Taškařice

Ráno jsem zabalila pikaču, termosku s čajem, růžové pilule zapomnění a smutně zírala do mlhy, z níž jen občas vykoukl nějaký ten panelák. Meteorologové slibovali krásný slunný den, modrou oblohu a teplo. Ve středověku by jim za špatnou věštbu usekli ruku, ale doba moderní přináší i mnohá špatná, ale za to humánní rozhodnutí.
Na nádraží jsem přisupěla jako parní lokomotiva, vrazila jsem Pacholíčkovi batoh a instrukce o získání kávy v kelímku a odklusala na super nové a moderní toalety, abych zjistila, že slovo moderní může i z tak jednoduché a základní potřeby, jako je čůrání, udělat něco, co bez diplomu nezvládnete.
Vlak jsme stihli, já získala kávu a pocit, že to nebude tak beznadějný, jak to vypadá. Pravda, dosaženým cílem měl být kopec Hvíždinec s neodolatelnými výhledy do údolí Berounky. Všem zúčastněným muselo být jasné, že pokud dosáhneme vrcholu, Berounku neuvidíme a budeme rádi, že uvidíme na sebe vzájemně.



Již na úpatí kopce Pacholíček kvílel, že pokud jde dlouho do kopce, dělají se mu puchýře a během stoupání nás na tento fakt, upozorňoval ještě několikrát. Cestou k vrcholu se naším věrným společníkem stalo H2O ... ano, voda a to voda ve všech možných skupenstvích. Pokud se člověk neplácal bahnem, potokem, rozbředlým sněhem nebo se mu nerozjížděli nohy po ledu, určitě si užil vody, která jej v podobě mlhy obklopovala. Nelze však říct, že bychom nic nezažili, např. Pacholíček zaslechl zpívat daňka v koruně stromu. Také řeč nestála, ti dva hadi ze mě například mámili pohádku nebo se ET chlubila: "Heč, Boženka mě naučila číst mapy", čemuž se Pacholíček podivoval, neboť nechápal, proč jsem jí učila "šít hnáty". Z toho je jasné, že bylo veselo, a to i přesto, že hlavním cílem již nebylo dobít vrchol a kochat se výhledy, ale najít v mlze další modrou značku a nespadnout.
Vrcholu jsme dosáhli, najedli se a nevěřícně kroutili hlavou nad těmi blázny, co se v tomhle marastu táhli nahoru ... tam snad bylo dobrých deset lidí. ET se s jídlem mazlila, jakoby to bylo to poslední, co kdy do huby vloží, zatímco já s Pacholíčkem jsme tiše mrzli a zírali, jak její čelist velmi pomalu drtí potravu.
Cesta dolu byla zajímavější hlavně v tom, že jsme šli po cestě, která se rozhodla pro změnu a stala se korytem potoka, takže nám kromě pádu, hrozilo i utonutí. Do Dobřichovic jsme dorazili celí, živí, zdraví a vláček nás odvezl zpět do Prahy, kde jsme si v naprosto úžasné kavárně Pavlač, jako satisfakci za prodělané útrapy dali oběd, dezert a kávu. Čas strávený v kavárně byl asi tak dvakrát delší než čas strávený šlapáním, ale i tak to byl moc podařený výlet.