Každý z nás

... je tak trochu Dr. Jekyll a Mr. Hyde ... tedy nemyslím to doslovně, ale obrazně. Prostě jsou okamžiky, kdy se človíčkové chovají jinak v momentě, když je někdo na doslech a na dohled, od stejných chvil, kdy jsou sami.
Včera jsem například vyděsila lidského pana domácí, když jsem se zjevila v kuchyni s kočičím panem domácím v náručí. Vytřeštil oči a nejistě se zeptal: "Ty jsi tady celou dobu?" Odpověděla jsem, že "ano" a dodala ... neboť na něm bylo vidět, že přemítá, co v poslední půl hodině tropil ..., že jsme s Čičinkem háčkovali. Přiznávám se, že nevím co dělal, ale v žádném případě nic, co dělávám o samotě já ... to bych slyšela. Já si totiž zpívám, tančím, hraju si na Popelku, a tak nějak jsem někdo, kdo nemůžu být v životě. Ve snaze být dokonalou barovou zpěvačkou pěju ve svém brumendu Blue Velvet, rvu si srdce z těla a házím vlasy při napodobování Janis Joplin nebo plynule přecházím ze škubání boky při představě Travolty v Horečce sobotní noci do něžně labutě ... a přitom všem dokážu uvařit bramboračku a vyprat spoďárky tak nějak s větším potěšení.
Když jsem to říkala večer paní domácí tak se pousmála (dost škodolibě) a prohlásila: "Třeba tu běhal nahý". Tak to vážně nevím, ale je pravda, že občas také pobíhám jen tak.