čtvrtek 29. listopadu 2007

Maskování

V poslední době hodně papám ... tedy ještě víc než obvykle. A když jeden hodně papá, tak co? ... to co vás napadlo taky, ale hlavně ukládá na horší časy. Když jsem včera lezla do vany a zahlédla se v našem obřím zrcadle, tak jsem měla jasno. Čas plesů se blíží, půjdu o šibřinkách za pomeranč. To však přináší jistá úskalí. Jak změnit svoji zelenou barvu nezralého pomeranče na oranžovou? Možná bych mohla jíst jen mrkev. Jenže to bych zase mohla zhubnout a oschlý pomeranč dělat nechci :(
A tak nevím, jsem z toho úplně nešťastná. Možná půjdu spíš za Magrátu (jasně že jsem se spletla ... Anežka) Nulíčkovou. Vysoký klobouk nebude tak těžké sehnat ... jen jestli mi lidi budou prokazovat tu patřičnou úctu.

středa 28. listopadu 2007

Chemie v praxi

Je zvláštní jak různě lidi chápou podporu ve vypjatých situacích. Dalo by se říct, že se dělí do tří skupin a to: skupenství pevného, plynného a tekutého.
Ti co vám před zkouškou říkají věty jako:
"Hele to udáš, neudělala to je Cecílie a to proto, že na to kašlala. Jo, taky to neudělala Klementina, ale Žeryk to udělal, i když o uši." ... tak to jsou ti skupenství tekutého, neboť vaše naděje na úspěch se roztečou jak led na slunci.
Pak jsou ti pevní, ti podávají podporu slovy:
"Neznám nikoho kdo by to neudělal. Učíš se celé dny a nejsi žádný blbec. Však on Hanuš Hemola není tak hrozný, aby tě nepustil dál." ... to jsou ti, co vaše naděje na úspěch zpevní.
Poslední skupina je jasná. Těm jste ukradení a takže na vás prdí ... :))

Tím vším jsem chtěla říct, že mám zkoušku za dvě, ale zasloužila jsem si jedna :))))))

pondělí 26. listopadu 2007

Hurvínek

Pořídím si dřeváky, gatě na šle a koloběžku ... oči už jako Hurvajs mám :(
Vstávala jsem v 6:00, šla do práce a po práci tu ještě tvrdnu až do teď ... je opět 6:00, ale večer. Z počítače mám oči na vrh hlavy a hlavu jako balón. Teď běžím do divadla.
Nemám já ten život skvělý .... cháchááá

čtvrtek 22. listopadu 2007

Kde domov můj

"Zapějme si hymnu naši", chtělo se my zvolat po ránu v metru.
Asi se ten den předtím hrál nějaký hokej nebo nějaká jiná divná hra, kde diváci řvou a skáčou s vlajkou v ruce. Její nehty totiž byly nalakovány v barvách naší vlajky.

úterý 20. listopadu 2007

Rybička happy

Pořád slyším, že mám smutně tvářící se ksicht a říkám pořád ach jo ..., ale co s tím mám dělat????
Abych trochu rozveselila svoji tvář a dala najevo, že jsem vlastně strašně šťastná koupila jsem si sponku s rybičkou. Rybičky také nemají právě veselý výraz a tak má tahle pro případ na hřbetě napsáno HAPPY FISH.
Jenže já jsem ten diskriminovaný levák a rybička je pravičák. Takže rybička v mých vlasech vypadá jako chcíplá šťastná rybička.

Přesípačky

Předpokládám, že přesýpací hodiny dnes u sebe nosí tak maximálně nějaký cvok pro zviditelnění svého malého nanicovatého já (nemám je, zviditelnit se dokážu i jinak) ... omlouvám se Smrti.
Ale i tenhle historický měřič času našel své nové uplatnění ... například u nás v domácnosti se jeden mrňavý objevil na zrcadle v koupelně.
Je nastaven na tři minuty a odměří vám dobu čištění zuby.
Celá cacná jsem se rozhodla to vyzkoušet. Výsledek mě vyděsil. Mám hubu plnou zubů, ale po minutě a půl jsem měla pocit, že už nemám co čistit. Vydržela jsem drhnout do necelých dvou a půl minut a pak jsem se rozhodla do tříminutového procesu čištění započítat i vyplachování tlamičky a kartáčku.
Kdybyste někdo ode mě dostal k Vánocům přesýpačky, tak věřte, že je to ze škodolibosti.

pondělí 19. listopadu 2007

Nečekejte pochvalu ...

..., té se vám stejně nedostane ... zvláště pak od rodinných příslušníků. Je to prostě banda nevděčná.
Víkend u sestry ve zasněžené vísce nedaleko Jičína má zaručeně své kouzlo. A protože se blíží Vánoce a moje rodná sestra se do domečku přestěhovala ani ne před měsícem, rozhodla jsem se udělat jí radost a uháčkovat jí něco do okna ... na vesnici se mnohem víc sleduje co má sousedka za oknem, neboť výzdoba je důkazem šikovné hospodyně, starající se o teplo domácího krbu.
Koupila jsem si na to zlatou přízi ... tedy že je opravdu z ryzího zlata usuzuji podle ceny jednoho ubohého klubíčka ... a vyzbrojena popisem hvězdy usedlav a za kvákání se sestrou počala tvořit.
Když jsem měla skoro celou hvězdu hotovou (chyběl mi jeden cíp), žádostiva pochvaly ukazovala jsem jí sestře:
"Jak se ti líbí?"
"Chybí jí pátý cíp." ... utřela mě má rodná. Nabroušena a na duši raněna jsem dodělala cíp.
Pak se přijeli na nás podívat rodiče. Ukazuju hvězdičku mamce a ptám:
"Uháčkovala jsem sestře hvězdu do okna."
"Jenom jednu?" ... zeptala se ona.
Nakonec jsem uháčkovala ještě druhou :(
A TAK SE PTÁM, KDE JE TA POCHVALA????????????

Cha cha cha

Název tance přesně vyjadřuje záchvat smíchu, který vyvolává pohled na mě a na mého synovce při tanci.
Jako garde jsem měla tu možnost "historicky se znemožnit" na prodloužené.
Čtyři povinné tance a dost ... synovec to přežil.
Valčík nám skutečně nešel, mé nohy předváděly něco mezi kroky valčíku, vláčením lodě po Volze a pádem do bezedných hlubin.
Čača už byla mnohem lepší ..., tedy když jsem v půlce tance přišla na to, kdy se otočit a kdy šlapat na místě. Stáňa moji neschopnost nekomentoval, jen mě požádal ať se otočím celé a nevracím se zpět.
Pokud jde o valtz, musí být velmi zajímavé sledovat pár, kde muž je šestnáctileté ucho s dvěma metry a dvaceti kily a snaží se udržet v náručí třiatřicítku se sto šedesáti i s botama, nadváhou a počítající nahlas rytmus ... raz, dva, tři, ...
Polku synovec nenávidí a vždy zdrhá, neboť se to nedá odšlapat. Odskotačil to hrdě, možná to bylo tím, že jsem ho vedla já a mé pevné sevření nepovolilo do posledního taktu.

pátek 16. listopadu 2007

Životní role

O to vystoupit na divadelní prkna jsem nikdy neprojevila zájem. Můj dědeček byl ochotník a moje sestra jako mladé děvče (tedy mladší než teď) hrála pro prťata pohádky. Můj talent je ale spíš v náhlém osvícení ... co na srdci to na jazyku. Přesto jsem už pár rolí ve svém životě získala ... nechtěně.
Heč, byla jsem princeznou ... to zlou v Soli nad zlato. Pak při vytváření tabla jsem byla zlá čarodějka s otráveným jablkem ..., ale byla jsem přeci po Sněhurce druhá nejkrásnější v království nebo ne? Třetí má role byla božská. Nerada se hádám a tak jsem jako jediná vranivláska s klidem přenechala role indiánských squau svým blonďatým spolužačkám a zabalena v prostěradlo jsem v roli Manitua přijímala duše zemřelých.
Má poslední role se nebude vymykat mým předchozím. Budu Baba Jaga z Mrazíka.
Hrozně se mi líbí, jak si vždycky ty filmové krásky stěžují, že dostávají jen role prostoduchých krásek nebo role kladné ... to JÁ můžu hrdě říct, že mé role jsou skutečně charakterní.

středa 14. listopadu 2007

Půlnoční království

Znáte takové ty pohádky o zemích kde slunce nesvítí? Tak takový mi připadá tenhle podzim. Je strašná tma a slunce jako by neexistovalo.
Probírala jsem to s holkama v práci a vyplynulo z toho pouze to, že na severu se z nedostatku světla sebevraždí. Jenže já se přeci nebudu věšet, když bych se při své šikovnosti přitom zabila. Ne, nevyjde to na stejno. Oběsit se znamená, že o vás lidi řeknou "chudák holka nešťastná", ale když si přitom způsobíte smrtelná zranění na něž podlehnete, nikdo pro vás ani kroupu neuroní, ale za to se stanete terčem vtipů.
Co z toho vyplývá ... nepověsím se (nepište mi do komentáře, že je vám to líto).
Já to řeším prací. Tedy takovou, která mě nejen baví, ale uspokojí nejen moji duši, ale i bříško.
Takže jeden zvláštní koláč sladký a jeden slaný předkládám jako antidepresivum.

Jmenuje se to Televizní koláč, ale nevím proč.


1 1/2 hrnku polohrubé mouky
2 lžičky prášku do pečiva
1 hrnek cukru
3/4 hrnku nahrubo posekaných ořechů
1 vejce
5 - 6 lžic oleje
5 - 6 nastrouhaných jablek

Prostě se to všechno smíchá. Pokud budete mít pocit, že je tam nějak moc jablek a že se to nespojí, chce to důvěru a snahu. Pak se to upeče a napatlá polevou.

1/4 kostky másla
2 lžíce rumu
1 lžíce horkého mléka
1 hrnek cukru
3 lžíce kakaa

Prostě se to umíchá ve vodní lázni dohladka.

Druhý je slaný a zaujal mě proto, že tam jsou tvarůžky ... které jsem tam nakonec nedala.

Koláč sýrový

250 g polohrubé mouky
150 g bílého jogurtu + -
1 lžička prášku do pečiva
1 vejce
špetka soli

Umatláme těsto ... v časopise bylo napsáno vymícháme, haha
Rozmatláme po vymazaném a vysypaném pekáči, posypeme na kostičky nakrájenou slaninou, jarní cibulkou a syrečky ... v mém případě paprikovým hermelínem, nechci být bezdomovec. Jemně posypeme kmínem a pokud zůstanete u syrečky tak sladkou paprikou.
Dobré je to hlavně teplé, pak je to také dobré, ale dá se to použít i jako vražedný nástroj.

úterý 13. listopadu 2007

Mé hnusné xenofóbní já

Metro je pro mě asi tak příjemné jako horská dráha, jenže na dráhu člověk vleze jen v případě, že si chce zařvat a následně vyplivnout cukrovou vatu.
Včera v jedenáct večer, jsem se jako vždy vracela z divadla a proti mě se posadil mladý muž. Moje truchlivé myšlenky se pohybovaly na zábradlí Nuselského mostu, protože doba zkoušek se blíží a hlava zeje prázdnotou. Mladík dosedl ťukaje do svého mobilu pisátkem. Byl oháknutý za peníze, co mě by stačily na oblečení na rok i s botama. To vše mi bylo dost ukradené, ale když začal popotahoval způsobem, při kterém se mi dělalo špatně a mé myšlenky kroutící se v mukách zoufalství začaly dostávat povážlivé trhliny, hodila jsem po ně velmi zlý pohled.
Nereagoval a popotahoval dal ... jako popis by bylo přesnější říct, že to tahal z paty. Začala jsem skládat jedovatou otázku na téma, že šaty dělají člověka jen způli a způli chování a jestli by se nemohl vysmrkat. Obvykle nabízím plačícím dívkám kapesník, ale jelikož jsem přešla na látkové kapesníky, tak jsem usmrkánkovi nemohla posloužit.
Když už jsem se nadechovala, abych tak ukojila svou potřebu svobody slova, začal mluvit do telefonu ... rusky.
A to osobě tvrdím, že nejsem proti nikomu zaměřená, tedy kromě .... a taky ....

Doba honu ...

... ukázala svoji tvář i v Praze ... lépe řečeno, na schodech v prvním patře našeho domu.
Když jsem šla v jedenáct z divadla, málem jsem šlápla na šest vyrovnaných ušáků ... nechyběl ani bažant.
Přestože jsem z venkova, dávám jako správný srab, přednost jídlu bezejmennému a neurčitého tvaru. Když jsme měli králíčky a já je všechny pojmenovala podle kamarádů na trati Trauč - Chlumec, tak to se pak těžko pochutnáválo na králíkovi na zelenině, jestliže jste věděli, že na té mrkvi leží Andrejs z Hostinného. A pokud to můžete hladit a ono to na vás oddaně čumí, tak to pak žerte!!!
Takže, ať žije pokrytectví.

pondělí 12. listopadu 2007

Polechtání na dušičce

S naprostou jistotou o sobě mohu zkonstatovat, že jsem člověk naprosto průměrný, ničím nevyčuhující z řady ... tedy kromě častého vzdychání, brblání, cynismu a tak. Přesto mám štěstí na spoustu zajímavých lidí, vyčuhujících z řady, někdy až stojící kus od ní.
S jením takovým človíčkem jsem se potkala i na rekvalifikačním kurzu NKP. Maruška je opravdu velice zajímavý človíček a právě ona mě upozornila na tento film.
Na film jsem vyrazila v sobotu do multikina, kam se opravdu nehodí, což dokázalo i složení diváku. Bylo nás asi třicet a byli jsme všichni takový vcelku normální. Nikdo z nás si nenesl mega colu ani mega popcorn, neřval a nevypadal jako chodící modní časopis.
Once je film založený na nádherných písničkách Glena Hansara a Markéty Irglové. Celé je to v rámci příběhu o české přistěhovalkyni a irském pouličního hudebníkovi, které si zahráli již zmínění písničkáři. Pokud by jste čekali slaďák s dobrým koncem, tak jste vedle.
Duše při tomto filmu tak trochu posmutní, ale ne moc, protože takový už je život a pohádky se přece nedějí. Chyťte se za packy a vyrašte do kina.

pátek 9. listopadu 2007

Paní Kyselá

Při cestě k metru je jedna pekárna. Nevím proč, ale mám tam štěstí na prodavačku, které říkám paní Kyselá. To je ten typ člověka, u kterého nikdy ani s dobrým slovem nepochodíte.
Pomalu se sunoucí fronta vypadá vždy trochu nervozně, neboť každý čeká jestli jí u pultu vyfasuje nebo jestli bude mít štěstí na tu druhou.
Bez rozdílu věku, pohlaví a jiných činitelů, se k ní chováme všichni stejně, když nás dostane do drápů: Trochu se přikrčíme a s vyděšeným úsměvem na ni v odpověď na její kyselé "prosim", bázlivě zvoláme: "Dobrý den, dva rohlíky prosím ... děkuji". Je to k ničemu, hodí po vás znechucený pohled i ty dva rohlíky a vyštěkne cenu. Ve snaze se jí přeci jen přiblížit dojde vždy ještě k jednomu pokusu o poděkování ... zbytečné a ty rohlíky od ní jsou pokaždé takové nakyslé.

úterý 6. listopadu 2007

Knihovnice v představách ...

sestry představené (hlavní knihovnice) je elegantní dáma, otevírající svoji náruč přicházejícím čtenářům, s touhou podělit se o informace.
Tak přesně tohle nejsem ... o eleganci a touze se dělit nelze v mém případě ani mluvit. Představa, jak se třímající knihovní jednotku a v šedém kostýmku vrhám s jiskrou v oku (to je naopak přání pana ředitele) na příchozí čtenáře, ve mě vyvolává představu Svědků Jehovových postávajících v ulicích. Když mě někdo požádá nebo vypadá skutečně zoufale, tak přispěchám se svoji troškou do mlýna, ale vrhání to ne ... ještě by se lekli.
Pokud jde o eleganci, tak to už je pravděpodobnější to vrhání ... a následné čtenářovo zdrhání.
Představa lodiček ve chvílích kdy mi přimrzají prsty ke klávesnici, ve mě vyvolává skutečné bouře ..., ale nikoli bohužel nadšení. Mé myšlenky se tudíž pohybují v místech, kde mé nohy hřejí teplé doma pletené ponožky, krk obtáčí šál po babičce (zápach kuliček na moly není k zahození) a ruce se chvějí v bezprstých rukavicích.
Šál už mám, ponožky, které my z pestrých zbytků vln plete sousedka také a pokud jde o rukavice, tak mám na stole knihu o pletení doplňků ... co bych byla za knihovnici, kdybych si neporadila.

Myslím, že Terry Prattchet ví o knihovnících víc než někteří již výše zmínění knihovníci:

Hluboko ve sněhu, uprostřed větrem smetaných blat seděla kolem chladnoucích kamínek skupinka podomních knihovníků a všichni uvažovali o tom, co spálí teď.
Toničce se nikdy nepodařilo o knihovnících moc zjistit. Byli něco jako toulaví kněží nebo učitelé, kteří se občas objevili i v těch nejmenších a nejzapadlejších vesničkách, aby doručili to zboží, třeba modlitby, léky nebo informace, bez nichž lidé vydrží celé týdny, ale občas jich naopak potřebují větší množství najednou. Knihovníci vám mohli půjčit knihu za penny, i když často byli ochotni vzít si místo peněz i jídlo nebo lepší obnošené šatstvo. Když jste jim naopak nějakou knihu dali, měli jste deset půjček zdarma.
Někdy mohl člověk zahlédnout dva nebo tři jejich vozy stojící někde na plácku za vesnicí nebo na pasece v lese a ucítit pach klihu, který vařili, aby s jeho pomocí opravili nejstarší a nejpoškozenější svazky. Některé z knih, které půjčovali, byly tak staré, že černý tisk v nich byl tlakem očí dychtivých čtenářů opotřebován do šeda. Knihovníci byli tajemní. Říkalo se, že jediným pohledem odhadnou, jakou knihu potřebujete, a stačí, aby řekli slovo, a oněmíte.
Ale tady a teď hledali Proslulou knihu T.H. Držmišky "Jak přežít v pustinách sněhových".
Situace se stávala neudržitelnou. volci, kteří táhli jejich vůz, přelomili jho a zmizeli ve sněhové vánici, kamínka byla téměř vyhaslá, a co bylo nejhorší, zbývala jim jen jedna jediná svíčka, což znamená, že už brzo nebudou moci číst knihy.

Prattchet, Terry. Zimoděj. 1. vyd. Praha : Talpress, 2007. 220 s. Příběhy ze Zeměplochy. ISBN 978-80-7197-318-8.


pondělí 5. listopadu 2007

Odešla umřít

Víte jaké to je když nevíte co cítíte?