Tak trochu nevydařená svatební cesta do Jiljí.
Celý rok, již od svých patnácti, se těším každoročně na čundr. Neznám nic moc lepšího než vyrazit z batohem ven ... a neznám bohužel ani nic moc horšího, než jsou návraty do "civilizace". Trochu problémem se v posledních letech stalo s kým. Všechny kámošky se postupem času staly uvědomělými občany a plodí. Takže ještě pár let a budu si připadat jako na výletě se školkou (letos se mnou byl nejmladší človíček o 14 let mladší). Plán zněl sever Kokořínska a babská jízda ..., pokud se může něco zvrtnout, tak se zvrtne. Ze čtyřky ženských nakonec byla směska pěti. Vyráželo se z Holešovic vláčkem a vrchní bavič balil ... tedy chtěla jsem říct bavil vše co vypadalo jako pěkná dvacítka. V Liťáku se připojil druhý ... morous, a v protivnosti dokázal trumfnout chvílemi i mě. Nerada se nechám vést, ale jak se ukázalo, nebyla jsem sama a tak jsem to vzdala (budu předstírat, že je to proto, neboť to tam zná). Počasí bylo náladové a emoce také. První zastávka byla v Úštěku po 0,5 km a kde jinde než v hospodě. Pak jsme vyrazili po žluté skalnatým údolím k hradu Helfenburk, poté zpět do údolí přes Skalku, kde jsme opět skončili u pěnivého moku. Poslední část cesty lesem byla zpestřena nějakou petardou, kterou pro radost z našeho leknutí, nám za zády kluci odpálili ... co se od nich dalo čekat. Pod převis jsme dorazili v pohodě a bylo to skutečně skvělé místo. Aleš předvedl zapálení ohníčku na jednu sirku a pyšně se bil do hrudi ... pravda, pěkně se na něj dívalo, když člověk nemusel přiložit ruce k dílu. Z večera si kromě rumu s kolou (na mě se nedívejte, já ne) pamatuji málo, neboť jako stařešina jsem velice brzy zalehla. Jediné co vím je, že vznikla jakási sázka o to, kdo vydrží do 3 hodin neusnout ... je mi upřímně jedno kdo vyhrál.
Žádné komentáře:
Okomentovat