Adoptuj si svojí šičku

Nekupuju noviny a nečtu je, neboť žádné zprávy, dobré zprávy. Výjimkou je čtení přes ruku v dopravních prostředcích.
Dnes jsem se dočetla o dětech v Indii, které zaměstnávají známé oděvní firmy. Nejsem vyhledávačem značkového oblečení, takže bych pouze mohla moralisticky pokývat hlavou, ale nějak mě to po ránu nebere.
Došlo mi však, jak může být život paradoxní. Jedna kolegyně v práci má ráda děti, ale i oblečení. Je spojkou našeho oddělení a UNICEFu, dělá besedy pro děti a ze všeho nejvíc by chtěla dítě. Na druhou stranu je strašná hadrářka. Tolik oblečení co má ona by obléklo celý chudý svět a ještě by zbylo na Marťany, kdyby jim u nás byla zima. Když si začne s holkama povídat na téma oblečení od blabla, tak já jen zírám nad svojí nevzdělaností.
V čem tedy spočívá genialita celé situace? Firmy si uvědomily, že ženy mají rádi děti a oblečení. Tak vlastně taková žena kupující si jejich oblečení, svým způsobem adoptuje na dálku dítě, které onu věc ušilo ... co na tom, že větší část peněz dostane zprostředkovatel. Všichni jsou přeci spokojení, ona žena má co na sebe, ono dítě má pár frfníku do rodinného rozpočtu a daná firma má svoji prestiž, obchodní domy a šéfové dovolenou na Haity.