Zobrazují se příspěvky se štítkemKnížky. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemKnížky. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 18. června 2010

Dnes jsem tu rudá až za ušima

Co ty ženské nečtou, právě tu jedna zralá padesátnice vracela knihu Když si žena splete kozla, předtím paní šatnářka - důchodkyně Daň z orgasmu ... doufám, že mě to za pár let nečeká, i když kdoví, teď jsem dočetla Špičkou jazyka od Sarah Waters.

Je to velmi čtivá kniha a nesnaží se být pikantním dílkem. Jak napsala naše lektorka: Dobré, kdo čeká pouze skandální román bude zklamán, naštěstí.
Prostě a jednoduše, náhled na lesbické vztahy v Anglii za vlády královny Viktorie. Doporučuji.

středa 19. května 2010

Jedna kniha - jeden film - jedno divadlo

hodnocení: skvělá - strašný - šlo to

Zlodějka knih - Zusak Markus
Je to jako si zajít se smrtí na čaj. Sednete si a posloucháte. Hodiny utíkájí, ale příběh je tak strhující, že čas ani nevnímáte.
Děj se odehrává v době 2. světové války v Německu. Hlavní hrdinkou je dvanáctiletá Liesel, která má stále v patách Smrt, což v té době nebylo asi nic tak neobvyklého. Smrt má v knize (i v životě) vždy poslední slovo, nedochází tak k žádným neočekávaným zvratům. Také je to tím, že již dlouho předem vám vypravěčka s kosou (představa, která jí hodně baví) občas něco prozradí ... v časových souvislostech není příliš důsledná, asi se bojí, aby to s vámi pak nešvihlo a ona neměla práci navíc.
Kniha na mě nepůsobila nijak smutně či depresivně, možná proto, že se smrt nezdála tak ... nevím jak to říct :(
Trochu se mi z toho ztratila ta zlodějka, ale alespoň budete mít důvod si to přečíst.


Vejdi do prázdna
Ten název se k dílku hodí, i když Gaspar Noé to myslel asi trochu jinak něž já. Celou dobu jsem totiž měla pocit, že film je o ničem. Celé 2 a 1/2 hodiny jsem hledala smysl celého toho barevného kolotoče.
Drogová závislost (pobavilo mě to znázornění, stačí si sundat brýle a nebo se dívat na spořič obrazovky) a dealerství jsou tam jen takovým odrazovým můstkem k reinkarnaci podle Tibetské knihy mrtvých, takže jakýsi život mezi smrtí a novým životem.
Důležitý je tam prvek lásky, který je tu však předveden jako patologické vztahy kořeněné sexem (toho je tam skutečně dost) a danému slibu, který s tou láskou souvisí.
Příběh je však dost očesaný, taková kostřička, skutečných herců nebylo třeba (stačilo mít jen odvahu ukázat všechno a ze všech stran), trochu sterilní (i přes velmi naturalistické scény potratu, atd.) a barevné (tak na zánět spojivek).
Celé to končí takovým trapným šmírováním soulžících párů v hotelu Love (prostě bordel) a nalezením té správné osoby k novému početí ... a hurá na svět!!!
Poznámka na závěr: Pokud chcete po hlavní představitelce, aby hrála go go tanečnici, tak jí to nejdřív naučte.
Mimochodem na Csfd to spóóóustu kladných ohlasů, takže jsem asi první komu se to nelíbí ... někdo musí být první :)

Lulu
... jméno hlavní představitelky, ale klidně jí říkejte třeba Evo.
Scéna v podobě bílé krychle se mi líbila, téma hry podle Franka Wedekinda se mi také líbilo, jen mi to přišlo strašně zkratkovité a tím i působící neosobně. Tereza Voříšková mě mile překvapila, to jsem nečekala. Je pravda, že jsem čekala něco víc strhujícího, ale ani v Komedii není vždycky posvícení. I přesto se mi to líbilo, slovo unešená však použít nemůžu.
Jestli jste na tom někdo byl, můžete mi osvětlit postavu v bílém? ... svědomí?

čtvrtek 4. února 2010

Králíčkovy sebevraždy

... je kniha ... vlastně již dvě.
Na obálce stojí: Pokud jste králíček a pomýšlíte na sebevraždu, pak je tato kniha určena právě vám". Předpokládám, že z vás nikdo není králíček, a pokud se z vás někdo králíčkem cítí, možná je na čase vyhledat nějakou odbornou pomoc, než vám dojde, že váš pocit je skutečně dost velký důvod myslet na sebevraždu.



Vůbec by mě ani nenapadlo o této knize psát, kdyby mě k tomu nepoňouknul nečekaný nález papírové skládanky*. No, není to krásně morbidní?



* Potřebuje to trochu víc čas k načtení ... tedy tenhle počítač určitě.

čtvrtek 17. prosince 2009

Něco k Vánocům

Nedávno jsem dostala od Jarmily v kurzu konvičku. Pochybuji, že by vás mohlo potkat něco podobného, ale na druhou stranu si můžete koupit skvělou knihu, kterou Jarmila napsala :)

sobota 5. září 2009

O mrtvých jen dobře

O tom, že nemám nijak ráda fotbal a už vůbec né fotbalové fanoušky se nehodlám rozepisovat, ale tato věta v mé lektorovací knize "Děsivé dějiny: Wales" mě pobavila, a tak se s ní musím podělit: 230 000 př.n.l. se po waleských kopcích procházeli tvorové zvaní neandrtálci. Vypadali jako lidé, ale chovali se jako opice. (Dneska jim říkáme fotbaloví fanoušci.) Na mysl mi přitom vytanula vzpomínka na nedávný zápas Bohemians.
Na rozdíl do fotbalu většinu knih Neila Gaimana mám ráda, takže "Knihu hřbitova" jsem uchvátila s nemalým očekáváním, které mě nezklamalo. Úžasně napsaný příběh, kde vás z náhrobků zarostlých břečťanem nemrazí, ale naopak se cítíte jako s přáteli na pikniku. Chladný, nepřikrášlený popis myšlenek vraha Jacka se střídá s jemnou ironii popisu obyvatel hřbitova (Majella Godspedová stará panna farnosti 1791 - 1870 Ztracena všemu, jen né vzpomínkám). S klukem si projdete jeho život od prvních krůčků (těch, co mu zachrání život) až po vzpurnou pubertu (výchova puberťáka je i pro mrtvé dost strastiplná).
Gaiman tu obrací zkostnatělé myšlenky naruby a ukazuje, že svět za hřbitovní zdí může být úplně jiný, než v našich představách, vycházejících z toho, že smrt je něco pro nás neuchopitelného a neovlivnitelného.
A co to má vlastně společného s fotbalem ... skoro nic, jen jsem jí četla na lavičce v Grébovce a kulisou mi bylo hulákání fanoušku na stadionu Bohemians :)

pátek 22. května 2009

Jsem přeci dospělá ...

... anebo taky ne.
Na Svět knihy jsem dorazila s předsevzetím, že letos si nic nekoupím ..., ale copak se dá odolat, když Pip byl jen za 50Kč a Kocourek taky?



No, uznávám, že Kočička z kávové pěny a Jako by se tu někdo snažil nevydat ani hlásku za 50Kč nebyly, ale to tak nějak vyplynulo ze situace.

sobota 11. října 2008

Na intimní téma

S edicí "Děsivých dějin" se před pár lety roztrhl pytel a od té doby vycházejí další a další ... a jak to tak bývá, kolem zlatonosné žily se hnedle počali stahovat zlatokopové. Takže už mámě "Děsivou vědu", "Drahé zesnulé" a i "Děsivé umění". Fajn, pokud se v "Děsivém umění" objevují takové věci jako "Úmorné divadlo" beru, ale já mám na lektorování "Kouzelné spodky"!!!!!
V dnešní době může být uměním cokoli, tak proč ne kouzla se spoďárkama. Pobavil mě už lísteček z katalogu, na kterém je pod čísly podobných blbin připsáno: "... až Monty Pythonovské".
Když jsem se tak pročítala oním dílkem, napadaly mě různé myšlenky. U dělení spodního prádla podle druhu, jsem přemýšlela jestli muži slipaři-levorucí jsou diskriminováni umístěním otvoru ... myslím ten, co dámské prádlo nepotřebuje (... my leváci držíme při sobě ... víte, co stojí levácké nužky?).
Při kapitole "Kdo jaké prádlo nosí", jsem si naopak vzpomněla na trapas, který se mi stal, když jsem chodila s panem K. Jednoho dne mě totiž šíleně rozbolela hlava, a tak pan K. mě odvezl na neurologickou pohotovost Na Františku. Jenže všechno mé spodní prádlo bylo tak nějak použité a jelikož jsem u pana K. z předchozí zkušenosti s muži udržovala svojí základnu o velikosti malé tašky, náhradní spoďárky nebyly po ruce ... i půjčila jsem si slipy pana K. Když vás bolí hlava, nečekáte, že vás v ordinaci svléknou do kalhotek ... i stalo se. Sestřička i pan doktor zachovali dekorum, přestože pestrý vzor oněch slipů řval na celou ordinaci: "To čumíte, to jste nečekali". Pan doktor mi nějakým záhadným máváním rukama kolem hlavy pomohl od bolesti a já pak schovala své netradiční prádlo pod sukni a se sklopeným zrakem opustila pohotovost.




U této kapitoly jsem si naopak uvědomila, že by malá změna v mém šatníku nebyla k zahození a tak se dívám, jestli náhodou někde nemá vystoupení Mistr Velký Cvik.

úterý 23. září 2008

Ve snaze se zahřát ...

jsem si nějak nestačila všimnou, že už skončilo léto a s ním i to romantické.
Musím se přiznat, že jsem nestačila přečíst některé z knih, ale jsem optimista, a příští léto to určitě dočtu.
Překvapená jsem byla z klasiky od Jane Austenová - Rozum a cit. Bylo v tom cítit nadhled, ironii i sebeironii. Vlastně jsem to přečetla jedním dechem, stočená do klubíčka s kočkou na břiše, která byla celá šťastná, že se moc nehýbu.
Vzpomínky na Afriku jsou jedním z mých nejoblíbenějších filmů, kniha od Karen Blixen je však jiná. Jsou to útržky vzpomínek ze života v zemi, která autorku okouzlila. Vlastně jsem jí ještě nedočetla, a přestože se právě někde schovává mezi dalšími rozečtenými knihami, určitě jí dočtu.
Svatební cestu do Jiljí od Miroslava Skály jsem si nechala jako třešničku na konec, neboť kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Přestože jsem nenašla Jiljí na mapě, hodlám jednoho dne onu cestu uskutečnit, takže pánové, měli byste se mi vyhýbat velkým obloukem.
Neotevřela jsem P.S: Miluju ... a rozhodla jsem se to neudělat.

úterý 19. srpna 2008

Mnoho povyku

Léto je nějak krátké (četla jsem to 3 týdny) nebo výběr knih pro romantické léto nevhodný. Pravda, kniha Zítřek od Grahama Swifta nepatří skutečně mezi knihy žhavých vášní za horkých letních nocí. Jde vlastně o vnitřní monolog ženy, která se chystá vytáhnout se svým mužem šestnáct let starého kostlivce ze skříně. Zatímco autor jako muž ví, že nejlepší se je na to vyspat, a nechává tudíž manžela spát, žena se hrabe v minulosti zíraje do deštivé noci. Nejsem právě filosofického zaměření, ale zaručeně mám větší právo jako žena (na rozdíl od autora) říci, že pokud nejste exhibicionistická a sebestředná ženská, asi jen s těží si budete představovat, jak svým šestnáctiletým puberťákům vyprávíte detailně o svém intimním životě, když to s kostlivcem nesouvisí. Někdy to na mě působilo jako obhajoba, ale nepřišla jsem na to čeho. Probdělá noc je dlouhá (proto ty 3 týdny), a k ránu je kostlivec zabalen v růžovém obalu s obrovskou mašlí.
Jo, abych nezapomněla, není to tak špatné :)

pondělí 16. června 2008

Svatební noc v hotýlku na pláži

Poprvé v životě jsem četla knihu od Iana McEwana a donutilo mě to najít si jeho tvář na internetu, abych ukojila svoji zvědavost.
Kniha Na Chesilské pláži ve mě vzbudila hodně emocí a to je dobře. Kniha ve mě totiž musí vzbudit bouři, abych o ní řekla že je dobrá. Já musím s hrdiny žít, vztekat se, plakat, hledat různá kdyby ...
Stručně lze říci, že je to kniha o sexu, i když ten je tam jen jakousi zápalnou šňůrou, táhnoucí se příběhem. Sex se stal dost nudnou a nedůležitou výplní prázdných stránek knih, a mezer ve filmech ... něco jako reklama, chvíle kdy si můžete jít uvařit kávu … prostě něco, co se popíše bez špetky tajemna dvěmi, třemi větami. Proto jsem byla dost překvapena, a přiznávám, že i trochu podrážděna, pozvolna se odvíjející scénou jejíž středobodem je svatební noc. Do pomalu se stupňujícího děje jsou v přesně nečasovaných okamžicích zaplétány vzpomínky novomanželů, což vás donutí nadechnout se, a tak chytit další dech. Poněkud to celé připomíná blížící se orgasmus, tak trochu napínání na skřipec a pak náhlý pád do chladné reality, která nadává čtenáři ani hlavním hrdinům šanci vrátit to zpět.

Důležitým ponaučením pro moji kritickou duši bylo, uvědomění si, že každý okamžik může být vnímán odlišně, tak trochu podle vlastních přání a představ.
Okouzlena jsem byla chladným a věcným popisem emocemi prosyceného příběhu, vlastně spíš kratičké epizody. Přistihla jsem se, že se „směji“ na místech, která k tomu nebyla skutečně vhodná a cítila jsem, že autor je větší cynik něž já ... klobouk dolu.

Romantické léto

Ve svém životě jsem přečetla asi tak pět dívčích románu a jediný*, který se mi skutečně líbil měl v sobě prvky fantastiky ... ne že bych většinu románů pro ženy nepovažovala za fantasmagorie, ale nic mi nedává právo je soudit.
Pro romantické léto jsem se rozhodla, neboť v mém životě je jen málo chvil, kdy celá taková dýchavičná s křivkami dmoucími se pod mokrými šaty ležím v náruči polonahého svalovce a v pozadí se rýsují ruiny hradu osvětlené bleskem** ... tedy ani vražd v salonním kupé jsem moc nezažila :) ... prostě se to k mé jemné, křehké duši asi moc nehodí, ale to se mýlíte, proto vzhůru do romantiky.



Rozum a cit od Jane Austenové jsem si vybrala spíš proto, že je to klasika a já jí nečetla.
Svatební cesta do Jiljí je něco, co bych chtěla absolvovat, ale takový cvok se ještě bohužel nenašel.
Představa romantiky je prostě pro každého jiná, takže Na Chesilské pláži.
Zítřek, tak to bude něco podobného, není nad jeden obyčejný život v manželství.
Vzpomínky na Afriku jsou pro mě film, u kterého vzdychám a pláču ... obzvlášť ta scéna, kde jí myje vlasy.
P.S: Miluju tě ... chci znát předlohu toho filmu, co rozbrečel celé dětské oddělení.

* Hra na Betsy Bowovou od Ruth Park.
** Častý námět obálek.

čtvrtek 17. dubna 2008

Co víc si přát

Lektorování je činnost, při které se snažíte prokousat knihou v rozsahu mezi leporelem a nekonečným počtem stran, abyste pak na základě toho vytvořili nic neříkající výcuc na několik řádek ... tomu se vznosně a cizozemsky říká anotace.*
Právě se tu prokousávám souborem Zeměplošských diářů a ročenek. Tato dojná kráva pro fanoušky Zeměplochy obsahuje i mudrosloví.
Některá mě pobavila,
"Co každý hudebník opravdu, opravdu chce, je dostat zaplaceno."
Zlota Zlotasson, hráč na roh

některá poučila
Smutný povzdech Stařenky Oggové na otázku, proč si dělá peněženku ze spodních kalhot.
"Protože to je poslední místo, kde by jí někdo hledal."

a některá donutila přemýšlet.
Co lidé opravdu chtějí, je to, aby zítřek nebyl horší než dnešek.
Lord Vetinari

A ještě jedno navíc:
Nejkrásnější věci v životě podle barbara Cohena.
"Teplá voda, dobrý dentišta a měkký toaletní papír."

... a tak se ptám co mi vlastně chybí? ... tohle všechno mám ... tedy většinou. Toaletní papír u mých rodičů se s jistotou nedá nazvat měkkým. Je skutečně z recyklovaného papíru, některý určitě recyklací proběhl i podruhé možná i po třetí. Předloni jsem k Vánocům (jako odpověď na mé věčné frflání) dostala několik ruliček toaleťáku měkčího ... ne měkkého ... jen pro mé soukromé potřeby.
Abych byla fér, tak musím přiznat, že ten co tam je teď obsahuje spoustu barevných skvrn a písmenek, ale je měkký.

* V případě leporel se vám klidně může stát, že toho napíšete víc než autor.

úterý 6. listopadu 2007

Knihovnice v představách ...

sestry představené (hlavní knihovnice) je elegantní dáma, otevírající svoji náruč přicházejícím čtenářům, s touhou podělit se o informace.
Tak přesně tohle nejsem ... o eleganci a touze se dělit nelze v mém případě ani mluvit. Představa, jak se třímající knihovní jednotku a v šedém kostýmku vrhám s jiskrou v oku (to je naopak přání pana ředitele) na příchozí čtenáře, ve mě vyvolává představu Svědků Jehovových postávajících v ulicích. Když mě někdo požádá nebo vypadá skutečně zoufale, tak přispěchám se svoji troškou do mlýna, ale vrhání to ne ... ještě by se lekli.
Pokud jde o eleganci, tak to už je pravděpodobnější to vrhání ... a následné čtenářovo zdrhání.
Představa lodiček ve chvílích kdy mi přimrzají prsty ke klávesnici, ve mě vyvolává skutečné bouře ..., ale nikoli bohužel nadšení. Mé myšlenky se tudíž pohybují v místech, kde mé nohy hřejí teplé doma pletené ponožky, krk obtáčí šál po babičce (zápach kuliček na moly není k zahození) a ruce se chvějí v bezprstých rukavicích.
Šál už mám, ponožky, které my z pestrých zbytků vln plete sousedka také a pokud jde o rukavice, tak mám na stole knihu o pletení doplňků ... co bych byla za knihovnici, kdybych si neporadila.

Myslím, že Terry Prattchet ví o knihovnících víc než někteří již výše zmínění knihovníci:

Hluboko ve sněhu, uprostřed větrem smetaných blat seděla kolem chladnoucích kamínek skupinka podomních knihovníků a všichni uvažovali o tom, co spálí teď.
Toničce se nikdy nepodařilo o knihovnících moc zjistit. Byli něco jako toulaví kněží nebo učitelé, kteří se občas objevili i v těch nejmenších a nejzapadlejších vesničkách, aby doručili to zboží, třeba modlitby, léky nebo informace, bez nichž lidé vydrží celé týdny, ale občas jich naopak potřebují větší množství najednou. Knihovníci vám mohli půjčit knihu za penny, i když často byli ochotni vzít si místo peněz i jídlo nebo lepší obnošené šatstvo. Když jste jim naopak nějakou knihu dali, měli jste deset půjček zdarma.
Někdy mohl člověk zahlédnout dva nebo tři jejich vozy stojící někde na plácku za vesnicí nebo na pasece v lese a ucítit pach klihu, který vařili, aby s jeho pomocí opravili nejstarší a nejpoškozenější svazky. Některé z knih, které půjčovali, byly tak staré, že černý tisk v nich byl tlakem očí dychtivých čtenářů opotřebován do šeda. Knihovníci byli tajemní. Říkalo se, že jediným pohledem odhadnou, jakou knihu potřebujete, a stačí, aby řekli slovo, a oněmíte.
Ale tady a teď hledali Proslulou knihu T.H. Držmišky "Jak přežít v pustinách sněhových".
Situace se stávala neudržitelnou. volci, kteří táhli jejich vůz, přelomili jho a zmizeli ve sněhové vánici, kamínka byla téměř vyhaslá, a co bylo nejhorší, zbývala jim jen jedna jediná svíčka, což znamená, že už brzo nebudou moci číst knihy.

Prattchet, Terry. Zimoděj. 1. vyd. Praha : Talpress, 2007. 220 s. Příběhy ze Zeměplochy. ISBN 978-80-7197-318-8.