Jedna kniha - jeden film - jedno divadlo

hodnocení: skvělá - strašný - šlo to

Zlodějka knih - Zusak Markus
Je to jako si zajít se smrtí na čaj. Sednete si a posloucháte. Hodiny utíkájí, ale příběh je tak strhující, že čas ani nevnímáte.
Děj se odehrává v době 2. světové války v Německu. Hlavní hrdinkou je dvanáctiletá Liesel, která má stále v patách Smrt, což v té době nebylo asi nic tak neobvyklého. Smrt má v knize (i v životě) vždy poslední slovo, nedochází tak k žádným neočekávaným zvratům. Také je to tím, že již dlouho předem vám vypravěčka s kosou (představa, která jí hodně baví) občas něco prozradí ... v časových souvislostech není příliš důsledná, asi se bojí, aby to s vámi pak nešvihlo a ona neměla práci navíc.
Kniha na mě nepůsobila nijak smutně či depresivně, možná proto, že se smrt nezdála tak ... nevím jak to říct :(
Trochu se mi z toho ztratila ta zlodějka, ale alespoň budete mít důvod si to přečíst.


Vejdi do prázdna
Ten název se k dílku hodí, i když Gaspar Noé to myslel asi trochu jinak něž já. Celou dobu jsem totiž měla pocit, že film je o ničem. Celé 2 a 1/2 hodiny jsem hledala smysl celého toho barevného kolotoče.
Drogová závislost (pobavilo mě to znázornění, stačí si sundat brýle a nebo se dívat na spořič obrazovky) a dealerství jsou tam jen takovým odrazovým můstkem k reinkarnaci podle Tibetské knihy mrtvých, takže jakýsi život mezi smrtí a novým životem.
Důležitý je tam prvek lásky, který je tu však předveden jako patologické vztahy kořeněné sexem (toho je tam skutečně dost) a danému slibu, který s tou láskou souvisí.
Příběh je však dost očesaný, taková kostřička, skutečných herců nebylo třeba (stačilo mít jen odvahu ukázat všechno a ze všech stran), trochu sterilní (i přes velmi naturalistické scény potratu, atd.) a barevné (tak na zánět spojivek).
Celé to končí takovým trapným šmírováním soulžících párů v hotelu Love (prostě bordel) a nalezením té správné osoby k novému početí ... a hurá na svět!!!
Poznámka na závěr: Pokud chcete po hlavní představitelce, aby hrála go go tanečnici, tak jí to nejdřív naučte.
Mimochodem na Csfd to spóóóustu kladných ohlasů, takže jsem asi první komu se to nelíbí ... někdo musí být první :)

Lulu
... jméno hlavní představitelky, ale klidně jí říkejte třeba Evo.
Scéna v podobě bílé krychle se mi líbila, téma hry podle Franka Wedekinda se mi také líbilo, jen mi to přišlo strašně zkratkovité a tím i působící neosobně. Tereza Voříšková mě mile překvapila, to jsem nečekala. Je pravda, že jsem čekala něco víc strhujícího, ale ani v Komedii není vždycky posvícení. I přesto se mi to líbilo, slovo unešená však použít nemůžu.
Jestli jste na tom někdo byl, můžete mi osvětlit postavu v bílém? ... svědomí?

... ať žije otec Ubu

Minulý měsíc (3/2010) měla v Divadle Na Zábradlí premiéru hra Ubu se baví.
S hrou Alfréda Jarryho to má společného jen to "lidské" v nás :) Není to to nejlepší co jsem od Jiřího Havelky viděla, ale i tak to stojí za to.

Jak jste na tom s lítáním?
Až se usadíte v ekonomické třídě letadla společnosti U.B.U. Airlines nechte své dobré mínění o sobě raději na zemi. Ta hra je tak nějak o nás o všech a nevěřte tomu, že jste jiní než ti co sedí jen o pár sedaček před vámi.
Několik recenzí pro představu najdete na stránkách divadla, ale před všemi by mělo být varování, že po jejich předčtení přijdete o ty absurdní a nečekané situace, které vás jinak čekají. Ale asi je to těžké, jak řekl Králíček: "Jsem rád, že na to nemusím psát recenzi."

Pozvánky a nepozvánka do divadla

Ve Studiu divadla Ypsilon vznikla nová hra v režii Braňo Holička. Kdybyste nevěděli kdo to je, tak to je ten roztomilý kluk z pohádky Král sokolů, což jsem zase nevěděla já. Od té doby trochu vyrostl (ne o moc) a už taky není tak roztomilý, ale zaručeně má talent.
V Ypsilonce je to už jeho třetí hra a všechny tři patří k tomu lepšímu, co lze v tomto divadle shlédnout. Pokud jde o mě, tak nejvíc se mi líbí V sedmém pádu. Zatímco u Meeting Pointu jsem měla pocit nedotaženého konce, který se nějak zašmodrchal, tak v V sedmém pádu je konec opravdu vtipnou tečkou, která vyřešila otázku: Co s ním?
Nová hra, Tmavomodrý svět (naruby) vychází ze života Jaroslava Ježka a hrají v ní studenti Damu. Mají méně zkušeností než ti zajetí, ale ještě je to baví, což je vidět. Milá schizofrenní personifikace, tak tomu říkám já, ale já si můžu žvatlat co chci :)

Jak se říká: Darovanému koni na zuby nekoukej, ale já se koukala :(
Dostala jsem zadarmo lístky na Maškarádu do Švandova divadlo. Vzala jsem sebou naší budoucí produkční, s kterou jsme hned o přestávce celé to představení s gustem pomluvily. Králíček, který to viděl, mě varoval slovy: "Byl jsem z toho trochu v rozpacích". Já jsem v rozpacích nebyla, já jsem byla tou ruskou duší na Divokém Západě dost znechucená. Postava Arbenina v podání Milana Kačmarčíka byla naprosto nepřesvědčivá. Jeho žárlivost byla spíš oplzlostí a duševní trýzeň více stařeckým třesem ...

Ještě jedno představení bych ráda zmínila, a to Černou díru. Pokud máte náladu na trochu Havelkovské absurdity v podání Dejvického divadlo, tak vyražte ... a pozor, vyjděte tou správnou nohou, nikdy nevíte, co jeden malý krok může změnit.

Čenobílý svět divadla Komedie

Když beru za kliku divadla Komedie, připadá mi že procházím do jiného světa, do světa černobílých fotografií a dávno zapomenutých vzpomínek.
I včera jsem měla dojem, že sedím nad albem a fotografie malého chlapce mě vtahuje kamsi do příběhu jeho života. Weissenstein je prostě báječné představení.

Hned 2x

Po většině představení, které lze zhlédnout v Ypsilonce, se musím občas jít podívat i na něco pořádného.
Na Růžové šampaňské jsem šla už podruhé, tedy poprvé šla ET, neboť nemám právě nejlepší přehled o dnech, takže jsem nakonec nemohla jít ... většinou trefím měsíc ... mimochodem znalost datumu je dost důležitá, je to totiž jedna ze tří otázek na příjmu v psychiatrické léčebně, taková prkotina pak rozhodne o tom, jestli budete na pavilonu pro nejtěžší případy nebo bude někde, kde se k vám chovají jako k člověku.
Zpět však k šampusu ... trochu jsem se bála, neboť ťaplavý hlas Marthy Issové nemám moc ráda. Mile mě však překvapila, byla skvělá, přirozená, jeden by neřekl že to hraje.
Pro mě je tedy koupelna velmi intimní místo a bývám tam ráda sama (Artík a Kotěnka se nepočítá), je však pravda, že když jsme se sestrou bydlely ještě doma, tak jsme se v koupelně slejzaly. Možná právě proto ta koupelna, intimní místo pro intimní rozhovory. Je to velmi svěží, vtipná hra o ženách a hlavně pro ženy, přesto všechno se mi nešlo domů lehce.
Moje obliba Havelkových her je myslím už dost známá. Představení Velmi společenské tance hrají v divadle Ponec a je to jedna z Diskackých věcí. Celé to představení připomíná cvičení, takové přehrávání jednotlivých scének, neboli deníkových záznamů, které čte postava v pozadí. Jako vždy minimálně rekvizit s maximálním účinkem.

Od opičáka k dnešku

Práce v divadle obnáší spoustu výhod, např. se občas dostanete zdarma na generálku nějakého představení.
Jakub Slach dostal velkou příležitost a zhostil se jí skutečně na jedničku ... jen by mi příště už nemusel házet ten míč.
Přiznám se, že jsem mu nezáviděla, jeden se musí cítit jak nahý v trní. Byl však naprosto kouzelný a já to musím vědět, seděla jsem v první řadě.
Hra je to vážně vtipná, ne že bych se vším souhlasila, nelze přeci házet všechny ženy (ani muže) do jednoho pytle, ale občas se člověk v něčem vidí. To však vem čert, ať je text sebevtipnější, režie sebe skvělejší, celou hodinu a půl vás tam drží projev toho herce a Kuba byl naprosto úúúúúžasnej.

Z mořských vlků, suchozemské krysy

Kamarádka z divadla mě nalákala na představení na lodi, a protože nejsem žádný troškař, tak jsem vyrazila hned dvakrát.
Prvním zádrhelem se stala velká voda, takže až do poslední chvíle nebylo jasné, jestli se bude hrát a jestli jo, tak kde. Nakonec se obě představení konali v Dejvickém divadle. Začínalo se skoro o hodinu později, neboť se čekalo na ty, co se šli nalodit.
První hru (Příliš skromný Nick Carter) shrnula paní sedící za mnou slovem "šaškárna" a nelze než souhlasit. Šaškárna ale v dobrém slova smyslu. Bylo to vtipné, rozverné, nadsazené, a kdyby tam byl Králíček, tak by jistě řekl, že čerpali z Mazaného Filipa, Adéla ještě nevečeřela a mnoha dalších a dalších filmů a divadelních představení.
Druhou hru (Pán času), jsem chtěla vidět hlavně proto, že to režíroval Havelka :) Opět se vrtal v čase. Nechal se inspirovat komiksem. Líbilo se mi to, jako vždy tam nechyběla špetka humoru (nesmí se všechno brát tak vážně) a jednoduché, ale geniální kulisy. Trochu mě zmátl závěr, ten komiks není k sehnání, tak nevím jak to končí tam, ale tady jsem měla pocit začátku bez konce. Otázka je, zdali to byl záměr nebo ne.

Momo a čas příjemně strávený

Minulou sobotu měla premiéru hra Momo a zloději času v Divadle v Dlouhé. Lístky nebyly k sehnání a tak jsem začala Havelku (režisér) nahánět. Dělala jsem smutné oči, mávala řasama a tak. Zabralo to, ani jsem se nemusela moc snažit ... vlastně vůbec :)
Lístky jsem měla dostat před představením v pasáži před divadlem, a protože Havelka je bytost roztříštěna na tisíci místech, hodně jsem se modlila za to, aby na mě nezapomněl. Nezapomněl ani na mě, ani na tu fůru dalších čekajících ... jsem zase o něco chytřejší :)
S Králíčkem jsme se usadili v druhé řadě, přestože jsme měli lístky na balkon, ale nikomu to nevadilo. Byla jsem plna očekávání a strachu z toho, že se mi to nebude líbit. Všechny hry, co jsem od Havelky viděla byli totiž autorské, tahle však vychází z knihy Děvčátko Momo a ukradený čas od Michaela Ende. Tato báječná, avšak zapomenutá kniha, tak dostala nový rozměr a doufám, že si jí děti budou víc půjčovat.
Zklamaná jsem nebyla spíš naopak. Hra je složena z útržků příběhu, které tvoří celkový náhled na odehrávající se události. Nevím, jak hru vnímají ti, co knihu nečetli, jestli jsou schopni příběh pochopit, ale myslím si že ano. Možná je na čase, se zeptat Králíčka na jeho názor :) Trochu mě zarazilo, že role metaře Beppeho a snílka Gigiho splývají s ostatními, přestože v knize tomu tak není. Na rozdíl od knihy Havelka obohatil příběh o komický prvek želvy. Tedy želva je i v knize, ale v podání Magdaleny Zimové se stala hvězdou příběhu, což bylo trochu na škodu, neboť občas svou komičností potlačila příběh do pozadí.
... a jako vždy, i tento večer měl své pokračování, ale to je pouze příběh osobní :)

Nutně to potřebuju ještě jednou vidět

Asi začnu vyhrožovat Havelkovi, jak si mohl mě, takhle namlsat a pak říct, "Dost!!" Jak si vůbec mohl dovolit, tohle představení přestat hrát?
Jsem spíš samotář a jen málo kdy mám pocit, že musím někam patřit. Včera večer jsem však měla dojem, že někam patřím, tedy alespoň ke své generaci určitě.
1203 je něco jako jízda na tobogánu vzpomínek interpretů a člověk jede s nimi. Tohle kouzelné představení mě donutilo nespat, procházet se noční Prahou a probírat se střípky svých vzpomínek, některé jsou ostré jak břitva a některé hlaďoučké jak oblázky, všechny jsou však moje a patří ke mně.
To je vám tak nádherné představení, že mě mrzí, že už ho neuvidím.

Na houbičkách

Sbírání hub patří k činnostem tichým, radostným, a tak nějak na duchu povznášejícím, neboť člověk se musí dívat pod nohy a nečumět ke hvězdám. Houby, tedy spíš hříbky na zašívání ponožek, tak nějak stoicky provázely celý ten příběh o setkání po mnoha letech, příběh o nenávisti a pohrdání, o postavení se na vlastní nohy a smíření i o hledání smyslu života krok před smrtí. Moc se mi ta hra líbila, takže pokud máte chuť vyrazit někam do divadla, tak Sarabandu doporučuji.

... a takhle pak dopadnete po požití houbiček, bude si jako děti hrát o půlnoci na dětském hřišti :)

"Tak už ho sakra zabij!"

... zvolal zoufale pán vedle mě v řadě, když se chýlila ke konci třetí hodina divadelního představení Běsi. Bylo to dost výmluvné gesto, hra je to skutečně dlouhá a o to delší, že není příliš povedená.
První co mě zarazilo byl kontrast mezi expresivním pojetím líčení a kostýmů, oproti strohému umakartu kolem. Možná to byl záměr, kdo ví. Linii příběhu jsme udržela tak asi prvních deset minut, pak už jsem si občas připadala jako při sledování squashe, kdy jsem se marně snažila poznat, kdo je vlastně na tahu. Zmatek v mé hlavě byl částečně způsobem i tím, že všichni kdo ve hře hráli, byli neustále na jevišti ... uvažovala jsem jestli to je výsledek nějaké platové reformy, kdy herci přešli z hodinového do úkolového vyplácení mezd. Další věcí, která ke zmatku nemalou měrou přispívala, byla různá podkreslení příběhu, jako padající listí nebo jakési běsi v mysli Stavrogina promítané na onen umakart.

Tak dlouho se chodí do divadla, až se ...

V únoru zachumlaná do kabátu za hnusného počasí jsem vyrazila do vyhlídkové kavárny Černá labuť. Vidět v chumelenici nebylo ani na krok, ale výhled na špinavou Prahu mít nemusím, tak co. Když jsem po dvojkombinaci káva + bílý střik opouštěla kavárnu, koupila jsem si lístek na divadelní představení Růžový šampaňský, které se jako jedno z mnoha v tomto neobvyklém prostředí pořádá. Protože jsem neměla dojem, že by chtěl se mnou někdo jít na přestavení, kde sedí tři holky v koupelně společného bytu, mluví o životě a popíjejí, tak jsem koupila lístek jen pro sebe a do diáře si radostně zapsala datum a to 23. 4. v 19:00. Tím jsem však přišla o možnou kontrolu nad mojí zmatenou myslím, což se mi vymstilo.
Večer 16. 4. jsem měla odjed k sestře udělat si 17. 4. Babí den. I ejhle, chybička se vloudila a já zjistila, že v mé hlavě a tudíž i v diáři je chybka ..., taková malá, co je to týden. Sestře jsem zavolala, že přijedu až v pátek ráno a před kurzem tisku a následném divadle se vydala s ET a Mumínkem na zmrzlinu. Jako správný zmatkař jsem před Světozorem začala štrachat v batohu a hledat lístek. Oddychla jsem si, když jsem ho našla a radostně těm dvěma oznámila: "Mám ho, na dnes, na 17. 4.". ET mi však vzápětí méně radostně oznámila, že sedmnáctého je až zítra, dnes je čtvrtek šestnáctého a zítra nejsem v Praze. Onu novou skutečnost jsem konfrontovala s diářem a musela uznat, že je na tom něco pravdy. Nač se však rozčilovat, dala jsem ET lístek a šla si vystát frontu na kávu.
Pokud však máte pocit, že celé té frašce byl konec, tak se mýlíte, bylo to pouze první jednání. V druhém jednání byla představitelkou hlavní role ET. Během pátečního večera mi přišly od ní tři sms, které stručně vystihují jednání druhé.

17. 4. 2009 18:43:32
Šéfová je velkorysá žena a pustila mě dřív z práce, abych mohla do divadla. Sedím nahoře v kavárně po tmě, v celé ulici nejde proud. Čekáme co bude, sranda :)

17. 4. 2009 19:13:16
To ti je sranda. Teď přihopkala Marta Issová, jestli můžem počkat ještě půl hodiny. Chroupu tyčinky, srkám colu a bavím se, ačkoliv představení ještě ani nezačalo :)

17. 4. 2009 22:54:27
Díky za skvělý páteční večer, ta hra je opravdu vydařená. Jsem moc ráda, že jsem jí viděla, ale fakt mě mrzí, žes o ní ty přišla :(

... a jaké že s toho plyne poučení? Nepodceňovat kamarádky a kupovat vždy dva lístky, abych byla pod kontrolou.

Kolik ti je?

... zeptala se mě ET, když už druhý den kňučím, že mi je špatně. Chtělo se mi říct "hodně", ale raději jsem to polkla. No jo, do bezvědomí se dá prostě opít i v tomto věku.
Divadla by neměly mít bary, a pokud je mají a vy se pak v takovém baru opijete, buďte rádi, že to není bar divadla, ve kterém pracujete.
Mám prostě ráda Buchty a loutky, a tak jsem vytáhla Králíčka na Lynche do Švandova divadla. Tohle představení je vlastně ještě novorozeně. Nemůžu říct, že by se mi nelíbilo, moc jsem mu ale nerozuměla a Králíček měl asi pravdu, když říkal, že tam toho bylo moc. Musím uznat, že z těch představení, které jsem od nich viděla, tohle bylo nejslabší, ale to jsem Králíčkovi nemohla přiznat :)
Když jsem se druhý den ráno probudila oblečená v posteli s pocitem, že umírám a velmi proděravělými vzpomínkami na objímání toaletní mísy, říkala jsem si, že mé večerní představení byla jen taková nástavba, jako bych vypadla z oné bláznivé směsky.

Přestože jsem v divadle pořád, nebyla jsem v divadle ani nepamatuju. Tohle představení si však pamatovat budu, přestože venku stále prší ..., ale to nevadí.

Včera večer ...

... jsem si v posteli říkala, že tenhle příspěvek napíšu v Meenině stylu, a ono ejhle. Dnes ráno jsem se dozvěděla, jak je po udílení cen na Světě knihy slavná, neboť fanoušci SF objevili její blog. To mě však od článku ala Meena nemůže odradit, neboť doufám, že ještě nechytla hvězdné manýry a tudíž mě nenařkne z kopírování :)
Takže ... áááách
Jsem z něj úplně vedle, vznášel se jak pírko a já nemohla ani dýchat(1), prostě byl tak úžasný. Každičký jeho pohyb mě dojímal až k pláči(2), a když tam tak tiše seděl, objímal kytaru byl prostě okouzlující. Že nevíte kdo? ... no přeci Alexander Katsapov. To byste nevěřili, ale on se skutečně vznáší, jako by nemusel překonávat zemskou přitažlivost ..., ale pokud jde o přitažlivost tu on... no, nebudu to rozmazávat(3) :) Tím nechci říct, že ostatní tanečníci nebyli skvělí, jen jsem je tak nějak nestačila sledovat(4). Jak by řekl Alfréd Jarry: "Co říci o hře, když promluvili muži známější a znalejší..." prostě jen to ááách. Jé, já neřekla na čem jsem byla ... na Sólo pro tři
Tak trochu po mojom:
1. Snaha nekašlat a nesmrkat na mém nedýchání měla taky svůj podíl.
2. To má s bodem (1) dost společného, ale člověk prostě nemůže tušit, když kupuje lístek, že za dva měsíce bude právě nachcípanej.
3. To já to klidně rozmáznu ... i chlípné myšlenky mě napadaly, no a co.
4. To bude i tím, že jsem se snažila sledovat i překlad textů ... trochu mě mátlo, že jsem se občas dívala na tabuli i při Krylových písních.
Bylo to skutečně skvělé. Nerozptylovaly mě příliš kulisy, neboť prostě skoro nebyly. Za to mě rozčiloval potlesk, který tam neměl být, ale na druhou stranu, měla jsem kdy smrkat. Do přestávky jsem se snažila sledovat všechno, ale potom jsem se do toho položila jako sebevrah s podřezanými žílami do teplé vody a sledovala jen ten tanec podbarvený hudbou. O mě je totiž známo, že jsem hluchá a spojení tance s hudbou mě k té hudbě vždy víc přibližuje. Tedy ne že bych uměla tančit, ale vždycky jsem chtěla umět, dokonce víc než malovat. Pokud jde o tanec lidé si ho s mojí osobou nějak nedovedou spojit*, a jak říká Pacholíček: "Prostě tančit neumíš." Tedy upřímně, neumím, ale on to neví, neboť neměl tu čest. Pacholíček tančit umí, tedy říká se to, ale s jeho tancem je to jako s mým vaření, všichni vědí, ale nikdo neochutnal :) Zpět k baletu ... zajděte, stojí to za to, a když mě vezmete sebou, budu ráda.

* Poslední mé taneční vystoupení, kdy jsem nebyla kritizována nějakým bídákem, byl nácvik na Spartakiádu, na píseň "Jsem duhová víla". Měly jsme takové bílé jakoby baletní sukénky s papírovými kytkami.