středa 19. května 2010

Jedna kniha - jeden film - jedno divadlo

hodnocení: skvělá - strašný - šlo to

Zlodějka knih - Zusak Markus
Je to jako si zajít se smrtí na čaj. Sednete si a posloucháte. Hodiny utíkájí, ale příběh je tak strhující, že čas ani nevnímáte.
Děj se odehrává v době 2. světové války v Německu. Hlavní hrdinkou je dvanáctiletá Liesel, která má stále v patách Smrt, což v té době nebylo asi nic tak neobvyklého. Smrt má v knize (i v životě) vždy poslední slovo, nedochází tak k žádným neočekávaným zvratům. Také je to tím, že již dlouho předem vám vypravěčka s kosou (představa, která jí hodně baví) občas něco prozradí ... v časových souvislostech není příliš důsledná, asi se bojí, aby to s vámi pak nešvihlo a ona neměla práci navíc.
Kniha na mě nepůsobila nijak smutně či depresivně, možná proto, že se smrt nezdála tak ... nevím jak to říct :(
Trochu se mi z toho ztratila ta zlodějka, ale alespoň budete mít důvod si to přečíst.


Vejdi do prázdna
Ten název se k dílku hodí, i když Gaspar Noé to myslel asi trochu jinak něž já. Celou dobu jsem totiž měla pocit, že film je o ničem. Celé 2 a 1/2 hodiny jsem hledala smysl celého toho barevného kolotoče.
Drogová závislost (pobavilo mě to znázornění, stačí si sundat brýle a nebo se dívat na spořič obrazovky) a dealerství jsou tam jen takovým odrazovým můstkem k reinkarnaci podle Tibetské knihy mrtvých, takže jakýsi život mezi smrtí a novým životem.
Důležitý je tam prvek lásky, který je tu však předveden jako patologické vztahy kořeněné sexem (toho je tam skutečně dost) a danému slibu, který s tou láskou souvisí.
Příběh je však dost očesaný, taková kostřička, skutečných herců nebylo třeba (stačilo mít jen odvahu ukázat všechno a ze všech stran), trochu sterilní (i přes velmi naturalistické scény potratu, atd.) a barevné (tak na zánět spojivek).
Celé to končí takovým trapným šmírováním soulžících párů v hotelu Love (prostě bordel) a nalezením té správné osoby k novému početí ... a hurá na svět!!!
Poznámka na závěr: Pokud chcete po hlavní představitelce, aby hrála go go tanečnici, tak jí to nejdřív naučte.
Mimochodem na Csfd to spóóóustu kladných ohlasů, takže jsem asi první komu se to nelíbí ... někdo musí být první :)

Lulu
... jméno hlavní představitelky, ale klidně jí říkejte třeba Evo.
Scéna v podobě bílé krychle se mi líbila, téma hry podle Franka Wedekinda se mi také líbilo, jen mi to přišlo strašně zkratkovité a tím i působící neosobně. Tereza Voříšková mě mile překvapila, to jsem nečekala. Je pravda, že jsem čekala něco víc strhujícího, ale ani v Komedii není vždycky posvícení. I přesto se mi to líbilo, slovo unešená však použít nemůžu.
Jestli jste na tom někdo byl, můžete mi osvětlit postavu v bílém? ... svědomí?

Žádné komentáře: