pondělí 31. srpna 2009

Jako malé děti

Nádherně se probarvující listnaté lesy v okolí Brandýsa nad Labem evokují blížící se podzim. Žlutý krepový papír s černými puntíky s tou nádherou úžasně ladí ... tedy spíše splývá. Jediný, opravdu i na dálku viditelný fáborek je tento.



Správně, dočkaly jsme se s ET bojovky, kterou, jak je z obrázku jasné, pro nás vymysleli kluci. Nelze jim upřít fantasii a velkou dávku škodolibosti. Chodíte-li lesem pozpátku, za ručičku a se zrcátkem, pobavíte nejednoho kolemjdoucího. Pokud pak narazíte na hospodu a vaším úkolem je jít za barmankou a říci jí heslo, nejste si jisti, jestli je to jen vtip nebo skutečný úkol. Nakonec vás čeká lovení mrtvoly v Labi za svitu hvězd. Bylo to báječně :)

středa 26. srpna 2009

Co to bude příště? ...

... ptala se sestra, když jsem jí poslala fotku prvního Kofoláče. Jen tak z hecu jsem jí napsala, že oblečky na kotíky :)
Na kofolácké scestí mě svedla ET a přísahám, že žádní další už nebudou, já jen prostě musím všechno vyzkoušet.

Ssssssssssssssss

Tuhle blbost jsem našla v knize "50 her pro vaší kočku" a jak jinak, než že jde o hračku pro kotíky. Je to vlastně jen pruh látky, ve kterém jsou porůznu dané věci jako je vajíčko naplněné rýží, celofán, šanta a tak.

Tu mi snad nesežerou

Je totiž ze samotvrdnoucí hmoty.
Ne že bych měla kotíky vegetariány, ale už mi prořídla pažitka, petrželka i fialka a to jim pěstuju trávu s řeřichou.

Vinohradské kulturní léto aneb navazování česko-vietnamského přátelství

Naproti v ulici nedávno otevřeli večerku. Ještě jsem tam nebyla, ale přehled mám dokonalý.
Nejdřív přidělávali ceduli "VEČERKA SMÍSENÉ ZBOZÍ". Přidělávalo jí šest mužů asi tři hodiny. Hodně se přitom vypilo piva, hodně se kouřilo a nejvíce se toho naklábosilo ... je vidět, že vietnamští muži jsou učenlivý.
Od té doby se toho dost změnilo, například týden na to, nad "s" přibyl háček a za další týden i ten nad "z". Pak došlo k navazování vzájemných vztahů. To se projevuje tak, že místní opilci stojí s lahváčem před vchodem, lelkují a diskutují o životě. V případě, že se na místě nachází pouze jeden opilec (to se stává opravdu málo kdy), tak svými myšlenkami obohacuje majitelovu východní filosofii.
Uvidíme, jak se bude situace vyvíjet s přicházejícím podzimem, možná že dojde i na kulturu na podzim. Vždyť podzim je tak poetický ... třeba s panákem rumu.

Kočiči paskvilek ...

... na který jsem náležitě hrdá.
Zaprvé proto, že jsem se musela poprat s anglickým návodem.
Zadruhé, neboť jsem si čtyřjelicovou verzi rozpočítala pro jehlice dvě.
Jsem pašák :)

pondělí 24. srpna 2009

Noční můry

Když jsem bydlela s Martinou, dokázala za noc uvařit guláš, vyprat, přečíst knihu i udělat Adamovi svačinu a pak s úsměvem vyrazit do práce. Nechápala jsem to. Říkala, že nemůže spát, že je to věkem a ještě se tomu smála ... je to prostě rozený optimista.
Taky občas nemůžu spát, ale ani párem koní by mě nikdo z postele nedostal ... donedávna.
Například minulý týden jsem ve tři hodiny válela těsto na nudle a vytvářela místo motýlků noční můry ... že by přišel ten čas gulášů a prádla?

Domov pro kotíky

Oblíbená miska na ovoce se již stala malou i na jedno kotě, natož na dvě, takže místo ní začali využívat umyvadlo v koupelně.



Počala jsem se bát, že jednoho dne mě vystrnadí z Matyldy (matrace) a já nebudu mít kde spočinou, a tak jsem šla s ET koupit látku na pelíšek a domeček.



Pokud jde o pelíšek, tak ten jsem celkem zvládla, ale domeček je jak od Gaudího, takový trochu naklánějící se na všechny strany. To že je prima si však děťátka moje mysleli už předem.

středa 19. srpna 2009

Zeleno-modré mámení

Znáte kromě jistých milostných poloh prováděných na nevhodném povrchu jinou činnost, u které si odřete nárty a kolena? ... já ano.
Půjčila jsem ze sesterské lásky svůj stůl rodné a na kolenou tiskla tyhle povlaky na polštáře na posteli. Taky jsem se u toho děsně vztekala, protože když se netrefíte, tak je to přesně uprostřed polštáře a nijak to neskryjete.

úterý 18. srpna 2009

Jak snadné je si u nás doma naběhnout

Dmoucí se pýchou jsem rodičů přinesla ukázat svůj pytel na prádlo a na kolíčky. Tatínek nevěřícně chvíli kroutil hlavou a pak pronesl: "Ta holka nikdy nevyroste."
Počala jsem se bránit, že jsem něco jako Pepa Pičmanu, což je náš vesnický blázen. On však není blázen, jenom nevyrostl, je stále jako malý kluk, takový Peter Pan. Díky však své obhajobě jsem přišla k nové přezdívce, doma mi teď říkají slečna Pičmanová.

Žabky nejsou z mé hlavy, jsou podle starší Praktické ženy.

Oslava narozenin ...

... byla tak trochu neplánovaná, komorní a taky dost potrhlá.
Seděli jsme s ET a Muminkem na domácky vyhlížející zahrádce Café Pink Floyd a ze všech sil mátli servírku. Mumínek ji trochu rozpačitým hláskem ještě po půl hodině říkal, že je ve stresu, že si ještě nestihl vybrat. Pak už k nám chodila jen po špičkách ve snaze Mumínka nerozrušit :)
Zatímco u ostatních stolů se vedly důležité debaty o životě a tak vůbec, u našeho došlo na nejhorší, na pantomimu. Jeden vždy vymyslel, co druhý bude předvádět a třetí hádal. Neboť hra nebyla časově omezena, klidně se vám mohlo stát, že jste deset minut vyváželi směsný odpad, co by popelář. Nevím jak se bavili ostatní stoly, ale my dobře.
Zde předkládám vše, co toho večera bylo ztvárněno, klidně si to vyzkoušejte ... nejlépe veřejně :)

čtvrtek 13. srpna 2009

Nad ranní kávou ...

... jsem se zamyslela: Jsem svobodná, bezdětná knihovnice s dvěmi kočkami a jediný muž, který se mi líbí je gay, hahaha ...
... bylo načase dopít kávu, polknout antidepresivum a nakrájet narozeninový dort.

středa 12. srpna 2009

Všude dobře ...

Je to přesně tak, jak říkal tatínek Vašíkovi:
"Já bych řekl, že velké dobrodružství leží někde dál. Třeba v Himálaji. Nebo v Africe."
Dobrodružství nikde neleží, Vašíku. Dobrodružství musí mít člověk v krvi."
"To teda já mám!"

Krkonošská anabáze
Vzala jsem ET na malý výlet do hor. Stoupání lavinovými svahy se však ukázalo jako strastiplné, neboť když dorazila na vrcholek Kozích hřbetů, tak sípavým dechem ze sebe vyrazila: "Kdybych měla sílu, tak tě zabiju." Poté však, co chytla dech, byla natolik okouzlena letem poštolky, výhledem do kraje a pocitem vítězství, že na svou hrozbu zapomněla.



Má snaha přesvědčit jí, že je trapné posílat pohledy z Luční boudy, když máme Sněžku na dosah se však nesetkala s úspěchem, a tak jsme vyrazily zpět údolím Bílého Labe, které je neskutečně malebné a voda připomíná žiletky.



Zlatá horečka na Safírovém potoku
Tatínek naplánoval výlet do Jizerských hor, vhodný i pro své dvě dcery ... takže asi hodinová procházka. Osada Jizerka je skutečně nádherné místo.



Tatínek, který má stále pocit, že jsme ještě holčičky, které je nutné vzdělávat, nás provedl NS vedoucí přes rašeliniště (radostně jsme jásali nad objevem rybiček) a hnal nás do muzea místních řemesel, kde měli však zavřeno, takže jsme ochuzené o pohled na zemědělské "stroje" z dob prvobytně pospolné společnosti.



Přestože jsme nenašli v Safírovém potoce (kromě těch rybek) nic, očíčka se nám rozsvítila honbou za blyštivým kamínky při návštěvě Jablonce. Korálky a samé korálky :)

úterý 11. srpna 2009

Mrtvým krajem

V sestavě, kterou před lety prověřila cesta Irskem, jsme vyrazily do okolí Konstantinových lázní ...tedy nakonec jen v částečné sestavě, neboť matce od děti onemocnělo právě to dítě.

Úterý má bohatou historii a bez nadsázky lze říct, že ve středověku tam bývalo jistě mnohem živěji než teď. Dva mrňavé obchůdky, které by každého hygienika přivedly do hrobu, okupuje pouze pár oplzlých opilců a hospoda je již dlouho zavřená. Městečko samo si však zachovalo půvab starých časů a průvodcem po jeho krásách nám byl rezavý kocourek.



Kolem Úterského potoka vede trasa směrem k soutoku s Nezdickým potokem, podél něhož se dostanete k Bezdružicím. Cesta má být značená, ale jak se ukázalo, místní klub turistů jsou velcí šprýmaři a pravděpodobně malují značky raději nad pěnivým mokem kamsi do mapy.



Po prvních pár kilometrech jsme se přiklonily k cestě podle mapy a značky jsme braly pouze jako milé nečekané překvapení. Díky tomu jsme přišly do Bezdružic k nedobytné bráně a nakonec jsme se k údivu stáda býků dostaly na náměstí blátivou kravskou stezkou. I zde je poněkud mrtvo. Zámek hlídá domácí mazlíček pána domu. Je takový uhlazený, ale jeden nikdy neví a tak jsme šly raději dál.



Pokud čekáte, že Kryštof Harant pochází z nějakého honosného místa, tak se mýlíte. Bezdružický zámek je skutečně dost velký, ale pokud jde o polžické panství, tak tam snad stojí za zmínku pouze restaurace.
Jak ukazovaly hodiny na rozcestníku, byl čas jít na kutě a tak jsme si pod Ovčím vrchem postavily stan. Jakási paní nám přišla popřát dobrou noc, tedy spíš se přišla podívat kdo to tu straší.



Ráno jsem zjistila, že jsme se před deštěm neschovaly pouze my, ale i ten roztomilý slimák, který se tvářil dost dotčeně, když jsem se ho snažila vystrnadit z mé boty (Jana si upřímně oddychla, že si vybral mojí a ne její botu, prostě kamarádka :))



Vyrazily jsme směrem na vrchol Ovčího vrchu, který jsme pak záhadně minuly, a tak se prodírání kolem oplocené paseky, kde uprostřed stál jeden jediný vzrostlý strom s turistickou značkou, stalo takovým tlačením kuličky kamsi. Vrchol Krasíkov nám však to pachtění vynahradil. Zdáli působila zřícenina obletovaná jak mršina krkavci monumentálně, z blízka to však byla pouhá jedna zeď. Kostel se asi snaží kdosi z rekonstruovat, ale zatím je to pouze objekt vhodný pro fotografie.



Do Konstantinových lázní jsme se přihnaly jak velká voda, jelikož matka od dětí odvolala poplach a dorazila. Uřícené (s voňavou a odpočinutou matkou) jsme usedly do hospůdky, kde na mě kuchař zapomněl a když si vzpomněl dostala jsem jídlo s omluvou, rajčátky, okurčičkami a vlaječkou navíc.
Po místní naučné jsme došly k prameni lásky u kterého skotačily děti z přilehlého tábora. Dost podezíravě jsem se optala kam chodí na záchod a i přes nevinné pohledy chlapců, jsem usoudila, že zase takovou žízeň nemám.
Přes snahu turistického značení nás zmást jsme nakonec dorazily ke zřícenině hradu Gutštejn, kde jsme nad pivem dumaly, kde postavíme stan a jak se do něj vejdeme.



Hledání vhodného místa nás vedlo přes Bezemínské hradiště na Šipín. Šipín je takovým ostrůvkem v moři beznaděje. Omámeny jakýsi neblahým pocitem z temného údolí jsme se na kopec doslova vydrápaly jak splašené kozy. I zde si nás našli domorodci. Zatímco paní tiše trpěla, když její muž zasvěceně mluvil o historii místa a o naučné stezce, my jsme napjatě naslouchaly. Pán byl vůbec zvláštní, neboť měl oči v barvě jantaru, dal nám brožurku o NS a paní borůvkový koláč. S jejich požehnáním jsme si postavily stan pro dva a nacpaly se do něj.



Ráno má trpělivost se značením vzala za své, neboť pokud trasa končí v metr vysokých kopřivách u potoka a začíná opět kdesi za kopcem, nikdo nemůže čekat nadšení. Cesta ze Šipína vedla jak jinak, než údolím potoka a světe div se, opět Úterského. Na závěr jsme si vyšláply kopec do Trpíst na vláček.