Jak bych to jen řekla?!

Zalila jsem si kávu, která v hrnku nebyla; nechala jsem jednu nohu pod jezdícími schody, zatímco druhá uháněla k nebesům; nařídila jsem si v sobotu budík na šest a vstala; šla jsem s pytlem hovínek až na roh ulice, spletla jsem si vchody a místo v obuvi jsem byla sex shopu ... mám snad ještě pokračovat?

Přiznejme si to, prostě není správné období na vyrábění papírových vánočních přání :( Musíte se smířit s tímhle na blogu a ještě vám ho možná pošlu e-mailem, abych zahltila jeho velikostí vaše schránky.

Zlaté prasátko, s kterým může jít i žebrat

Virtuální dítě

Někdy si připadám jako v Danteho Pekle, každý den sedím mezi spoustou krásných dětských knih (tedy, abych nepřeháněla, najde se hodně i takových, které by vůbec nemusely vyjít) a nemám je komu číst. Pravda, s některými dílky se odmítám občas rozloučit i jako bezdětná, a po večer zakutána v peřinkách si ohryzávám nehty čtoucí nějaké to dobrodružství určené dětem kolem 10 let. Mohla bych si ty knížky možná kupovat do budoucna, co kdyby, jenže já jsem cynik, a na žádné kdyby nevěřím. Jediná věc, která se v budoucnu hodí je rakev, ale kniha pro neexistující dítě je pitomost. Jelikož ET je podobně postižená a nedávno jsme se vášnivě dohadovaly v knihkupectví nad Alenkou v říši divů ilustrovanou Kállayem, Niklovými Jělěňovitými a dalšími knihami, rozhodla jsem se pro založení nového blogu, pro kamarádky - matky ... těch já mám mnoho (a taky proto, abych ET přivedla na jiné myšlenky). Ne že by neměly vkus (takové kamarádky nemáme :)), ale mám s ET určitě větší přehled ... tedy měly bychom mít. Takže pokud budete mít k našemu společnému dítku nějaké připomínky nebo po něm nějaké požadavky, stačí mi napsat.

Kde jsou?

... ty Vánoce bílé, rolničkami zvonící, jehličím vonící a štěstím a radostí oplývající ...

Dárky dávám ráda, ale nesnáším jejich nahánění. Ráno skrápěl chodníky déšť a já v promrzlé tramvaji uháněla spolu s dešťovými mraky směr centrum. Přede mnou spal opilý bezdomovec, za mnou se hlučně bavili Ukrajinci obalení taškami připravenými na cestu domů a nějaká ženská mi div nevyrazila zuby, když se drala do tramvaje.
Jediné co jsem během dopoledne viděla byli kluci z blbosti lezoucí na kostelní zvonici, unaveného a špinavého rybáře s umaštěným táckem s čínou, mladý pár, kde on jí říkal neustále miláčku, ale říkal to tak, jakoby jí plival do obličeje. Na konec jsem vztekle seřvala po telefonu sestru, aby z toho hnusu měla taky něco.
Co dodat, dárek konečně mám, i když to není podle přání obdarovaného ... co nadělám, modré z nebe sehnat neumím :(

Jak jsi jen mohl ji přehlédnou, Garfielde!!!

"Já po tobě chlebem ...

... a ty po mně kamenem", zvolala má sestra, když jsem se jí optala, jak se jí líbí druhá část adventního kalendáře.
Pravda, první polovina obsahovala belgické pralinky, ale ta druhá vlastně taky ... jenomže kamenné :)

Malujeme na kameny, Julia Niepmann, Euromedia Group - Ikar 2003

Má oblíbená "koleda"...

... a jediná, kterou uzpívám i svým hlasem :)

Marnivec Motík

Takový kočičí metrosexuál je ten náš Motík ...

Příběh o Zoufálkovi ...

... je strašně pitomá kniha, tedy alespoň ta část, kterou jsem přečetla. Netušila jsem však, že mě do role Zoufálka někdo obsadí ... já jsem o to skutečně nestála, a protože můj příběh by byl stejně pitomý jako ten v té knize, je škoda na něj plýtvat slov. Včera odpoledne jsem si cestou domů říkala, že nevím jestli jsem skutečně tak zoufalá, že to co nemohu napsat sem si sepíšu na papír ... asi ano, v posteli jsem to psala do poznámek na mobilu :)
Nu což, ono se to nějak vyvrbí, i ty nejpitomější příběhy mají svůj konec a než konec tohoto příběhu nastane, alespoň udělám nějakou tu práci, neboť práce léčí. Výsledky jsou značně ubohé, ale co tomu říkat třeba moderní umění ... hlavně mi nikdo nepište, že nevím jak vypadá kočka :)

Co na to říct? ...

... myslela jsem si, když jsme včera opouštěli s Mariem kino. V první okamžik jsem se nemohla na nikoho ani podívat a snažila se skrýt za závoj svých vlasů, abych se mohla nadechnou.
Ta správná slova našel až Mario, když řekl, že příště půjdeme na nějakou komedii a tím to trochu odlehčil.
Podzimní sonátu jsem už viděla kdysi, ale nijak zvlášť mě nepoznamenala, tentokrát to bylo jiné. Hodně to ovlivnila má melancholická nálada a předfilm o Bergmanově matce, tedy než film, by se to dalo nazvat listováním v rodinném albu fotografií. V těch tmavých očích jeho matky jsem viděla svoji maminku a tak mě to nějak rozněžnilo ještě víc, takže následné drama mi neudělalo právě nejlíp.
Je pravda, že to trochu Bergman přehnal, když do jednoho filmu nacpal od smrti dítěte, postižení až po potrat vše co šlo, ale i tak, vidět Ingrid Bergman a Liv Ullmann vést dialog jako dvou odlišných a přitom tak blízkých si žen je zážitek. Vše ostatní na tom filmu bylo takové navíc a tak trochu zbytečné.
Nemohu říct, že by se mi ten film nějak zvlášť líbil, ale tohle téma je pro mě dost citlivé. Říkala jsem si, jestli je možné prolomit nějaké ty hranice dané výchovou nebo ne. Nelze přeci odsoudit ženu za to, že neumí milovat, když jí to nikdo nenaučil, jak to má pak naučit dceru.

Muka pochybností

Nejvíc o sobě a svých skutcích pochybuji, když se na sebe začnu dívat očima osoby, na které mi záleží ...

Už jsem měla v životě i lepší dny ...

... no, ale horší taky.
Trochu světla do té dnešní temnoty vnesla jedna slečna slovy, která měla vyjádřit její vztah k jistému muži:
"Ještě na tom nejsem tak špatně, abych sbírala žvejkačky, které vyplivne."
... ale asi k tomu nemá daleko, když už jí ta myšlenka i napadla :))

Řekni to květinou

Spadla nám kočka do záchoda ...

... a pak celá mokrá se vyválela v kočkolitu ... a nakonec se mnou spala.

Kytičky a hvězdičky ...

... jsem měla v úmyslu vytvořit ... no a nějak jsem se zamyslela ... a mám jen hvězdné nebe.

Sladké dětství

Jako dítě jsem si na Barboru dávala do okna punčochu a po ránu celé šťastná vytahoval směs brambor, uhlí, mandarinek, pomerančů a čokolád. Ty punčocháče neidentifikovatelné barvy si pamatuji do dnes a to, že jsem hledala vždy ty největší a nejvytahanější taky.
Dnes je to všechno jinak. Včera večer mi přišla sms začínající spoustou Áááááááááááááááááááá. Celé to zoufalé volání se týkalo nenatrhaných barborek a zklamání z toho, že se ona osoba příští rok opět nevdá. I já jsem tudíž zauvažovala, jestli bych tedy neměla oškubat nějaký ten strom cestou domů, abych co nejvíce popostrčila osud tím správným směrem. Nakonec jsem však uznala, že osud se nedá moc po postrkovat a v bytě se šesti kočkami by stejně neměla žádná barborka šanci vykvést.
Nebyl ten čas punčocháčů za oknem tak nějak lepší?

Sytá leč zbytečná

Včera večer jsem seděla v divadle a háčkovala. Po očku jsem pozorovala Anču, jak vypočítává velikost a počet výztuží do betonu při nějakých parametrech, kterým říkala momenty. Měla toho asi na deset stran a celé to konzultovala s Petrem, takže vzduchem lítaly termíny, které znám tak akorát ze science fiction. Trpce jsem v duchu usoudila, že zatím co já tu štrikuju a myslím na to že jsem zapomněla koupit kakao, jiní se vzdělávají, aby v mém věku nemuseli sedět po večer v divadle s pocitem zbytečnosti.
Hned ráno se ukázalo, že kromě kakaa jsem zapomněla koupit i oříšky, ale i přesto jsem jedno cukroví zplodila a je moc dobrý, jenom mi to asi v rozšiřování obzorů a hledání zajímavější práce nijak nepomůže.
Celou dobu mi pomala s pečením Čiperka, která otlapkáváním trouby si naopak své obzory rozšířila, neboť zjistila, že zvědavost se nevyplácí, alespoň pokud jde o horkou troubu.

Kláštěrní rohlíčky

140 g hladké mouky; 50 g hořké čokolády; 90 g lískových oříšků; 110 g rostlinného tuku; 2vanilkové cukry; 30 g moučkového cukru; 1 žloutek; 50 g hořké čokolády na ozdobu

Ořechy a čokoládu na jemno nastrouháme. Mouku smícháme s tukem, ořechy, čokoládou, cukrem, vanilkovým cukrem a žloutkem. Rychle vypracujeme v hladké těsto. Necháme hodinu odpočinout. Z těsta tvoříme tenké válečky, které ohneme do tvaru rohlíčků. Přendáme na plech a ve středně vyhřáté troubě pečeme dorůžova. Popatláme čokoládou.

Pár rad: Čokolády je nutné nastrouhat víc, neboť je potřeba odečíst tu čokoládu, která se díky té dřině rozpatlá po rukách, tu naopak můžete přičíst ke své váze. Udělat váleček a ohnout ho do tvaru rohlíčku, jak je vidět na obrázku, také není tak snadné. A díky loňské zkušenosti mohu poradit !NEPOLÉVAT! jinak budete rohlíčky odsekávat a už to budou spíš klášterní ruiny.

Huhulák

Poté, co jsem postavila svého prvního letošního sněhuláka, nám na zahradě už nezůstal žádný sníh.

Komando andělíčků strážníčků

Dostala jsem svůj první adventní kalendář v životě. Mám 24 andílků a má sestra z jejich výroby tik. Také jsem pár takových vyráběla a měla jsem co dělat, abych je nevyhodila oknem již v době, kdy ještě neměli křídla ... oni ti pišišvoři mají asi 2 cm. Pokud si někdo chcete pochroumat prsty a duši, ráda zašlu popis :)
Díky Šašíku, je nádherný.

Ve znamení červené a zlaté

Letošní adventví věnec je takový decentně řvavý ...

... a je to tady

Mladickému vyřvávání do světa odzvonilo ... dnes jsem si koupila svůj první oční krém proti vráskám.

Mám hlad ...

... a domnívám se, že tohle bych dala dohromady i z domácích zásob :)

Láááda, láááda, čokoláááda ...

... tu mááá každáááá bába rááda rááda ...
Nespokojenost je prý hnacím motore všech dobrých i špatných nápadů ... já mám teď jeden nápad, o kterém se dá říci, že je úžasný, ale zároveň podrývá mé úsilí týkající se snížení spotřeby čokolády z jedné čokolády na den na jednu čokoládu za týden.
K mým zimním úchylkám patří rozehřátá čokoláda na topení. Prostě rozbalíte čokoládu, dáte jí tak na topení a pak to celé mazlavé mňám vypapáté lžičkou. Takže vzhledem k zimě která venku je a tomuto článku jsem si říkala, že návštěva muzea čokolády je prostě báječný nápad.

Tažení na Vídeň

Můj nesmělý návrh na cestu za Van Goghem se proměnil ve skutečnost a s lítostí musím podotknout, že tento nápad mělo mnoho jiných Čechů.

Albertina v obležení

Albertina byla v obležení a Rakušanům se jen stěží dařilo držet si pozice. Pokud jde o naši desetičlennou skupinu, ve snaze odradit od cesty pár lidí už v Praze, jsme postupně vyhodili lidi ze tří kupé. Vypadalo to asi takto:
"Dobrý den, promiňte, ale MY- zde máme rezervaci. Konkrétně VY-, mi sedíte na místě, neboť já mám 71."
Poprvé jsme takto vyhodili paní ve špatném voze; podruhé pána z místa 71, které však bylo číslem vlaku; potřetí skupinku ve správném voze, ale ze špatného kupé (řídili jsem se zpátečníma jízdenkama). Celé to zmatkování mělo však pikantní tečku v podobě Pacholíčkovy poznámky, při vystupování: "Tu krabici od muffinu tu nenechávej, aby neměli pocit, že je chceme vyhodit."
Pokud máte 160 cm a to jen v případě, že máte podpatky, tak v tom neuvěřitelném davu vám zbývají jen dvě možnosti, buď si prohlížet nad hlavami jiných rámy nebo mezi jejich nohama popisky ... obraz si musíte pak domyslet podle své fantasie. Dalším problémem je pak velká skupina starších Češek - odbornic na umění. Když se tak prodíráte šnečím tempem vydýchaným vzduchem a za vámi písklavý hlásek komentuje barvy, tahy, atd., nechce se vám jen omdlít nedostatkem vzduchu, ale i pozvracet se z těch keců. Zmučené tělo a pošlapanou duši vám pak zhojí jen čokoláda. Z toho je doufám jasné, že přestože z některých perokreseb jsem byla unesena (bohužel jsem žádnou neunesla domů), tak to byl neskutečný masakr a jediný, kdo z toho má prospěch je čokoládovna Orion a kavárna Griensteidl, kde jsem podlehli kávičce a Sachrovi.



Do hostelu jsem se nechala doslova dovést ..., že tomu nevěříte? ... věřte, prostě jsem přenechala vedení, a v duchu si broukala muchomůrky. Můj soukromý německy mluvící bedekr ET ve spojení s navigačním systémem Šklíbou to zvládly skvěle.
Hostel byl činaný a po dvou hodinách rýpání do Pacholíčka, jedné šílené pohádce o vepříku Pepíkovi a úúúúžasné teplé sprše jsme spokojeně vytuhli.
Ráno, kdy jsme si vyslechli Pacholíčkovi stížnosti na to, že on by si také dal müsli, ale s mlíčkem ne, neboť on jen s broskvičkama, ananasem, blablabla ... jo a housky taky mohli mít i tmavý, jsme vyrazili zpět do centra. Kolem desáté jsem se stala zase o něco zkušenější holkou, a to když jsem zaplatila plán města kartou.


Věž Stephansdom und Radhaus

Neboť Šklíba nikdy nebyla ve Vídni, prošli jsem si nejdříve historické centrum a teprve poté vyrazili za Hunderwassrem. Je to skutečná nádhera a velká inspirace pro mě ... vidím to na polštáře :)



Celé jsme to v podvečer zakončili kávičkou a štrůdlem a vyrazili na nádraží. Vzhledem k debilnímu rezervačnímu systému nastal ve vlaku zmatek, neboť nejen my, ale i ostatní měli každý místenku v jiném kupé. Já jsem skončila se starší Češkou a jejím anglickým mužem, slečnou mého věku, která celou dobu toužila po svém příteli v jiném vagónu a maminkou s dcerou, díky nimž vím něco víc o bakteriích, virech a Trepce velké.

Nejsem na to už trochu stará?

Stalo se mi něco hrozného ... asi jsem se zakoukala ... hm, to bude dlouhé období muchomůrek. Nemohu si to poslechnout, tak doufám, že je to ono.

Ekologové používají čím dál tvrdší metody,...

... jak napravit lidstvo, říkala jsem si, když se zloduch Green na konci Bondovky zuřivě oháněl sekyrou.

Právě jsem se pročetla recenzemi na CSFD a kdybych to neviděla musela bych si odplivnout, ale já to viděla a nebylo to špatné. Pro mě jsou bondovky prostě jen něco, nad čím se ráda pousměju, takový soukromý sociologický průzkum. Trochu mě drtí ty názory, že to už není ono, svět se přeci mění a Bond holt s ním. Modroocí blonďáci nejsou můj šálek kakajíčka, ale proti Danielu Craigovi nic nemám a k hledání dopisních papírů by mě přemlouvat nemusel*. Trochu mi chybí ta neodolatelná ironie a věty typu "Protřepat, nemíchat" nebo "Bond, James Bond", ale když se to tak vezme, těch pár suchých vtípků jsou vlastně tím správným množstvím koření, které dodává jídlu chuť. Říčná jsem byla pouze z těch honiček, jak podotkla Marťa:"Nevím jestli ti mladí mají rychlejší reakce, já už ty rychlé střihy nějak nestíhám" a pak z Bond girl** ... ne že by nebyla hezká, ale jak opět poznamenala trefně Marťa: "Takové dítě".

* Pro ty co to neviděli, něco jako pozvání na sbírku motýlů :)
** V tomto díle prý Bond girl vlastně není, ale nevím jak jí jinak nazvat.

Od srdce a z plných plic ...

... jsem si v neděli zanadávala v průjezdu klubu Paluba.
Byl to krásný podzimní den, jak stvořený na procházku, ale místo toho, jsme se s ET zahrabaly v nevětraném prostoru klubu Paluba. Ze začátku kromě nás, dědečka Vševěda a jeho vnuka Jistědědečku nebyl v klubu nikdo a kdyby to tak zůstalo, byla bych ráda. Než jsme si však vybraly hru, přišli dva mladíci, kteří, mohu-li soudit dle zjevu, také neměli s kým se vodit za ručičku po Petříně. Nerady (a už to taky nikdy neuděláme) jsme je vzaly na milost.
To, že jsme to s prohrály, by mi tak ani nevadilo, ale že ti cucáci se chovali celou dobu, jako že jsme tam jen do počtu, a dokonce ten idiot vedle mě, za mě div neházel i kostkou, to mi vadilo hodně. Kdybych nebyla velká a moudrá holka, asi bych něco řekla, ale já jsem velká a moudrá holka, a tak jsem si to nechala až do toho průchodu.

Jako ve vatě ...

... bych se cítila ve virtuální realitě, neboť bych mohla být čímkoliv, třeba kosmonautem.

Znáte to, chtěli byste něco moc umět, a když se zasníte, tak to i umíte. Já bych například chtěla umět tančit. Když se zasním, nemusím ani zavírat oči a vidím se, jak se nesu parketem. Realita je však jiná.
Od minulého pondělí chodím pro velký úspěch opět tančit s jinými nezadanými děvčaty neurčitého věku. Vzhledem ke svým schopnostem, jsme si s Janou vybraly tentýž začátečnický kurz jako minule, abychom utužily svoji nemotornost.
Máme však jinou lektorku uvádějící mě do hluboké deprese. To, co ona dokáže udělat se svým tělem, bych já dokázala tak maximálně po těžké havárii. Její pohyby jsou tak smyslné, že při otočce rozsévá kapičky sex appealu, zatímco my ostatní rozstřikujeme kolem sebe tak akorát pot zoufalství. Včera při snaze donutit mé boky k jakékoliv činnosti si div ruce neutrhla ... dobře jí tak, nemá na mě sahat.
Vyprávěla jsem Tereze v divadle o mé sisyfovské snaze naučit se tančit a došly jsme k závěru, že podle tohoto mladého muže, je můj život vlastně jeden nekonečný tanec, tak proč si dělat vrásky.

Budu se muset poohlédnou ...

... po nějakém pěkném ústavě dřív než už budu jen tupě zírat a dělat si do gatí.

Dneska ráno jsem během hodiny stačila nakrmit kočičáky i sebe a uvařit si čínu, abych během dne nezdechla hlady. Potud to byl pro mě moc pěkně rozjetý den, pak už to byl pěkný den hlavně pro druhé ... takhle jsem totiž dorazila do práce.

Kam já se nebohá vrtnu

Moje sestra nedávno vedla úvahu na téma, jak má člověk v patnácti vědět, co chce dělat, když ona sama to ještě ve skoro čtyřiceti (fuj, nestydíš se, že jsi tak stará?) neví. Já to také nevím a to mi je ehm, ehm, míň. Jako dítě jsem to ale věděla. Co na tom, že není reálné cestovat s Emilem Holubem po Africe. Také jsem chtěla běhat po starých pohřebištích se smetáčkem a ometat culící se kostry. Z baletu jsem unesená do dnes. Možná ty nápady byly šílené, ale byly. Dnes nevím co chci dělat, ale být knihovnicí už vážně nechci.

Domácnost plná žvížátek

Poslední týden se zájmem pozoruji, jak se v naší domácnosti rodí dvě nové, skutečně velké osobnosti. Vlastně nejméně zajímaví v naší domácnosti jsou obyvatelé lidského druhu. O mě se dá vlastně říci jen to, že když nejím tak spím či čtu nebo se snažím vytvořit nějakou pochybnou hodnotu, abych oddálila domácí práce a vyhnula se učení se angličtiny. O panu domácím se toho dá říci také asi tolik.
Velkou osobností naší domácnosti je Vilda, to je kočičák-opičák, který zůstal jako jediný na umísťovací výstavě, což nechápu. Celým jménem se jmenuje Poťapaný Vilém a jeho přirozeným životním prostředím je voda. Přesněji vana, kde radostně hrabe, chlemtá vodu, labužnicky s přivřenýma očičkama překusuje pramínek vody s tím, že si občas doušek poválí po tlamičce s myšlenkou "hm, Želivka, to se pozná" ... a přitom všem si nechá kapat vodu na hlavičku, takže za pár let bude mít lysinku a v ní důlek.
Další osobností je Motíček, což je kocourek rozměrů medvíděte s pohledem laně. Tahle zelenooká kulička má ve zvyku na uvítanou, praštit sebou na zem a nechat se drbat na bříšku. Je to něco jako rituál a činí tak kdekoli a kdykoli. Pokud jsou tři hodiny v noci a vy na výzvu: "Drbej mě" nereagujete, vstane a hodí sebou v místě vaší hlavy. Taky je trochu hluchý, zvlášť, když jej marně hledáte už půl hodiny, naopak naprosto dokonalý sluch má v okamžiku, když se pokoutně snažíte nějaké jiné kočičce podstrčit dobrotu. To jeho něžně obézní tělíčko vyvine rychlost několika koní, a pak si s tím laním pohledem elegantně přihraje dobrůtku, která mu nepatří.
No, a pak je tu Čičinek, který vždy odněkud vykráčí, rozhlédne se a pohledem říká: "Kdyby bylo po mém, tak tahle kočičí pakáž, by tu vůbec nemusela být", načež jde, obhlédne můj klín, zda-li tam není nějaký ten vetřelec. On je vůbec aristokrat, nikdy nejí s poddanými, a když se pak uráčí, tak si lehne k misce s granulemi a elegantním pohybem si je vytahuje po jedné ven do tlamičky. Trochu mi připomíná Kokeše, kocoura pana Krbce.
Teď však nastal šrumec, neboť domácnost opanovaly ženy, i když ještě prťavé, ale již ženy. Vilík se rozhodl vyřešit situaci po svém, zakousnout je, ale díky bohu se mu zatím nedaří. Motít naopak se rozhodl hodit vinu na nás a pohledem plným výčitek chodí po bytě a žádá si mokrého hadru na čelo. Co na to Čičinek to nevím, raději je na dovolené, ale dnes se vrátí. Domnívám se, že až přijdu, budu jeho lordstvo rozmrzele ležet v krabici na botách a vzpomínat, kde jsou ty časy, kdy byl samojediný.

Na krajíčku ...

... dnes mám, ale ono bude líp ..., že je krásná?

Tak to byl šrapnel, Hlaváčku

...
HLAVÁČEK: Les máš?
MEYER: Kousek lesa mám.
HLAVÁČEK: Má les, pane inspektore! Přiznal se!
TRACHTA: A teď mě k tomu pusťte. - Ty že máš les Meyere?
MEYER: Mám.
TRACHTA: Hovno, Meyere! Hovno máš!

... ale já ho skutečně máááám ...

... a mám ...

... a mám* ...

... heč, a plný vánočních stromečků :)

* a tady je na podobný střih

Naroztrhání

Ach jo, mám tu svého druhého nápadníka. Je to muž „středního“ věku, starý rocker s chybějícími předními zuby.
(N: nápadník; K: knihovnice-já)

N: „Mfe ifáliji?“

K: „Cože prosím?

N: „Ifáriji.“

K: „Ikárii?“

K: „Nahoře na galerii.“

N: „To fem ji přehledl, ale vafe oši se přehlednou nedafí.“

A tak volám: „Bože, proč?“

Vrrrrrrrrrrrrrr

Moc mě mrzí, že nejsem násilnický typ. Tedy jsem, ale jsem násilník – teoretik. V práci máme kolegu o němž lze říct, že je bezprostřední. Slovo bezprostřední je jen uveřejnitelný výraz pro někoho, kdo by ve středověku za své výroky byl lámán v kole, čtvrcen, nabodnut na kůl a nakonec utopen. Vše bych nejraději vykonala rukou vlastní, ale jsme v moderní době, a tak si o tom mohu nechat jenom zdát, nebo vytáhnou nějaký ten balík peněz a objednat si nějakého toho Borise (fuj, to bylo xenofobické).
Dnes se mě onen kolega ptal jdu-li na oslavu dvojice M a M. Kroutila jsem se jak žížala a ptala se, jestli jde i někdo známý. Rozhodil rukama a ukázal na dva mladé muže poblíž: „Jde třeba Petr a Viktor.“ Odvětila jsem, že je neznám (pravda, pracují u nás již nějaký ten pátek, ale já a seznamování nejsme právě ideální dvojka) a nic netušíc se počala na bobku hrabat ve skříni plné knih. Náhle se za mnou ozvalo: „Petro, to je Petr a Viktor“, nechtělo se mi otáčet, ale nic jiného mi nezbylo. Mírně šokováni (také netušili) mi řekli „ahoj“ a já jsem se pokusila usmát a přitom cedit mezi zuby: „Martine, ty máš štěstí, že ti ještě za ty tvoje kraviny někdo nerozbil hubu.“ Růžová jako prasátko jsem vyklidila pole ..., ale já se mu jednou za všechna ta příkoří pomstím.

Hlouběji už nelze

V neděli jsme byli na dalším Bergmanovi. Pramen panny je jeden z těch filmů, který mě kdysi velmi oslovil. Šla jsem na něj vlastně právě proto, abych zjistila zda-li to se mnou bude opět tak lomcovat. Nelomcovalo, ale stejně se mi líbí. Problém je v tom, že teď v tom vidím jiné věci než tenkrát, ale opravdu bych tu nerada tvrdila, že jsem dozrála ... tím to skutečně nebude. Za dalších deset let v tom totiž uvidím opět něco jiného ... tomu se říká zkušenost stáří, nikoli zmoudření. Když se mi pak nad pivem rozzářily očička a pronesla jsem větu o tom, jak ve čtvrtek vyměním Bergmana za Bonda, tři páry očí mi jasně naznačovali, že moudrost opravdu není výsadou stáří.

Mám čtrnáctiletou neteř ...

... máte pocit, že je nutné ještě něco dodávat?
V parném létě jsem na návštěvě u své sestry zalezla do stínu a vytáhla rozháčkovanou šálu, ve snaze vykonávat v tom horku co nejméně pohybů, i ono pubertou zmítající se stvoření na mě upřelo zkoumavý pohled plný bolestného poznání a pravilo: "Ty TEĎ háčkuješ šálu?". Usmála jsem se s pocitem "i ty nemoudré mládě" a zdělila jí že ano. Od té doby jsem vždy při háčkování plánovala pomstu v podobě článku o moudrém stáří, které včas myslí na budoucnost. Čas článku nastal, ale o moudrosti stáří opravdu není. Pravda, nastala zima a šála se hodí, jenže ji nemám k čemu nosit. Uznejte, tenhle kudrlinkový kousek je k mé staré odrbané mikině skutečně nevhodný.
Pokud vlastníte něco jiného než mikinu, tak si můžete tuhle příšernost uháčkovat, schéma zde.

Humoreska

Má láska k věcem, které se dají vyřídit přes počítač nezná hranic. Počítač nesmrdí, nedívá se vám na prsa když s vámi hovoří, nechová se arogantně, můžete na něj řvát, kopat do něj a on vám to nevrátí, a když uděláte chybu, tiše a mile vás na to upozorní a má s vámi nekonečnou trpělivost ... jenže teď jsem narazila na e-shop Českých drah.
Zarezervovat hostel ve Vídni pro 9 osob bylo naprostou hračkou, možná proto, že to dělala ET. Koupě místenek na vláček, naopak vyšlapáváním cestičky do cvokhausu.
Probíhalo to asi takto:

• najití spoje ... bezva Dvořák* jede ...
  
• ejhle, nečekané zjištění ... musím se registrovat, hm ...
  
• vyplnění registrace a dlóóóóóuhé čekání na potvrzení ...
  
• tak znovu ... Dvořák stále jede ...
  
• fajn, tak zaškrtnout 6 osob, když pro 10 najednou nelze ...
  
• hm, co to je za blbou kolonku? ... to jako nejde dělat rezervace míst vedle sebe pro více osob??? ... to my hlava nebere
• tak zpět ... kdo by to řekl, Dvořák stále jede ... to co mě teď trápí je to, jestli s ním pojedeme také ...
  
• zkusím infolinku .... tůt, tůt, tůt, .... po sto prvé tůt ... faj operátor asi čůrá
• nový pokus .... tůt, tůt, tůt, .... po sto prvé tůt podruhé ... chudák asi má koliku
• do třetice všeho dobrého, doufám .... tůt, tůt, tůt, ... po sto prvé tůt potřetí ... jestli se tam někdy dovolám, tak na něj budu řvát tak dlouho, až se skutečně počůrá, vrrrr
• fajn, tak trochu trpělivosti a bude to ... každou jízdenku zvlášť ... krok 1.: jistě že chci jet Dvořákem, krok 2.: ano chci konkretní místo, krok 3.: ta 46 bude skvělá, krok 4.: ano, doklad mi ukažte, krok 5.: šup s ním do košíčku, krok 6.: další pán na holení, krok 1.: jistě že chci jet Dvořákem, krok 2.: ano chci konkretní místo, ... ach jo, ještě ty zpáteční ...
• hurá, všech 20 jízdenek v košíčku ... tak k pokladně
• cože, ne, to ne, dělaj si srandu, do pr..., já nechci ... "Bohužel nelze mít v košíku víc než za 7500Kč"
• co jsem komu udělala, bůůůůů ... no tak já těch deset zpátečních odmažu ... bekbek...
• tak snad konečně ... cože, jaký číslo dokladu? ... já nechci 10 jízdenek na své jméno!!!!! ... uznávám, jsem trochu korpulentnější, ale deset míst skutečně nezabírám!!!!! .... vaaaaaaaaaaaaaaauuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu ... rezignace

* vláček jménem Dvořák

Zdrchlaná a zdrcená ...

... prý vypadám ... hm, a divíte se mi? Sestra mi psala, ať nejsem smutná, že je v nebíčku, ale já si připadám jako pan Karfík. Už to vidím, jak se u nebeské brány usmívá sv. Petr, pohrává si s klíčem a říká: "Vy nás nějak zásobujete slečno ....."
Během týdne nám umřela dvě koťátka, naši dva chlapečci, na nějakou hnusnou infekci. Takhle vypadali, když byli živý a papavý.

Bergmanovské vzpomínky na léto

Hurá, nepropásnu Bergmana, říkala jsem si, když jsem rezervovala lístky na představení v sobotu i v neděli, snad nebyla poslední.
V sobotu hrály Letní sen a bylo to skvělé, nevím jak jinak to říct, napadají mě pouze taková šílená slovní spojení jako mrazivě hřejivé. Za to mě děsivě zklamal film Léto s Monikou. Přišlo mi to jako spojení němé grotesky s občasnými záchvěvy umělcovy tvořivosti. Celý film jsem čekala, kdy že bude už ten Bergman, ale on se bohužel pro mě (a spoustu lidí co opustili kino) nedostavil.

Moderní pračlověk

Teď jsem skutečně zalitovala, že nemá u sebe foťák. Po ulici šla slečna a v krosně měla mamuta, na hlavě dredy a vypadala jak oblečená v kožešinách.

Porodní bolesti

Po devíti měsících liknavosti nastal těžký porod ... zaregistrovala jsem se na Fler.
Když jsem s tím nápadem přišla, řekla jsem o tom kde komu. Od té doby mě všichni prudí, kdy že už tam něco jako dám, a nezapomenou podotknou, co je tam pěkných věci ... a to je právě ten důvod, proč jsem s tím tak dlouho otálela. Pokud byste mě tam hledali a našli, nepište mi prosím, že jsem tam raději neměla lézt.

Dnes ...

... začíná přehlídka filmů mého oblíbeného režiséra, doufám, že když festival trvá 2 měsíce, dostanu se do kina alespoň na jeden film. Na těchto stránkách už konečně najdete kromě neměnného pozadí prokliky na filmy, což je i pro mě novina.

Na Palubu

Abstinenční příznaky bývají různé, podle toho na čem jste závislí. Pokud jde o závislost na hraní deskových her, jsou příznaky takovým malým průřezem všech možných závislostí: třes, únava, halucinace, nespavost a jiné. Jsem slabý jedinec, náchylný ke všemožným svodům, a tak jsem podlehla ET naléhání jít si zahrát.
Zpocená, rozcuchaná a jak říká kolegyně "jurodivá" jsem po hodině jivu dorazila na tramvaj s 20 minutovým zpožděním. ET však statečně čekala ... možná proto, že sama by mohla tak hrát akorát pasiáns.
Klub Paluba je ukryt nedaleko Anděla v temném a nehostinném dvoře ... tak to vypadalo, když jsme nejistě vstupovaly do temného dvorku. Dveře samotného klubu jsou opatřeny zvonkem a přesně, jak v pohádce Sůl nad zlato, jsem po zazvonění skočila do úkrytu za útlá ET záda a nechala to na ni. Přivítala nás z Deskohraní známá směs vůní z toustů a nevětraného vzduchu. Usadily jsme se k jednomu stolku a přidaly se tak ke skupinkám nevnímajících, přihrbených postav. Jelikož jsme byly jen dvě, začaly jsme známým Ubongem. Pak jsme přešly na Rattenscharf. Móóóć dobrá hra, jde o hamouňení potravy, takže nemám konkurenci. Pak už nás do chladné noci vyhnala zodpovědnost a představa ranního vstávání.
Jedna věc je jistá, nebyly jsme tam naposledy, jen si příště vezmu gumáky, abych si na záchodě nenabrala do bot.

Na intimní téma

S edicí "Děsivých dějin" se před pár lety roztrhl pytel a od té doby vycházejí další a další ... a jak to tak bývá, kolem zlatonosné žily se hnedle počali stahovat zlatokopové. Takže už mámě "Děsivou vědu", "Drahé zesnulé" a i "Děsivé umění". Fajn, pokud se v "Děsivém umění" objevují takové věci jako "Úmorné divadlo" beru, ale já mám na lektorování "Kouzelné spodky"!!!!!
V dnešní době může být uměním cokoli, tak proč ne kouzla se spoďárkama. Pobavil mě už lísteček z katalogu, na kterém je pod čísly podobných blbin připsáno: "... až Monty Pythonovské".
Když jsem se tak pročítala oním dílkem, napadaly mě různé myšlenky. U dělení spodního prádla podle druhu, jsem přemýšlela jestli muži slipaři-levorucí jsou diskriminováni umístěním otvoru ... myslím ten, co dámské prádlo nepotřebuje (... my leváci držíme při sobě ... víte, co stojí levácké nužky?).
Při kapitole "Kdo jaké prádlo nosí", jsem si naopak vzpomněla na trapas, který se mi stal, když jsem chodila s panem K. Jednoho dne mě totiž šíleně rozbolela hlava, a tak pan K. mě odvezl na neurologickou pohotovost Na Františku. Jenže všechno mé spodní prádlo bylo tak nějak použité a jelikož jsem u pana K. z předchozí zkušenosti s muži udržovala svojí základnu o velikosti malé tašky, náhradní spoďárky nebyly po ruce ... i půjčila jsem si slipy pana K. Když vás bolí hlava, nečekáte, že vás v ordinaci svléknou do kalhotek ... i stalo se. Sestřička i pan doktor zachovali dekorum, přestože pestrý vzor oněch slipů řval na celou ordinaci: "To čumíte, to jste nečekali". Pan doktor mi nějakým záhadným máváním rukama kolem hlavy pomohl od bolesti a já pak schovala své netradiční prádlo pod sukni a se sklopeným zrakem opustila pohotovost.




U této kapitoly jsem si naopak uvědomila, že by malá změna v mém šatníku nebyla k zahození a tak se dívám, jestli náhodou někde nemá vystoupení Mistr Velký Cvik.

Mach s Šebestovou by koukali ...

..., neboť já nepotřebuji ani sluchátko, abych volala: " Haló, haló, haló, proč je koček málo a tak štěkám jako hrom, ať je koček milión!"
Asi mi už vážně začíná hrabat, když jsem byla nedávno na Hrnčířských trzích v Berouně, přivezla jsem si vykrajovátka ve tvaru kočiček. A protože jsem duše hravá a žravá, upekla jsem skořicové kočičky ... na kočičí výstavu mi přišly dost stylové.



Tedy jedné chudince jsem urazila nožičku už při pečení.



Také musím podotknou, že více než skořicové jsou diamantové ... tedy co do tvrdosti.
No jo, takže ještě recept.

Psychický teror

Kdykoliv jedu přes Želivského, užasle zírám do oken toho šíleného fitness centra, kterému soukromě přezdívám koncentrák. Poprvé, když jsem zaslechla: "... dělej, makej, neflákej se ... jedemjedemjedem", jsem nadskočila a vyděšeně hledala, kdo a na koho to tak řve. V otevřených oknech oné, pravděpodobně bývalé továrny, šlapali jak o život upocení lidičkové s mnohem vyšší morální úrovní než mám já ... mě by na spinning nedostal nikdo, ani kdyby mi sliboval, že z poslední řady budu moci sledovat celou hodinu, pěkně vypracované prdelky mužů přede mnou. Přísahala jsem si, že se nikdá nedám ve svém životě zlákat k fyzickému sebetýrání.
Ve volném čase se má člověk věnovat pouze činnostem, které mu přinášejí potěšení. To je důvod proč v pondělí tančím, ve čtvrtek tisknu a v neděli mám nohy na hoře a knihu v ruce. Pokud stále nechápete v čem je tedy ten problém, tak ten se nachází v té duševní sféře ... podcenila jsem možnost psychického teroru.
V pondělí jsem na tanci hopsala jak po požití omamných látek v rytmu samby a poprvé za celou dobu kurzu jsem si musela přiznat, že mi to nejde víc než kdy jindy. Jediné, co jsem jakžtakž zvládla, byly pózy, u kterých jsem vypadala jak dopravák na křižovatce. Odcházela jsem naprosto zdeptána a zpocena snahou státi se budoucí královnou karnevalu v Riu ... marně.
Ve čtvrtek začala první hodina kurzu batiky a tisku, a tak celá radostná jsem se pověsila na kliku starobylých dveří školy, abych zvolala: "Miriam, zvládla jsem udělat přes prázdniny ten polštář". Prsila jsem se a zářila štěstí, avšak jen do chvíle, kdy ostatní vytáhli svá dílka ... pak jsem byla ráda, že jsem ten polštář zapomněla.


To je ten chudák

Když mi pak Miriam ještě zdělila, že všechny mé linority jsou vyryté ze špatné strany a jsou příliš jemné, málem jsem se rozplakala.
A jaké z toho tentokrát plyne ponaučení? ... žádné. Tedy jedno by tu bylo: BÝT PRŮMĚRNÁ JE STRAŠNĚ TĚŽKÉ, TAK PROČ NEBÝT RADĚJI JEDNIČKA.

Obchod, kde by se mi líbilo pracovat

Vánoce se blíží a každý, kdo měl někdy tu smůlu, že ode mě dostal vánoční přání ví, že jsou to taková mnou vlastnoručně ulepená dílka. Ke všem svým nezdařencům se hrdě hlásím a i letos hodlám rozšířit svou i vaši sbírku mých děsivých výtvorů. Co vás na tom může těšit je fakt, že je lze spálit. Při dnešních cenách topných paliv se i takové přání v tuhé zimě může hodit.
Místo kam chodím pro papír je zastrčený obchůdek za evangelickým kostelem sv. Martina ve zdi, kde je spousta regálků s papíry v neuvěřitelných barvách a druzích ... prostě papírový ráj.

Tenhle blog není o kočkách ...

..., i když to tak vypadá.

Přeji krásný den,
já jsem kočka klikařka a to vedle mě, je mých pět kámošek koček klíčenek. Na rozdíl ode mě nemají v životě některé kočičky takovou kliku a tak pokud se chcete stát hračkou v tlapkách nějaké chlupaté potvůrky, tak přijďte na výstavu.

Muži se prý lépe orientují

V přírodě bývají důležitými orientačními body osamělé stromy, skály a jiné přírodní zajímavosti. Na Václaváku však strom najdete jen o Vánocích (a ještě utopený v modrých světýlkách) a osamělou skálu tak maximálně pokud bude nějaký současný výtvarník předvádět svá monumentální dílka (stejně je zajímavé, kolik dnešních umělců se projevuje ve velkém ... asi ze strachu, aby nebyli přehlédnuti). K orientaci tudíž poslouží kde co, tedy spíš kde kdo. Pán ukazoval turistce vchod do pasáže a doprovodil to slovy:
"Vchod je přesně tam, jak stojí ta paní s tím velkým výstřihem."

Člověk je tvor učenlivý

"Domů, do Prahy, do ...", s tímto zvoláním jsem nastoupila do autobusu směr domov. Úsměv na tváři mi zamrz v okamžiku, kdy po mně (tedy spíš po prázdném sedadle vedle mě) loupl okem jakýsi pán a se slovy: "Pokud pán Bůh dá, sednu si k vám". Vmáčkl své tělo vedle mě a já neschopna pohybu se ocitla přimáčknuta k okénku. Trpce jsem si pomyslela, že Bůh dal, ale zapomněl se mě zeptat, co na to já.
Už léta se ke mně netisklo žádné mužské tělo tak těsně a možná, že Bůh (starý šprýmař) se rozhodl vyhovět mé žádosti týkající se intimnějšího kontaktu s mužem, a přimáčkl mě k onomu kolosu "vonícím" po smažené cibuli.
Poté co pán vystoupil jsem se nadechla, protáhla si ruce a oběma odpustila (Bohu i pánovi).
Poučena jsem při cestě zpět uvolnila sedadlo vedle sebe ihned, jak se objevil mladík asi dvacetikilový. Věnovala jsem mu úsměv, který říkal: BINGO, PRAVĚ JSTE VYHRÁL KRÁSNÉ VOLNÉ MÍSTO VEDLE SKVĚLÉ MLADÉ DÁMY A JE VAŠE PO CELOU CESTU, POKUD NEBUDETE USÍNAT A POKLÁDAT SVOJÍ HLAVU NA JEJÍ RAMENO.

Bruchnička

Takové to zvířátko samá noha samá noha (co jiného taky), stále se dožadující potravy: "Mňau, mňaumňaúúú, mňáááááu", a ze kterého jsem čekala, že se jednoho dne vyklube Pučálkovic Amina umřelo. Jedinou památku, kterou na ni mám, je moje obyčejné prostěradlo, z kterého mi při lovu myšky (někdy i dvou najednou) udělala prostěradlo froté.
Nenechte se zmást, takhle hodná, jako je na té fotce, byla jen výjimečně, byla hrozný divoch.

Trochu sportu nikdy nezaškodí ...

... říkala jsem si minulý pátek, když jsem hledala spoluhráče. Uznávám, že hraní deskových her není právě fyzicky náročná disciplína, ale v prostředí budovy České obce sokolské v Tyršově domě si nějaká ta prostná stejně nedovedu moc představit.
Troška poučení nikdy neuškodí, a tak pokud půjdete někdy na Deskohraní, nic si již na ten den neplánujte, je to zbytečné ... vlastně si neplánujte nic do konce akce. Odešla jsem z bytu v poledne a vrátila se o půlnoci, následující den jsem ta byla znovu a hodlám ještě jít.
Hned ve dveřích se nás tří, zmateně se rozhlížejících (já, ET a její sestra), ujal jeden z mladíků ve žlutém tričku s logem her (všichni hráči dlouhodobě věnující se deskovým hrám mají ve tváři výraz šíleného soustředění, podle toho poznáte, že každý pokus vás naprostých začátečníku nad nimi vyhrát, bude korunován nezdarem). Změřil si nás kritickým okem a vytáhl hru Ulysses, kterou považoval za snadnou. Po půlhodinovém vysvětlování, asi způsobem: "Tohle co vypadá jako lodička, je lodička", byl stále pronásledován třemi zoufalými pohledy, za kterými se ukrývaly tři nechápající mozky. Když projel pravidla asi dvakrát, nezbylo nám nic jiného než vyplout z Troje a pokusit se neuvíznou v mělčinách naší neschopnosti porozumět pravidlům. Hra měla trvat 30 - 70min., protože každá z nás si bohužel pamatovala pravidla trochu jinak, chudák Odysseus křižoval Středozemní moře jako by neměl kompasu (pravda, v době Odyssea magnetický kompas neexistoval) o dobrou hodinu déle.
Celé šťastné, že se nám podařilo dohrát, jsme vykročily hrdě podívat se po další hře. Byly jsme však odchyceni dvěma mladíky, kteří netuše co činí, nás požádali, abychom si s nimi zahrály Agricolu. Při vysvětlování pravidel jsem pochopila, že Ulysses, bylo vlastně jen o trošku složitější Člověče nezlob se!. Na mém čele vyvstala vráska (taková jako má Dan Bárta, jenže na mně nevypadá tak sexy) a v duchu jsem si říkala: "Proč jsem nezůstala u člobrda, tam mám jakoužtakouž šanci".
Cílem Agricoly je vybudovat farmu. Zatím co všichni ze svých malých farmiček postupně vybudovali Southfork, já si žila poklidných životem s kravičkou bydlící se mnou v dřevěné chýši a v ubohé ohrádce se mi proháněly dvě ovce, že je nutné zasít obilí a zplodit potomka, jsem zjistila až v poslední fázi hry. Každému, kdo by přihlížel, muselo by být jasné, že můj styl hry není příliš o vítězství, ale o důležitosti zúčastnit se.
Nezapomenutelnou hrou byla zelenina (nemám představu jak se jmenuje). Hry, ve kterých jde o rychlost a postřeh jsou vážně mojí doménou ... říkejte mi lenochode. Kromě obřího balíčku karet, který mi na konci hry zůstal v ruce, mám ještě omlácené prsty, jakoby na tom, jak prudce kartu položím záleželo.
Nezapomenutelné byly i Aktivity. Když mě Fanda seznamoval s pravidly, ukazoval mi na jedné kartě co a jak. Hned v prvním poličku bylo namalovat "cizoložství", takže do hry jsem šla opocena hrůzou, co mě tak asi čeká při pantomimě. Uf, vytáhla jsem si houpací křeslo, bylo to takové mé soukromé bingo, prázdninový flirt, vedlejší kolej a jiné vychytávky vyžrali jiní.
Musím přiznat, že ne úplně všechno jsem projela a dost často jsem nebyla ani poslední. Nijak zvlášť jsem však vítězství a prohry nepočítala. Vím jen, že nejčastěji vyhrával Jirka, ale hrajte si s matfyzákem.
Pokud byste si chtěli prohlédnou nějaké hry, tak na www.hrajeme.cz je najdete. Pozor, kdysi jsem napsala "hrajemesi" a to se vám otevřou úúúúúúplně jiné stránky.

Dnes je den na draka ...

... tak začínal mail od kamarádky a při pohledu ven s ní nelze než souhlasit ... jenže ona to myslela jinak.
I můj den má dnes trochu dračí podobu. Ráno jsem vytahovala celá zoufalá punčocháče ze špinavého prádla, zjistila jsem, že nemám kávu a nakonec jsem byla nucena svést lítou bitvu s odpadkových košem, ve kterém oživly plechovky po kočičím žrádle a jiné, ještě horší věci. Mezi tím, co jsem bojovala s odpadem, koťata mlátila na dveře prázdnou miskou od granulí, dávaje tak najevo, že oni mají také hlad.
... a tak si tak říkám, "co si tak postavit draka a vyrazit někam na kopec".

Ve snaze se zahřát ...

jsem si nějak nestačila všimnou, že už skončilo léto a s ním i to romantické.
Musím se přiznat, že jsem nestačila přečíst některé z knih, ale jsem optimista, a příští léto to určitě dočtu.
Překvapená jsem byla z klasiky od Jane Austenová - Rozum a cit. Bylo v tom cítit nadhled, ironii i sebeironii. Vlastně jsem to přečetla jedním dechem, stočená do klubíčka s kočkou na břiše, která byla celá šťastná, že se moc nehýbu.
Vzpomínky na Afriku jsou jedním z mých nejoblíbenějších filmů, kniha od Karen Blixen je však jiná. Jsou to útržky vzpomínek ze života v zemi, která autorku okouzlila. Vlastně jsem jí ještě nedočetla, a přestože se právě někde schovává mezi dalšími rozečtenými knihami, určitě jí dočtu.
Svatební cestu do Jiljí od Miroslava Skály jsem si nechala jako třešničku na konec, neboť kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Přestože jsem nenašla Jiljí na mapě, hodlám jednoho dne onu cestu uskutečnit, takže pánové, měli byste se mi vyhýbat velkým obloukem.
Neotevřela jsem P.S: Miluju tě ... a rozhodla jsem se to neudělat.

Každý dobrý čin je po zásluze "odměněn"

Původní název cestovního deníku měl znít "Chromá a Hluchá", pak to vypadalo, že Chromá a Hluchá jsou vlastně Blbá a Hluchá a žádná cesta se tudíž neuskuteční. Díky mému neustálému posouvání termínu došlo k tomu, že já měla rezervaci v penzionu od 18.9. a Simča zajednané hlídání děti od 25.9. Den před odjezdem dost neřešitelná situace.
Nakonec jsem se zoufalá zeptala ET jestli nechce jet ... dobře mi tak.
Myslím, že je jasné, že cokoliv napíšu bude použito proti mě, tak nač tak činit :)

Chce se mi smát

Tak tu tak sedím opuštěná s jedním bezdomovcem a mým úchyláčkem, který čte Dívku, půjčuje si knihy o válce, zbraních, nadměrných ženách a panence Barbie. Už mi ukázal obrázek ženy svých snů (vcelku mě vystihl), pohovořil ke mě na téma anorexie a teď tu stojí a zírá na mě. A zatím co zírá, já píšu a říkám si, že náš vztah by vypadal asi takhle.



... on je prostě mrňavej a hubenej se zálibou ve velkých věcech.

"Do čeho to tu holku ženu"

.... jsem si dnes ráno říkala při žehlení (jedna z mnoha nenáviděných činností, při kterých mě napadají "filosofické" otázky).
Nic proti Pacholíčkovi, ale přeci je to jen muž a instituce manželství se ukazuje dost nestabilní (podle návrhu nového zákona to dokonce vypadá, že se otřásá v základech). Za poslední rok se kolem mě bortí jedno manželství za druhým jako domečky z karet. Při snaze vyžehlit rukáv (marná snaha) jsem přemítala proč je tomu tak.
Nakonec jsem došla k poznání, že všichni mají pocit, že se musí najít. Mám vůbec pocit, že všichni na světa mají potřebu "hledání sama sebe". No jo, a já blbka si myslela, že člověk nejlépe najde sám sebe v druhých, ale asi ne. Možná, že je lepší sedět někde o samotě s vykloubenýma noha a pocitem že se našel. Otázka je, jestli se pak o své najití bude mít s kým podělit.
Já osobně bych se raději s manželem podělila o žehlení, při němž člověk najde ve svých hlubinách také mnoho zajímavého.

Ráda bych čtenáře postižené v tomto výplodu choré mysli ráda upozornila, že bití mé maličkosti je nepřípustné.

Časy se mění

Byly doby, kdy jsem Van Gogha nijak nemilovala, ale nejen časy i člověk se mění.
Už jsem jela do Vídně s knihovníky na kávu, s přítelem-nepřítelem na muzejní den, tak proč nejet na výstavu Van Gogha.
Co třeba vyrazit nějaký pátek po obědě, večer se jít někam opít, v sobotu jít na výstavu a prohlédnout si město. V neděli si vychutnat vídeňskou kávičku a šupky dupky do Prahy.
Abyste to pochopili, to není příspěvek, ale agitace :)))))

Jsem pašák, ...

... neboť jsem odolala pokušení ... a bylo veliké.
V neděli jsem brzy brzičko vyrazila směr Beroun. Vyzbrojena dvěma plány města, dvěma mapami okolí, jsem nasedla do vláčku. Pro případ, že by mi mapy nestačily, dostala jsem od pána v pokladně ještě Mladou frontu ... asi za ten úsměv.
Většinou se o Hrnčířských trzích nedá po náměstí ani chodit, ale kolem deváté to ještě šlo. Tedy upřímně, než jsem došla na náměstí, už jsem měla kočičí vykrajovátka na cukroví. Nebylo právě nejtepleji a poté, co jsem prošla všechny stánky, jsem se uchýlila na zahrádku restaurace, abych si při kávě rozmyslela, který ten hrnek si koupím. Nakonec zvítězila má soudnost a koupila jsem si jen knoflíky na tašky.
Netoužila jsem nijak se vrátit do bytu a tak jsem vyrazila směr Tetín. Počasí se umoudřilo, a tvářilo se jako báječný podzimní den. Nemůžu říct, že štrachání na Damil v sukni bylo nějak úchvatné, ale dolu s vykasanou sukní to šlo jako po másle. V Tetíně mají spoustu krásných koníčků a tak jsem se zdržela na pár slov ... tedy takový monolog s koníkem.



Nakonec jsem se setkala ještě s Andrejkou z práce, která však sebou měla muže, takže bytost nervní a netrpělivou.

Sny se mění, ale některé zůstávají

Například v jedenácti chcete mít prsa jako vyspělejší spolužačka a ve dvaceti naopak sníte o jedničkách. K mým velkým dlouhodobějším přáním patří touha najít dobrou galanterii s milou obsluhou, kdy na dotaz: "Nemáte prosím ...." se vám nedostane kyselého ksichtu a odpovědi: "Nemáme, to jsem nikdy neslyšela."
Jedna docela dobrá je ve Spálené, ale co do kyselosti, vyrovná se kyselině dusičné. V posledním patře Kotvy je velká, dobře zásobená a obsluha bývá citronové příchuti. Teď jsem objevila jednu v Palladium, což mě dost překvapilo. Také obsluha mě překvapila. Obklopilo mě tolik ochoty a něhy, že jsem tam nechala přes dvě stovky, a to jsem tam šla pouze pro mašličky na sněhuláky.

Bojím se ...

... bojím, že není všechno v pořádku. Dneska ráno jsem si dala snídani do kočičí misky.

Pozdě, ale přeci ...

... jsem vyrazila se Šárkou na Karamazovi.
Nebrečela jsem jako matka od dětí, možná proto, že prostě nejsem matka a nedokážu si v celé šíři představit, co znamená pro rodiče smrt dítěte. Slovo líbilo se mi, však i mně přijde dost nepatřičné, pro popsání dvou odehrávajících se dramat, toho tichého, skutečného a toho volajícího do světa z Dostojevského mysli prostřednictvím herců. Text, který mi přijde syrový a nutící herce jej odříkat spíš než zahrát, je pro mě velmi strhující a do prostředí oceláren jak dělaný.
Dostojevského mám ráda a Dejvické divadlo také, tak bychom mohly s matkou od dětí vyrazit, třeba na Idiota.

Zdegenerovaný mutant

Když to celé rozšifrujete, tak jsem jedinec vzniklý nějakým omylem a ještě k tomu se to celé zvrhlo nenávratně někam ... budu si muset doma promluvit s rodiči.
Pokud se domníváte, že zvrhlou mám pouze mysl, mýlíte se. Zdegenerované mám koleno a krční páteř. Pokud jde o mutaci, tak nějaký gen. To všechno jsou vám lékaři schopni říct poté, co se v andílkovi s vykukující prdelkou válíte dehydrovaní 6 hodin na předoperačním a sledujete, jak jiní odchází na operační stůl. Pak, když už do vás narvou kanylu, vám sdělí, že jste potencionální mrtvola a pošlou vás domů. Slezete z operačního stolu a jdete hlasovat za zachování kočičího útulku, kde strávíte další čtyři hodiny.

Ráda bych podotkla, že to paní doktorce nevyčítám, možná mi svým rozhodnutí zachránila život.

Učitělka tanca je moj sen ...

... a já její noční můra.
Do první hodiny tance jsem si myslela, že všichni lidi mají stehenní kost spojenou kyčelním kloubem s pánví ... není tomu tak, některým z nás chybí ten kloub. Ladnou osmičku pánví skutečně neudělám, aniž bych si přitom nezpůsobila nějaké to smrtelné zranění. Po hodině vrtění ala rumba, jsem pochopila, že neslyším rytmus, mé nohy nespolupracují s mozkovým centrem a zrcadlo je nejhnusnější vynález na světě.
Jsem holt tak trochu dřevěná, Pinocchio je proti mě z gumy. Jenže já to nevzdám, možná proto, že chodím na rozdíl od Meeny do kurzu pro telátka, a tak je tam mnohem víc humoru a nemotornosti.

Boženčiny sběrné suroviny

Celý život kritizuji své rodiče za to, že z domu dělají skladiště ... a teď došlo na ta spadaná jablka.
Můj pokoj mi už nestačí a musela jsem expandovat do jiných místností. Místo abych umírnila své počínání, chovám se jak zběsilá. Když jsem seděla s Bóďou v čajovně, říkala jsem ji, že jsem měla splín a tak jsem si vyrazila k Mrázovi. Povzdechla si a řekla:"Jo, látkoterapie." K tomu ještě praktikuji korálkoterapií, galanterapií a jiné kutiloterapie. Přemýšlím, jestli by nebylo levnější, kdybych byla šťastná.
K tomu všemu, mi občas někdo něco přinese pod dojmem, že jsem taková šikula, a mohlo by se mi to hodit. Nestěžuji si však, při prohlížení pytlíků se stuhami, krabiček s knoflíky, mi svítí oči jak děcku.

Škoda, že neumím hrát na pozoun

Malešický park nepatří mezi nejmalebnější ani nejnavštěvovanější v Praze. V sobotu v podvečer, tam bloumalo jen pár pejskařů, skupinka puberťaček a já. Abych nezapomněla, byl tam také hráč na pozoun. Z parku je daleký výhled na jih, pomalu mizející za vzrůstajícími stromy, a dobře se tam nese zvuk. Možná tyto dvě skutečnosti s tou lahví vína byly hlavním důvodem, proč se onen pozounista rozhodl sdělit skrz nástroj svůj názor na život právě zde. Nástroj chvílemi kvílel, chvílemi si zoufal, chvílemi žaloval a občas se zdál být i naštván. Když mladíkovi docházel dech a měl dojem, že potřebuje světu sdělit ještě pár nevyřčených pravd, bylo možno zaslechnou i nějaké to peprnější slova (slova jako "sere mě to" asi nejdou zahrát).
Záviděla jsem mu, když tak celý vyřízený a smířený usedl tiše do trávy a dorazil tu lahev vína.

Děsím se ...

... a snažím se vzpomenout, které z mých kamarádek, mají ještě syny či bratry ve věku 15 +.
Předevčírem mi volala Nikie, že její bratr (kolem dvaceti) chce jít do divadla. Zbystřila jsem, neboť jejího bratra znám, stával vždy tak deset kroků za sestrou, díval se do země a přál si být jinde. Tentokrát se mi snažila Nikie nakecat, že by byl rád se mnou ... tedy v tom divadle. Názor bratra neznám a je mi líto, že mu řeknu ne, ale horší společnost na cestu si nemohl vybrat.
Vyprávěla jsem tuto neskutečnou historku včera na dámském mecheche a slečna M. se hned ozvala, že Adam (její devatenáctiletý syn) mě chce pozvat na kávu, neboť se mu prý stýská (bydleli jsme spolu ... tedy všichni tři).
Začínám mít pocit, že jsem se u kamarádek dostala do rubriky: Dozorce.

Tohle znám a moc dobře

Slíbila jsem kamarádce recept na cibulačku, a neboť jí dělám od oka a ještě díky velmi časté nepřítomnosti vína v lednici (tedy víno je tam pořád, ale neříka mi pane) jen párkrát do roka, rozhodla jsem najít nějaký recept, který celou tu skvělou polévku popisuje méně zmateně.
Při hledání jsem narazila na tento blog. Líbí se mi graficky a zaujal mě i název. Moc jsem z toho nepřečetla, ale tenhle příspěvek je mi tak blízký.
Jo, ještě k té cibulačce, je pro deset lidí, tak doufám, že budu na nějaký ten talíř, dva, pozvaná.

Mimochodem, kdy jste někdo našel na tom blogu, kdo to je, kde je archiv příspěvků, a tak, tak mi napište.

Mnoho povyku

Léto je nějak krátké (četla jsem to 3 týdny) nebo výběr knih pro romantické léto nevhodný. Pravda, kniha Zítřek od Grahama Swifta nepatří skutečně mezi knihy žhavých vášní za horkých letních nocí. Jde vlastně o vnitřní monolog ženy, která se chystá vytáhnout se svým mužem šestnáct let starého kostlivce ze skříně. Zatímco autor jako muž ví, že nejlepší se je na to vyspat, a nechává tudíž manžela spát, žena se hrabe v minulosti zíraje do deštivé noci. Nejsem právě filosofického zaměření, ale zaručeně mám větší právo jako žena (na rozdíl od autora) říci, že pokud nejste exhibicionistická a sebestředná ženská, asi jen s těží si budete představovat, jak svým šestnáctiletým puberťákům vyprávíte detailně o svém intimním životě, když to s kostlivcem nesouvisí. Někdy to na mě působilo jako obhajoba, ale nepřišla jsem na to čeho. Probdělá noc je dlouhá (proto ty 3 týdny), a k ránu je kostlivec zabalen v růžovém obalu s obrovskou mašlí.
Jo, abych nezapomněla, není to tak špatné :)

Tak zase o něco starší ...

... a i o něco chytřejší.
Moje maminka je poklad. Upeče každému třeba i třípatrový dort, když bude podle jejího, to jest s krémem, politý čokoládou a ozdobený opět krémem. Pokud jste jako já, a nestojíte o těžké krémové monstrum, dožadujete se pak dotěrně dortů ovocných, tvarohových, apod. Díky dotěrnosti rozmazleného fracka jsem už vybojovala pár dortů za studena a jednoho krtka, kterého však tvořila s takovou nechutí, že jsem si ho raději dodělala ... to byste nevěřili, jak takový poklad rodiny dokáže po čtyřiceti letech u plotny předstírat, že neví jak se loupe banán a šlehá šlehačka.
Abych se vyvarovala podobných zážitků, upekla jsem si dort sama. Inspirovala jsem se ve Světozoru "Pařížským malinovým dortem" a musím se pochválit byl skvělý. To je on.



Jelikož je to dort narozeninový, je jasné, že jsem zase o něco starší a poté, co jsem se chlubila v práci touto fotografií, i o něco chytřejší.
Do teď jsem si totiž myslela, že je to úžasný dort, ale to, co v něm viděla ta pakáž knihovnická mi vhání ruměnec do tváře.

Fotbalový tým

Tak už máme doma jedenáctku ... tým čtyř kocourů a jedné kočičky doplnila zasloužilá matka s pěti koťaty.

Kavárenský povaleč III.

Pacholíček po mém neustálém remcání:..., že se mnou nikdy nikam nejde neboť se bojí, že se na něj budu vrhat, nevydržel a vzal mě včera vyvenčil. Doslova řekl: "Půjdeme na kávu."
Byli jsme v kavárně Louvre, která není na mém seznamu nekuřáckých kaváren, ale nekuřácký salónek má. Kávu, která se jmenovala Café au lait a Pacholíček jí objednával skutečné impozantním zvoláním: "Dvakrát olé", měli moc dobrou. Nakonec, dbaje o mé zdraví prohlásil, že se půjdeme projít , a to na hrad. Nevěřícně jsem zamrkala: "Myslíš do kopce?"
Trochu do kopce to bylo, a trochu jsem se zajíkala, když jsem se funíc snažila popsat své pobouření nad bordelem, který v knihovně vládne, ale Pacholíček pod představou, že by mě musel nésti, nedej bůh oživovat, zabrzdil má slova i kroky, abych popadla dech.
Nakonec jsme si prohlédli venkovní výstavu fotografií Václava Chocholy, kterého, jako jednoho z mála našich fotografů, znám. Uznávám, že je to díky jednomu troubovi, který mi kazil jistý čas život, ale toto seznámení se mu dá přiznat k dobru.

Sama samotinká ...

... jsem se v sobotu vydala na toulky matiččiným rodným krajem. Rodný matičky kraj oplývá sady, výhledy a malebnými vískami. Zatím, co má duše cestou pookřálo, mé tělo mi dávalo velmi tvrdě najevo, že mám dotouláno.

Ta ta první fotka je zámeček v Kamenici, a neříká mi pane. Na druhé je kostel v Konecchlumí, kde je známá křížová cesta od Vladimíra Komárka. No, a na posledním je kostel v Mlázovicích.

Nevěra

O víkendu jsem byla u sestry. Moje rodná, v rámci utužování sousedských vztahů, chodila sousedům zalévat kytičky a krmit kočky. Chodila jsem s ní ... tedy ona krmit a zalévat, a já ty potvory hladit.
Má nevěra díky bohu nebyl odhalena.

Tohle je Kulík a je to "ona".



Tohle je Voňavka a je to naopak "on".



A když už nevěrná tak pořádně ... tohle je kůň ... plavý.

Do kapsy bych strčila i Hundertwassera

Jestli jsem v něčem dokonala, tak v tom, že kolem sebe dokážu soustředil zajímavé lidi ... nevím jak to dělám, ale připomíná mi to ty muže z inzerátu, kteří se snaží sehnat tu vysoškolačku, 150 - 50 - 80, s blond vlasy, smyslem pro humor a kdo ví čím ještě. Mají pocit, že se stanou pro okolí zajímavější, když vedle sebe budou mít něco tak ... nevím jak to říct. Na rozdíl od nich, já ke pozoruhodným lidičkám zpravidla přicházím jak slepý k houslím. Nečiní mě to ani zajímavější, ale přináší mi to mnohé výhody. Například slečna J. je architektka, a navrhuje domečky a bytečky. Pod jejím dohledem, jsem stvořila své první dílo v Photoshopu, a jak jinak, jsou to domečky. Musíte uznat, že mám nadání, jen doufám, že na mě, jako na výjimečně nadaného architekta ... tudíž potenciální konkurenci ... nezanevře, a ve studiu budu moci pokračovat.