Trochu sportu nikdy nezaškodí ...

... říkala jsem si minulý pátek, když jsem hledala spoluhráče. Uznávám, že hraní deskových her není právě fyzicky náročná disciplína, ale v prostředí budovy České obce sokolské v Tyršově domě si nějaká ta prostná stejně nedovedu moc představit.
Troška poučení nikdy neuškodí, a tak pokud půjdete někdy na Deskohraní, nic si již na ten den neplánujte, je to zbytečné ... vlastně si neplánujte nic do konce akce. Odešla jsem z bytu v poledne a vrátila se o půlnoci, následující den jsem ta byla znovu a hodlám ještě jít.
Hned ve dveřích se nás tří, zmateně se rozhlížejících (já, ET a její sestra), ujal jeden z mladíků ve žlutém tričku s logem her (všichni hráči dlouhodobě věnující se deskovým hrám mají ve tváři výraz šíleného soustředění, podle toho poznáte, že každý pokus vás naprostých začátečníku nad nimi vyhrát, bude korunován nezdarem). Změřil si nás kritickým okem a vytáhl hru Ulysses, kterou považoval za snadnou. Po půlhodinovém vysvětlování, asi způsobem: "Tohle co vypadá jako lodička, je lodička", byl stále pronásledován třemi zoufalými pohledy, za kterými se ukrývaly tři nechápající mozky. Když projel pravidla asi dvakrát, nezbylo nám nic jiného než vyplout z Troje a pokusit se neuvíznou v mělčinách naší neschopnosti porozumět pravidlům. Hra měla trvat 30 - 70min., protože každá z nás si bohužel pamatovala pravidla trochu jinak, chudák Odysseus křižoval Středozemní moře jako by neměl kompasu (pravda, v době Odyssea magnetický kompas neexistoval) o dobrou hodinu déle.
Celé šťastné, že se nám podařilo dohrát, jsme vykročily hrdě podívat se po další hře. Byly jsme však odchyceni dvěma mladíky, kteří netuše co činí, nás požádali, abychom si s nimi zahrály Agricolu. Při vysvětlování pravidel jsem pochopila, že Ulysses, bylo vlastně jen o trošku složitější Člověče nezlob se!. Na mém čele vyvstala vráska (taková jako má Dan Bárta, jenže na mně nevypadá tak sexy) a v duchu jsem si říkala: "Proč jsem nezůstala u člobrda, tam mám jakoužtakouž šanci".
Cílem Agricoly je vybudovat farmu. Zatím co všichni ze svých malých farmiček postupně vybudovali Southfork, já si žila poklidných životem s kravičkou bydlící se mnou v dřevěné chýši a v ubohé ohrádce se mi proháněly dvě ovce, že je nutné zasít obilí a zplodit potomka, jsem zjistila až v poslední fázi hry. Každému, kdo by přihlížel, muselo by být jasné, že můj styl hry není příliš o vítězství, ale o důležitosti zúčastnit se.
Nezapomenutelnou hrou byla zelenina (nemám představu jak se jmenuje). Hry, ve kterých jde o rychlost a postřeh jsou vážně mojí doménou ... říkejte mi lenochode. Kromě obřího balíčku karet, který mi na konci hry zůstal v ruce, mám ještě omlácené prsty, jakoby na tom, jak prudce kartu položím záleželo.
Nezapomenutelné byly i Aktivity. Když mě Fanda seznamoval s pravidly, ukazoval mi na jedné kartě co a jak. Hned v prvním poličku bylo namalovat "cizoložství", takže do hry jsem šla opocena hrůzou, co mě tak asi čeká při pantomimě. Uf, vytáhla jsem si houpací křeslo, bylo to takové mé soukromé bingo, prázdninový flirt, vedlejší kolej a jiné vychytávky vyžrali jiní.
Musím přiznat, že ne úplně všechno jsem projela a dost často jsem nebyla ani poslední. Nijak zvlášť jsem však vítězství a prohry nepočítala. Vím jen, že nejčastěji vyhrával Jirka, ale hrajte si s matfyzákem.
Pokud byste si chtěli prohlédnou nějaké hry, tak na www.hrajeme.cz je najdete. Pozor, kdysi jsem napsala "hrajemesi" a to se vám otevřou úúúúúúplně jiné stránky.

Dnes je den na draka ...

... tak začínal mail od kamarádky a při pohledu ven s ní nelze než souhlasit ... jenže ona to myslela jinak.
I můj den má dnes trochu dračí podobu. Ráno jsem vytahovala celá zoufalá punčocháče ze špinavého prádla, zjistila jsem, že nemám kávu a nakonec jsem byla nucena svést lítou bitvu s odpadkových košem, ve kterém oživly plechovky po kočičím žrádle a jiné, ještě horší věci. Mezi tím, co jsem bojovala s odpadem, koťata mlátila na dveře prázdnou miskou od granulí, dávaje tak najevo, že oni mají také hlad.
... a tak si tak říkám, "co si tak postavit draka a vyrazit někam na kopec".

Ve snaze se zahřát ...

jsem si nějak nestačila všimnou, že už skončilo léto a s ním i to romantické.
Musím se přiznat, že jsem nestačila přečíst některé z knih, ale jsem optimista, a příští léto to určitě dočtu.
Překvapená jsem byla z klasiky od Jane Austenová - Rozum a cit. Bylo v tom cítit nadhled, ironii i sebeironii. Vlastně jsem to přečetla jedním dechem, stočená do klubíčka s kočkou na břiše, která byla celá šťastná, že se moc nehýbu.
Vzpomínky na Afriku jsou jedním z mých nejoblíbenějších filmů, kniha od Karen Blixen je však jiná. Jsou to útržky vzpomínek ze života v zemi, která autorku okouzlila. Vlastně jsem jí ještě nedočetla, a přestože se právě někde schovává mezi dalšími rozečtenými knihami, určitě jí dočtu.
Svatební cestu do Jiljí od Miroslava Skály jsem si nechala jako třešničku na konec, neboť kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Přestože jsem nenašla Jiljí na mapě, hodlám jednoho dne onu cestu uskutečnit, takže pánové, měli byste se mi vyhýbat velkým obloukem.
Neotevřela jsem P.S: Miluju tě ... a rozhodla jsem se to neudělat.

Každý dobrý čin je po zásluze "odměněn"

Původní název cestovního deníku měl znít "Chromá a Hluchá", pak to vypadalo, že Chromá a Hluchá jsou vlastně Blbá a Hluchá a žádná cesta se tudíž neuskuteční. Díky mému neustálému posouvání termínu došlo k tomu, že já měla rezervaci v penzionu od 18.9. a Simča zajednané hlídání děti od 25.9. Den před odjezdem dost neřešitelná situace.
Nakonec jsem se zoufalá zeptala ET jestli nechce jet ... dobře mi tak.
Myslím, že je jasné, že cokoliv napíšu bude použito proti mě, tak nač tak činit :)

Chce se mi smát

Tak tu tak sedím opuštěná s jedním bezdomovcem a mým úchyláčkem, který čte Dívku, půjčuje si knihy o válce, zbraních, nadměrných ženách a panence Barbie. Už mi ukázal obrázek ženy svých snů (vcelku mě vystihl), pohovořil ke mě na téma anorexie a teď tu stojí a zírá na mě. A zatím co zírá, já píšu a říkám si, že náš vztah by vypadal asi takhle.



... on je prostě mrňavej a hubenej se zálibou ve velkých věcech.

"Do čeho to tu holku ženu"

.... jsem si dnes ráno říkala při žehlení (jedna z mnoha nenáviděných činností, při kterých mě napadají "filosofické" otázky).
Nic proti Pacholíčkovi, ale přeci je to jen muž a instituce manželství se ukazuje dost nestabilní (podle návrhu nového zákona to dokonce vypadá, že se otřásá v základech). Za poslední rok se kolem mě bortí jedno manželství za druhým jako domečky z karet. Při snaze vyžehlit rukáv (marná snaha) jsem přemítala proč je tomu tak.
Nakonec jsem došla k poznání, že všichni mají pocit, že se musí najít. Mám vůbec pocit, že všichni na světa mají potřebu "hledání sama sebe". No jo, a já blbka si myslela, že člověk nejlépe najde sám sebe v druhých, ale asi ne. Možná, že je lepší sedět někde o samotě s vykloubenýma noha a pocitem že se našel. Otázka je, jestli se pak o své najití bude mít s kým podělit.
Já osobně bych se raději s manželem podělila o žehlení, při němž člověk najde ve svých hlubinách také mnoho zajímavého.

Ráda bych čtenáře postižené v tomto výplodu choré mysli ráda upozornila, že bití mé maličkosti je nepřípustné.

Časy se mění

Byly doby, kdy jsem Van Gogha nijak nemilovala, ale nejen časy i člověk se mění.
Už jsem jela do Vídně s knihovníky na kávu, s přítelem-nepřítelem na muzejní den, tak proč nejet na výstavu Van Gogha.
Co třeba vyrazit nějaký pátek po obědě, večer se jít někam opít, v sobotu jít na výstavu a prohlédnout si město. V neděli si vychutnat vídeňskou kávičku a šupky dupky do Prahy.
Abyste to pochopili, to není příspěvek, ale agitace :)))))

Jsem pašák, ...

... neboť jsem odolala pokušení ... a bylo veliké.
V neděli jsem brzy brzičko vyrazila směr Beroun. Vyzbrojena dvěma plány města, dvěma mapami okolí, jsem nasedla do vláčku. Pro případ, že by mi mapy nestačily, dostala jsem od pána v pokladně ještě Mladou frontu ... asi za ten úsměv.
Většinou se o Hrnčířských trzích nedá po náměstí ani chodit, ale kolem deváté to ještě šlo. Tedy upřímně, než jsem došla na náměstí, už jsem měla kočičí vykrajovátka na cukroví. Nebylo právě nejtepleji a poté, co jsem prošla všechny stánky, jsem se uchýlila na zahrádku restaurace, abych si při kávě rozmyslela, který ten hrnek si koupím. Nakonec zvítězila má soudnost a koupila jsem si jen knoflíky na tašky.
Netoužila jsem nijak se vrátit do bytu a tak jsem vyrazila směr Tetín. Počasí se umoudřilo, a tvářilo se jako báječný podzimní den. Nemůžu říct, že štrachání na Damil v sukni bylo nějak úchvatné, ale dolu s vykasanou sukní to šlo jako po másle. V Tetíně mají spoustu krásných koníčků a tak jsem se zdržela na pár slov ... tedy takový monolog s koníkem.



Nakonec jsem se setkala ještě s Andrejkou z práce, která však sebou měla muže, takže bytost nervní a netrpělivou.

Sny se mění, ale některé zůstávají

Například v jedenácti chcete mít prsa jako vyspělejší spolužačka a ve dvaceti naopak sníte o jedničkách. K mým velkým dlouhodobějším přáním patří touha najít dobrou galanterii s milou obsluhou, kdy na dotaz: "Nemáte prosím ...." se vám nedostane kyselého ksichtu a odpovědi: "Nemáme, to jsem nikdy neslyšela."
Jedna docela dobrá je ve Spálené, ale co do kyselosti, vyrovná se kyselině dusičné. V posledním patře Kotvy je velká, dobře zásobená a obsluha bývá citronové příchuti. Teď jsem objevila jednu v Palladium, což mě dost překvapilo. Také obsluha mě překvapila. Obklopilo mě tolik ochoty a něhy, že jsem tam nechala přes dvě stovky, a to jsem tam šla pouze pro mašličky na sněhuláky.

Bojím se ...

... bojím, že není všechno v pořádku. Dneska ráno jsem si dala snídani do kočičí misky.

Pozdě, ale přeci ...

... jsem vyrazila se Šárkou na Karamazovi.
Nebrečela jsem jako matka od dětí, možná proto, že prostě nejsem matka a nedokážu si v celé šíři představit, co znamená pro rodiče smrt dítěte. Slovo líbilo se mi, však i mně přijde dost nepatřičné, pro popsání dvou odehrávajících se dramat, toho tichého, skutečného a toho volajícího do světa z Dostojevského mysli prostřednictvím herců. Text, který mi přijde syrový a nutící herce jej odříkat spíš než zahrát, je pro mě velmi strhující a do prostředí oceláren jak dělaný.
Dostojevského mám ráda a Dejvické divadlo také, tak bychom mohly s matkou od dětí vyrazit, třeba na Idiota.

Zdegenerovaný mutant

Když to celé rozšifrujete, tak jsem jedinec vzniklý nějakým omylem a ještě k tomu se to celé zvrhlo nenávratně někam ... budu si muset doma promluvit s rodiči.
Pokud se domníváte, že zvrhlou mám pouze mysl, mýlíte se. Zdegenerované mám koleno a krční páteř. Pokud jde o mutaci, tak nějaký gen. To všechno jsou vám lékaři schopni říct poté, co se v andílkovi s vykukující prdelkou válíte dehydrovaní 6 hodin na předoperačním a sledujete, jak jiní odchází na operační stůl. Pak, když už do vás narvou kanylu, vám sdělí, že jste potencionální mrtvola a pošlou vás domů. Slezete z operačního stolu a jdete hlasovat za zachování kočičího útulku, kde strávíte další čtyři hodiny.

Ráda bych podotkla, že to paní doktorce nevyčítám, možná mi svým rozhodnutí zachránila život.

Učitělka tanca je moj sen ...

... a já její noční můra.
Do první hodiny tance jsem si myslela, že všichni lidi mají stehenní kost spojenou kyčelním kloubem s pánví ... není tomu tak, některým z nás chybí ten kloub. Ladnou osmičku pánví skutečně neudělám, aniž bych si přitom nezpůsobila nějaké to smrtelné zranění. Po hodině vrtění ala rumba, jsem pochopila, že neslyším rytmus, mé nohy nespolupracují s mozkovým centrem a zrcadlo je nejhnusnější vynález na světě.
Jsem holt tak trochu dřevěná, Pinocchio je proti mě z gumy. Jenže já to nevzdám, možná proto, že chodím na rozdíl od Meeny do kurzu pro telátka, a tak je tam mnohem víc humoru a nemotornosti.