pátek 10. října 2008

Psychický teror

Kdykoliv jedu přes Želivského, užasle zírám do oken toho šíleného fitness centra, kterému soukromě přezdívám koncentrák. Poprvé, když jsem zaslechla: "... dělej, makej, neflákej se ... jedemjedemjedem", jsem nadskočila a vyděšeně hledala, kdo a na koho to tak řve. V otevřených oknech oné, pravděpodobně bývalé továrny, šlapali jak o život upocení lidičkové s mnohem vyšší morální úrovní než mám já ... mě by na spinning nedostal nikdo, ani kdyby mi sliboval, že z poslední řady budu moci sledovat celou hodinu, pěkně vypracované prdelky mužů přede mnou. Přísahala jsem si, že se nikdá nedám ve svém životě zlákat k fyzickému sebetýrání.
Ve volném čase se má člověk věnovat pouze činnostem, které mu přinášejí potěšení. To je důvod proč v pondělí tančím, ve čtvrtek tisknu a v neděli mám nohy na hoře a knihu v ruce. Pokud stále nechápete v čem je tedy ten problém, tak ten se nachází v té duševní sféře ... podcenila jsem možnost psychického teroru.
V pondělí jsem na tanci hopsala jak po požití omamných látek v rytmu samby a poprvé za celou dobu kurzu jsem si musela přiznat, že mi to nejde víc než kdy jindy. Jediné, co jsem jakžtakž zvládla, byly pózy, u kterých jsem vypadala jak dopravák na křižovatce. Odcházela jsem naprosto zdeptána a zpocena snahou státi se budoucí královnou karnevalu v Riu ... marně.
Ve čtvrtek začala první hodina kurzu batiky a tisku, a tak celá radostná jsem se pověsila na kliku starobylých dveří školy, abych zvolala: "Miriam, zvládla jsem udělat přes prázdniny ten polštář". Prsila jsem se a zářila štěstí, avšak jen do chvíle, kdy ostatní vytáhli svá dílka ... pak jsem byla ráda, že jsem ten polštář zapomněla.


To je ten chudák

Když mi pak Miriam ještě zdělila, že všechny mé linority jsou vyryté ze špatné strany a jsou příliš jemné, málem jsem se rozplakala.
A jaké z toho tentokrát plyne ponaučení? ... žádné. Tedy jedno by tu bylo: BÝT PRŮMĚRNÁ JE STRAŠNĚ TĚŽKÉ, TAK PROČ NEBÝT RADĚJI JEDNIČKA.

7 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Dyk je krásnej, co zas máš???

aknezob řekl(a)...

Nic, jen je takový jednoduchý :( Kdybys viděla ty linoryty, tak bys také přemýšlela, že ho chudáčka pochováš a budeš mu šeptat, že takový nepodařený, ale tvůj. Maminky mají své děťátka rádi, i když mají přdkus a odstavající uši... jen je nesmí srovnavat s dětičkami jiných.

Anonymní řekl(a)...

V jednoduchosti je krása.
A nebylo by to smutný, kdybychom měli rádi jen ty dokonalé věci a lidi? :-) Čímž nechci nijak hanět tvůj polštářek, protože ten se mi fakt líbí.
Mimochodem, včera jsem se probírala tvým blogem a před nějakou cestou se tam u jednoho z článků rozebíral tvůj majetek. Já se kdyžtak hlásím o ten polštářek :-) A hrneček z práce.

aknezob řekl(a)...

Tak to prrrr, polštářek ano, ale hrneček pouze přes mojí mrtvolu ... aha, tam šlo o dědictví, že? ... tak to už jsem asi byla mrtvá ... nu tedy dobrááááá

Anonymní řekl(a)...

Začínalo to tím, že Pacholíček chtěl tvoje sušené švestky a ostatní se přidali a zamlouvali si další tvůj soukromý majetek. Ale už nevím, v jaké souvislosti to bylo.

Greta řekl(a)...

z Polska se vrátila v pořádku, svačinová krabice stále zůstává u původní majitelky... nepojedeš, Boženko, zase někam?

Anonymní řekl(a)...

Správně, článek před cestou do Polska to byl, děkuji.
Tak kdy zas někam vyrazíš, co? Hlavně se prosím neodebírej do věčných lovišť cestou do Vídně, to bychom pravděpodobně museli s tebou a to ještě jaksi nemám v plánu. Sama jsi minule podotkla, co já vím o životě? Ještě nic, ještě ho musím lépěji poznat.
A ten hrneček fakt nedostanu? :-)