Knihovnice v představách ...

sestry představené (hlavní knihovnice) je elegantní dáma, otevírající svoji náruč přicházejícím čtenářům, s touhou podělit se o informace.
Tak přesně tohle nejsem ... o eleganci a touze se dělit nelze v mém případě ani mluvit. Představa, jak se třímající knihovní jednotku a v šedém kostýmku vrhám s jiskrou v oku (to je naopak přání pana ředitele) na příchozí čtenáře, ve mě vyvolává představu Svědků Jehovových postávajících v ulicích. Když mě někdo požádá nebo vypadá skutečně zoufale, tak přispěchám se svoji troškou do mlýna, ale vrhání to ne ... ještě by se lekli.
Pokud jde o eleganci, tak to už je pravděpodobnější to vrhání ... a následné čtenářovo zdrhání.
Představa lodiček ve chvílích kdy mi přimrzají prsty ke klávesnici, ve mě vyvolává skutečné bouře ..., ale nikoli bohužel nadšení. Mé myšlenky se tudíž pohybují v místech, kde mé nohy hřejí teplé doma pletené ponožky, krk obtáčí šál po babičce (zápach kuliček na moly není k zahození) a ruce se chvějí v bezprstých rukavicích.
Šál už mám, ponožky, které my z pestrých zbytků vln plete sousedka také a pokud jde o rukavice, tak mám na stole knihu o pletení doplňků ... co bych byla za knihovnici, kdybych si neporadila.

Myslím, že Terry Prattchet ví o knihovnících víc než někteří již výše zmínění knihovníci:

Hluboko ve sněhu, uprostřed větrem smetaných blat seděla kolem chladnoucích kamínek skupinka podomních knihovníků a všichni uvažovali o tom, co spálí teď.
Toničce se nikdy nepodařilo o knihovnících moc zjistit. Byli něco jako toulaví kněží nebo učitelé, kteří se občas objevili i v těch nejmenších a nejzapadlejších vesničkách, aby doručili to zboží, třeba modlitby, léky nebo informace, bez nichž lidé vydrží celé týdny, ale občas jich naopak potřebují větší množství najednou. Knihovníci vám mohli půjčit knihu za penny, i když často byli ochotni vzít si místo peněz i jídlo nebo lepší obnošené šatstvo. Když jste jim naopak nějakou knihu dali, měli jste deset půjček zdarma.
Někdy mohl člověk zahlédnout dva nebo tři jejich vozy stojící někde na plácku za vesnicí nebo na pasece v lese a ucítit pach klihu, který vařili, aby s jeho pomocí opravili nejstarší a nejpoškozenější svazky. Některé z knih, které půjčovali, byly tak staré, že černý tisk v nich byl tlakem očí dychtivých čtenářů opotřebován do šeda. Knihovníci byli tajemní. Říkalo se, že jediným pohledem odhadnou, jakou knihu potřebujete, a stačí, aby řekli slovo, a oněmíte.
Ale tady a teď hledali Proslulou knihu T.H. Držmišky "Jak přežít v pustinách sněhových".
Situace se stávala neudržitelnou. volci, kteří táhli jejich vůz, přelomili jho a zmizeli ve sněhové vánici, kamínka byla téměř vyhaslá, a co bylo nejhorší, zbývala jim jen jedna jediná svíčka, což znamená, že už brzo nebudou moci číst knihy.

Prattchet, Terry. Zimoděj. 1. vyd. Praha : Talpress, 2007. 220 s. Příběhy ze Zeměplochy. ISBN 978-80-7197-318-8.