Kdo by se chtěl proletět ...

... na vážce, tak je vítán u nás v knihovně.

Neposedíme, nepostojíme ...

Za těch pár dní co máme svůj domov jsme už prožili mnohá dobrodružství. Například už víme jaké je to houpat se na zácloně, lovit ponožky v lavoru, proběhnout zelenou barvou a tak. Našli jsme si pelíšek v misce velikosti talíře a stůj co stůj se do ní musíme vmáčknout oba.



Také je prima běhat v pět ráno po posteli a budit spící Boženku. K nejlepším hrám patří vběhnutí do komory, když se konečně otevřou dveře nebo skákat po Boženčiných nohách, protože přitom tak srandovně piští.
Takhle potom spinkáme, když jsme utahaní ...



... a takhle si vzájemně olizujeme tlamičky, když jsme napapaní.

… a tak nějak vznikl život

O Bohu si lidi myslí ledacos, někdo mu spílá, někdo ho vzývá a někdo na něj nevěří, ale v tenhle okamžik není vůbec důležité co si kdo myslí, neboť vám chci vyprávět jak Bůh stvořil svět.

Bůh je poměrně starý pán a přiznejme si to, i trochu zmatený a trochu dětina. Každý někdy něco zapomene, ale Bůh v tom byl odjakživa expert, a proto ve vesmíru poletuje tolik hvězd, planetek, komet a jiných vesmírných těles.

Jednoho dne si takhle někde odložil hrneček s čajem a zapomněl na něj jak na smrt … což nebylo nijak těžké, neboť kde není život, tak smrt nemá co na práci. Asi po týdnu na něj omylem narazil a nevěřícně se do něj zadíval. Na povrchu byly jakési zelené ostrůvky. Zaujalo ho to natolik, že ostrůvky začal zkoumat a k jeho velkému úžasu zjistil, že pod ostrůvky se tvoří bublinky. Nadšený svým objevem se s naivní dětinskou hravostí pustil do díla. Vytvářel další a další ostrovy, velké i malé, špičaté i kulaťoučké, různého vzhledu i barvy. Bublinky seskupoval do rozmanitých forem, některé tvary pak nechával plavat ve vodě, jiné nechával žít na ostrovech a nebo se vznášet ve vzduchu … no, a tak z obyčejné plísně vznikl život.

Tak, tenhle článeček je pro Muminka, protože oni si právě takovou plíseň pěstoval v hrnečku několik dní :)

Narvu se tam, i kdyby ze mě měl být hadí kocour.

Den jak z říše pána snů aneb obrázky z písku

Začalo to malou noční můrou ... ujela mi tramvaj. Když jsem s posledních sil vybíhala schody na nádraží, tak na nástupišti čekali už jen Muminek a ET ... a taky díky bohu vlak.
Káva, kterou pro mě ti dva šťastlivci měli, mě přivedla jakžtakž zpět k životu a výlet mohl začít. Stromy - domy ubíhaly za okýnkem, když přišla usměvavá průvodčí, aby s námi zalaškovala na téma: "Tenhle vlak, ale ve Zbirohu nestaví." Poté radostně odhupkala do vedlejšího kupé a my začali uvažovat, jestli to znamená, že nám pouze přibrzdí. Toho nakonec nebylo třeba, neboť jsme jeli jen do Zdic ... trocha informačních šumů a hromadná vinna.
Počasí nebylo na výlet právě ideální. Opar, který zakrýval celý den krajinu a vzduch jimž se člověk musel vysloveně prodírat, nebyl právě příjemný, ale co by jste čekali v savaně.



Mumínek, jako vedoucí výpravy měl to štěstí, že mohl jet na slonu a občas popovezl i ET.



Já šlapala poctivě po svých. Brzy nám došlo, že se sloní rychlostí autobus ze Žebráku nestihneme, a tak došlo k "malým" úpravám trasy. Zkrácení nebylo nijak markantní, jen asi polovina plánované trasy. Tak "nečekaně" nabytý čas navíc jsme tudíž proseděli v zahrádce u hospůdky Fata morgána, kde se podávaly hlavy zabloudi vších Evropanů za tance domorodého obyvatelstva.



Občerstveni jsme vyrazili dále po červené, cestou nás pro rozptýlení ET zásobovala hádankami. Jedna za všechny.
Jedete v červeném autě konstantní rychlostí, za vámi letí vrtulník ve stejné výšce a vedle vás běží kůň stejné velikosti jako je vaše auto. Co uděláte?
Blízko civilizace jsme narazili i na několik šelem kočkovitých, ale daly se celkem snadno uchlácholit drbáním pod bradou ... ne nadarmo jsem lovec Pampaliny.



Na konec cesty jsme dobyli hrad Točník a z důvodu blížícího se monzunu vynechali dobývání hradu Žebrák. Muminkův slon uznal, že při dobývání při nás stál anděl strážný, neboť obyvatelé hradu opomněli zavřít hlavní bránu.



Do městečka Žebrák jsme došli včas a v místní cukrárně občerstvili svá znavená těla.
Co dodat na závěr, snad jen to, že naše safari proběhla celkem úspěšně, nikdo nebyl roztrhán divou zvěří, nikdo nebyl sněden domorodým obyvatelstvem a všichni se vrátili šťastně domů.

Jak pejsek s kočičkou

Králiček měl svátek ... prostě bylo všech králíčků, a to se nemohlo nechat jen tak.
Nejdříve jsem z lenosti lákala Králíčka do Světozoru na mrkvový dort, ale poslal mě k šípku, a tak mi nezbylo nic jiného, než si pozvat kočičku a pejska a vyrobit dort vlastní.

Kočkopsí rady při výrobě dortu:
K: "Vem mouku, mlíčko a vajíčka a smíchej to všechno dohromady. Dort musí být sladký a tak tam nasyp cukr."
P: "A trochu slaný taky."
K: "A teď tam dej máslo a zavařeninu."
P: "Zavařeninu tu ne, tu já nerad."
Já: "..., ale Králíček ano."
P: "Dáme tam místo zavařeniny syrečky, ty já tuze rád."
Já: "No, nevím ... syrečky nemá rád Muminek, ale jestli i Králíček to nevím?"
K: "Zdá se mi málo mastný, musíme tam dát několik špekových kůží."
P: "Nezapomeň na oříšky."
K: " ... a ještě okurky."
P: " ... a hodně pepřovatý buřty."
K: "... a teď to hlavní ... šlehanou smetanu."
P: "... a trochu cibule a čokolády."
Já: "Cibuli?? Nepřeháníš to trochu pejsku?"
P: " ... a ještě omáčku, česnek, pepř, zelí, škvarky, bonbony...."

... a tohle je výsledek Kočkopsí dort pro Králíčka

Nic není nemožné

Tato fotografie je pouhým výřezem, takže mi musíte věřit, když vám řeknu, že máme v bytě + - 40 kočiček.

Před cestou ...

... jsem byla požádána o sepsání poslední vůle.

Vždycky jsem si myslela, že sňatkoví podvodníci jsou jen v knihách, ale teď, ve chvílích krušných, jsem zjistila, že jedno znám … ukažme si na něj ...

... ano je to on, Pacholíček.

Nadiktoval mi své rodné číslo a požádal o můj majetek (sušené švestky). Dokonce mi řekl, že mě musí mít rád, když se o mě bojí. Jenže já vím, že je to jen mazání medu kolem mé huby, neboť teď když se blíží můj konec, by si mě vzal.

Musím se podělit

Nemohu dohledat některé informace týkající se cesty do Polska, a tak jsem se obrátila na Polský institut v Praze. Nechci je hanět, neboť jsou skutečně milí a snaží se mi ony informace najít. Když jsem však hledala telefonní číslo na jejich stránkách v kontaktech, dost mě rozesmály jejich adresy. Malá ukázka:
E-mail: institut(zavináč)polskyinstitut.cz

U pokladny stál

Píp, píp, píp, píp
"Sto osm prosím."
Podávám dvě stravenky a lovím drobné.
"Promiňte, ale potraviny máte jen za 57 Kč, takže vám nemůžu vzít dvě stravenky."
Podávám peníze a jen ze zvědavosti se ptám:
"... a co nejsou ty potraviny?"
Pátravý pohled na monitor:
"To žrádlo pro psa."
S úsměvem si beru zpět drobné a aby řeč nestála říkám:
"Pesto je omáčka z bazalky, ořechů, česneku a sýra, my máme tři kočičky."

100% smrt

Sny mívám často a nepatří mezi ty růžové. Hitchcock by proti mě byl autor Hajajových pohádek na dobrou noc, kdybych to hodila na papír. Za své sny si však můžu sama, nemám si domů nosit Sandmana. Kdo říká že je to pouze namalovaná comicsková postavička ukrytá v knize?

100% smrt
Chodbu osvětlovalo jediné okno u dveří. Ostré podzimní slunce, které jím procházelo, halilo postavu muže, který tam nehnutě stál. Jeho přítomnost nevnímala, byla k němu otočena zády, napůl skryta ve stínu. Ukládala věci do jedné ze skříněk a jen tak napůl naslouchala mladíkovi stojícímu vedle ní. Náhle z toho monotónního žvanění vyskočilo jméno, jakoby bylo napsané krví. V ten okamžik pochopila, že je mrtvá. Otočila se a zadívala se na nehnutě stojící postavu, jejíž přítomnost si uvědomila, jakoby zároveň s vyřčením onoho jména. Zavřela skříňku a rozloučila se. Než zemře ještě musí dodělat pár věcí a on, její kat, to věděl. Šel tiše v jejich stopách. Kam vstoupila, tam vstoupil také, byl jako její stín. Myšlenky na záchranu by byli jen přepychem přinášejícím nesplnitelné očekávání. Ona měla jistotu, že nikdo nepřijde, aby jí zachránil, tohle byl totiž život, ne sen, tady nebylo místa pro naději. Měla jen jediné nevyřčené přání, rozloučit se.

Lovec Pampaliny a tygr

"Dobrý den, dovolte abych se představil. Jsem lovec Pampaliny ... ano, ten slavný a neohroženy lovec Pampaliny jsem já."

Boj s tygrem
Hrůzostrašné historky o Čičinovi, lidožravém se donesly až k uchu slavného Pampalinyho. Ten si právě hověl v houpací síti, když přiběhl pošťák s telegramem v němž stálo:
HRUZA STOP TYGR STOP STRASNICE STOP POMOC STOP
Pampaliny nelenil (to by také nebyl on), vyskočil ze sítě přímo do svým pupek (notno podotknout, že skol nebyl nijak plynulý, ale ...) a vyrazil první tramvají do Strašnic, aby se na vlastní oči (lépe řečeno kůži) přesvědčil co je pravda na oné historce.
Již několik týdnu pobýval v džungli plné dravé zvěře, ale Čičin lidožravý se neukázal. Až jednoho časného rána se objevil v celé své kráse. Pampaliny však nikdy neucouvl před žádným nebezpečím a ve chvíli kdy se tygr vrhl na jeho klín v klidu se věnoval dál své snídani. Tygr zmatený situací se nevěřícně díval na svoji oběť a místo prokousnutí hrdla začal příst a zajímat se o lovcovu ryze vegetariánskou snídani. To však Pampalinyho namíchlo, neboť o jídlo se nikdy nedělil. Vyděšený Čičin se tedy usadil na jeho klíně a čekal co bude dál.
Obrat nastal v okamžiku, když se z nedalekého křoví vyloupla nová oběť. Čičin se mohutným skokem odrazil a jeho drápy zanechaly na nebohých nohou slavného lovce věrný otisk levé zadní tlapy.

Papalinyho verze se od verze našeho reportéra tak trochu liší, ale jsem v demokratické zemi, takže dejme mu šanci ... jen nepatrnou ...

" ... poté co se objevil strašlivý tygr, vrhl jsem se na něj s holýma rukama. Boj byl zprvu vyrovnaný, ale tygrovi začaly záhy docházet síly a z mého sevření se nemohl vymanit ..."

Nemůžeme zde vypisovat celé vyprávění slavného lovce, ale čtenář sám si udělal jistě představu o Pampalinyho neohroženosti.














Uznávám, že na této fotografii se zdá, že Čičin se utkal s Yetim, ale jsem přeci lovec Pampaliny a ne nějaká ženská, takže od kolen na horu se zásadně neholím :)

Pidikočka objevuje nové světy

Kočičí vesmírná federace v čele s kapitánem mourkem Čičinem rozhodla, že pokud jde o využití mezihvězdné brány mezi planetou Chodbou a neznámou planetkou Koupelnou bude na průzkum vyslán nový člen posádky Bert, zvaný Pidikočka.
Pidikočka bez velkých problému překonala otvor mezi prostory a vrhla se do nového dobrodružství. První útok na sebe nenechal dlouho čekat. Bitva s Hadrem byla skutečně tvrdá, cucky létaly vzduchem a Hadr se záhy vzdal a zalezl mezi Skříň a Vanu. Pidikočka bez bázně a hany vyrazila vpřed a ve škvíře mezi Pračkou a Vanou se utkala s dalším útočníkem. Chuchvalec vlasů, tento stále se měnící útvar, patří mezi nejnebezpečnější a nejzákeřnější obyvatele planety Koupelna. Střetnutí mezi Pidikočkou a Chuchvalcem dopadlo nerozhodně, neboť Chuvalec využil znalosti terénu a možnosti metamorfózy a zalezl do nepřístupného otvoru.
Další nepřítel byl obzvlášť záludný, neboť používal optického klamu a mátl Pidikočku svojí proměnou v její identickou kopii. Pidikočka zmatena tímto nepřítelem (... dokážete si představit boj sami se sebou?) se po pár minutách dala na útěk a vrátila se branou do jisté náruče planety Chodba.