Taškařice

Ráno jsem zabalila pikaču, termosku s čajem, růžové pilule zapomnění a smutně zírala do mlhy, z níž jen občas vykoukl nějaký ten panelák. Meteorologové slibovali krásný slunný den, modrou oblohu a teplo. Ve středověku by jim za špatnou věštbu usekli ruku, ale doba moderní přináší i mnohá špatná, ale za to humánní rozhodnutí.
Na nádraží jsem přisupěla jako parní lokomotiva, vrazila jsem Pacholíčkovi batoh a instrukce o získání kávy v kelímku a odklusala na super nové a moderní toalety, abych zjistila, že slovo moderní může i z tak jednoduché a základní potřeby, jako je čůrání, udělat něco, co bez diplomu nezvládnete.
Vlak jsme stihli, já získala kávu a pocit, že to nebude tak beznadějný, jak to vypadá. Pravda, dosaženým cílem měl být kopec Hvíždinec s neodolatelnými výhledy do údolí Berounky. Všem zúčastněným muselo být jasné, že pokud dosáhneme vrcholu, Berounku neuvidíme a budeme rádi, že uvidíme na sebe vzájemně.



Již na úpatí kopce Pacholíček kvílel, že pokud jde dlouho do kopce, dělají se mu puchýře a během stoupání nás na tento fakt, upozorňoval ještě několikrát. Cestou k vrcholu se naším věrným společníkem stalo H2O ... ano, voda a to voda ve všech možných skupenstvích. Pokud se člověk neplácal bahnem, potokem, rozbředlým sněhem nebo se mu nerozjížděli nohy po ledu, určitě si užil vody, která jej v podobě mlhy obklopovala. Nelze však říct, že bychom nic nezažili, např. Pacholíček zaslechl zpívat daňka v koruně stromu. Také řeč nestála, ti dva hadi ze mě například mámili pohádku nebo se ET chlubila: "Heč, Boženka mě naučila číst mapy", čemuž se Pacholíček podivoval, neboť nechápal, proč jsem jí učila "šít hnáty". Z toho je jasné, že bylo veselo, a to i přesto, že hlavním cílem již nebylo dobít vrchol a kochat se výhledy, ale najít v mlze další modrou značku a nespadnout.
Vrcholu jsme dosáhli, najedli se a nevěřícně kroutili hlavou nad těmi blázny, co se v tomhle marastu táhli nahoru ... tam snad bylo dobrých deset lidí. ET se s jídlem mazlila, jakoby to bylo to poslední, co kdy do huby vloží, zatímco já s Pacholíčkem jsme tiše mrzli a zírali, jak její čelist velmi pomalu drtí potravu.
Cesta dolu byla zajímavější hlavně v tom, že jsme šli po cestě, která se rozhodla pro změnu a stala se korytem potoka, takže nám kromě pádu, hrozilo i utonutí. Do Dobřichovic jsme dorazili celí, živí, zdraví a vláček nás odvezl zpět do Prahy, kde jsme si v naprosto úžasné kavárně Pavlač, jako satisfakci za prodělané útrapy dali oběd, dezert a kávu. Čas strávený v kavárně byl asi tak dvakrát delší než čas strávený šlapáním, ale i tak to byl moc podařený výlet.

Monolog ve dvou ... vlastně ve čtyřech

Devět večer, ve smetanových křesílcích v kavárně Coffee and Cigars sedím já a ona. Ona sedí, svírá oběma rukama svojí sklenici kakaa a smutný skelný pohled upírá kamsi do prázdna. Je tichá, něžná a čistě panenská. Já melu. Stále melu a zoufám si. Nevím jak jí pomoct, nevím ani jak pomoci sobě a tak melu a objednávám si další víno. Chtěla bych mlčet, opít se do bezvědomí a schoulit se někam do koutku, ale bojím se, že když přestanu mluvit splyne s tím křeslem docela. Celou tou historií kavárenských monologu se táhne jako krvavá šmouha jediná otázka: "Proč?" Nevím, neví to ani ona a mám pocit, že ani oni. Oni jsou tu s námi, ne fyzicky, ale o to je to horší. Jsou s námi stále, v kině, ve všech těch kavárnách, hospůdkách, na procházkách, prostě všude, taháme je sebou už několik měsíců a nemá to konce. Nevím jak ona, ale já už jsem z toho strašně unavená.

Kavárenský povaleč III.

Pacholíček po mém neustálém remcání:..., že se mnou nikdy nikam nejde neboť se bojí, že se na něj budu vrhat, nevydržel a vzal mě včera vyvenčil. Doslova řekl: "Půjdeme na kávu."
Byli jsme v kavárně Louvre, která není na mém seznamu nekuřáckých kaváren, ale nekuřácký salónek má. Kávu, která se jmenovala Café au lait a Pacholíček jí objednával skutečné impozantním zvoláním: "Dvakrát olé", měli moc dobrou. Nakonec, dbaje o mé zdraví prohlásil, že se půjdeme projít , a to na hrad. Nevěřícně jsem zamrkala: "Myslíš do kopce?"
Trochu do kopce to bylo, a trochu jsem se zajíkala, když jsem se funíc snažila popsat své pobouření nad bordelem, který v knihovně vládne, ale Pacholíček pod představou, že by mě musel nésti, nedej bůh oživovat, zabrzdil má slova i kroky, abych popadla dech.
Nakonec jsme si prohlédli venkovní výstavu fotografií Václava Chocholy, kterého, jako jednoho z mála našich fotografů, znám. Uznávám, že je to díky jednomu troubovi, který mi kazil jistý čas život, ale toto seznámení se mu dá přiznat k dobru.

Kavárenský povaleč II.

Uvažuji o koupi vlastní kávové plantáže, zaručeně by mě to přišlo levněji.
Další mecheche nad kávičkou se odehrálo ve Vesmirně. Do Vesmirny chodím ráda, tak nějak tam ztrácí čas význam a na povrch se dostávají i takové ty v koutě uťáplé vlastnosti jako je tolerance a trpělivost.
Když jsem hledala slečnu Z. v pasáži Světozor, nebyla jsem si jistá, že jí ještě poznám po tak dlouhé době kdy jsme se neviděly. Ne jen že jsem jí poznala, ale ona patří k těm lidem, se kterými se skvěle povídá i po celé věčnosti ... nikdy mi nezapomene připomenout naše první setkání, kdy jsem celá šílená, vyprávěla o broučcích v mém tehdejším podnájmu.

Kavárenský povaleč I.

V rámci protistresového programu jsem se rozhodla o prázdninách navštívit některé nekuřácké kavárny v Praze. Včera jsem si vyšla s Janou do malinkaté kavárničky blízko Náměstí Míru. Když říkám malinkaté, tak tím skutečně myslím malinkaté ... dva stolečky s dvěma židlemi a dvojstolek s divanem a lavicí. Rezervaci jsme měli my a desetičlenná skupina. Díky té skupině, Jana ani moc netrpěla, když jsem lamentovala nad životem ... musela bych lamentovat víc na hlas, a tak jsem se spokojila s lomením rukama.
Kafíčko bylo dobré, obsluha báječná. Mohla jsem si vybrat jestli chci porcelánovou misku nebo sklo, z jakého druhu kávy chci uvařit svojí druhou krev a jak silnou. Co mě opravdu nadchlo, byla čokoládička a vodička ke každé kávičce ... a toaleta, kde se dalo otočit a kde díky třem obrbalením toaletního papíru nemohlo dojít k náhlému nedostatku.

Cafeterapie

Uznejte, že to zní skvěle ... je to taková malá kavárnička na Výtoni. Vlastně je to moje nejoblíbenější kavárna v Praze. Má totiž spoustu plus ... například je nekuřácká, líbí se mi jejich výzdoba (žádné staré hrnky, žehličky, odporné visící figuríny ve vzduchu jako v Modrém nebi, a tak dále), úžasně vaří a dělají nejlepší laté na světě.















Tahle kavárna slyšela již mnohé. Neberu tam jen tak někoho a muži tam se mnou snad byli všehovšudy jen dva, takže je to vlastně taková kecárna pro ženský. Včera jsem tam vzala Janu a nezklamala ... probraly jsme svatby, nevydařené vztahy a jak nám budíček káže, tak i miminka. Laté bylo jako vždy skvělé.