O tom, že nemám nijak ráda fotbal a už vůbec né fotbalové fanoušky se nehodlám rozepisovat, ale tato věta v mé lektorovací knize "Děsivé dějiny: Wales" mě pobavila, a tak se s ní musím podělit: 230 000 př.n.l. se po waleských kopcích procházeli tvorové zvaní neandrtálci. Vypadali jako lidé, ale chovali se jako opice. (Dneska jim říkáme fotbaloví fanoušci.) Na mysl mi přitom vytanula vzpomínka na nedávný zápas Bohemians.
Poprvé v životě jsem četla knihu od Iana McEwana a donutilo mě to najít si jeho tvář na internetu, abych ukojila svoji zvědavost.
Kniha Na Chesilské pláži ve mě vzbudila hodně emocí a to je dobře. Kniha ve mě totiž musí vzbudit bouři, abych o ní řekla že je dobrá. Já musím s hrdiny žít, vztekat se, plakat, hledat různá kdyby ...
Stručně lze říci, že je to kniha o sexu, i když ten je tam jen jakousi zápalnou šňůrou, táhnoucí se příběhem. Sex se stal dost nudnou a nedůležitou výplní prázdných stránek knih, a mezer ve filmech ... něco jako reklama, chvíle kdy si můžete jít uvařit kávu … prostě něco, co se popíše bez špetky tajemna dvěmi, třemi větami. Proto jsem byla dost překvapena, a přiznávám, že i trochu podrážděna, pozvolna se odvíjející scénou jejíž středobodem je svatební noc. Do pomalu se stupňujícího děje jsou v přesně nečasovaných okamžicích zaplétány vzpomínky novomanželů, což vás donutí nadechnout se, a tak chytit další dech. Poněkud to celé připomíná blížící se orgasmus, tak trochu napínání na skřipec a pak náhlý pád do chladné reality, která nadává čtenáři ani hlavním hrdinům šanci vrátit to zpět.
Důležitým ponaučením pro moji kritickou duši bylo, uvědomění si, že každý okamžik může být vnímán odlišně, tak trochu podle vlastních přání a představ.
Okouzlena jsem byla chladným a věcným popisem emocemi prosyceného příběhu, vlastně spíš kratičké epizody. Přistihla jsem se, že se „směji“ na místech, která k tomu nebyla skutečně vhodná a cítila jsem, že autor je větší cynik něž já ... klobouk dolu.
