Psychický teror

Kdykoliv jedu přes Želivského, užasle zírám do oken toho šíleného fitness centra, kterému soukromě přezdívám koncentrák. Poprvé, když jsem zaslechla: "... dělej, makej, neflákej se ... jedemjedemjedem", jsem nadskočila a vyděšeně hledala, kdo a na koho to tak řve. V otevřených oknech oné, pravděpodobně bývalé továrny, šlapali jak o život upocení lidičkové s mnohem vyšší morální úrovní než mám já ... mě by na spinning nedostal nikdo, ani kdyby mi sliboval, že z poslední řady budu moci sledovat celou hodinu, pěkně vypracované prdelky mužů přede mnou. Přísahala jsem si, že se nikdá nedám ve svém životě zlákat k fyzickému sebetýrání.
Ve volném čase se má člověk věnovat pouze činnostem, které mu přinášejí potěšení. To je důvod proč v pondělí tančím, ve čtvrtek tisknu a v neděli mám nohy na hoře a knihu v ruce. Pokud stále nechápete v čem je tedy ten problém, tak ten se nachází v té duševní sféře ... podcenila jsem možnost psychického teroru.
V pondělí jsem na tanci hopsala jak po požití omamných látek v rytmu samby a poprvé za celou dobu kurzu jsem si musela přiznat, že mi to nejde víc než kdy jindy. Jediné, co jsem jakžtakž zvládla, byly pózy, u kterých jsem vypadala jak dopravák na křižovatce. Odcházela jsem naprosto zdeptána a zpocena snahou státi se budoucí královnou karnevalu v Riu ... marně.
Ve čtvrtek začala první hodina kurzu batiky a tisku, a tak celá radostná jsem se pověsila na kliku starobylých dveří školy, abych zvolala: "Miriam, zvládla jsem udělat přes prázdniny ten polštář". Prsila jsem se a zářila štěstí, avšak jen do chvíle, kdy ostatní vytáhli svá dílka ... pak jsem byla ráda, že jsem ten polštář zapomněla.


To je ten chudák

Když mi pak Miriam ještě zdělila, že všechny mé linority jsou vyryté ze špatné strany a jsou příliš jemné, málem jsem se rozplakala.
A jaké z toho tentokrát plyne ponaučení? ... žádné. Tedy jedno by tu bylo: BÝT PRŮMĚRNÁ JE STRAŠNĚ TĚŽKÉ, TAK PROČ NEBÝT RADĚJI JEDNIČKA.