... kam oči a ty hnáty dám?

V posledních dnech sotva stojím na nohou a každý můj krok je pro mě velmi nebezpečný. Poté co jsem se natáhla v pondělí v noci na schodech z metra, se snažím chodit tak, abych neležela častěji ... to vyžaduje upřený pohled pod sebe.
Díky sklopenému zraku jsem zjistila, že lidské nohy jsou tak trochu odrazem toho, co máme v hlavě. Tři případy za všechny:

• Krosna, hůlky, karimatka, sportovní oblečení ... a k tomu froté růžové ponožky a kožené pantoflíčky.
• Obličej buldoka, dech opilce, špinavé montérky a bílé, vyleštěné mokasíny do špičky.
• "Nový prostor, Nový prostor ..." ... a boty Nike.

... když se tak dívám na své nohy, asi je na čase vyčistit si boty a udělat si pořádek v hlavě.

Muka pochybností

Nejvíc o sobě a svých skutcích pochybuji, když se na sebe začnu dívat očima osoby, na které mi záleží ...

"Do čeho to tu holku ženu"

.... jsem si dnes ráno říkala při žehlení (jedna z mnoha nenáviděných činností, při kterých mě napadají "filosofické" otázky).
Nic proti Pacholíčkovi, ale přeci je to jen muž a instituce manželství se ukazuje dost nestabilní (podle návrhu nového zákona to dokonce vypadá, že se otřásá v základech). Za poslední rok se kolem mě bortí jedno manželství za druhým jako domečky z karet. Při snaze vyžehlit rukáv (marná snaha) jsem přemítala proč je tomu tak.
Nakonec jsem došla k poznání, že všichni mají pocit, že se musí najít. Mám vůbec pocit, že všichni na světa mají potřebu "hledání sama sebe". No jo, a já blbka si myslela, že člověk nejlépe najde sám sebe v druhých, ale asi ne. Možná, že je lepší sedět někde o samotě s vykloubenýma noha a pocitem že se našel. Otázka je, jestli se pak o své najití bude mít s kým podělit.
Já osobně bych se raději s manželem podělila o žehlení, při němž člověk najde ve svých hlubinách také mnoho zajímavého.

Ráda bych čtenáře postižené v tomto výplodu choré mysli ráda upozornila, že bití mé maličkosti je nepřípustné.

Říci či neříci ...

... to je oč tu běží. "Matka od dětí" se mi svěřila, že má dilema. Neví, jestli má rozhlásit, že má blog. Když to neudělá, nikdo se o něm nedozví, když to udělá "nebude to trapné?". Ze zkušenosti vím, že založit si blog je výsledek nějaké potřeby někomu se svěřit (rozmezí je nekonečné), tak proč ne právě neviditelné síti. U mě potřeba čtenářstva prostě nebyla prvotním požadavkem, byla to spíš terapie. Jenže když se do lesa volá, tak se také z lesa ozývá, a když tomu tak není, začne to chybět ... a tak jsem to roztroubila. Kamenem úrazu je pak to, že vás ty lidi znají a to vám svazuje ruce. "Matka od dětí" tak musí například selektovat příspěvky, které by mohly vyvolat domácí násilí :) A jaké je tedy resumé? Prostě blog je věc veřejná, a tak musíte nést následky za svá slova ... proto důkladně važte každé slovo nebo si pořiďte tolerantní přátele jako mám já ... už jsem vám vyprávěla jak ..., raději ne, i tolerance má své meze :)

Deník z cesty Malopolskem

Nejdřív jsem si říkala, že sem dám tak akorát nápis: PŘEŽILY JSME, ale pak jsem se rozhodla podělit se o zážitky z cesty a nějaké ty postřehy.

Doplňující poznámka: Človíček, který mi to opravoval říkal, že za chyby ruku do ohně nedá, neboť text je to spletitý, souvětí dlouhá, sloh "osobitý" a celé je to tak nějak jemně eroticky podkreslené ... já říkám, že korektor je zaujatý a jediné co mělo na naší cestě nádech erotiky, byly moje nohy, kdy i já s nimi nemohla zůstat v jedné místnosti, abych nepadla na znak.

21.6.2008 sobota
Den odjezdu měl příchuť děsu, který ve mě vyvolávala tíha mé krosny ... hrůzu však tlumila hodina vstávání. V 6h jsme se nalodily do autobusu plného Poláků a z polospánku mě probral řidič, který mě nečekaně objal a po celou cestu jsem pak byla terčem jeho zájmu. Doufala jsem, že snad jen mizivé procento polských mužů má mizerný vkus a nebudu objímána častěji.
V 8:06 jsme překročili hranice. Do Krakówa jsme se dokodrcali kolem čtvrté.
Recepce hostelu byla ve třetím patře a jak se mělo ukázat v budoucnu, patří to k místnímu koloritu. Než mi bylo možno spočinouti v lože své musela jsem dojít k nepříjemnému zjištění. Iva odmítala komunikovat a hodlala se věnovat mé oblíbené roli: Mlčící smajlík. Za použití několika jazyků a končetin jsem získala postele a slečna mi dluží Euro.
Toho večera jsme ještě celé cacné vyrazily na zběžnou prohlídku města.



22.6.2008 neděle
Dopoledne jsme věnovaly prohlídce centra, přesněji řečeno prohlídce kostelů. Centrum je nevelké a jeho středem je Rynek Głovny, kde jedinou světskou pamětihodností je Sukiennice a Ratusz, jinak je to skutečně samá církevní stavba ... kostelů jsme napočítaly 18. Centrum nelze upřít krásu staletí, tak odlišnou (alespoň z venčí) od barokní Prahy. Kostely jsou převážně čistých tvarů z neomítnutých cihel.
Kolem poledne jsem se daly do pátrání po spojení do Ojcówského parku. Místní doprava je skutečně fascinující a výsledky hledání tudíž ubohé.
Odpoledne jsme navštívily Wawel, sídlo králů. I zde je Bazylika Archikatedralna, která je těmi králi přímo napěchovaná. Vstupenku do tohoto mauzolea nám prodávala rozložitá a rezolutní jeptiška. Naopak do samotného svatostánku nás vpouštěl nejistě vyhlížející mladík, který roztřeseným hlasem žádal Ivu aby zahalila svá obnažená ramena a přitom si v hloubi duše přál, aby na nich mohl ještě chvíli okem spočinout.
Plánek nás vedl od sarkofágu k sarkofágu a občas jsme na něj dostaly štempla, to jako abychom neočumovaly některého z mrtvých dvakrát.

Postřehy: Doprava je skutečně dokonale propracovaný zmatek. Autobusová doprava je něco, co zůstalo jako památník doby ledové a tudíž se nevyvíjí kupředu, ale zamrzá. Toho se chopili jiní a bylo jich mnoho. Všude jezdí minibusy a jejich zastavení je otázkou postřehu a prudkých pohybů. Odkud, kam a kdy jedou vědí možná tak oni, ale nikdo jiný. Jízdní řády jsou na úrovni záznamů o sklizni u primitivních národů. Vlaky mě naopak překvapily, možná proto, že jsme nejely nikdy přes noc. Byly čisté a celkem přesné.

23.6.2008 pondělí
Vstaly jsme záhy, neboť jsme "do setmění" hodlaly dorazit do Ojcówského parku, který leží přibližně 30km severně od Krakówa. Štěstí nám přálo, a to hodně, jelikož jsme odchytly minibus do Skały, odkud je to do parku asi 2km pěšky.
Ojcówský park nás přivítal nepříjemným dusnem a skálou falického tvaru :) Do Ojcówa, ležícího přibližně uprostřed parku se jde udolím mezi skalami a na cestě je dřevěná kaple na vodě. V Ojcówě jsme podlehly místní stravě a daly si Bigos, což je kupa zelí s kousky hub a neidentifikovatelnými kousky masa a klobásy. Syté jsme "vyhopkaly" po schodech k zámku, tedy spíš ruině hradu.
Přespat jme hodlaly v kempu, ale vzdaly jsme to, jelikož to nebyl ani tak kemp, jako památník socialistické turistiky.
Spaly jsme nakonec v kopci v lese, ve špatně, za deště postaveném stanu. Bylo to jak na klouzačce.



Postřehy: Pokud kupujete stan, důkladně si to rozmyslete, zeptejte se odborníků, poraďte se s kartářkou a udělejte prostě vše tak, jako byste hodlaly vrazit veškeré své úspory do akcií. Pokud cena, váha, kvalita materiálu a velikost odpovídá, je na čase koupit stan. Pokud velikost odpovídá rakvi, váha je nízká a cena také, zjistěte jsou-li zde i tyčky a nemusíte kvůli tomu kupovat teleskopické hole, čímž stoupne váha i cena stanu, nikoliv však prostor v něm. Jediné, co pak v takovém případě můžete dělat za deště, je sepnout ruce na prsou a zpívat žalmy.

24.6.2008 úterý
Pokud strávíte noc co by skrčenec v dolní části stanu, nelze očekávat, že tělo bude vzrušením bez sebe v očekávání další cesty. S křivicí a otlačeninami jsme tedy vyrazily dále po žluté do Pieskowe Skały. Mraky se nám honily nad hlavou a hrozily deštěm. "Sláva nazdar výletu, nezmokly jsme a jsme tu ...," jsme si mohly nakonec radostně zazpívat, když nás po sestupu do údolí přivítal Herkulův kyj (skála) a za ním vyčuhující zámek. Zámek je to skutečně impozantní. Tentokrát jsme spaly v kempu a mě se podařilo omýt celé tělo v umyvadle s tekoucí, studenou vodou s krásným výhledem na majitele přehazujícího písek ... výhled jsme měli evidentně oba.



Postřehy: Zoufalství zpravidla vytáhne napovrch i takové pitominy jako jsou hry pro zahnáni nudy. Piškvorky a Lodě se dají hrát pouze do tmy. Pak ležíte v rakvi a hrajete hru Kdo jsem. Hádání osobností je pěkná hra, pokud o osobě, kterou představujete něco víte ... přiznávám se, když jsem byla Hus, sekla jsem se asi o tři století. Strašně se hanbím, ale historické mezníky si pamatuji jen dva: 1212 - Zlatá bula Sicilská a 1974 - rok mého narození. Z nedostatku znalostí na obou stranách jsme hru rozšířily o pohádkové postavy a věci.

25.6.2008 středa
S větší sebejistotou v lovu dopravních prostředků jsme odchytly minibus do Olkusze. Naše dvě krosny se pletly místním ve vystupování i nastupování, ale nikdo nereptal. Zato Iva průběžně měnila barvu podle odéru toho kterého nastupujícího.
Město není nic moc, a tak jsme vcelku brzy vyšly směr Rabsztyn. Řidič minibusu nám však sdělil svůj názor na ono místo, a tak jsem se rozhodly jet jinam. Nakonec jsem odcestovaly do Czestochowe, kde jsme za přicházejícího večera hledaly hostel. K mému velkému pobavení šlo o internát, kde v prázdných pokojích ubytovávaly poutníky. Vychovateli jsme se skutečně moc zalíbily. Objímaje mě kolem ramen mi sděloval, že půjdeme do privátní koupelny. Mlčela jsem, usmívala jsem se a tiskla si kosmetickou kabelku ke hrudi. Když nám dával klíč a zavíral dveře, laškovně dodal, že zítra ve třech. Večer jme vyrazily na obří pohár. V té luxusní cukrárně jsme byly nepřehlédnutelné, ale všichni se na nás usmívaly ... a ty toalety, ty se na nás po těch veřejných a přírodních úplně smály :)



26.6.2008 čtvrtek
Protože město bylo již od prvního pohledu hnusné, jely jsme se podívat na Olsztyn, což je skutečně rozsáhlé torzo hradu. Přestože jsou zachovány pouze dvě věže, působí díky umístění skutečně majestátně. Bílé skály vystupují z okolní, mírně zvlněné krajiny a je to neskutečně krásné. Cibulačka nám na po obrpoháru bodla a kouzlo dne nám kalilo pouze čekání na autobus. Společná sprcha se nakonec nekonala, a tak jsem si vyšly na pivo ... jedno jsme přinesly i panu vychovateli, ale ten sebral veškerý zbytek zdravého rozumu a ukryl se před námi.



27.6.2008 pátek
Nebylo by správné, když už jsme byly v té Czestochove, nevyjít na Jasnou Góru, zvláště, když byla od ubytovny co by kamenem dohodil ... správné by to asi vážně nebylo, ale o nic bychom nepřišly. Nevkusná splácanina vzniklá za několik staletí možná osloví poutníky, nikoliv mě s Ivou. Uznávám, že kdybych byla věřící, tak nebudu tak znechucena, ale mé vnímání Boha je prostě jiné.
Pro změnu jsme jely vláčkem a místo okukování zřícenin se hodlaly válet u vody. Když jsme vystupovaly v té borovicemi zalesněné oblasti u Porajskieho jeziora, jediné co mě napadlo bylo: "Do prdele, co tu budeme dělat?" U stánku s rychlým občerstvením jsme se zeptaly na kemp. Pán mi se širokým radostným úsměvem povídal, že se máme zeptat u "nebeského samochodu". Během mého hovoru Ivu mlsně okukovaly dva místní ranaři a já dost znervózněla u představy, že budu muset bránit její čest.
Zeptaly jsem se tedy na kemp u "modrého auta" a pán nám ukázal místo, kde si máme postavit stan pod borovicemi ... přímo za oním občerstvením, super :(
Iva byla obdivována a okukována celé odpoledne a já jsem si přišla jako cvičená opice, kterou vzala kráska na procházku.
Koupat se nedalo, voda nebyla ani tak studená, jako byl studený ten vítr.
Celou noc jsem byla v pozici: Kdo se jí dotkne, toho zabiju.



Postřehy: "Nikam s krasavicí" by se dal nazvat další postřeh. Je to totiž nebezpečné a sebevědomí vám to opravdu nezvedne. Jenže kde vzít na výpravy někoho, po čem se také ohlíží muži, ale s odporem? Měl by to být muž, to je jasné, ale kde vzít sakra toho muže, který by se naopak po mě nedíval s odporem :))) Prostě mi ta role hlídacího psa holt zůstane na věky ... haf.

28.6.2008 sobota
S radostí v srdci jsem opouštěla nejen kemp, ale i místní obyvatele. Vláčkem jsme popojely do Zawiercie, odkud jsme vyrazily pěšky do Ogrodzieniece. Skoro celou cestu se jde po rovině lesem. Počasí bylo spavé a vůně borovic a lesních jahod v člověku vyvolávala chuť ulehnou do trávy se stéblem v puse a snít. Nebylo nám dopřáno a ruch v Pozamce nás vrátil do reality. V hospodě jsme si daly pirohy, obešly hrad a obdivovaly lezecké umění urostlých mladíků. Nakonec jsme zamířily do kempu. Louka za domem ve spárech strašné chamtivé čarodějnice se stala pro tu noc naším domovem.



29.6.2008 neděle
Se zatajeným dechem, zda pojede či nepojede, jsme ráno čekaly na autobus ... jel. Ze Zawiercie nám skoro hned jel vlak do Katowice, kde jsme naopak dlouho čekaly na přípoj do Oswiecimi.
"Již nikdy více", chce se mi zvolat. Do muzea jsme nešly, prohlédly jsme si jen tábor a ještě teď se mi ježí chlupy při té vzpomínce. Dokonalá past beznaděje.
Nakonec jsem z hysterčila a chtěla daleko pryč. Odmítala jsem spát kdekoli v okolí, takže jsme popojely do Babice. Babice jsou malebná vesnice s hradem Lipowiec, z kterého kouká jen věž a nedá se u něj spát, skanzenem u kterého se také nedá spát, poli, ve kterých se také nedá spát ... takže jsme nakonec stavěly stan kryté stromky a tmou kdesi naokraji za rozestavěným domkem.



30.6.2008 pondělí
Ráno jsme zjistily, že spíme v jednom velkém mraveništi. Mravenci nemravenci, prohlídly jsme si liduprázdný skanzen, ocenily výhody moderní doby a mazaly na bus.
Odjely jsme do dalšího kempu nedaleko Krakówa. O kempu nikdo nic nevěděl a tak sprostě okradené o 7zl jsme se alespoň vykoupaly. Iva vytočená a obelstěná slečnou od vstupu na koupaliště prohlásila, že se jim tam za to vyčůrá. Těžko říct zda tak vykonala, ale plocha rybníka byla veliká, koupajících hodně a toalety za 1zl, takže jestli jo, nebyla asi jediná.
Trochu celou situaci s místem ke spaní z komplikovala náhlá erupce Ivčiných střev a tak jsme dojely raději do Krakówa.
Jak jsem už zmínila, recepce hostelů se nachází pokud možná co nejvýše. Prošly jsme jich několik a nakonec se uhnízdily v Golden hostelu u nádraží, kde naopak mají recepci v přízemí a pohledné mladé muže za pultíkem.



Postřehy: Hádejte co je nejčastějším tématem pro dvě osamělé ženské daleko od domova ... no jasně, sex*, tedy abych byla přesná seks (jsme přeci v Polsku). Je zajímavé, jak deset let rozdílu a zkušeností je smyto, když prostě není. K zajímavému zjisťění jsem došla, když jsem si uvědomila, že čím delší půst, tím častěji a u prapodivnějších věcí používám frázi: To je lepší než sex.
* Pokud vás napadla láska, tak byste se měli zamyslet nad životními prioritami.

1.7.2008 úterý
Jelikož jsme při předchozí návštěvě Krakówa nebyly v židovské části města, tak bylo načase ji navštívit. Židovskému městu chybý lecos z magična jeho pražského souseda. Možná je to tím, že oblast Kazimierz nikdy nebyla čistě židovská. U Wisły na západě je dokonce několik katolických kostelů a klášterů. Ani architektura synagog nemá ten půvab a tak nějak zapadá do šedi ostatních budov.



2.7.2008 středa
Výlet do Wieliczky do Kopalnia soli také v původním plánu nebyl, ale nepodívat se tam by bylo škoda. Vstupné bylo skutečně ohromující ... 47zl s polským výkladem je skutečně na přepočet velká pálka. Na druhou stranu je to tam skvěle uděláno, prohlídka trvá 2h a kaple je nádherná. Cestou dolu jsem se modlila, abych to nemusela šlapat nahoru ... 800 schodů je strašná představa a to jsou jen ty, které vás dovedou na začátek trasy. Na konci cesty jsem se naopak modlila, abych už nemusela absolvovat tu hrůzů, kdy namačkaní v otřásající se kleci jedete nahoru.



Postřehy: Má kamarádka Martina je pěkně sťavnatý kousek s nezměrnou znalostí druhého pohlaví a vždy říkala, že Australani jsou prostě nej. Nejsem právě velký znalec, tak mi zbývalo vždy jen věřit úsudku zkušenější. Teď však mohu říct, že měla pravdu. Na hostelový pokoj se totiž přistěhovala dvojice z Austrálie, ach. Nerada to přiznávám, ale slečna byla skutečná sympaťanda a on měl velkou nohu. Ne, tak to není, takové to blbé srovnávání rozměrů s tím nemá co do činění. Velké boty před postelí, klobouk a někdo ve sprše bylo totiž jediné ze začátku k vidění. Podle bot jsem čekala obra Koloděje. Místo toho ze sprchy vylezl ošlehaný, dobře rostlý s třídenní vousem a pohledem světáka on. Ivě se moc líbil a i mé oko rádo spočinulo na jeho těle, ale ten brejlounek s plachým pohledem se mi prostě líbil víc. Mimochodem, chlapci od klokanů klidně spí nazí nejen v buši, ale i v hostelu ... bohužel jsem prcek a přes žbrdlení na horní palandu nevidím.

3.7.2008 čtvtek
Bylo to pitomé, ale nedalo se nic dělat. Rezervaci na noc z 3/4.7. jsme měly ve starém známém Orange hostelu, takže jsme se stěhovaly. Opustily jsme krásného Australana a přestěhovaly se. Nebylo to však tak jednoduché, neboť má rezervace se nějak tentokrát nezadařila. Nakonec jsme to měly ještě levnější, jelikož jsme spaly v osmipostelovém místo šestipostelovém pokoji a slečna uznala i rezervační poplatek ... kdo by se také se mnou vícejazyčnou hádal.
V podvečer dorazila skupinka Čechů a Slováku, takže v hostelu měli o zábavu postaráno ... prostě umíme žít ... tedy někteří.



4.7.2008 pátek
Po noci, kdy jsem nazahmouřila skoro oka, jsem se těšila do autobusu, neboť jsem doufala, že se vyspím. Venku lilo jako z konve a tak cestou na nádraží došlo i na pláštěnku.
Jediné co jsme věděly o odjezdu autobusu bylo, že jede z horní podesty, což zahrnovalo asi 16 možných stanovišť plus veškerá volná místa kolem. V 11:45 měl autobus odjíždět a ještě ve 12h po něm nebylo ani vidu ani slechu. V informacích společnosti Euroline mi slečna napsala na lísteček možná stanoviště (G8 - G12) a možné dopravní společnosti (3) ... úrověň místní dopravy je skutečně na vysoké úrovni. Druhý dotaz ve stejné kanceláři přinesl nové poznatky, stanoviště G12 až nevím kam a že se máme dívat po autobusu do Španělska. Autobus přijel, ale jel přes Slovensko a Rakousko, přesto nás řidič se zařivým úsměvem zval dovnitř. Usedly jsme a jely. Jely jsme asi tak 10min., když autobus zahnul ke správní budově Intercar. Řidič ani nemukl, zastavil a čekal. I počal v hlavě mé hlodat červíček nejistoty. Vyběhla jsem tudíž ven a šla se zeptat řidiče druhého čekajícího autobusu zdali nejede do Prahy ... jel, ale tak nějak nám to nebylo sděleno, že máme přesednout. Čekání na zpožděný autobus a nečekané přesedaní na mě působilo jako adrenalinový sport, takže jsem se s vysněným spánkem mohla rozloučit. Řidič se rozhodl nedat mé unavené duši sebemenší šanci a pustil film, vlastně čtyři. Shlédla jsem Bestii s Seagalem, Bod zlomu (ještě že je ten Kenu tak pohledný) a dva díly Dannyho parťáků. Světla Prahy jsem uvítala div né se slzou v oku. Ne že by to bylo láskou k matičce naší stověžaté, ale rodostí z toho, že již nebudu muset shlédnou třetí díl parťáků a možná i zanětem spojivek, který mě zaručeně musel po předchozí podívané postihnout.

Postřehy: Polský dabing je skutečně nepřekonatelný. Všechny osoby totiž mluví jedna osoba, pohlaví nepohlaví, věk nevěk. Jakékoliv emoce na plátně jsou převálcovány monotonním hlasem onoho čtenáře. Titulky by byly jistě mnohem lepší, neboť když se jeden člověk snaží (ještě k tomu v polštině) říci veškerý text hovořících Dannyho parťáků (a že jich je), pokud možno ještě v kulise hučícího kasína, tak nevíte skutečně která bije.

I Bůh někdy dělá chyby *

Dokážu si představit, jak je pátek večer, on má po šichtě a je tam už tři hodiny přesčas. To se to potom nějaká ta chybička vloudí... František Novák pak dostane tělo Elišky Vodičkové a naopak. Jenže Bůh by neměl dělat chyby, protože tím způsobí těm dvěma peklo na zemi.
Já jsem také určitě omyl, tohle totiž nejsem já. Já takhle skutečně nevypadám, má duše je chudák zoufalá, protože neví kam se to dostala a odmítá se s tím cizím obalem smířit. Rozdíl mezi představou mé duše a mým skutečným tělem, je rozdíl asi jako mezi kuřecími a krůtími prsíčky ... to znamená nejméně o dvě porce víc.

Upozornění pro zastánce boží dokonalosti: Nevrhejte prosím po mě předměty, neboť já jsem jen člověk a můžu se ve svých úvahách mýlit :))

* Na někoho to musím hodit.

Dumky žalky a co já?

Tak jsem již přetrpěla Valentýna, teď mě čeká Mezinárodní den žen a neuběhnou ani dva měsíce a bude Den matek ... pravda, tady nemám nárok, ale alespoň za ženu mě snad lze považovat ... tedy myslím, ale jistotu nemám, a to hned z několika důvodů:
S tím mateřským citem to u mě není právě nejžhavější. Nedávno jsem tlačila do kopce v Grébovce kočárek. Náhle se proti nám vyřítil prcek na tříkolce. Počala jsem kličkovat, aby nenastala kolize, a když se prcek asi dva metry před kočárem vymajznul, oddychla jsem si ... na rozdíl od mé kamarádky-matky, která počala díte zachraňovat.
Pokud jde o můj vzhled, s bujnými (spíš přebujelými) ženskými tvary nemám problém, ale jako ozdoba muže bych fungovat opravdu nemohla ... vzhledem ke své výšce, tak nanejvýš jako ozdoba zahradní. O potřebě vylepšit můj zevnějšek se mě neustále snaží někdo přesvědčit ... nejméně tři ženy, které s katalogem firmy Oriflame se na mě jako na jedinou vrhají vždy, když jdu na metro ve Strašnicích.
Funkce milenky mi bohužel také nepřísluší. Se mnou každá žena nechá svého muže uvězněného na horské chatě za sněhové bouře bez obav, že by snad jen na nevěru pomyslel, ale to by ze mě právě dělalo ideální milenku pánové ... jenže to ještě žádného chlapa nenapadlo :(
Domácí puťka jsem, ale spíš taková cuchtózní ... žehlím - špatně, uklízím - sporadicky, vařím - podle zásady "Vše, co trvá déle uvařit než sníst, nemá cenu dělat" ... a já jím rychle.
A tak se mi chce zvolat: "... ale já taky chci mít nějaký svůj den!!" ... co kdybych slavila Mezinárodní den památek a historických sídel 18.4. nebo Světový den duševního vlastnictví 26.4.?

Bio a zasejc jenom bio

Tak nevím kde se všechno to bio náhle vzalo ... že by zemědělci byli tak pružní a místo pesticidů počali hnojit chlévskou mrvou?
Nevím, nedokážu si představit jak taková Olma přebírá od zemědělce mléko a on praví:
"Tak tuhle putelku jsem nadojil ručně u naší stračeny přímo na louce."
Nač hned být však takový pesimista, vždyť každý si pod bio představuju něco jiné ...
Včera mi odpadla angličtina, a tak jsem si říkala, že si před kurzem Batiky dojdu na kafíčko ... na bio kafíčko do bio kavárny. Hned za rohem otevřeli totiž nové bio cafe. Neodradily mě ani ceny, které jsou skutečně bio.
Vypadá to tam asi takto:
Moderní nekuřácký prostor v pastelových barvách dýchá novotou a podmanivá hudba obalamucuje vaši duši. Nechybí ani dětský koutek a na plazmové obrazovce se promítají obrázky ze života zvířátek ... měla jsem čest se sokolem žijícím v nějakém velkém městě. Toaletu jsem nevyzkoušela ... to mě vážně mrzí, tam totiž určitě nemají bakterie šanci.
U pultíku si vyberete a oni vám vybrané dají na činaný umělohmotný tác s ubrouskem a takovým tím reklamním papírem, chránícím tác před pokecáním. Na to vám postaví kafíčko v papírovém kelímku s umělohmotným víčkem a umělohmotnou lžičkou* - to nevadí, že s tím nikde nebudete pochodovat - a k tomu vám přihodí vybrané jídlo, vždy dokonale a sterilně zabalené v umělé hmotě. To celé si pak odnesete ke stolečku, zbaštíte a vypijete, aby jste poté před obřími kontejnery přemýšleli, jestli onen po voskovaný kelímek máte hodit do "papíru" nebo do "ostatní" ... a když do "papíru", tak jestli strhnout tu umělohmotnou etiketu s logem kavárny. Do papíru pak ještě vyhodíte ten nedotčený reklamní papír a do "plastů" to nepoužité víčko a lžičku. Vše pěkně ekologicky ... to se holt musí.
Tak nevím, ale kvůli jednomu kafi jsem vytvořila slušnou hromádku odpadu. Prostě nejsem "in" a vidno, tak ani "bio" ... miluju prostě takové ty věci jako odřený malovaný hrníček v divadelním baru.
Asi je problém ve mě, přišla jsem si tam jako v kavárně roku 2542, občas jsem se dokonce nenápadně rozhlédla, co kdyby vedle mě seděl nějaký marťan.

* nerozpustila se

Každý z nás

... je tak trochu Dr. Jekyll a Mr. Hyde ... tedy nemyslím to doslovně, ale obrazně. Prostě jsou okamžiky, kdy se človíčkové chovají jinak v momentě, když je někdo na doslech a na dohled, od stejných chvil, kdy jsou sami.
Včera jsem například vyděsila lidského pana domácí, když jsem se zjevila v kuchyni s kočičím panem domácím v náručí. Vytřeštil oči a nejistě se zeptal: "Ty jsi tady celou dobu?" Odpověděla jsem, že "ano" a dodala ... neboť na něm bylo vidět, že přemítá, co v poslední půl hodině tropil ..., že jsme s Čičinkem háčkovali. Přiznávám se, že nevím co dělal, ale v žádném případě nic, co dělávám o samotě já ... to bych slyšela. Já si totiž zpívám, tančím, hraju si na Popelku, a tak nějak jsem někdo, kdo nemůžu být v životě. Ve snaze být dokonalou barovou zpěvačkou pěju ve svém brumendu Blue Velvet, rvu si srdce z těla a házím vlasy při napodobování Janis Joplin nebo plynule přecházím ze škubání boky při představě Travolty v Horečce sobotní noci do něžně labutě ... a přitom všem dokážu uvařit bramboračku a vyprat spoďárky tak nějak s větším potěšení.
Když jsem to říkala večer paní domácí tak se pousmála (dost škodolibě) a prohlásila: "Třeba tu běhal nahý". Tak to vážně nevím, ale je pravda, že občas také pobíhám jen tak.

Celý svět je složen z maličkostí

... tedy alespoň ten můj.
Kolik drobností vám dokáže z-ne-příjemnit život.
Já třeba osobně nečtu noviny, protože na to nemám dost otrlosti. Ale když třikrát v týdnu úplně hotová stojím v noci v metru a čekám, tak trochu těch "dobrých" zpráv pro zkrácení dlouhé chvíle přivítám. Jenže oni už nepromítají a stát tam a čumět na černou plochu s ubíhajícím časem, je tak vhodné akorát pro sebevraha.
Nebo můj diář. Ten co používám už roky jsem nesehnala a ten co jsem si z nouze koupila mě přivádí k šílenství. Když si představím, že s ním budu žít rok!! ... tedy, tamhle jde po ulici krásnej kluk ... omlouvám se za emoční vsuvku, ale je to vlastně také taková maličkost :)

Hranatý svět

Městská doprava je svět směstnaným do kvádru. Najdete tu všechno pěkně koncentrované.
Například boj o vlastní prostor si klidně dovolím srovnat s bojem o přežití. Dá se to nazvat "Urvi si nejlepší kousek"*. Kousek však nemusí být vždy stejný. Záleží na velikosti smečky a vašem postavení v ní ... rozdíl mezi Bílým Tesákem a Maxipsem Fíkem je myslím každému jasný.
Pokud nastupujete na Florenci do metra ve špičce, vezmete za vděk i flaksou ... stát na jedné noze není prima, ale pořád lepší než jít pěšky.
Pokud nastupujete do autobusu na Želivského v jedenáct večer, chcete nejlepší kousek svíčkové ... to je jedno, že vás do prázdného autobusu nastupuje pět, ale pokud budete první, tak si můžete přeci vybrat podle svého gusta.
Nebo co třeba takové vášně. Vášně jsou takovým hnacím motorem lidstva ... tak mě tak napadá, že snad ani nechci vědět, na co jedu já :(
Dnes ráno například někde na Žikově nastoupila zasloužilá knihovnice z Národní knihovny, paní H. Vedla nevinný rozhovor s jinou paní, která však náhle položila velmi výbušnou otázku: "Co bude s chobotnicí."
Než se paní H. nadechla, odpověděl vedle sedící pán: "Je to hnusné, já to tam nechci."
O paní H. je známo, že je velice radikální (tedy s odhalenými ňadry a samopalem na barikádě jsem ji neviděla, ale hádat bych se s ní nechtěla). Pán byl však stejného ražení (na té barikádě by jim to vedle sebe slušelo) a ještě skutečný odborník v oblasti architektury a tak vůbec. Jeho riflový obleček "plavá čínovina" a štrasová klipsna na uchu, o tom vypovídalo své. Paní H. je nadruhou stranu taky velmi pravá knihovnice a bojovnice (v knihovnictví vám stejně nic jiného nezbývá). Už jsem se dlouho tak skvěle v MHD nebavila.* *

*Omlouvám se všem milovníkům masíčka, za neodborný výběr těch správných kousků.
** Díky bohu jsem něco Švýcarsko. Plná čokolády s kopcovitým terénem a hlavně v otázce nové budovy Nkp neutrální.

Robotizace ....

... už zase o kousek postoupila.
Cha, co je proti mě elektronický katalog? ... jen obyčejný soubor bibliografických záznamů uložený kdesi v mašině, což si nedokážu moc představit. To já jdu, šilhavým okem zahlédnu knihu a se zvoláním: "Ha, ta má určitě piktogram*," vyškubnu knihu z regálu abych zjistila, že tomu tak skutečně je.
Na druhou stranu katalog bývá zpravidla ke všem stejně milý i nemilý. Nemívá pocit, že na čtenářovo konstatování: "Vrátit", se dá odpovědět jinak než vrácením. Takže do dokonalého robota mi zbývá jen potlačit emoce.
Nebo že bych byla tak dokonala jako Marvin a tudíž z toho naprosto depresivní?

* To znamená, že je špatně zařazený.

Maskování

V poslední době hodně papám ... tedy ještě víc než obvykle. A když jeden hodně papá, tak co? ... to co vás napadlo taky, ale hlavně ukládá na horší časy. Když jsem včera lezla do vany a zahlédla se v našem obřím zrcadle, tak jsem měla jasno. Čas plesů se blíží, půjdu o šibřinkách za pomeranč. To však přináší jistá úskalí. Jak změnit svoji zelenou barvu nezralého pomeranče na oranžovou? Možná bych mohla jíst jen mrkev. Jenže to bych zase mohla zhubnout a oschlý pomeranč dělat nechci :(
A tak nevím, jsem z toho úplně nešťastná. Možná půjdu spíš za Magrátu (jasně že jsem se spletla ... Anežka) Nulíčkovou. Vysoký klobouk nebude tak těžké sehnat ... jen jestli mi lidi budou prokazovat tu patřičnou úctu.

Chemie v praxi

Je zvláštní jak různě lidi chápou podporu ve vypjatých situacích. Dalo by se říct, že se dělí do tří skupin a to: skupenství pevného, plynného a tekutého.
Ti co vám před zkouškou říkají věty jako:
"Hele to udáš, neudělala to je Cecílie a to proto, že na to kašlala. Jo, taky to neudělala Klementina, ale Žeryk to udělal, i když o uši." ... tak to jsou ti skupenství tekutého, neboť vaše naděje na úspěch se roztečou jak led na slunci.
Pak jsou ti pevní, ti podávají podporu slovy:
"Neznám nikoho kdo by to neudělal. Učíš se celé dny a nejsi žádný blbec. Však on Hanuš Hemola není tak hrozný, aby tě nepustil dál." ... to jsou ti, co vaše naděje na úspěch zpevní.
Poslední skupina je jasná. Těm jste ukradení a takže na vás prdí ... :))

Tím vším jsem chtěla říct, že mám zkoušku za dvě, ale zasloužila jsem si jedna :))))))

Adoptuj si svojí šičku

Nekupuju noviny a nečtu je, neboť žádné zprávy, dobré zprávy. Výjimkou je čtení přes ruku v dopravních prostředcích.
Dnes jsem se dočetla o dětech v Indii, které zaměstnávají známé oděvní firmy. Nejsem vyhledávačem značkového oblečení, takže bych pouze mohla moralisticky pokývat hlavou, ale nějak mě to po ránu nebere.
Došlo mi však, jak může být život paradoxní. Jedna kolegyně v práci má ráda děti, ale i oblečení. Je spojkou našeho oddělení a UNICEFu, dělá besedy pro děti a ze všeho nejvíc by chtěla dítě. Na druhou stranu je strašná hadrářka. Tolik oblečení co má ona by obléklo celý chudý svět a ještě by zbylo na Marťany, kdyby jim u nás byla zima. Když si začne s holkama povídat na téma oblečení od blabla, tak já jen zírám nad svojí nevzdělaností.
V čem tedy spočívá genialita celé situace? Firmy si uvědomily, že ženy mají rádi děti a oblečení. Tak vlastně taková žena kupující si jejich oblečení, svým způsobem adoptuje na dálku dítě, které onu věc ušilo ... co na tom, že větší část peněz dostane zprostředkovatel. Všichni jsou přeci spokojení, ona žena má co na sebe, ono dítě má pár frfníku do rodinného rozpočtu a daná firma má svoji prestiž, obchodní domy a šéfové dovolenou na Haity.

Mám podezření, že...

... mě člověčí paní domácí bere k sobě do hnízda kvůli tomu, aby ukázala svému muži jak lze dopadnout ... tak snadno a vychytrale lze totiž dosáhnou celoživotního obdivu.
Podezření jsem pojala poté, co jsem se zahlédla v zrcadle ve výtahu. Je to takové to zrcadlo, kde díky osvětlení vidíte vše o co nestojíte. Další zrcadlo máme v předsíni a ještě jedno v práci ... nechápu to. U nás doma nikdy Žádné nebylo. Jediné, kulaté, je zastrčeno za skříní a i to v koupelně nad umyvadlem bývalo do nedávna dáno tak vysoko, že jsem si viděla tak nanejvýš čelo (od té doby co ho tatínek posunul níže, mívám závratě).
Zrcadlo se vůbec moc přeceňuje. Tak například zrcadlové písmo je pro nás leváky mnohem méně náročné na rozluštění než třeba návod k digitálu. Nebo třeba Alenka v říši za zrcadlem ... mě je úplně jedno jestli je vidlička na té či oné straně a vůbec nechci běžet, když chci stát ... a co teprve úlomek zrcadla v oku Káje ve Sněhové královně ... to je pouze důkaz znečištění ovzduší.
A my pokrytci si musíme připustit, že takové "nastavené zrcadlo" není nic pro nás.
ZRCADLA BY SE MĚLA ZRUŠIT

Stíny na duši

Moje neteř ráda pozoruje mraky ..., a také se poprvé zamilovala.

... a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín, muž má touhu rozsévače a žena má úrodný klín...

Tuhle báseň od Šrámka známe skoro všichni ... moje neteř ne, je na ní ještě moc mladá, ale blíží se čas, kdy jí pozná ... v praxi.
Se vztahy je to totiž jako s mraky. Z mraku je náhle jen šmouha na obloze a nic s tím nenaděláte.
Ze vztahu zůstávají šmouhy na duši, které bolí. Do skla na Ládví někdo vyškrábal: Zůstaň se mou prosím. Zkus to.
Moje kamarádka do své duše takhle vyškrábala svojí prosbu již před pár týdny ... vyslyšena nebyla. Jediné co teď pro ni můžu udělat, je být tu.
Nejsmutnější na tom je, že kvůli jednomu klukovi skončilo přátelství dvou skvělých holek ..., ale kdo ví. Jedna z nich se cítí podvedená a ponížená. Druhá pak nejistá, sobecká a zmatená.

Včera jsem s ním měla schůzku ... přišel, ale nebyl sám ... přivedl si posilu, tu druhou.
Upřímně, je mi jich líto ... holek, jeho ne. On, on se cítí být šťastný ... a to mě bolí nejvíc.

Ráda bych neteř v budoucnu ušetřila takového trápení, ale nejdete to. Svůj kříž si každý musí nést sám, ale občas se najde nějaký ten Šimon z Kyrény.

Zameťme si na vlastním Prahu

Svět mě stále ještě udivuje, přestože jsou mi již dětské bačkůrky malé ... rozdíl je pouze v tom, že nekřičím nadšené "ach", ale hýřím sarkasmem.
Dnes jsem po ránu na Strosmayeráku zahlédla elegantně oblečenou paní. Kabelku přes rameno a smeták v ruce. No co, jeden by si myslel, že si koupila koště, ale ona s ním tu a tam odmetla před svýma nohama nějaký ten špaček, papírek, a další pozoruhodnosti co lidská hovádka na zem upustila. Jistě, mělo to pravděpodobně prosté vysvětlení ... nejspíš byla zaměstnancem banky před kterou stála a dělala ranní očistu chodníku. Na druhou stranu je krásné si myslet, že nepotřebovala v životě nikoho kdo by jí umetal cestičku, protože byla natolik silná že to zvládla sama. Já bohužel mezi takové nepatřím. Celý život se snažím vyhýbat čemukoliv, takže v běhu přes překážky připomínám více než dostihového koně Mrakoplaše ... možná bych ho i předběhla.

Když přemýšlím ... nemyslím

Ráno jsem se málem střetla s autobusem.
Byla jsem "zamyšlená", neboť jsem potkala kamaráda a "tvářil se jakože mě rád vidí". Mé myšlenky se právě prodíraly vším co se mezi námi v poslední době odehrálo (klídek, žádný milostný trojúhelník podle Pilcher ... tedy alespoň ne můj), když jsem stála na přechodu ... a tam se to stalo. Nechávala jsem přejet autobus. Mé nohy však náhle vystartovaly ve chvíli, kdy byl asi v polovině a vyvinuly neobvyklou rychlost, takže jsem měla málem plastiku zdarma ... obličeje nikoli prsou.
... a jaké z toho plyne poučení?
Vždycky když vyprávím něco sestře a ona u toho něco dělá (od mytí nádobí po psaní dopisu prezidentovi), hrozně se vztekám, že mě neposlouchá. V ten okamžik zanechá oné činnosti, otočí se ke mně s výrazem který se dá popsat jako směs pohrdání a zkušenosti, doplněný trochou toho "nebuď naivka" a ledovým hlasem praví: "Já jsem žena!!!"
No a co z toho vyplívá? ... že na mé ranní historce lze jasně demonstrovat, že jsem vlastně muž, neboť já nedokážu dělat pořádně ani jednu věc, na tož dvě a více.

Lepší vyhořet ... bohužel sklo moc nehoří

Pokud se mi přebírání knih zdálo býti peklem, tak balení skla a porcelánu bylo očistcem ... a tak se ptám: "Kde je ten vytoužený ráj?".
Maminka má v kuchyni nastřádanou slušnou sbírku nesourodého nádobí. Najít dva stejné hrníčky je heroický výkon, u skleniček je to pak naprosto nemožné ... za to ostatní prostory (vitrín máme dost, ale pořádnou skříň aby pohledal) jsou zaplněny mnoha čajovými a kávovými servisy, skleničkami na červené, bílé i šumivé (většinou se pije domácí čůčo) a nechybí ani sklenky na koňak a wisky (ani jedno jsem u nás nikdy neviděla ... takhle slivovice by se našla, zvláště když se urodí).
Sedánky, kdy je kávička nalévána z konvičky a cukr se podává kleštičkami, se k naší rodině nějak nehodí. Přes svou bujnou fantazii si opravdu nedokážu představit maminku jako Lízu Doolittlovou, jak s koleny u sebe, zády jako pravítko usrkává ze svého šálku a mluví o počasí.
Možná že bychom si pro příště měly vzít se sestrou k srdci výtku tatínka, který poté co jsme zmožené zabalily do Mladé fronty vše zbytečné prohlásil: "Vůbec jste k tomu nepřistupovaly zodpovědně ... nic vám neupadlo!".