pondělí 29. června 2009

Oči šejdrem

Když už jsme se sestrou odvezly z Ikei celý ten náklad na zádech, tak to chtělo nějakou tu odměnu ... odebraly jsme se proto za kulturou.
Honit sestru po galeriích by nebylo to správné ořechové, a tak jsme vyrazily do čističky. Tedy spíš do Ekotechnického muzea, které sídlí v bývalé kanalizační čističce. Probíhá tam totiž výstava Labyrint světla. Říkala jsem si, že když jsme před lety byly v Jičíně na výstavě takových podivných zkumavek a jiných pišišvorů s různým obsahem, s kterými se dalo vrtět, točit, třepat a tak, dokázaly jsme si hrát dost dlouho. Tady jsme si moc nepohrály, neboť tu bylo méně exponátů a hafo hnusných mrňavých dětí. Vlastně jsme si díky mé neústupné dětinské povaze vyzkoušely všechno, neboť jsem ochotna i ve svém věku, šlapat dětičkám po nožičkách a řvát jim do ksichtíčků: "Teď já, ty už jsi se díval ... mamííííííí, ať mě k tomu pustí...". Celé to bylo tak trochu jako detektivka, neboť k exponátům nebyly popisky a každý si musel sám zjistit oč tu kráčí. Nejvíce se nám ale líbilo v podzemí. To první ve tmě skrývalo vodní nádrž, na které se odrážel do kola promítaný text. Radostně jsem ve změti písmen zahlédla slovo a počala povykovat: "Hele ségra, hele, tam je napsáno hlad, no vážně vidíš, hlad ... ne, tam je napsané hladina,". Ségra se mohla potrhat smíchy a konstatovala, že na nic jiného než na jídlo nemyslí. V druhém podzemí byly nádherné dlouhé stoky, do kterých se dalo skvěle hulákat a oni vraceli ozvěnu. Myslím, že jsme si to i přes ty děti užili ... snad už všechny co jsem tam hodila a rozvlnila hladinu vytáhli :))

středa 24. června 2009

… a tak nějak vznikl život

O Bohu si lidi myslí ledacos, někdo mu spílá, někdo ho vzývá a někdo na něj nevěří, ale v tenhle okamžik není vůbec důležité co si kdo myslí, neboť vám chci vyprávět jak Bůh stvořil svět.

Bůh je poměrně starý pán a přiznejme si to, i trochu zmatený a trochu dětina. Každý někdy něco zapomene, ale Bůh v tom byl odjakživa expert, a proto ve vesmíru poletuje tolik hvězd, planetek, komet a jiných vesmírných těles.

Jednoho dne si takhle někde odložil hrneček s čajem a zapomněl na něj jak na smrt … což nebylo nijak těžké, neboť kde není život, tak smrt nemá co na práci. Asi po týdnu na něj omylem narazil a nevěřícně se do něj zadíval. Na povrchu byly jakési zelené ostrůvky. Zaujalo ho to natolik, že ostrůvky začal zkoumat a k jeho velkému úžasu zjistil, že pod ostrůvky se tvoří bublinky. Nadšený svým objevem se s naivní dětinskou hravostí pustil do díla. Vytvářel další a další ostrovy, velké i malé, špičaté i kulaťoučké, různého vzhledu i barvy. Bublinky seskupoval do rozmanitých forem, některé tvary pak nechával plavat ve vodě, jiné nechával žít na ostrovech a nebo se vznášet ve vzduchu … no, a tak z obyčejné plísně vznikl život.

Tak, tenhle článeček je pro Muminka, protože oni si právě takovou plíseň pěstoval v hrnečku několik dní :)

úterý 23. června 2009

Konečně sama ...

... ne tak úplně.
Přestěhovala jsem se. Opustila jsem své stádečko kočičáků a bydlím sama. Konečně poprvé sama, žádní spolubydlící, žádní majitelé bytů, žádné cizí vztahy, které mi ničí život.
No, tak úplně sama nejsem. Přes veškeré úsilí nemít kočičky, mám dvě. Rozum mi praví, že jsem sama, věčně v práci, jezdím k rodičů, na výlety, ke známým a tak. Svědomí mi však nedalo, a tak jsem si ty dvě nezaopatřený prťata vzala sebou.
Při stěhování jsem zjistila, že v jednom bytě věcí neubývá, v druhém přibývá, ruce mám jak opice vytahaný a záda strhaný. Přes množství věcí, které se ukázalo že mám, vlastně nic nevlastním. Byla jsem nucena si koupit matraci, na které spím, skříňku ve které mám krámy a vysavač na kočičí chlupy. Co nemám a dlouho mít nebudu je pračka a peníze.

Pár perliček na závěr:
  • Hned první ráno jsem byla nucena si chleba mazat lžičkou, neboť jsem neměla žádný nůž.
  • Paní domácí mě pozvala na bábovku, vlastně na oběd ... bojim, bojim.
  • S mojí sestrou se dá nakoupit cokoli, ve dvou jsme odvezly skříň, tři umělohmotné bedýnky, čtyři polštáře, dvě lampičky a žehlící prkno. ... no, a ještě mi to všechno sestavila.

Každý má svou Ameriku ...

... já tu svou objevila na divadelním představení Kam vítr tam pláž, které je mimochodem skvělé. Zaujala mě totiž hudba, což není příliš obvyklé, neboť jsem přinejlepším přihluchlá, pokud jde o hudbu.
Hudbu dělali Midi lidi, v nichž hraje (pokud se dá říct u této hudby "hraje") Petr Marek, který má své písničky (však úplně jiný šálek kakajíčka) i ve hře Nic nás nezastaví.
Protože kdykoliv slyším Králíčka si něco pouštět, je to takové ducavé a hlavu vymývací, navrhla jsem mu, jestli by se mnou na ně někam nešel. Králíček se na mě však vykašlal, za to Meena mě vzala na festival United Islands, kde hráli.



Do toho prťavého sálu v Mánesu se bohužel nedalo vůbec narvat a zezadu nebylo pořádně nic slyšet. Nakonec jsem objevili, že v horním sále jsou repráky, kde naopak nebylo našlapáno a bylo tam slyšet ... takový trochu přenesený koncert. Zvláštním zjištěním pro mě bylo, že mě, staré konzervě, se líbí a to dost, něco takového.

sobota 20. června 2009

"Vdám tě! ....

... vždyť jsem tvoje matka."
Maminka vyrazila za holkama, co na tom, že holkám je přes šedesát. Zabalila si ručník, dvoje boty, krabici s potravou, zubní protézu, spoďárky a háčkovaná kolečka pod hrníčky jako dárky, a takto odjela k mé sestře. Sestra totiž bydlí ve vesnici, kde se maminka narodila.
Odpoledne vyrazila. Co všechno probírali nevím, ale ve výsledku to lze shrnout takto:
U Horních mají syna, je pracovitý, má baráček, opravený, jak by také ne, je přeci zedník ..., ale rád pije a rád zajde za kamarády, tak toho jsem zamítla.
U Dolních mají také syna a s Maruš jsme se shodly, že máte stejné zájmy ... nepije a nekouří. Má vystudovanou Karlovu universitu a učí ve vězení. Strašně rád jezdí na výlety. Piš si, dám ti na něj e-mail a telefon, vezmi ho někam ven až pojedete na výlet.

středa 17. června 2009

Žirafkový den aneb nový živočišný druh

Na žirafky připadla středa a musím smutně konstatovat, že od začátku to nebyl šťastný počin.

Žirafky látkové
Asi by bylo na čase vyrazit do Zoo a prohlédnout si žirafy, neboť nevím jak vypadají. Jak jinak si vysvětlit, že jsem byla schopna stvořit něco mezi kachnou, lamou a křečkem?



Žirafý polštář
Dva dny jsme lítala po celém domě rodičů a marně hledala olejničku na mazání stroje. Tento ideální nástroj pro kreslení na látku přesto nebyl nalezen. S pocitem zoufalství jsem perem a štětcem v leže na zemi vytvořila tuhle škodolibku.



Žirafky sušenkové
"Cože, plynová trouba???", zvolala jsem zoufale. "Doprčič!!!", zvolala jsem při hnětení těsta v okamžik, kdy jsem zjistila, že mám váleček ještě u kočiček. Zvolání, které zde nelze reprodukovat ze mě vyšlo v momentě, kdy jsem ráno zjistila, že těsto je zmražené. Bez válečku, v plynovce ze zmrzlého těsta jsem vytvořila tyto pazgřivce.

Mravnost nade vše

V divadle pracuji se slečnou, která studuje posledním rokem medicínu, a proto sebou neustále tahá bichli anatomie. Jednou jsem se zájmem oním svazkem listovala a divila se, proč tu a tam má nalepené nepopsané lístečky. Neboť jsem děvče zvídavé, nelenila jsem a zeptala se. Odpověď mě trochu šokovala, jelikož lístečky překrývají fotografie s různými nádory, vředy, atd., na které se ona slečna nemůže dívat.
Podobně na tom byl asi čtenář, který se nemohl dívat na ňadra dmoucí na obálce knihy. a tak je přelepil :)

úterý 16. června 2009

Kytička na přání
http://www.cardsandcrafts.freeservers.com/dahlia.html

Rybky zavěsné
http://syko.typepad.com/syko/2009/03/a-summer-breeze-in-the-snow.html

Loučení

Tak dvě koťátka už mají svůj domov ... no, a ty další dvě ho budou mít brzy, tedy nevím jestli to bude přímo domov, ale doufám, že ano.

Konečná ...

... vystupovat. Nastal čas stěhování a s ním i konec pečení.
Na poslední dva koláče padly zbývající švestky a angrešt. Našli se tací, co mi nabízeli ostružiny z mrazáku, ale nabídku jsem radostně omítla ... konec rozmazlování :)

Perník se švestkami byl výsledkem receptu, mé šetrné povahy a obsahu lednice.
Angrešt skončil v bublanině, na níž recept chováme v rodině od dob, kdy jsme jezdili k nějakým známým na Slovensko pro meruňky. Pamatuji si dvůr s obrovským stromem a pod nim jsme vždycky seděli a baštili bublaninu s meruňkami.

Dárek pro Muminka

Nedávno jsme s Muminkem probírali, jak je těžké na blog psát co člověk chce, když ho objeví kamarádi. No, a protože Muminek měl teď narozeniny, tak jsem pro něJ vytvořila Supertajný deník, aby tam mohl zapisovat to, co na blog nemůže ... třeba mi dovolí nahlédnout :)

pondělí 15. června 2009

... prosím jen o trochu klidu

Všechny dětské organizace počínaje skauty bych zakázala, vlastně bych je postavila mimo zákon.

Hlavu jsem měla v pátek jako důl a permoníci měli právě šichtu a svými krumpáči se oháněli věru zdatně. Obtěžkána batohem, těžkou igelitkou, slzícím okem, pocitem blízkého konce a již zmíněnou bolestí hlavy jsem stála na zastávce autobusu směr domů. Nestála jsem tam však bohužel jen já, ale i dvě skupiny skautů. První skupina se vzhlédla v lesních plodech a celou cestu jsem poslouchala pištivý hlas Borůvky vyprávějící vtipy. Jednou bych to snad byla přežila, ale ona je vyprávěla několikrát, co kdyby ji náhodou neslyšela např. Malina nebo Ostružina. Druhá skupina seděla o něco vzaději a pištění Lesních plodů jejich pištění bez problému přepištělo. Teprve když Lesní plody vystoupili, měla jsem možnost zjistit, že druhá skupina jsou Zvířátka. Tak nevím, celý život žiju v tom, že ryby jsou němé (kromě té zlaté), ale tahle Ryba byla nejukecanější člen živočišné říše.

Dobrý úmysl s neveselým koncem

To by mě zajímalo jak Strakapoud přišel ke svému jménu. Strakatý to on je, ale -poud?

Jednoho jsem v pátek večer našla u sousedů po třešní. Poskakoval a ne a ne vzlétnout, pod tlakem mé povahy (komplex záchranáře - pitomce) jsem nebožáka lapila a hnala s ním domů. Tatínek už stál ve dveřích, oči v sloup (asi si ještě dobře pamatuje, jak jsem mu v pět ráno přinesla do postele pokousaného králíka) a na mé zoufalé naléhání, aby zavolal do Vrchlabí do KRNAPu reagoval velmi nepoeticky.
Z poraněného strakapouda se vyklubalo mládě, které neumělo ještě létat a tak jsme ho nakonec odnesli zpět. Ukryl se v houští a já hledala marně hnízdo v dutinách stromů a přemýšlela jsem jestli jsem ho snad svým unáhleným odchytem spíš nevydala na pospas smrti.

středa 10. června 2009

... kam oči a ty hnáty dám?

V posledních dnech sotva stojím na nohou a každý můj krok je pro mě velmi nebezpečný. Poté co jsem se natáhla v pondělí v noci na schodech z metra, se snažím chodit tak, abych neležela častěji ... to vyžaduje upřený pohled pod sebe.
Díky sklopenému zraku jsem zjistila, že lidské nohy jsou tak trochu odrazem toho, co máme v hlavě. Tři případy za všechny:
  • Krosna, hůlky, karimatka, sportovní oblečení ... a k tomu froté růžové ponožky a kožené pantoflíčky.
  • Obličej buldoka, dech opilce, špinavé montérky a bílé, vyleštěné mokasíny do špičky.
  • "Nový prostor, Nový prostor ..." ... a boty Nike.
... když se tak dívám na své nohy, asi je na čase vyčistit si boty a udělat si pořádek v hlavě.

úterý 9. června 2009

Momo a čas příjemně strávený

Minulou sobotu měla premiéru hra Momo a zloději času v Divadle v Dlouhé. Lístky nebyly k sehnání a tak jsem začala Havelku (režisér) nahánět. Dělala jsem smutné oči, mávala řasama a tak. Zabralo to, ani jsem se nemusela moc snažit ... vlastně vůbec :)
Lístky jsem měla dostat před představením v pasáži před divadlem, a protože Havelka je bytost roztříštěna na tisíci místech, hodně jsem se modlila za to, aby na mě nezapomněl. Nezapomněl ani na mě, ani na tu fůru dalších čekajících ... jsem zase o něco chytřejší :)
S Králíčkem jsme se usadili v druhé řadě, přestože jsme měli lístky na balkon, ale nikomu to nevadilo. Byla jsem plna očekávání a strachu z toho, že se mi to nebude líbit. Všechny hry, co jsem od Havelky viděla byli totiž autorské, tahle však vychází z knihy Děvčátko Momo a ukradený čas od Michaela Ende. Tato báječná, avšak zapomenutá kniha, tak dostala nový rozměr a doufám, že si jí děti budou víc půjčovat.
Zklamaná jsem nebyla spíš naopak. Hra je složena z útržků příběhu, které tvoří celkový náhled na odehrávající se události. Nevím, jak hru vnímají ti, co knihu nečetli, jestli jsou schopni příběh pochopit, ale myslím si že ano. Možná je na čase, se zeptat Králíčka na jeho názor :) Trochu mě zarazilo, že role metaře Beppeho a snílka Gigiho splývají s ostatními, přestože v knize tomu tak není. Na rozdíl od knihy Havelka obohatil příběh o komický prvek želvy. Tedy želva je i v knize, ale v podání Magdaleny Zimové se stala hvězdou příběhu, což bylo trochu na škodu, neboť občas svou komičností potlačila příběh do pozadí.
... a jako vždy, i tento večer měl své pokračování, ale to je pouze příběh osobní :)

úterý 2. června 2009

Půlnoční kravál, ze kterého bolí slepice hlava

Sousedi mě asi ubijí válečkem na nudle, to aby to bylo tematické.
Odpoledne jsem si mezi vybíráním záchůdků, krmením, hlazením a odchodem do divadla upatlala základní těsto, ale teprve o půlnoci jsem dělala to šlehané. Zvuk který vydává šlehač na těsto se nezdá být tak strašlivý ve tři odpoledne, ale v nočních hodinách je to zvuk pekelného stroje. Nu což, buď mají sousedi ložnici jinde, nebo jsem to bušení přes ten hluk neslyšela.



Koláč je z knihy "Velká domácí cukrářka (978-80-7391-164-5)" a je dokonce na obálce. Vtipné na tom je, že je tak asi 2x vyšší než ten můj.
Tenhle koláč však můžete péct pouze tehdy, když vaše slepice nebolí hlava:
Za domem byl dvůr, kde se proháněly slepice a většinou snášely po jednom vejci denně, pročež kuchařka nemusela vejce kupovat, což byla veliká úleva. Není nad to vařit z domácích vajec! Tedy, slepice snášely po jednom vejci denně, pokud zrovna některou z těch slepic nebolela hlava! V takovém případě obvykle slepice odmítla vejce snášet, vzala si prášek proti bolesti hlavy, sedla si k plotu, začala se litovat a kdákat se slepicemi od sousedů.
ukázka z knihy "Záhada č.28" od Magdaleny Wagnerové 978-80-86515-78-6

Nadýchaný ovocný koláč
150 g změklého másla se utře s 50 g moučkového cukru, 1 vanilkovým cukrem, citronovou kůrou, šp. soli a 2 žloutky. Pak se přidá 200 g polohrubé mouky a 1 lžička prášku do pečiva. No a to se dá do lednice ztuhnout.
Těsto se rozválí a udělají se okraje (ne jako já, která pak to šlehané těsto lovila všude) a dá se na 180°C předpéct asi na 15 minut.
Na to se pak nalije těsto 2., které tvoří sníh ze 6 bílků a 80 g krupicového cukru, 100 ml šlehané smetany, 4 žloutků a 80 g polohrubé mouky.
Ve šlehaném těstě se utopí nějaké to ovoce (v mém případě broskve), posype se to plátky mandlí a dá dopéct.

pondělí 1. června 2009

Jéééééééééééé ...

... bylo to jediné, co slečna ze mě dostala, když jsem vstoupila do toho malého papírového ráje.
Tohle papírnictví jsme objevili nedávno v noci, když jsme zvesela šli na zastávku tramvaje. Pánové ten malý ráj přešli bez povšimnutí, ale nás děvčata zaujala ta nádherná výloha připomínající moře na první pohled.
Z papírového ráje jsem odcházela s pytlíky na svačinu, ze kterých budou dělat děti knihy, barevnými papíry na krabičky a puntíkatým krepákem, ze kterého nevím co bude, ale neodolala jsem mu.
Zatím nemají webové stránky, ale usilovně na tom pracují, tak prozatím jen vizitka.