Chceme prostě vidět svět lepší, a tak je prostě jednoduší přidat se k onomu předčítači.
Nejvíc mě oslovil film Pizza v Osvětimi, pro svoji syrovost, s kterou byl nabídnut pohled na mezigenerační rozpor mezi otcem, který prošel koncentrákem a dětmi, kterým tato zkušenost chybí. Láska nebývá založena na vzájemných prožitcích a pochopení, ale na přijmutí toho druhého jaký je.

úterý 17. března 2009

Škemry, škemry ...

Rybičko zlatá přeju si, mít vrásky smíchu u pusy ...

pondělí 16. března 2009

Pidivýlet

Měla to být spíš taková procházka z Kolodějů do Uhřiněvse končící v hospůdce Pod Kaštany, z té se nakonec vyklubala Pivovarská ... kde ET přišla k názvu Pod Kaštany sama neví.
Hned v autobuse jsem začala frfňat, že chci do postýlky a zvracet, to abych děvčata uvedla do své nenálady a nečekaly ode mne nějaké zázraky. Ani jedna se netvářila nijak soucitně, takže jsem nedošla politování. Než jsme vůbec vyrazily pasovala jsem se na vedoucího výpravy, Janu na zdravotníka a ET na kulturního referenta.

Po rozdání rolí, čurání, smrkání, svlékání, oblékaní a podobně, jsme pomalu a jistě vyrazily kolem Kolodějského zámku po červené ... hlavně pomalu. Jana po prvním kilometru vypočítala, že při této rychlosti stihneme tak první raní vlak na Prahu.
Nakonec to nebylo tak strašné, pokud děvčata pominou mé honění je po poli, neboť jsem nějak ztratila cestu z Královic do Uhřiněvse.

Šťastně jsme však dorazily, našly restauraci a pokud by šlo o zhodnocení rolí, žádná jsme se neosvědčila. Kulturní referent hlavně mlčel, nejhůře se zdravotně cítil zdravotník (když jde někdo na výlet ofáčový od hlavy k patě, neboť se vymlel na schodech, není se čemu divit) a sama za sebe musím říct, že jako vedoucí jsem děsná průďa a remca.

Už nikdy více ...

... neuváženě jsem totiž Pacholíčkovi přislíbila, že mu dle přání upeču koláč výměnou za malou službu. Podotýkám, že služba byla skutečně malá, ve srovnání s tím, co čekalo mě.
Pacholíček si totiž přál tříbarevný koláč, který mu jeho maminka odmítá upéct ... moudrá to žena.
Já své sliby plním, a tak jsem v neděli odpoledne strávila mnoho "radostných" chvil v kuchyni. Jestli Pacholíčkovi nebude chutnat, tak požádám nějakého urostlejšího muže, aby pro mě vykonal malou službu ... nevím co mu slíbím, ale už nepeču.

Tak nevím ...

... kde nakupoval Bůh materiál na vesmír, ale mě mé Zeměplochy přivedou brzy na buben. V galanteriích teď s vykrouceným krkem trávím spoustu času vybíráním knoflíků.
Problém je, že když začnu tvořit, tak zjistím, že mi buď chybí ta správná barva bavlnky, vhodný knoflík a někdy dojde i na plsť. V rámci lovu jsem objevila další galanterii a pokud jde o knoflíky, je zásobena dost dobře ... to neznamená, že jsem tam sehnala co jsem chtěla :(

pátek 13. března 2009

Když nemůžu spát ...

... tvořím Zeměplochy ... i když tahle vypadá, že jí nenesou sloni stojící na krunýři želvy, ale že plave v tom, co obvykle objevíte v dětské pleně. Ty barvy Zeměplochy taky nejsou v reálu tak děsný, ale můj foťák a osvětlení pokoje o půlnoci není právě nejšťastnější spojení.

čtvrtek 12. března 2009

Děsím se ...

...svých činů.
Slíbila jsem mámě od dětí, že jí to jedno jediné, které má, pohlídám ... ona na to kývla, i přestože mě zná a i když má jen to jedno.
Také budu matkou a od neděle do úterý budu pečovat s kočičí láskou o děti chlupaté.
Nevím, jestli se ve mě probouzí mateřský cit, zodpovědnost nebo jsem se jen unáhlila. Je asi jedno co to je, jen nevím, pod co svojí nezodpovědnost schovají ti, co mi své miláčky svěří.

Placka placatá

ET mlátí hlavou o zeď, neboť již od pondělí tu kručím, že musím dělat něco kreativního nebo se zblázním. Už chudák vymyslela spoustu věcí, ale nic mě neuspokojilo. Nakonec mě napadlo, že bych mohla zkusit plstěné brože a tak jsem vyběhla do Řempa a nakoupila materiál. Tak tady je první výsledek mého snažení, jmenuje se Prvnička nejistá ... seznamte se.

středa 11. března 2009

Pozůstalosti

Před mnoha a mnoha lety jsem získala krásnou krajkovou šálu od paní Havlové. Předávala mi jí se slovy: "Vyklízím skříně po babičce a tak jsem si říkala, že se ti určitě bude líbit".
Jednou mi švagr dovezl pytel korálků po kamarádově babičce ... také vyklízeli.
Včera mi kolegyně přinesla nádherné formičky na cukroví po své mamince.
Takhle do vypadá, že žiju ze smrti jiných, ale já bych řekla, že je určitý druh recyklace. Mimochodem, ty formičky jsou úchvatné.

pondělí 9. března 2009

Hejno brkoslavů

Abych to uvedla na pravou míru. Brkoslav severní je nádherný pták žijící v hejnech a vidět ho není příliš snadné, tedy pokud nemáte u sousedů obalený strom jabkama a velkou dávku štěstí k tomu. Tenhle úžasný ptáček nádherně cvrliká a pohled na něj mi rozšiřuje zorničky i úsměv tak o 100%. No není krásný?


Naprosto nečekaně jsem měla v plánu šít právě takové hejno, neboť jsem na nějakém blogu objevila obrázek pestrobarevných závěsných ptáčků. Je jasné, že jim teď říkám brkoslavové. Zdaleka nejsou tak pohlední jako jejich předloha, ale jsou moji :)

Myší dírou do říše divů

O víkendech u rodičů si vždy připadám tak trochu jako Alenka v říši divů. Stačí jen sedět a poslouchat jak se rodiče radostně pošťuchují. Když to pak ještě zpestří návštěva sestry s rodinkou, je o zábavu postaráno.
Tentokrát jsme slavili maminčiny kulatiny. Slavili je přehnané slovo, jen jsme předali dary a vytvořili společnou kompozici pro foto, na téma: Kdo vypadá nejhůř.
Sestra s Kačenkou udělaly na počest maminky myší dort. Myší proto, neboť před mnoha a mnoha lety jsem přišla domů s rozpisem háčkovaných myší a fňukala jsem, že mi to nejde. Od té doby maminka uháčkovala snad stovku těch šedých potvor. Někdy to u nás vypadá jak na jatkách, samé hromádky ocásku, nožiček, hlaviček, atd.

čtvrtek 5. března 2009

Lovec papírových košíčku

Vilíček je důkazem, že ke štěstí stačí málo. Hrdě si nosí kousky papírků, bojuje o ně s váma až do krve (do vaší) a každý uloupený papírek dostane co proto. Včera mi zmizel z plechu papírový košíček, tenhle týden už třetí, a kde myslíte že byl? ... v packách našeho rváče.
Bohužel do pacek se dostal i hedvábný šátek, na kterém schla kontura ... i on dostal co proto.

Tak, a s pečením končím, tohle jsou poslední mufové na nějaký čas, nemůžu ty lidi tak rozmazlovat. Taky by konec konců mohli píct jiní. Vyzkouším nějakou jinou terapii, ale malování hedvábí to asi nebude ... pravděpodobně něco z kovu.



Tvarohový mufíci
250 g tvarohu (já jsem použila směs tvarohu, zbytek kysané smetany a kefír ... prostě šetrné děvče); 100 ml oleje; 2 vejce; 100 g cukru (to je moc); 1 vanilkový cukr; 300 g hladké mouky; 1/2 prašku do pečiva a rozinky.

úterý 3. března 2009

Někdy je lepší jen tak sedět s rukama v klíně ...

... a nic nedělat.
Původně jsem v sobotu slibovala dvoje pikaču, ale nuda v práci mě uzemnila natolik, že jsem byla ráda za jedno. Slíbila jsem druhé tedy na úterý, což se ukázalo jako slib neuvážený. Pokud jedete z práce a máte již rozladěnou loutnu, je nejlepší se na vše vykašlat.
Víte jaký je rozdíl mezi hladkou a polohrubou moukou? ... ano v hrubosti, a to nejen té mouky, ale i v hrubosti výrazů, kterými se častujete, když se vám těsto nedaří, protože jste debil, co se zaobírá svými bebíčky, místo aby myslel na to, co dělá.
V konečném výsledku to snad nedopadlo tak nejhůř, alespoň Čičinek říkal, že to pěkně voní.



Těsto: 125 g tvaroku, 4 lžíce mléka, 4 lžíce oleje, 1 vejce, 1 lžička soli, prášek do pečiva, 300 g hladké mouky
Plnit to muže čím chcete, tohle byl pórek, pesto a sýr.

pondělí 2. března 2009

Taškařice

Ráno jsem zabalila pikaču, termosku s čajem, růžové pilule zapomnění a smutně zírala do mlhy, z níž jen občas vykoukl nějaký ten panelák. Meteorologové slibovali krásný slunný den, modrou oblohu a teplo. Ve středověku by jim za špatnou věštbu usekli ruku, ale doba moderní přináší i mnohá špatná, ale za to humánní rozhodnutí.
Na nádraží jsem přisupěla jako parní lokomotiva, vrazila jsem Pacholíčkovi batoh a instrukce o získání kávy v kelímku a odklusala na super nové a moderní toalety, abych zjistila, že slovo moderní může i z tak jednoduché a základní potřeby, jako je čůrání, udělat něco, co bez diplomu nezvládnete.
Vlak jsme stihli, já získala kávu a pocit, že to nebude tak beznadějný, jak to vypadá. Pravda, dosaženým cílem měl být kopec Hvíždinec s neodolatelnými výhledy do údolí Berounky. Všem zúčastněným muselo být jasné, že pokud dosáhneme vrcholu, Berounku neuvidíme a budeme rádi, že uvidíme na sebe vzájemně.



Již na úpatí kopce Pacholíček kvílel, že pokud jde dlouho do kopce, dělají se mu puchýře a během stoupání nás na tento fakt, upozorňoval ještě několikrát. Cestou k vrcholu se naším věrným společníkem stalo H2O ... ano, voda a to voda ve všech možných skupenstvích. Pokud se člověk neplácal bahnem, potokem, rozbředlým sněhem nebo se mu nerozjížděli nohy po ledu, určitě si užil vody, která jej v podobě mlhy obklopovala. Nelze však říct, že bychom nic nezažili, např. Pacholíček zaslechl zpívat daňka v koruně stromu. Také řeč nestála, ti dva hadi ze mě například mámili pohádku nebo se ET chlubila: "Heč, Boženka mě naučila číst mapy", čemuž se Pacholíček podivoval, neboť nechápal, proč jsem jí učila "šít hnáty". Z toho je jasné, že bylo veselo, a to i přesto, že hlavním cílem již nebylo dobít vrchol a kochat se výhledy, ale najít v mlze další modrou značku a nespadnout.
Vrcholu jsme dosáhli, najedli se a nevěřícně kroutili hlavou nad těmi blázny, co se v tomhle marastu táhli nahoru ... tam snad bylo dobrých deset lidí. ET se s jídlem mazlila, jakoby to bylo to poslední, co kdy do huby vloží, zatímco já s Pacholíčkem jsme tiše mrzli a zírali, jak její čelist velmi pomalu drtí potravu.
Cesta dolu byla zajímavější hlavně v tom, že jsme šli po cestě, která se rozhodla pro změnu a stala se korytem potoka, takže nám kromě pádu, hrozilo i utonutí. Do Dobřichovic jsme dorazili celí, živí, zdraví a vláček nás odvezl zpět do Prahy, kde jsme si v naprosto úžasné kavárně Pavlač, jako satisfakci za prodělané útrapy dali oběd, dezert a kávu. Čas strávený v kavárně byl asi tak dvakrát delší než čas strávený šlapáním, ale i tak to byl moc podařený výlet.

"Upeču pikaču" ...

... říkám, když lákám človíčky na výlet. Zpravidla to zabere.
Tentokrát jsem obloudila svou mateřskou péčí ET a Pacholíčka, dostala jsem je na muffinky. Každý jich dostal krabici.

Banánovo-čokoládové muffinky
2 hr polohrubé mouky smícháme s práškem do pečiva, 1/2 hr cukru, vanilkovým cukrem a špetkou soli. Zalijeme to 1 hr kefíru, 1 hr oleje a vrazíme do toho 1 vejce. Na konec je nutné si odtrhnout od úst, utřít slinu a nasekat celou bílou čokoládu a 1 a 1/2 banánu a přidat do směsi. Zamíchat, pokud je směs hodně hustá a člověk by to do tě košíčku musel ze lžíce odsekávat, je dobré to trochu naředit kefírem. Pak je to už jasné, naplnit košíčky, nařídit budík ... v mém případě Čiperku a strčit do trouby.