Jak je v naší rodině zvykem, tak na výlet se jezdí brzo ... což znamená časné vstávání. Ze Špidlu jsme vyrazili něco po osmé a digitální teploměr již zdály hlásal něco kolem 5°C, což byla informace bez které bych se vcelku obešla. Po vydatných víkendových deštích bylo Bílé Labe skutečně ohromující.
Podél zurčící vody jsme se vyškrábali až na Luční, kde místní vzácná tundra s mým milovaným vřesem hojila moji bolavou duši. Zamávali jsme Sněžce (já osobně jsem na ni udělala dlouhý nos, neboť jsem se tam nemusela pro tentokrát škrábat) a vyrazili na hranici.
Cesta po polské straně je vždy nádherná, neboť Krkonoše z této strany jsou tvarovány ledovcem a tudíž nechybí zde ani ledovcová jezírka.
Trochu nevýhodou je místní kamenitý terén, kdy je lepší být kamzík než člověk.
Přes Polední kameny jsme kolem čtvrté dorazili na Špindlerovu boudu a my dva opozdilci (tatínek a já) jsme belhaje z kopce vydatně pomlouvali toho zběha vepředu (maminku), která z kopce skotačila jako kůzle.
Tato fotografie je jasným důkazem, kde je moje místo ...
Žádné komentáře:
Okomentovat