"Už ti upadla noha?" psala mi dnes kamarádka

Pařím k lidem, kteří nevidí, neslyší a nemyslí pokud jde o problémy do chvíle, kdy padne kosa na kámen a je nutné situaci vyřešit. Pak pláču, škemrám a hroutím se, neboť neumím problémy řešit. S touto povahou by bylo jistě skvělé narodit se v 18. století, kde bych byla úspěšně provdána (všimněte si podobnosti slova provdána a prodána) svým otcem jinému, ještě ženou neobdařenému muži. Jenže žiji v 21. století a nejsem tudíž robot na děti, prádlo a teplou stravu.
Obvykle odkládám hledání bydlení, práce, muže a podobných maličkosti. Teď již 3 týdny skuhrám, mažu a mluvím o problému zvaném koleno. Koleno je kloub uprostřed nohy, který je dost důležitý pro pohyb vpřed. Vzhledem k tomu, že hodlám po dalších několik dní se pohybovat směrem dopředu po svých, je kolena v celku zapotřebí. A protože tak hodlám činit už od soboty, padla již zmíněná kosa a já navštívila ortopeda. Nevím, v co jsem doufala, ale pravděpodobně v zázrak ... místo zázraku mám o vrásku na čele víc a sama sobě lžu, že to zvládnu.

Lékař: "Vypadá to na meniskus, ale teď, když odjíždíte s tím moc neuděláme. Jedete doufám do nějaké civilizované země?"
Já: "Do Polska."
Lékař: "Alespoň že to nejsou Rumunské Karpaty. Moc to nenamáhejte, není to doufám puťák?"
Já: "Je."
Lékař: "Hm, tak si vezměte hodně Ibuprofenu."