V sestavě, kterou před lety prověřila cesta Irskem, jsme vyrazily do okolí Konstantinových lázní ...tedy nakonec jen v částečné sestavě, neboť matce od děti onemocnělo právě to dítě.
Úterý má bohatou historii a bez nadsázky lze říct, že ve středověku tam bývalo jistě mnohem živěji než teď. Dva mrňavé obchůdky, které by každého hygienika přivedly do hrobu, okupuje pouze pár oplzlých opilců a hospoda je již dlouho zavřená. Městečko samo si však zachovalo půvab starých časů a průvodcem po jeho krásách nám byl rezavý kocourek.
Kolem Úterského potoka vede trasa směrem k soutoku s Nezdickým potokem, podél něhož se dostanete k
Bezdružicím. Cesta má být značená, ale jak se ukázalo, místní klub turistů jsou velcí šprýmaři a pravděpodobně malují značky raději nad pěnivým mokem kamsi do mapy.
Po prvních pár kilometrech jsme se přiklonily k cestě podle mapy a značky jsme braly pouze jako milé nečekané překvapení. Díky tomu jsme přišly do Bezdružic k nedobytné bráně a nakonec jsme se k údivu stáda býků dostaly na náměstí blátivou kravskou stezkou. I zde je poněkud mrtvo. Zámek hlídá domácí mazlíček pána domu. Je takový uhlazený, ale jeden nikdy neví a tak jsme šly raději dál.
Pokud čekáte, že Kryštof Harant pochází z nějakého honosného místa, tak se mýlíte. Bezdružický zámek je skutečně dost velký, ale pokud jde o polžické panství, tak tam snad stojí za zmínku pouze restaurace.
Jak ukazovaly hodiny na rozcestníku, byl čas jít na kutě a tak jsme si pod Ovčím vrchem postavily stan. Jakási paní nám přišla popřát dobrou noc, tedy spíš se přišla podívat kdo to tu straší.
Ráno jsem zjistila, že jsme se před deštěm neschovaly pouze my, ale i ten roztomilý slimák, který se tvářil dost dotčeně, když jsem se ho snažila vystrnadit z mé boty (Jana si upřímně oddychla, že si vybral mojí a ne její botu, prostě kamarádka :))
Vyrazily jsme směrem na vrchol
Ovčího vrchu, který jsme pak záhadně minuly, a tak se prodírání kolem oplocené paseky, kde uprostřed stál jeden jediný vzrostlý strom s turistickou značkou, stalo takovým tlačením kuličky kamsi. Vrchol
Krasíkov nám však to pachtění vynahradil. Zdáli působila zřícenina obletovaná jak mršina krkavci monumentálně, z blízka to však byla pouhá jedna zeď. Kostel se asi snaží kdosi z rekonstruovat, ale zatím je to pouze objekt vhodný pro fotografie.
Do
Konstantinových lázní jsme se přihnaly jak velká voda, jelikož matka od dětí odvolala poplach a dorazila. Uřícené (s voňavou a odpočinutou matkou) jsme usedly do hospůdky, kde na mě kuchař zapomněl a když si vzpomněl dostala jsem jídlo s omluvou, rajčátky, okurčičkami a vlaječkou navíc.
Po místní naučné jsme došly k prameni lásky u kterého skotačily děti z přilehlého tábora. Dost podezíravě jsem se optala kam chodí na záchod a i přes nevinné pohledy chlapců, jsem usoudila, že zase takovou žízeň nemám.
Přes snahu turistického značení nás zmást jsme nakonec dorazily ke zřícenině hradu
Gutštejn, kde jsme nad pivem dumaly, kde postavíme stan a jak se do něj vejdeme.
Hledání vhodného místa nás vedlo přes Bezemínské hradiště na Šipín. Šipín je takovým ostrůvkem v moři beznaděje. Omámeny jakýsi neblahým pocitem z temného údolí jsme se na kopec doslova vydrápaly jak splašené kozy. I zde si nás našli domorodci. Zatímco paní tiše trpěla, když její muž zasvěceně mluvil o historii místa a o naučné stezce, my jsme napjatě naslouchaly. Pán byl vůbec zvláštní, neboť měl oči v barvě jantaru, dal nám brožurku o
NS a paní borůvkový koláč. S jejich požehnáním jsme si postavily stan pro dva a nacpaly se do něj.
Ráno má trpělivost se značením vzala za své, neboť pokud trasa končí v metr vysokých kopřivách u potoka a začíná opět kdesi za kopcem, nikdo nemůže čekat nadšení. Cesta ze Šipína vedla jak jinak, než údolím potoka a světe div se, opět Úterského. Na závěr jsme si vyšláply kopec do
Trpíst na vláček.
