Paní Kyselá

Při cestě k metru je jedna pekárna. Nevím proč, ale mám tam štěstí na prodavačku, které říkám paní Kyselá. To je ten typ člověka, u kterého nikdy ani s dobrým slovem nepochodíte.
Pomalu se sunoucí fronta vypadá vždy trochu nervozně, neboť každý čeká jestli jí u pultu vyfasuje nebo jestli bude mít štěstí na tu druhou.
Bez rozdílu věku, pohlaví a jiných činitelů, se k ní chováme všichni stejně, když nás dostane do drápů: Trochu se přikrčíme a s vyděšeným úsměvem na ni v odpověď na její kyselé "prosim", bázlivě zvoláme: "Dobrý den, dva rohlíky prosím ... děkuji". Je to k ničemu, hodí po vás znechucený pohled i ty dva rohlíky a vyštěkne cenu. Ve snaze se jí přeci jen přiblížit dojde vždy ještě k jednomu pokusu o poděkování ... zbytečné a ty rohlíky od ní jsou pokaždé takové nakyslé.