Devět večer, ve smetanových křesílcích v kavárně
Coffee and Cigars sedím já a ona. Ona sedí, svírá oběma rukama svojí sklenici kakaa a smutný skelný pohled upírá kamsi do prázdna. Je tichá, něžná a čistě panenská. Já melu. Stále melu a zoufám si. Nevím jak jí pomoct, nevím ani jak pomoci sobě a tak melu a objednávám si další víno. Chtěla bych mlčet, opít se do bezvědomí a schoulit se někam do koutku, ale bojím se, že když přestanu mluvit splyne s tím křeslem docela. Celou tou historií kavárenských monologu se táhne jako krvavá šmouha jediná otázka:
"Proč?" Nevím, neví to ani ona a mám pocit, že ani oni. Oni jsou tu s námi, ne fyzicky, ale o to je to horší. Jsou s námi stále, v kině, ve všech těch kavárnách, hospůdkách, na procházkách, prostě všude, taháme je sebou už několik měsíců a nemá to konce. Nevím jak ona, ale já už jsem z toho strašně unavená.
9 komentářů:
Zvláštní, jak moc ráda bys pomohla, ale sobě pomoci nenecháš... Meena
Ona je z toho taky už nějaká unavená. Ze všeho už je nějaká unavená, smutná, přešlá... Ještě, že má s kým do těch kaváren, hospůdek, kin a na procházky chodit.
Meeno, ty mi pomoct nemůžeš, ale neboj, já si něco najdu s čím mi budeš moct pomoct, třeba s nakupem sukně :)
Dobře, tak zítra přestříhneme niť.
Jenže ona je tak pitomá a naivní, že tu nit přestřihnout nechce. Nechce, nemůže, neví jak. Pořád ve skrytu duše doufá, že by, třeba, někdy, možná, kdyby... ale nic víc pro tu hloupou situaci nedělá a pak brečí a skelně smutně kouká. Ono jí to přejde, jen potřebuje čas.
z dalky: devcatka, kricite sve bolesti do propasti Internetu a doufate, ze se odrazi na stenach a zachyti jen ten, kdo je schopen je rozlustit. Temne a nekonecne jsou hlubiny Internetu, zvuk zoufalych slov se ztrati daleko pred dnem. Je treba kricet na lidi, pred lidmi a do lidi a prinutit je slyset. A pred temi spravnymi lidmi!
pro toho/tu z dálky od Ní (tedy té druhé, ne autorky): křik do hlubin internetu je způsobem, jak pomalu a nenásilně situaci překonat a natrhnout tu nit, když už nejde přestřihnout úplně a hned teď. Aspoň mně to pomáhá, někde se vypsat. Nepředpokládám, že by ten zoufalý výkřik byl čten Jím a nebyl Mu určen. Alespoň ne vědomě :)
Ta co to napsala: Křičely jsme dost a tím správným směrem, ale někteří nevidí a neslyší nebo lépe řečeno nechtějí vidět a nechtějí slyšet ... tohle už je jen terapie :)
držím palce při terapii a KŘIČ dokud křičíš je to dobré horší je ticho:)J
Okomentovat