pátek 14. prosince 2007

Když se dva potkají ...

... v mém případě dvě.
Loni jsem si založila účet i přesto, že institucím, které tvrdí, že vaše peníze u nich budou jako v bavlnce, sídlícím ve výstavních a dokonale čistých budovách a zaměstnávajících spoustu asertivních kravaťáků do třiceti let, nevěřím.
Tenkrát tam šla se mnou Martina, a dá se říci, že toho blonďáka odrovnala, svým necudným úsměvem a tím, že jim vycumlala spoustu bonbónů. Mělo to však úspěch a tak jsem přišla k účtu, při kterém nemusím do banky ani páchnout. Stačí prostě internet a mobil.
Jaké však pro mě bylo hrůzné zjištění, když jsem hodlala opět pouze za bzukotu obrazovky poslat peníze na stavební spoření a ono to nešlo. Limit je limit, a tak jsem se rozhodla pro další, vcelku bezbolestný kontakt s bankou ... telefon. Na druhé straně mi nějaká méně asertivní slečna zdělila, že JÁ zaručeně si jednorázově limit nezvýším, že to jen ONI mohou a to osobně. Ptala jsem se jestli existuje ještě nějaká bezbolestná cesta. Nevěřícnost v jejím hlase mi spustila kontrolku, že jsem se asi zeptala na něco, co přeci ví každý. Odpověď ostrá jak břitva gilotiny zněla... osobně příkazem v bance.
Přiznávám se, že vkročení na půdu nebezpečnou jsem dlouho odkládala ... do včera.

Vlezla jsem tam a předstíraje že studuji informační tabuli jsem se snažila nepůsobit, jakože jsem se rozhodla banku vykrást. Celou dobu mě pozorovala slečna od pultíku. Když jsem došla k názoru, že už dále nemohu otálet, a že nevím jestli patřím do běžných účtů nebo mezi výběry a vklady, přišourala jsem se k ní. Sdělila jsem ji svůj problém a byla jsem pravděpodobně prvním zákazníkem, který měl k vyplňování příkazu osobního asistenta. Vypadalo to asi takto:
Slečna: "Sem napište číslo svého účtu."
Já: "Tady někde musí být ta kartička." ... asi pětiminutové přehrabování v peněžence. Radostný výkřik:"Je tady!!"
Slečna: "Sem číslo účtu příjemce."
Já: "Aha, to bude horší." Odhodila jsem peněženku a začalo lovit svůj šílený diář. Když jsem ho našla počala jsem ve velkém množství papírků s recepty na muffiny, s odjezdy autobusu nevím dávno už kam, s neznámými telefonními čísly, atd. hledat číslo účtu. Našla a zapsala.
Já: "Nevíte kam s těmahle čísličkama?"
Slečna: "Tohle je variabilní a tohle konstantní symbol."
Já: "Děkuji."
Slečna: "Sem napište telefonní číslo."
Já: "Mně umřel telefon, tak já se ho pokusím oživit." Masáž srdce a pak hledání ... tentokrát marně. "Musí tam to číslo být? Já ho nemůžu najít." *
Slečna: "Je to lepší, ale nutný to není. Sem napište částku a sem se podepište."
Já v duchu: Uf, zvládla jsem to.
Slečna: Tak nějak si to prohlíží a pak říká. "Zkuste ten podpis ještě jednou."
Prostudovala jsem svůj vlastní vzor a vytvořila podobný počet kudrlin.
Já: "Už je to dobrý?"
Slečna: "Už je to lepší."
Pak mi dala jeden papírek, rozloučily se a každá jsme si šla po svém.
Pokračování:
Za pět minut mi na to zvonil telefon a ona slečna mě lákala zpět do banky. Když jsem tam přišla, tak mi zdělila, že se moc omlouvá, ale že si stále nepamatuje na kterých vzorech se nesmí škrtat špatný podpis. Celé jsem si to tudíž zopakovaly a pak s pocitem, že jsme na tom vlastně stejně si popřály krásné Vánoce.

* Můj telefon je nemocný, takže používám telefon mé neteře a nejsem s ní právě velký kamarád.

Žádné komentáře: