Uzamknutím blogu jsem vyvolala nápor e-mailů, což mě dost překvapilo, takže malá změna. Tímto hlásím, že s psaním blogu končím. Ne že bych nechtěla pokračovat, ale jak my někdo v poslední době vytýká, jsem starý pesimista a má pravdu ... tak proč o tom ještě psát :)
Ve skutečnosti jde o to, že mám stále větší potřebu psát o svých pocitech, ale to se skutečně na veřejný blog nehodí, a tak jsem si pořídila blok papírový :))
Důvod proč blog nechci smazat je ten, že tam mám uložené různé odkazy, které jinde nemám a proto jsem využila tu možnost uzamknutí. Takovou práci mi to dalo najít to a teď abych to zrušila. Prostě ho tu nechám viset, pro případ, že byste si například chtěli upéct ty čokoládové sušenky.

Byt XI.

Pokoj ...

Byt X. - sousedi

Pode mnou v suterénním bytě bydlí dva pánové. Zatím si nejsem jistá jejich vztahem, ale ten jeden je takový drobný s vysokým vyčítavým hláskem a s potřebou neustále mluvit. Druhý je plešatý a mohutný. Co mohu s určitostí říci je, že máme velmi odlišný vkus na hudbu.
Hned první noc jsem celá zoufalá ležela na Matyldě a poslouchala jak jakási diva zpívá o lásce a zradě ... celkem jsem píseň slyšela 3x. Při druhém opakování jsem si říkala že vstanu, vytáhnu tu lahev červeného a ve své oranžové noční košili s oslíkem půjdu dolu a navrhnu vyřešení srdce bolu, abychom už konečně mohli jít všichni spát.
Nešla jsem, ale od té doby je slyšet: "Góóóĺ!!!!!!!!!" ... fotbal vše vyřešil.

Byt IX. - okno

Chtěla bych být sklenářem.
V prvním sklenářství začínali pracovat o 9 a o 15h už končili, v druhém mi po telefonu slíbili, že se ozvou až se vrátí auto z výjezdu a pak u mě budou v cukuletu ...nikdy se už neozvali. Do třetího jsem donesla rám sama a sama jsem si okno odnesla, a pak to odnesly mé ruce. Dvě hodiny jsem ležela a přemýšlela jestli s nimi budu moci ještě někdy hýbat a jestli dám ještě někdy prsty k sobě.

Byt VIII. - domácí štěstí

Po dvanácti letech co žiju v Praze se na mě přijela podívat maminka:

"Já si nic jiného nepřeju, než abys byla trochu spokojená."

Zajímalo by mě, kde se vzala ta myšlenka, že byt = spokojenost.
Od té doby co ho mám, jen brečím :(

Byt VII. - bude nás víc ...

... nebudeme se bát vlka nic

Samolepka od Majestick. Kočička na balonku :))



Vlevo jedny nově natřené futra ... na zeleno.

Byt VI. - doufání

Situace se zlepšuje.
Kotíci pomalu vylézají a s mojí podporou objevují svůj nový domov.
V případě nouze je vždycky kam zalézt :)

Byt V. - první dva zoufalé dny

Zoufalství, zoufalství a ještě větší zoufalství.
Kotěnka vrní jak šílená a drží se mě jako klíště. Artík zalezl do domečku a odmítá vylézt.
Nejedí a ani nepijí ... druhý den večer jim dávám vodu injekční stříkačkou.
Každých pár minut se ozve dunění ... metro.
Pod kuchyňskou linkou jsem objevila šváby, shnilé potraviny a bobky nějakého hlodavce.
Ze stresu mi co půl hodinu teče krev z nosu. V mezičase brečím, ležím na Matyldě, jediném mém majetku, a zírám na lampu.

Byt IV. - kulový běs

Plán:
Pátek: Velké stěhování malých věcí
Během dopoledne douklidím nový byt, odpoledne zabalím a večer s Petrem, Zuzankou a jejich autem těch pár věcí převezeme.
Sobota: Malé stěhování velkých věcí
Dopoledne úklid starého bytu, odpoledne převoz Matyldy (matrace) a pračky.
Neděle: Nenásilné stěhování kotíků
Douklidím a kolem poledne zabalím pomalu kotěcí věci a pomalu nalákám kotíky do přepravky.

Realita:
Pátek: Velké stěhování velkého množství zbytečných krámů
Během dopoledne se mi podařilo vytřít zadní pokoj, znovu objevit jedno okno a jedno rozbít. Maruška se hrdě postavila tváří tvář kuchyni. Odpoledne jsem skutečně zabalila těch "pár" věcí a večer jsme je přemístili.

Balící matka = zoufalý Artík


Pár věcí ... haha

Sobota: Malé stěhování velkých věcí s mnoha komplikacemi
Uklízela jsem uklízela a nikde to nebylo vidět. Převoz nám okořenil pan domácí a jeho obsese (všichni zloději z Prahy čekají na jeho prahu a škemrají: Smolíčku Pacholíčku otevři nám svou světničku, jen dva prstíčky ...). Povolilo mi dno krabice se sklem.
Neděle: Násilné stěhování kotíků
Neuklidila jsem nic, okna jsem nechala rozmytá a musela věci i kotíky zabalit během 15 min. ...už nikdy více se nenechám takhle vyprudit, chouďata z toho byli úplně vedle.

Byt III. - malování ...

... aneb jak žlutý pokoj proměnit v zelený.
V obchodě s barvami si mě pán už pamatuje. Možná proto, že jako jediná na sobě nemám montérky od barvy a taky jako jediná nevím co chci ... hrát si na ženu v nesnázích vážně nemusí.

Pár drobností, na které je nutné si dát pozor:

• plocha bytu není pro množství barvy nijak důležitá, důležitá je plocha natírané plochy
• na odnesení 30 kg barvy ve 3 kbelících, válečku a tyče si někoho pořiďte
• pokud se vám zdá, že malba vypadá strašně, nevěšte hlavu, po uschnutí to tak hrozné nikdy není
• pokud to hrozné je i tak, dám vám spojení na kreativní četu z divadla, Pavlína má fialovou předsíň s puntíky a hvězdičkami, v tom se leccos ztratí
  

Malovat mi pomáhala Anča a má na tom opravdu velké zásluhy. Dokonce života se jí budu klanět.
Ani jedna jsme s malováním neměly zkušenosti, takže první tahy válečkem v nás vyvolávaly pocity šílenství.



Po bílém základu následovala zelená. Už jste někdy byli v hospodě III. cenové, která poslední malování zažila za Franze Josefa?



Konečný výsledek. Jupííí, pšeničné pole na začátku léta :))

Byt II. - výměna zámku

Výměna zámku je nutná, pokud nechcete aby spal někdo ve vaší postýlce a jedl z vašeho talířku.
Nejdříve jsem výměnu probrala s tatínkem po telefonu, pak s panem domácím, tzv. předváděcí akce a nakonec jsem vyrazila na nákup.
"Dobrý den, co pro vás mohu udělat?"
"Potřebovala bych obyčejnou fabku 30 x 35."
Do tohoto okamžiku standardní nákup, ale to bych nebyla já, abych celou situaci nevylepšila.
Chtěla jsem ještě nějaké klíče přidělat. Ve snaze co nejrychleji vytáhnout klíč z kapsičky* u batohu, jsem katapultovala tampón přes celý obchod. Pán byl skvělý a předstíral krátkozrakost, nechal mě ho sebrat a pak jsme v klidu pokračovali.
Zámek jsem pak vlastními silami opravdu vyměnila a k mému údivu se ještě stále mohu dostat do bytu i z bytu.

*Kapsička obsahuje šestery klíče, nitě, náušnice, drobné, nůžky, metr, šroubovák, vysypané sirky a také tampóny.

Byt I. - klíče

Dostat klíče od bytu není jen tak. Je to totiž okamžik, kdy se pocit, že si kupujete celkem zachovalý byt změní na pocit, že už není cesty zpět a jak je možné, že jste si těch vad na kráse nevšimli předtím. Prý je to normální a tak už se tím netrápím.

Dnes jsem tu rudá až za ušima

Co ty ženské nečtou, právě tu jedna zralá padesátnice vracela knihu Když si žena splete kozla, předtím paní šatnářka - důchodkyně Daň z orgasmu ... doufám, že mě to za pár let nečeká, i když kdoví, teď jsem dočetla Špičkou jazyka od Sarah Waters.

Je to velmi čtivá kniha a nesnaží se být pikantním dílkem. Jak napsala naše lektorka: Dobré, kdo čeká pouze skandální román bude zklamán, naštěstí.
Prostě a jednoduše, náhled na lesbické vztahy v Anglii za vlády královny Viktorie. Doporučuji.

Nový přírůstek ...

... z malovací kavárny.
Je zvláštní, že na mých výrobcích je vždy vidět tu ruční práci :)



Sestry dílka sem nemůžu dát, mám jen rozmazané fotky a ne a ne zaostři :))

Byte, bytečku, kdo v tobě přebývá

... koupě bytu je něco, čemu se vyhýbám asi tak 4 roky, protože:

• nesnáším dluhy
• jsem na to sama
• je to strašného papírování
• nikomu nevěřím
• žádný byt se mi nelíbí
• MÁM Z TOHO STRAŠNÝ STRACH

Tak jinak ... koupi bytu jsem se vyhýbala asi tak 4 roky a moc dobře jsem věděla proč ... zítra jsi jdu pro klíče.

Hoďte na něj deku

No, ona to vlastně ani není deka, je to jen přehoz přes postel. Kostky jsem sbírala snad deset let. Jde vlastně o zbytky látek určených k čištění strojů, ale já jsem je taťkovi úspěšně kradla a motala jsem do nich trička při sypané batice. Proto tolik různobarevných kousků, které tak krásně schovají to nepřesné šití ..., ale já jsem se nesnažila o patchwork, na takovou piplačku nemám dost trpělivosti.

Mám trochu strach o své duševní zdraví

O tomhle začínám vážně uvažovat.

Artík hrdinou

Tak tahle dopadl náš první výlet. Chtělo to hodně odvahy a hodně pokusů než se Artíček odvážil vyjít ven.



Když se otrkal, začal všude šmejdit jak smeták na prach. Nakonec jsem ho musela zahnat domů, neboť do vypadalo, že po mně bude chtít uzlíček buchet.

Jedna kniha - jeden film - jedno divadlo

hodnocení: skvělá - strašný - šlo to

Zlodějka knih - Zusak Markus
Je to jako si zajít se smrtí na čaj. Sednete si a posloucháte. Hodiny utíkájí, ale příběh je tak strhující, že čas ani nevnímáte.
Děj se odehrává v době 2. světové války v Německu. Hlavní hrdinkou je dvanáctiletá Liesel, která má stále v patách Smrt, což v té době nebylo asi nic tak neobvyklého. Smrt má v knize (i v životě) vždy poslední slovo, nedochází tak k žádným neočekávaným zvratům. Také je to tím, že již dlouho předem vám vypravěčka s kosou (představa, která jí hodně baví) občas něco prozradí ... v časových souvislostech není příliš důsledná, asi se bojí, aby to s vámi pak nešvihlo a ona neměla práci navíc.
Kniha na mě nepůsobila nijak smutně či depresivně, možná proto, že se smrt nezdála tak ... nevím jak to říct :(
Trochu se mi z toho ztratila ta zlodějka, ale alespoň budete mít důvod si to přečíst.


Vejdi do prázdna
Ten název se k dílku hodí, i když Gaspar Noé to myslel asi trochu jinak něž já. Celou dobu jsem totiž měla pocit, že film je o ničem. Celé 2 a 1/2 hodiny jsem hledala smysl celého toho barevného kolotoče.
Drogová závislost (pobavilo mě to znázornění, stačí si sundat brýle a nebo se dívat na spořič obrazovky) a dealerství jsou tam jen takovým odrazovým můstkem k reinkarnaci podle Tibetské knihy mrtvých, takže jakýsi život mezi smrtí a novým životem.
Důležitý je tam prvek lásky, který je tu však předveden jako patologické vztahy kořeněné sexem (toho je tam skutečně dost) a danému slibu, který s tou láskou souvisí.
Příběh je však dost očesaný, taková kostřička, skutečných herců nebylo třeba (stačilo mít jen odvahu ukázat všechno a ze všech stran), trochu sterilní (i přes velmi naturalistické scény potratu, atd.) a barevné (tak na zánět spojivek).
Celé to končí takovým trapným šmírováním soulžících párů v hotelu Love (prostě bordel) a nalezením té správné osoby k novému početí ... a hurá na svět!!!
Poznámka na závěr: Pokud chcete po hlavní představitelce, aby hrála go go tanečnici, tak jí to nejdřív naučte.
Mimochodem na Csfd to spóóóustu kladných ohlasů, takže jsem asi první komu se to nelíbí ... někdo musí být první :)

Lulu
... jméno hlavní představitelky, ale klidně jí říkejte třeba Evo.
Scéna v podobě bílé krychle se mi líbila, téma hry podle Franka Wedekinda se mi také líbilo, jen mi to přišlo strašně zkratkovité a tím i působící neosobně. Tereza Voříšková mě mile překvapila, to jsem nečekala. Je pravda, že jsem čekala něco víc strhujícího, ale ani v Komedii není vždycky posvícení. I přesto se mi to líbilo, slovo unešená však použít nemůžu.
Jestli jste na tom někdo byl, můžete mi osvětlit postavu v bílém? ... svědomí?

Čtenáři jsou někdy skutečně kouzelní

Hodování

Obědy v bistru na FF UK bývají někdy docela výživné. Nejhorší jsou pátky, kdy se opravdu dá vybrat jen mezi strašným a strašnějším. Abychom zmírnili pocit hrůzy z toho co máme na talíři, rozpoutali jsme s Muminkem a Králíčkem živou diskuzi nad dokumentem Chléb náš vezdejší. Každý jsme pak přidali ještě své zážitky a nakonec vymýšleli až šílené bizarnosti.

Recept na dnešní mňamku z Bistra u Platóna: "Vepřenky" z psí konzervy pro M.

Malý srab ...

... to jsem já.
Uháčkovala jsem si baret, pak jsem si ho vyzkoušela a zjistila, že mi nesluší ... nebo jsem málo odvážná :)



Mám za něj lístek do Komedie na Goebbels / Baarová.

Mamííííí, co je tohle ...?

... kvůli řvaní podobné věty (řvala jsem "tatíííí") mě před třiceti lety vykázali z Častolovického zámku.

Nedávno se v knihovně zastavila bývalá kolegyně, teď zasloužilá matka dvou rozjívených kluků. Ptala se na nějakou zajímavou knihu pro toho staršího. Doporučila jsem Rybu od Erlenda Loea. Přišla za čtrnáct dní a říkala, že si s tou knihou dala, neboť hlavním dopravním prostředkem v příběhu je multikára. Nás dospěláky to nijak nepřekvapí, ale jen do chvíle, než se na to zeptá nějaký capart. Pak zjistíme, že my "víme" co je multikára, ale nějak to nedokážeme přesně vysvětlit a taky nám přijde, že takhle multikára nevypadá (srovnáno s ilustrací Kim Hiorthoya) a začneme se pídit.



Za pár dní na to měla ET besedu o ekologii. Říkala dětem jak recyklovat, proč a jak dlouho se co v přírodě rozkládá. Mezi PETky, žvýkačky, papír a jiné se díky jednomu zvědavci dostala i mrtvola. Víte vy jak dlouho se rozkládá mrtvola? My už s ET ano :)

Vypasený prase ...

... tak včera nazval Králíček Bloňďáka. Byla jsem u toho a nemůžu říci, že by mě to potěšilo. Byli jsme tam totiž prasátka dvě, ale to Králíčkovi nějak nedošlo (možná došlo). Bloňďák naopak Králíčka častoval Narcisem. Já jsem raději mlčela ... a pak se mi divte, že nechci do plavek. Pravděpodobně si na naší společnou dovolenou budu muset pořídit plavecký úbor Najáda :)



Z knihy: Tajemství saténových klobouků- P. Reeve

Vejdeme se do patnácti ...

... to jako 15 km. Nakonec to bylo asi 22 km.
Dubá > Holany > Stvolínky

Jen pár postřehů:

• Podařilo se mi u potoka lstí zlít Králíčka od hlavy k patě, jupííííí.
• Málem jsem zemřela při dobývání Chudého hrádku.
• Přes nepříznivou věštbu, že budu utopena, jsem vyvázla živá a zdravá.
• Tlačí mě boty.
• V kopci jsem jak sentinel.
• Bylo to prima.

Spóóóóustu krásných jehňátek ... 55Kč/kg.



Velbloud uchem jehly ... to kdybych se pokusila do té díry vlézt já.



Tyhle fotky mám tři, na jedné je Pacholíček, na druhé Králíček a na třetí Březňák. Hádejte komu ten věneček sluší nejvíc?

Za (skoro) mateřskou péči

ET je pokud jde o krmení kočiček a vybírání kakáče nepřekonatelná. Má problémy jen s komunikací a mazlením. Ne že by kotíky nepohladila, ale tak něj opatrně, co kdyby jí chtěli sežrat. Pokud jde o komunikaci, zlepšuje se. Říká prý: "Ahoj kočky", když přijde a "Ahoj kočky", když odchází :)
Za všechno to povídání, drbání, krmení a uklízení si zaslouží aspoň něco malého ... třeba růži.



Tahle je z knihy plné nepraktických blbinek :)

Únava

Bylo skoro jedenáct večer, když se mi konečně podařilo vypadnout z divadla. Spíš než sedla, jsem v tramvaji do sedačky upadla. Na I. P. Pavlova se nade mě postavila žena ve vysokém stupni těhotenství a já jen velmi nerada zvedala své tělo. Když jsem se postavila a chtěla ženě pokynout, zjistila jsem, že ono bříško patří vousáči ve středním věku.

... ať žije otec Ubu

Minulý měsíc (3/2010) měla v Divadle Na Zábradlí premiéru hra Ubu se baví.
S hrou Alfréda Jarryho to má společného jen to "lidské" v nás :) Není to to nejlepší co jsem od Jiřího Havelky viděla, ale i tak to stojí za to.

Jak jste na tom s lítáním?
Až se usadíte v ekonomické třídě letadla společnosti U.B.U. Airlines nechte své dobré mínění o sobě raději na zemi. Ta hra je tak nějak o nás o všech a nevěřte tomu, že jste jiní než ti co sedí jen o pár sedaček před vámi.
Několik recenzí pro představu najdete na stránkách divadla, ale před všemi by mělo být varování, že po jejich předčtení přijdete o ty absurdní a nečekané situace, které vás jinak čekají. Ale asi je to těžké, jak řekl Králíček: "Jsem rád, že na to nemusím psát recenzi."

Koho chleba jíš ...

... toho píseň zpívej ..., ale já už nemůžu, krákrá :(
Po 10ti letech práce v knihovně jsem unavená a smutná z toho co se tu děje.
Tahle knihovna je jako člověk s osteoporózou běžící maraton.
Nemáme takové základní věci jako jsou přehledně označená žánrová literatura a zásuvky pro připojení notebooku, přebalovací pult a spoustu jiných prkotin. Za to máme spoustu pracovních týmů na kde co (ET s Muminkem hodlají založit tým zabývající se odpoledním spánkem :), vedoucích a podvedoucích a nesmím zapomenout na Playstation, na kterém si můžete zahrát tenis, bowling, atd. Obzvlášť studenty jeho umístění "těší", je totiž v studovně. To jsou jen ty věci, o kterých lze psát, pak je spousta věcí, o kterých psát nelze. Mám však takový zvláštní pocit, že to by čtenáře zajímalo nejvíc.

Jeden rok

Minulý rok jsem dopoledne 4.4. hledala po bytě Bublu. Našla jsem místo ní splasklou bublinu spokojeně vrnící, olizující a kojící chumel mrňavých černobílých klubíček. Dvě z těch pidikotíků jsou maxikotíci Kotěnka a Artík :)
No, a tak jsme slavili narozeniny. Dostali domeček, který hned nenechavé Kotěnčiny zoubky začaly zpracovávat. Na domeček jsem hrd a pych, má v sobě ještě jeden malý domeček, zavěšenou papírovou rybku a z tuby od lentilek otáčející se bonbónkovač. Myslím že se jim líbí.
Žádná oslava se nemůže obejít bez pořádného dlabance, a tak vyfasovali tři kapsičky a vařenou tresku z mých božihodových talířků (to už u mně ET s Pacholíčkem nikdy nic nepozřou).

Dohadování s bankovní úřednicí, boj s větrnými mlýny

Slečna ve žlutém se musela strašně nudit, neboť jen co na mě automat vyflusl lísteček s číslem už jsem mohla jít k přepážce.
"Dobrý den, ráda bych si nechala zrušit zasílání výpisů poštou."
"Proč, máte elektronické bankovnictví?"
"Ano, budu si to tisknout." (... a hlavně je to strašně drahý)
"Tak to vyplňte a dejte mi občanský průkaz! Napište tam co po nás chcete." (Myslím si: "Chci prostě jen zrušit zasílání výpisů, nic víc," a zírám na papír, kde je nahoře napsáno: Žádám Vás abyste... a nic víc).
A tak píšu ... mi zrušili zasílání výpisů poštou z účtu čú: XXXXXXXXX/XXXX.
"Stačí to takhle?"
"Ach jo, napište tam ještě rodné číslo."
Připsala jsem rodné číslo.
Další povzdech, bere mi propisku a něco tam ještě čmárá. Pak mi to podává zpět: "Podpis podle podpisového vzoru."
Trochu nejistě píšu jméno a příjmení, slečna ho škrtá a říká: "Tak to není." ... a já na to: "Takže tam mám nejdřív příjmení a pak jméno?"
"To vám nesmím říct."
Druhý pokus je také dost neúspěšný a slečna s pocitem záchranářky velryb mi říká: "Takže ještě jedna možnost existuje, ale to už vám radím." (Myslím si: "Jasně jsem tak blbá, že by mi přeci nedošlo, že už je jen jedna možnost.")
Poslední pokus: "Já se nikdy nepodepíšu stejně, tak doufám, že je to dost podobný."
"Není!!! Půjčte mi ještě nějaký jiný doklad."
Rezignovaně ji podávám průkaz zdravotní pojišťovny. Když jsem konečně propuštěna ze spáru oné slečny, tak se můj křečovitý hujerovský úsměv mění a já se směju na celou ulici.

Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky...

... dvakrát ani neuháčkuješ něco stejně, i kdybys měla podrobný návod... , ale komu to vadí!!
Takhle přišli na svět Bob a Bobek. Bobkovitých mělo být původně osm, ale hned u prvního spečence* jsem došla k názoru, že i jeden je dost. Druhý vznikl jen díky smutným ETiným očím.
Ten třetí a nejkrásnější je Artíček a není to králík, to bych si vyprosila.





Ouška:
Světlou přízí 9 řet. ok., takže 8 kr. sl. zpět a do 9 oka 6 kr. sloupů a 8 kr. sl. z druhé strany. Pak nazpátek, celé obháčkovat.
Hlavička:
4 řet. oka spojit do kroužku, háčkujeme do kola, první 4 řady světlou, pak tmavou, nakonec vyplnit a stáhnou. Přišít uši, oči a vyšít čumáček je lepší před vycpáním.
1ř. - 6 kr. sl, 2ř. - 12 kr. sl., 3ř. - 16 kr. sl., 4ř. - 20 kr. sl., 5 až 13ř. - 24 kr. sl., 14ř. - 18 kr. sl., 15 ř. - 6 kr. sl.
Tělo:
1 a 2ř. - 36 kr. sl., 3 a 4ř. - 34 kr. sl., 5 a 6ř. - 32 kr. sl., 7 a 8ř. - 30, 9 a 10ř. - 28 kr. sl., 11ř. - 26 kr. sl., 12ř. - 24 kr. sl., 13 a 14ř. - 18 kr. sl.
Místo ocásku mám bambulku a místo očí knoflíky, což v Kreativu nebylo.

* Spečenci říkám všem hračkám, které se háčkují z krátkých sloupků, přidáváním a ubíráním ok.

Ti další jsou z perníku a jako vždy jsem měla první plech nedopečený a poslední připálený. Nejlepší kousky jsou tedy z toho prostředního plechu, jenže plechy byly jen dva.

Lenora

... přijela na návštěvu začátkem ledna... no, vlastně se přistěhovala napořád.
Vůbec nic se mi nechce, tedy pokud nepočítám spaní a krmení se. Dokonalou ukázkou je tento ubrousek nepatrných rozměrů. Vlastně jde o vzorek, který jsem vytvořila pro maminy z mateřského centra, kde bych měla v květnu ukazovat nějaké techniky. Použitou technikou je rezerváž moučnou kaší.
Lenora se také zapojila do práce, tiskla středy. Původně to měly být razítka ve tvaru mřížky, kdo by však dělal mřížku. Na Matyldě (moje stále obsazená matrace) s rukama za hlavou jsem přemýšlela, čím ono tiskátko nahradit, abych se moc neunavila. Tak co myslíte, je to:

• ozubené kolečko
• sítko do odtoku
• kvedlík

Dekorací jsou mé děti a kočičí tráva.

Zlomenina jako modní doplněk

Čuměla jsem jak vrána do kanálu, když do knihovny přišla slečna se sádrou v růžové barvě. Měla k tomu dokonale sladěné oblečení. Den předtím přišel do divadla Honza se sádrou v barvě stříbra. Co se to děje, to je nějaká nová móda?

Leze na mě jaro

Pár blbin pro radost ... doufám :)
Moucha našeptávačka pro někoho, kdo potřebuje udělat zkoušku ... no a podle rady v krabičce, potřebuje i trochu postrčit v jiné oblasti.



Jarní přání pro jiného človíčka ... další z králíčkových sebevražd: Alergie na pyl.



Strůjcové zubního kazu v podobě létavců.

Dostala jsem dárek ...

... recenzi
Tedy dárce není autorem, tím je Vojtěch Rynda z Lidových novin. Recenze se týká Alenky v říši divů a není příliš laskavá k poslednímu Burtonovu dílku. Já jsem také nebyla nijak laskavá v hodnocení, a proto jsem jí dostala. Kvílela jsem, vrčela a tvářila se znechuceně, div že jsem nezačala skandovat: Já chci Alenku! Já chci Alenku! No jo no, nemůže se mi všechno líbit, na můj vkus trochu moc ze široka a příliš velkolepé ... ať žije studio Walta Disneyho :(
To je však jiná pohádka, chtěla jsem vlastně psát o něčem jiném a to o té recenzi, Králíčkovi a Pacholíčkovi. Tahle trojka se totiž nacházela v kanceláři, když jsem tam přišla. Králíček jásal, že už mě nemusí hledat kdesi v útrobách knihovny a já jsem jásala, že jsem dostala dárek.
Než jsem však odešla, Králíček se na mě vrhnul, že se ještě musí podívat na jedno slovo z recenze do slovníku cizích slov. Výraz zní "IDIOSYNKRATICKÝ". Takový je prý Burton režisér. Já osobně to nejsem schopna ani přečíst a sem, to po písmenkách opisuji. Vlastně by stačilo napsat: jedinečný, neopakovatelný, ojedinělý apod., ale proč, když se tam to slovo tak krásně vyjímá. IDIOSYNKRAZIE je prý také nepřekonatelný odpor k někomu nebo k něčemu ... tu já mám, k cizím slovům.
Pacholíček není v této historce pouze kulisou, ale má tu svůj štěk, neboť kdo ho zná tak ví, že naopak trpí idiosynkrazií vůči českým slovům. Také jeho odhad nebyl zas tak daleko od pravdy, ale to mě nemůže překvapit, neboť Pacholíček se nepotí, ale "perspiruje", a když chce říct, že jsem drzá (a to říká často), tak jsem "impertinentní".
Co dodat, ti dva se hledali až se našli. Králíček bude ve svých recenzích pro rozhlas používat cizí slova a Pacholíčka bude používat jako slovník cizích slov ... no a já si budu nadále připadat jako blbec :)

... že by jaro? ... začínají mi klíčit klíče

Co byste dělali, kdybyste naši ráno zvenčí ve dveřích svého bytu další klíče?
Odemkla jsem si zevnitř svými klíči a venku prostě byly ještě jedny. Také celý komplet, od domu, branky i mého bytu.

Pozvánky a nepozvánka do divadla

Ve Studiu divadla Ypsilon vznikla nová hra v režii Braňo Holička. Kdybyste nevěděli kdo to je, tak to je ten roztomilý kluk z pohádky Král sokolů, což jsem zase nevěděla já. Od té doby trochu vyrostl (ne o moc) a už taky není tak roztomilý, ale zaručeně má talent.
V Ypsilonce je to už jeho třetí hra a všechny tři patří k tomu lepšímu, co lze v tomto divadle shlédnout. Pokud jde o mě, tak nejvíc se mi líbí V sedmém pádu. Zatímco u Meeting Pointu jsem měla pocit nedotaženého konce, který se nějak zašmodrchal, tak v V sedmém pádu je konec opravdu vtipnou tečkou, která vyřešila otázku: Co s ním?
Nová hra, Tmavomodrý svět (naruby) vychází ze života Jaroslava Ježka a hrají v ní studenti Damu. Mají méně zkušeností než ti zajetí, ale ještě je to baví, což je vidět. Milá schizofrenní personifikace, tak tomu říkám já, ale já si můžu žvatlat co chci :)

Jak se říká: Darovanému koni na zuby nekoukej, ale já se koukala :(
Dostala jsem zadarmo lístky na Maškarádu do Švandova divadlo. Vzala jsem sebou naší budoucí produkční, s kterou jsme hned o přestávce celé to představení s gustem pomluvily. Králíček, který to viděl, mě varoval slovy: "Byl jsem z toho trochu v rozpacích". Já jsem v rozpacích nebyla, já jsem byla tou ruskou duší na Divokém Západě dost znechucená. Postava Arbenina v podání Milana Kačmarčíka byla naprosto nepřesvědčivá. Jeho žárlivost byla spíš oplzlostí a duševní trýzeň více stařeckým třesem ...

Ještě jedno představení bych ráda zmínila, a to Černou díru. Pokud máte náladu na trochu Havelkovské absurdity v podání Dejvického divadlo, tak vyražte ... a pozor, vyjděte tou správnou nohou, nikdy nevíte, co jeden malý krok může změnit.

Jak se asi říká fobii na sníh?

Od rodičů jsem odjížděla s pocitem, že to je můj poslední sněžný výtvor tohoto roku, ale jak se zdá, sníh si poleží asi až do příští zimy. Začínám ho podezřívat, že se snaží trumfnout moji sestru, která na příští olympiádu trénuje gaučink.

Řvala jsem jak operetní subreta, ..

... když jsem si v sobotu vylila do klína hrnek kafe.

... a co na to moje rodina:
Neteř: "Můžeš mi říct, jak tobě, profesionálnímu pijáku kávy, se tohle může stát?"
Tatínek: "Bóóže, jak můžu mít dceru takovýho vola!!!" a "Kdybys neměl takové kejty, tak to proteče, takhle je to jako trychtýř."

... a co na to pan doktor na pohotovosti:
"Tak dneska slečno už jen zmrzlinu."

... a co na to já:
Stojící ve vaně a plýtvající na své opařené nohy litry ledové vody, jsem si říkala, že teď by mi to kafe bodlo.
Na pohotovosti jsem v hrůze cloumala sestrou a říkala jí, že jestli my ty puchýře budou chtít strhnout, tak jedině v narkóze.
Když mi otrnulo, vtipkovala jsem a říkala něco o žhavém sexu nebo o tom, že jsem vzala ten masopust, období zabíjaček, vážně. Tatínek k tomu skepticky poznamenal, že prase, než se spaří, se nejdříve zabije.

Kdo chvíli stál ... tedy nepsal

Původně tento článek začínal jinak, pak jsem však při hledání informací o zaniklé osadě Zderaz našla článek, který již napsala ET a s tou nemá cenu síly své měřit. S použitím klávesy Backspace jsem tak v pár sekundách vymazala svých deset upocených vět. Důvod proč jsem článek úplně nevypustila je ona cukrárna a její umístění.
Nikdy by mě nenapadlo, že ET bude touto cukrárnou tak unesena. Znám jí totiž už roky (tu cukrárnu), ale z důvod, které již ET uvedla, tam vlastně s nikým nechodím. Kdybych to věděla, už bych jí tam dávno vzala.

Co bylo pro mě novinka (kromě ptáčků:)) je název ulice, ve které cukrárna sídlí. Patřím totiž mezi ty hrdopychy, kteří jsou na svoji znalost Prahy dost hrdí, takže zjištění, že vlastně něco nevím, je pro mě dost stresující.
Každý týden bandě znuděných pobertů na exkurzích vysvětluji, že knihovna sídlila původně Na Zderaze. Mávám při tom neurčitě packou a tvářím se jako někdo, kdo očekává, že přeci každý trouba ví, kde je Na Zderaze. Teď už to skutečně ví každý trouba :(. Stránky MKP nejsou právě sdílné v přesném umístění, takže pravděpodobně historii sepisoval také nějaký ten mával jako já. Nedostatek informací tak započal mé pátrání, které záhy neslavně ukončilo můj původní článek.
Při hledání mě zaujala informace, že Zderaz byla ves, kterou spolklo časem Nové Město a jediná památka, která po ní zbyla, je kostel sv. Václava. Ostatní zástavba včetně hrádku (kdo by to řekl) spolkla asanace a s tím i spojený odstřel Břežské skály, na které ves stála. Byla to prý jedna z dominant vltavského údolí, neboť se tyčila do výše 20 metrů. Čumíte co? ... já jsem také koukala :)

Čenobílý svět divadla Komedie

Když beru za kliku divadla Komedie, připadá mi že procházím do jiného světa, do světa černobílých fotografií a dávno zapomenutých vzpomínek.
I včera jsem měla dojem, že sedím nad albem a fotografie malého chlapce mě vtahuje kamsi do příběhu jeho života. Weissenstein je prostě báječné představení.

Ze snáře jednoho cvoka

... ležím na špinavém a prázdném nástupišti metra, hrůzou křičím a přes slzy vidím zmenšující se světla odjíždějícího vlaku. Všechno mě bolí, únavou nemohu vstát a mokré vlasy se mi s prachem lepí na tvář a jakási neznámá síla mě táhne ke kolejím. Snažím se z posledních sil udržet, ale ruce mi kloužou po hladké dlažbě, poté mě něco strhává přímo do kolejiště ... a pak celá mokrá a vyděšená sedím na posteli a dívám se do vykulených kočičích očí. Snažím se pomalu dýchat a uklidňuji ty mé milované vyděšence.
No, tak takhle vypadají mé sny a asi bych je mohla posílat Nailu Gaimanovi pro inspiraci :)
V divadle hrajeme hru Borise Viana Hlava Medúzy. Spisovatel (hlavní role) musí trpět aby mohl psát, a tak vyhledává možné manželčiny milence, aby mohl trpět. Ironií osudu je, že mě si ty zdrcující zážitky hledají sami a ještě pak nic nenapíšu, mám pouze zlé sny a chce se mi brečet. Asi bych se už měla naučit, že mě občas někdo nechá stát na prázdném peróně.

Králíčkovy sebevraždy

... je kniha ... vlastně již dvě.
Na obálce stojí: Pokud jste králíček a pomýšlíte na sebevraždu, pak je tato kniha určena právě vám". Předpokládám, že z vás nikdo není králíček, a pokud se z vás někdo králíčkem cítí, možná je na čase vyhledat nějakou odbornou pomoc, než vám dojde, že váš pocit je skutečně dost velký důvod myslet na sebevraždu.



Vůbec by mě ani nenapadlo o této knize psát, kdyby mě k tomu nepoňouknul nečekaný nález papírové skládanky*. No, není to krásně morbidní?



* Potřebuje to trochu víc čas k načtení ... tedy tenhle počítač určitě.

Osobní strašidlo

Terezka odjíždí studovat do chladné Anglie, a tak aby se tam nebála, pojede s ní Brityžrav šedavý.

... mňau ...

... "a co já? Na mě jsi zapomněla, vrňou."

Kočičí svět

Máme lehátko na topení. Původně byla konstrukce tatínkem vyrobena pro dvě kočky ... asi pro jiný :)



Krmení musí být radost, jinak nás to nebaví ... tak ať to šustí.



Po jídle chvilka odpočinku ... no, chvilka.



... a pak trochu pomůže mámě, ať má radost.

Pár měsíců do Vánoc :)

... tak to je nejlepší čas, dokulit nějaké nápady na dárky :)



Vánoční punč
1/2 l červeného vína
1/4 l rumu
100 g kandysového cukru (může být i normální)
koření (skořice, badyán, )
citronová kúra

Nechat rozpustit (1 - 2 týdny), přecedit do lahve. Pro ty otrlejší, ředí se to horkou vodou 1:3 (raději upřesňuji punč : voda)

Háčkované prostírání





Brože - zlé sny a jiná pakáž
... taky jedno zvířátko :)