středa 30. ledna 2008

Zoufalec hledá muže

Asi něco takového mám vytetovaného na čele, jinak to není možné. Kamarádka z daleké Vysočiny mi jednoho dohazuje a já se bráním, zapíráním své existence. Marně. Asi se budu muset pohrabat ve skříni a k obvyklým botičkám-chodičkám, teplákům a kartáčku na zuby, přihodit nějaké to kouzlo osobnosti, šminky a něco méně domácího na sebe ... tedy pokud se nechám nalákat na seznamovací víkend.
Pokud vás, jako mě vychovali k upejpavosti, tak si nemusíte na první schůzku holit nohy, což je jedno velké plus :)

Mám obě ruce krátké ...

... jak jsem včera zjistila.
Celou dobu se tu vyhýbám tomu, abych psala blog na téma: Jak jsem zhubla. Možná, že je to proto, že jsem nezhubla a o tom, jak jsem přibrala mě nenapadlo psát. Na druhou stranu bylo by to originální. Pokud máte někdo potřebu přibrat a nevíte jak, napište mi, ráda vám poradím :)
Tedy, abych se vrátila ke svým ručičkám a jejich krátkosti. Včera jsme hráli v divadle "Nic nás nezastaví"*. Je to jedno z mých oblíbených představení a není to proto, že se mi tam někdo líbí ..., i když :))
Divadlo bylo napráskáné, a tak jsem si sedla na jediný volný přístavek vzadu ... byla jsem tomu ráda, neboť i přesto, že u onoho muže bych neměla sebemenší šanci,** trochu mi vadí má nynější podoba.*** Takže, čím méně je mě vidět, tím lépe.**** Konečně jsem u těch ručiček. Těm inteligentnějším, i přes víření hvězdiček kolem hlaviček, to došlo ... potlesk. Jaké bylo mé zděšení, když mé ruce se k sobě přes můj hrudník nedostaly.
Děs, který to ve mně vyvolalo, mě donutil vyplížit se z divadla jako krysa ... tedy nejlépe kanálem, ale z obav, že bych se šprajcla, jsem tuto ústupovou cestu zamítla a vyplížila se služebním vchodem.
Co z toho vyplývá? ... no to, že musím zhubnout. Ale slibuji, že vás tím nebudu krmit, zvláště pak, když já budu hladovět.
Kdy začnu, není tedy ještě jisté, ale zítra to nebude ... musím nejdřív sníst ten koláč, dojíst to sádlo a ty čokoládičky ...

* ... a jak dodávám já, "smrt určitě"
** ... možná jen dobře
*** ... podobnost s tankem typu Sherman je pouze náhodná
**** ... na malé scéně mě bohužel nelze přehlédnout ani v poslední řadě

pátek 25. ledna 2008

Koutek domácích prací

Asi tak by se dal nazvat okamžik, když na scéně divadla se odehrávalo trpení za účel tvoření. I mi nahoře trpěly a zároveň tvořily... tedy jistá část uvaděček ... řekněme, mi starší a jinak hendikepované.
Zatímco, tam dole na scéně, se tomu říká velké umění velkých herců, v našem případě se tomu říká, ruční práce domácích puťek.
Abyste tomu rozuměli, hrála se Hlava Medúzy, kde spisovatel nutí svoji ženu k nevěře, neboť když trpí, tak píše. Mezitím jsem já háčkovala a Jana vyšívala, a taky jsme u toho probraly veškeré ústrky života.
Rozdíl mezi našim představením, je asi v tom, že dole jim tleskali a mi jsme si vyslechly pouze uštěpačné poznámky o kroužku pro tvořivé dívky.

středa 23. ledna 2008

Nábor

Haló, haló ... zachraňte mě. Najděte mi někoho, kdo bude šestý do počtu. Je nás jen pět ... nemám já smůlu?
Batika a ruční tisk

Jeptiška na svahu

Přesně to jsem si dnes ráno představovala, neboť jsem jednu jeptišku potkala. Měla krosnu a lyže. Hrozně mě mrzelo, že nemám foťák.

Ráno raníčko

V životě ženy jsou divná období, o kterých muži mluví jako "o tom" a zvedají při tom oči v sloup. Přiznávám, že mě toto období vhání spíš slzy do očí, snižuje inteligenci a pravidelně zvyšuje farmaceutickým firmám zisk. Dnes ráno mě to však rozesmálo.
Zkroucená bolestí jsem seděla v křesle, napůl omámena růžovým štěstím. Vlastně jsme v tom křesle seděli tři. Já*, můj veselý oslík na mé noční košilce a kočičák Čičin, který mi tlapkami masíroval bolavé bříško. Náhle jsem si vzpomněla, jak jakási slečna (někoho z divadla známá) předváděla dokonale mrňavou a průhlednou košilku na spaní, neboť její milý jí zdělil, že tedy v té bavlně spát s ní nebude (doufám, že si slečna tu bavlnu schovala na období, kdy s ním nebude chtít spát ona). Vzhledem k tomu, že ho lze brát jako vzorek mužské populace, pravděpodobně by nade mnou dnes ráno zvedla oči v sloup, asi tak polovina lidstva.
Pokud jde o inteligenci, je dobré si pro toto období pořídit rozsáhlou externí paměť ... například přehled pracovní doby, abyste nebyly v práci o hodinu dřív jako já :(

* Pod "já" se skrývá něco děsivě rozcuchaného, oteklého, zeleného a bez špetky jakékoliv inteligentní myšlenky v oku.

Celý svět je složen z maličkostí

... tedy alespoň ten můj.
Kolik drobností vám dokáže z-ne-příjemnit život.
Já třeba osobně nečtu noviny, protože na to nemám dost otrlosti. Ale když třikrát v týdnu úplně hotová stojím v noci v metru a čekám, tak trochu těch "dobrých" zpráv pro zkrácení dlouhé chvíle přivítám. Jenže oni už nepromítají a stát tam a čumět na černou plochu s ubíhajícím časem, je tak vhodné akorát pro sebevraha.
Nebo můj diář. Ten co používám už roky jsem nesehnala a ten co jsem si z nouze koupila mě přivádí k šílenství. Když si představím, že s ním budu žít rok!! ... tedy, tamhle jde po ulici krásnej kluk ... omlouvám se za emoční vsuvku, ale je to vlastně také taková maličkost :)

úterý 22. ledna 2008

Nový člen rodiny Simpsnových

Jsou dny, kdy mám rozumu asi jako Homer ... a dneska by mě pravděpodobně i trumfnul.

pondělí 21. ledna 2008

Uf

Mám pocit, že každý kousíček radosti musím mít vykoupený něčím hnusným. Moc jsem se například těšila na víkend domů a co mě tam čekalo? ... můj drahý a laskavý šestnáctiletý synovec. Tenhle asi o dvě hlavy vyšší puberťák s necelými padesáti kily mi radostně zdělil, že jsem ošklivá, hloupá a tlustá ... proti němu určitě, o to se nehádám :)
Teď jsem zase při hledání střihu na čarodějnický klobouk narazila na Koudíčkův blog a dost jsem se u balení darů pobavila ... no a co byste řekli, ani ne za hodinu jsem si chtěla přeložit nějaké slovíčko na seznamu ve slovníku a vyskočil tam na mě titulek, jak někdo opil kočku a pak jí nechal roztrhat psem.
bejt Bůh tak se asi hodně stydím co jsem to stvořil za zrůdu ... šest dní na práci jsou moc, měl si dát pauzu :(

čtvrtek 17. ledna 2008

Hranatý svět

Městská doprava je svět směstnaným do kvádru. Najdete tu všechno pěkně koncentrované.
Například boj o vlastní prostor si klidně dovolím srovnat s bojem o přežití. Dá se to nazvat "Urvi si nejlepší kousek"*. Kousek však nemusí být vždy stejný. Záleží na velikosti smečky a vašem postavení v ní ... rozdíl mezi Bílým Tesákem a Maxipsem Fíkem je myslím každému jasný.
Pokud nastupujete na Florenci do metra ve špičce, vezmete za vděk i flaksou ... stát na jedné noze není prima, ale pořád lepší než jít pěšky.
Pokud nastupujete do autobusu na Želivského v jedenáct večer, chcete nejlepší kousek svíčkové ... to je jedno, že vás do prázdného autobusu nastupuje pět, ale pokud budete první, tak si můžete přeci vybrat podle svého gusta.
Nebo co třeba takové vášně. Vášně jsou takovým hnacím motorem lidstva ... tak mě tak napadá, že snad ani nechci vědět, na co jedu já :(
Dnes ráno například někde na Žikově nastoupila zasloužilá knihovnice z Národní knihovny, paní H. Vedla nevinný rozhovor s jinou paní, která však náhle položila velmi výbušnou otázku: "Co bude s chobotnicí."
Než se paní H. nadechla, odpověděl vedle sedící pán: "Je to hnusné, já to tam nechci."
O paní H. je známo, že je velice radikální (tedy s odhalenými ňadry a samopalem na barikádě jsem ji neviděla, ale hádat bych se s ní nechtěla). Pán byl však stejného ražení (na té barikádě by jim to vedle sebe slušelo) a ještě skutečný odborník v oblasti architektury a tak vůbec. Jeho riflový obleček "plavá čínovina" a štrasová klipsna na uchu, o tom vypovídalo své. Paní H. je nadruhou stranu taky velmi pravá knihovnice a bojovnice (v knihovnictví vám stejně nic jiného nezbývá). Už jsem se dlouho tak skvěle v MHD nebavila.* *

*Omlouvám se všem milovníkům masíčka, za neodborný výběr těch správných kousků.
** Díky bohu jsem něco Švýcarsko. Plná čokolády s kopcovitým terénem a hlavně v otázce nové budovy Nkp neutrální.

středa 16. ledna 2008

Však vy víte kam tím mířím

Je zakódováno v prapřirozenosti vesmíru, že osoba, která vás nechává nejen pravidelně, ale vždy minimálně deset minut čekat, bude v den, kdy se vy minimálně o deset minut opozdíte, připravena o deset minut dříve a dá vám ostentativně najevo, že o tom tedy nebude mluvit.
Pátý elefant; Terry Pratchett

pátek 11. ledna 2008

Můj život v obrazech

Musím uznat, že mi můj blog přijde monotematický. Tedy že by byl přímo monotematický se říct nedá. Je takový trio tematický.
Jsou to takové výkřiky:




středa 9. ledna 2008

Láska na inzerát

Už jste si někdy dali seznamovací inzerát? Já jsem to zkoušela třikrát a nikdy to nevyšlo ... nevím kde jsem udělala chybu nebo že by oni soudruzi z NDR :)
Vlastně jsou to celkem vtipné zážitky, když si pak sednete s podobně postiženýma a vyprávíte si své zkušenosti ... musím říct, že jsem čajíček proti některým historkám.
Průběh vypadá asi takto:
Nejdříve mi nějaká "dobrá duše" donese informaci o cvrlikání někoho, kdo se úspěšně seznámil na inzerát (znám i případ, ze kterého jsou už dvě děti) a já v záchvatu náhlého pokušení, si začnu okusovat nehty a nenápadně jukat na seznamku, co kdyby tam byl ON ... není. Prostě do nejčastěji požadované kategorie (Hledám blondýnku štíhlé postavy, VŠ, veselou a společenskou, vlastní byt není překážkou) skutečně nepatřím ... nemám totiž ten byt. Pravda je, že mi nevadí, že tam nepatřím, neboť se stejně většinou ukáže, že onen "nenáročný" mladík je vlastně úžasný trouba s pleší a nohami do Ó.
Pak si tedy sednu a počnu tvořit svůj vlastní inzerát. Tvorba je to skutečně náročná. To co z toho vyleze je vždy velice cynický požadavek na muže jakékoliv kvality, jen když mě bude chtít. Moc odpovědí mi na má úžasná literární dílka nechodí ... nechápu proč? ... a když vyselektuji ty "píšu za svého stydlivého parůsky gavaríceho přítele" zbudou mi tak dva, kteří bývají i vtipní.
* První mé rande působilo vcelku dobře ... ze začátku. Kluk neměl nějakou zásadní vadu na kráse (jako třeba chybějící zuby, oko, rozum, ...) a první pivo prošlo v dialogu hodném lidí s IQ kolem 100 (průtrž mračen na Berounsku, koncerty Znouzecnosti ve Mlýně, ...) . Pak jsem udělala zásadní chybu a zeptala se na něj osobně. Druhé, třetí, ... pivo byl spíš už monolog, při kterém jsem zjistila, že v televizi se hraje tenis a stala jsem se pro ten večer náruživým fanouškem bílého sportu.
Druhé rande ze stejného vrhu dokázalo, že jsem statečná žena. Onu figurku jsem zahlédla už z okna tramvaje a pro mě mluví to, že jsem přeci jen na to rande šla (vzhled přeci není všechno ... alespoň si to říkám každé ráno). Dalo by se zazpívat "Ukrutně pršelo, tvůj deštník do sucha zval, ...", ale já jsem dobrovolně mokla, když jsme kráčeli bok po boku temnými uličkami. Byl mrňavý, plešatý, vypadal na šedesát. V klobouku a dlouhém kabátě ... což ho dělalo ještě menším, s dámským deštníkem, zamženými brýlemi a s hlavou neobvykle širokou. Jedno se mu musí nechat, byl nezapomenutelný.
Po hodině v kavárně jsem byla obalena aurou jeho dokonalosti, jeho neskrývanou potřebou mi pomáhat a již jsem byla usazena v jeho rodném hnízdě (obrazně). Co dodat, na tramvaji mi osahával záda ... jestli prý nejsem příliš mokrá a pak mi věnoval vizitku v pěkných rozpouštějících se barvičkách. Ode dveří zvolal: "Zavolej." ... a já jen v hrůze z té představy kývla.
Pak jsem si dala pauzu a lízala si rány, až do chvíle než mi zase někdo donesl nějaké to cvrdlikání.
Druhý pokus byl se dal nazval stykem dálkovým.
Ten první mě (pro mě z nepochopitelných důvodů) po vzájemné výměně fotografií už nenapsal. U toho druhého jsem to vzdala já. Možná mám scestné představy, ale psát mi hnedle v prvním mailu, že jezdí 2x až 3x do zahraničí na služební cesty, jezdí domů pomáhat rodičům a podobné perly, mi přijde dost pitomé. Napsala jsem mu, že já se taky tak jednou do roka podívám do nějaké jiné knihovny v ČR a domů jezdím také pomáhat, hlavně s jídlem.
V čtvrtém mailu mi vytkl, že si dělám ze všeho srandu a tak jsem uznala, že pana dokonalého nechci.
Poslední pokus proběhl loni a pochopila jsem, že příště asi zkusím ty růsky gavaríci. Rande proběhlo opět v kavárně, po několika týdenním dohadování, kdy a kde. Dost o našem rozdílném smýšlení napovídalo to, že se chtěl v době vánoční setkat před hlavním vchodem do nákupního centra Smíchov. Když jsem se zeptala jestli myslí ten proti synagoze, tak mi zdělil, že o synagoze nic neví a řekl, že je to proti blablabla (byla to IGN banka) a to jsem zase nevěděla já. Celou dobu jsem měla pocit, že mi v té kavárně spáchá sebevraždu, přinejlepší se rozbrečí. Taky mi povídal o té druhé co si s ní píše, a ta že vykládá z karet a má velké přání pomáhat bližním. Doporučila jsem mu, že to bude ta vhodná bytost pro něj a dala vale mužům přes inzerát.
Možná jsem náročná anebo si ty správné chlapy vzaly mé kamarádky ... taky jsem možná jenom pitomá ... ten poslední měl totiž dům, dvě auta a další jistoty :)

* Nebojte se, všechny maily zasílané mužům bývaly opravené ... znáte to, když ptáčka lapají ... :)

Jeden pro čerstve matky

Našla jsem u čtenářského počítače kabelku ...
Po chvíli jsem viděla mezi regály poletovat nervozní mladou paní. Když jsem ji vrátila co její jest a udělala ty ty ty, pravila:
"Promiňte, já jsem na mateřský, jestli mě to omlouvá."

úterý 8. ledna 2008

Autobusové blues

Zima, sníh a tma. Čekala jsem s Mariem na autobus. Když po pěti minutách přijel, Mario řekl:
"Když v takovém počasí přijede autobus, je to jako když otevřeš malé šampaňské."

Romantika která vás dostane na kolena

Máte touhu hýčkat si svoji depku nebo si nějakou pěknou opatřit? ... tak hurá na film "P.S. Miluji tě."
Dám vám však dobrou radu, vlastně tři:
1. Kupte si předem flašku, bude se hodit ... % alkoholu podle množství věcí které vás kosí.
2. Vezměte si velký kapesník ... hodně velký.
3. Neberte sebou muže ... oni jsou přeci vždy nad věcí.
... že příběh není o vás? ... že vám nikdo koho jste milovali nezemřel? ... že byste se s tím porvali jinak? ... že je to moc romantický? ... to nevadí, ono vás to dostane. Vytáhne to všechny bebíčka, která se tak snaživě skrýváte někde vzadu. Takže vzhůru na film.

Zase jeden Garfield

Nový rok by měl začít jinak ... třeba pořádnou kocovinou nebo tak nějak. Jenže nám letos zemřel Bertík. Naše krásné kotě na svých vachrlatých žirafích nožičkách podlehlo nějaké mnohem menší a za to hroznější bestii. Už mi nikdo neskáče ve tři hodiny ráno po obličeji, nikdo se se mnou nepere s vrčením o smetánek, ani mi nikdo nežužlá prsty. Chybí mi, hrozně. Nechybí jenom mě a ostatním člověkům v bytě, ale i kočičákům.
Takže teď to vypadá u nás asi takhle ... to celé 4x.

Kráter

Připadám si tak trochu jako stvořitel. Včera jsem stvořila jeden úžasný kráter ... kdo ví co stvořím dnes, pokud budu pokračovat vytyčeným směrem obávám se šestého dne, až dojde na člověka :(
Původně to vlastně neměl být sopečný kráter, ale taková příjemná náhorní planina. Abych vás dlouho nemátla, pekla jsem perník a za to co z něj vzniklo opravdu nemůže tvůrce manuálu pro vytvoření náhorní planiny, ale stvořitel ... tedy já.
Ze začátku se to celé tvářilo jako v celku povedený perník, ale jen do té doby, co jsem to krásně hněďoučké, voňavoučké a mandličkami poseté mňam vytáhla z trouby. Pak potěšena svým dílem jsem se zkroutila do křesla a po dobře vykonané práci si zdřímla. Jaké překvapení pro mě pak byla propadlina velikosti Velkého kaňonu. V první fázi zmatku a sebelítosti jsem se rozhodla propadlinu vyjíst. Když jsem však byla asi v polovině počalo se mnou syrové těsto dělat divy, a tak jsem se rozhodla napůl vyžraný kráter do píct. Jelikož sebelítost zamlžila mysl mou, podařilo se mi vytvořit sopečný kráter po výbuchu.
Co z toho vyplývá:
1. Celý týden budu snídat spálený polo sražený perník.
2. Pořídím si špejli na zkoušení jeli těsto upečené.