Pozdě, ale přeci ...

... jsem vyrazila se Šárkou na Karamazovi.
Nebrečela jsem jako matka od dětí, možná proto, že prostě nejsem matka a nedokážu si v celé šíři představit, co znamená pro rodiče smrt dítěte. Slovo líbilo se mi, však i mně přijde dost nepatřičné, pro popsání dvou odehrávajících se dramat, toho tichého, skutečného a toho volajícího do světa z Dostojevského mysli prostřednictvím herců. Text, který mi přijde syrový a nutící herce jej odříkat spíš než zahrát, je pro mě velmi strhující a do prostředí oceláren jak dělaný.
Dostojevského mám ráda a Dejvické divadlo také, tak bychom mohly s matkou od dětí vyrazit, třeba na Idiota.