středa 8. července 2009

Pokud umíte pádlovat, můžete i do hor

Den první
Nový Bor je známý svojí sklářskou tradicí a tenhle ušák stojí právě na náměstí.



Jeho křehké, nehybné tělo mi dost připomínalo těla naše, a to nás (na rozdíl od něj) čekali tři dny pochodu (pochod je dost nadnesený výraz).
V Boru jsem pochopila, že i nemožné je možné, když v pivem, kouřem a osudy místních opilců prosycené hospodě obsluhoval mladý Vietnamec (nic proti nim nemám, ale v hospodě čekám, že když řeknu "jedno točený", tak že mi bude hospodský rozumět).
První úsek cesty do Cvikova se klikatil Údolím samoty a jako ochutnávka časů následujících nás i naši náladu při ní skrápěl déšť. Před Cvikovem se vyjasnilo, a když jsme u Havraních skal uviděly pohodlně usazeno pána, jak pozoruje ženu a dceru trhající borůvky, s novým elánem jsme zapředly hovor a to na téma: Někdo ty kola přeci musí hlídat.
Ve Cvikově jsme se usadily v restauraci, posledním možném útočišti toho dne a poté vyrazily Kalvárií kamsi do lesů. Noc byla příjemně teplá a až na povykování holek (bekali srnci) i tichá.



Den druhý
Ráno prohřívalo naše kosti, když jsme podél luk kráčeli do Trávníků. Hned první dům ve vesnici se honosil velikostí, nevtíravou okázalostí a názvem Zámeček (penzion). Na terase seděl pán a klidně snídal. Nejodvážnější z nás se ho šla zeptat, zdali nám udělají kávu. Pán prohlásil: "Já tu jen bydlím, ale manželka vám jí uvaří." Manželka nám jí skutečně uvařila a něž lahodný mok přinesla, dostal se ke slovu kocour Tomáš. Od pana domácího jsme se pak dozvěděli o pohnuté minulosti sídla i jeho původního majitele. Když dorazila skupinka důchodců vytratil se pán i my, povykující stáří není nic pro nás. Ve vesnici jsme ještě chvíli obdivovali místní roubené domy a pak se vydaly podél Hamerského potoka k údolní nádrži Naděje.



Poklidná ranní procházka se stala jedním velkým dobrodružstvím. Údolí potoka přehrazovaly popadané stromy a cestička se každou chvíli v potoce ztrácela. Nakonec jsme potok brodily sedmkrát.



U nádrže Naděje se spustil vytrvalý déšť, a tak jsme jak slepičky na hřadě seděly pod přístřeškem turistického odpočívadla. Přes vzájemné přesvědčování, že jde jen o přeháňku, jsme se asi po hodině, zabaleny do pláštěnek, vydaly do Horní Světlé kde, jak jsme doufaly, najdeme hospodu. Pár metrů od vytouženého cíle se však spustila průtrž a my se brodily potokem vody. Hospodský nás neviděl rád, ale časem roztál. Odcházely jsme do opět parného letního dne. U chaty Luž jsme odbočily k vrcholu, pod kterým jsme hodlaly spát. Králíček mi říkal, že tam kdysi spali v přístřešku a vzhledem k promočené zemi a počasí, jsme nehodlaly nic riskovat. V přístřešku bylo skutečně několik krátkých a uzoučkých laviček, ze kterých hrozilo spadnutí do bláta a kulatý stůl. V duchu jsem porovnávala Králíčkovo tělo s místním vybavením a nějak jsem si to nedokázala srovnat. Nakonec jsem se vrátily na chatu Luž, abychom obhlédly terén a příhodně umístěné kryté jeviště. To však nepatřilo k chatě, a tak jsme nakonec spaly v myslivně.
Den třetí
Po raní kávě se jednomu přeci jen jde do kopce lépe a tak jsme výstup na nejvyšší horu Lužických hor zdolaly celkem lehce.



Viditelnost byl mizerná a od Německa se hnala další bouře. K chatě jsme se vrátily už za deště a přemýšlely co dál. Nebe bylo jak podvlíkačky a netvářilo se, že by to chtělo změnit. Rozhodly jsme se, že se budeme držet vytyčené trasy a vydaly se směr Svor a poté domů. Poobědvaly jsme na zřícenině Milštejna, nasbírali borůvky do PETek a za neuvěřitelně slunného počasí se vrátili do Prahy.



Ačkoli naše putování Lužickými horami dopadlo neslavně, musím říct, že tam bylo krásně a ten koláč také nebyl k zahození :)

1 komentář:

brhlicek řekl(a)...

Luž, tu já znám.
To je to místo, kde si Jára Cimrman mohl říct - Teď jdu z Čech do Němec (otočím se) a jdu z Němec do Čech.
Jinak pěkný místo, zašil jsem tam slejvák a bouřku.