úterý 7. října 2008

Člověk je tvor učenlivý

"Domů, do Prahy, do ...", s tímto zvoláním jsem nastoupila do autobusu směr domov. Úsměv na tváři mi zamrz v okamžiku, kdy po mně (tedy spíš po prázdném sedadle vedle mě) loupl okem jakýsi pán a se slovy: "Pokud pán Bůh dá, sednu si k vám". Vmáčkl své tělo vedle mě a já neschopna pohybu se ocitla přimáčknuta k okénku. Trpce jsem si pomyslela, že Bůh dal, ale zapomněl se mě zeptat, co na to já.
Už léta se ke mně netisklo žádné mužské tělo tak těsně a možná, že Bůh (starý šprýmař) se rozhodl vyhovět mé žádosti týkající se intimnějšího kontaktu s mužem, a přimáčkl mě k onomu kolosu "vonícím" po smažené cibuli.
Poté co pán vystoupil jsem se nadechla, protáhla si ruce a oběma odpustila (Bohu i pánovi).
Poučena jsem při cestě zpět uvolnila sedadlo vedle sebe ihned, jak se objevil mladík asi dvacetikilový. Věnovala jsem mu úsměv, který říkal: BINGO, PRAVĚ JSTE VYHRÁL KRÁSNÉ VOLNÉ MÍSTO VEDLE SKVĚLÉ MLADÉ DÁMY A JE VAŠE PO CELOU CESTU, POKUD NEBUDETE USÍNAT A POKLÁDAT SVOJÍ HLAVU NA JEJÍ RAMENO.

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

A Bůh se opět potměšile usmál, pohublý mladík úsměv přehlédl a na jeho místo si sedla tvá milovaná sestra. Nevymlouvala se na Boha a na sklo tě přimáčkla také, ale s láskou.
sasek

aknezob řekl(a)...

Jenže k sstře se tulím ráda.

Meena řekl(a)...

Tenhle článek je naprosto úžasně napsaný!!!

aknezob řekl(a)...

Děkuji, s mně a mě jsem bojovala asi hodinu.