Cafeterapie

Uznejte, že to zní skvěle ... je to taková malá kavárnička na Výtoni. Vlastně je to moje nejoblíbenější kavárna v Praze. Má totiž spoustu plus ... například je nekuřácká, líbí se mi jejich výzdoba (žádné staré hrnky, žehličky, odporné visící figuríny ve vzduchu jako v Modrém nebi, a tak dále), úžasně vaří a dělají nejlepší laté na světě.















Tahle kavárna slyšela již mnohé. Neberu tam jen tak někoho a muži tam se mnou snad byli všehovšudy jen dva, takže je to vlastně taková kecárna pro ženský. Včera jsem tam vzala Janu a nezklamala ... probraly jsme svatby, nevydařené vztahy a jak nám budíček káže, tak i miminka. Laté bylo jako vždy skvělé.

Osamělé ráno

Je přesně 6:16 minut a já už jsem v práci ... sama, kdo by tu také byl jiný. Jsem jemně přiopilá a mám v hlavě zmatek. Během včerejšího dne jsem se stačila pravděpodobně seznámit se svým novým bydlištěm (v září se musím stěhovat do dalšího podnájmu ... desátého) a rozebrat nekončící seriál vztahu Iva versus Aleš ... což se bohužel pro mě protáhlo do rána. Pokud se dá vůbec mluvit o vztahu, tak to pouze jako o dvou kolejích, které jedou vedle sebe, ale to, že se někdy protnou je v nedohlednu. Dá se říct, že je to nekonečný koloběh pocitů ublížení. Když se každého zeptám zvlášť, tak se dozvím stejné věci, ale když je pak pozoruju, nejraději bych jim vykopla zuby oběma. Přijdou mi tak rozdílní, ale uznávám, že kdybych byla na Ivině místě, tak bych se nevzdala ... proč? ... protože to s Alešem nebude lehké, nikdy nebude dokonalý partner, ale za to bude vždycky neskutečně báječný parchant nutící člověka jít dál ... prostě k pomilování :) ... a proč bojovat o Ivu? ... protože je to krásná ženská s osobitým vkusem a vlastními nesobeckými sny a názory ... jen málo lidí mám tak ráda jako ji.
MOHLI BY JSTE TO KVŮLI MNĚ VYŘEŠIT ... PROSÍM

Obohacení jídelníčku ... nic pro vegetariány

Nesnáším metro, a tak každé ráno se poctivě táhnu z Kobylis až na Staroměstskou tramvají. Má to mnoho výhod, například, když chcete vystoupit mimo zastávku, tak se vám to většinou podaří ... a hlavně se je na co dívat.
V úterý jsem jela opět svojí trasou a neboť bylo sotva šest, upírala jsem tak trochu zamlžený zrak ven. Z letargie mě náhle vytrhla cedule na masně, s nápisem:
V. PLEC ?,-
TURISTA ?,-
H. NOŽIČKY ?,-
... no, a dneska je pátek, a jak tak koukám na Seznam.cz, zjistila jsem, že se letos v přírodě ztratilo hodně lidí.

Čundr (pro Janu) 4.

Den jako stvořený pro návrat domů ... přestalo pršet. Tentokrát se odtrh Jarda (morous) a vyrazil směr nádraží. Vstávaní trvalo o něco déle a mělo to řekněme takový neobvyklý důvod, u kterého jsem nemusela právě asistovat ... na druhou stranu se zdálo, že se vztahy trochu oteplily (zdání skutečně klame). Cestu jsme si zpestřili zkratkou (narozdíl ode mě skutečnou zkratkou) a sběrem hub. Zbytek cesty by se dal nazvat dost nešťastným ... prostě nemám ráda návraty.

Čundr (pro Janu) 3.

Třetí den jsem již neměla sílu ani chuť zdrhat a tak jsem pozorovala zeleň než ostatní vstali. Přestala jsem se bránit čemukoliv, takže když jsme vyrazili zpět do Holan (po včerejšku jedna z mých křížových výprav) ani jsem se nebránila. Nebránila jsem se ani pivu v tamní hospůdce. Čas ubíhal a náhle bylo pozdní odpoledne a tak značně posilněni (tedy já určitě) jsme vyrazili směrem k Orlímu hnízdu, kam jsme došli a zase se vrátili, neboť bylo plno. Při cestě zpět se značně ochladilo a nebylo to počasím. Návrat do stejné hospody nevyvolal pražádné nadšení u místních, ale my jsme se ani nijak dlouho nezdrželi a vyrazili kam jim, než opět na Vlhošť. U jezevce (převis nikoli hospoda) bylo opět plno, ale poradili nám jiné místo, kde bylo také plno, ale v pohodě nás vzali ... co jim také zbylo. Tentokrát jsem ani neměla snahu se bavit a neusnout a jen co jsem sebrala odvahu odtrhnout tělo od ohně, vlezla jsem do spacáku.

Čundr (pro Janu) 2.

Staří lidé to nemají se spaním lehké ... tak například já se dokážu vzbudit protivně brzy, zatímco ostatní spí jak jelimánci. Má to i své výhody, když vstanete, tak můžete nerušeně za prvním stromem ze sebe odrolit špínu, sbalit si a nechat po sobě jenom vzkaz. Uznávám, že je to divné, ale jsem prostě taková a nerada se ještě k tomu dívám, jak si ostatní dělají ze života peklo (tohle pochopí jen někdo). Trochu mě zmátlo, že se nedrželi vytyčené trasy a tudíž zatímco já se chudáček drápala na Ronov, tak ostatní předstíraje, že jim strach o mně nedá spát, pelášili do hospody v Kravařích. Jelikož jsem ješitnej pitomec, zkrátila jsem si cestu (abych je došla co nejdřív) a tak jsem si jí vlastně prodloužila. Můj strach, aby se přitom čekání nenudili, byl skutečně neoprávněný. Popíjeli svá pivka a třásli se skutečně o mně strachy :) Mírně opívená jsem vyrazila na další opuštěnou pouť do Stvolínek ... a bohužel po silnici, neboť nikdo se nechtěl trmácet do kopce. Dost jsem cestou bručela a nadáva na ten nápad, ale ve Stvolínkách jsem objevila houpačku a ta mi spravila náladu. Ostaní došli později, ochuzeni o dalšího člena (odpadali jsme jak v Pánovi prstenu :). Aby se neřeklo počkali jsem na opozdilce kde jinde ... Poslední úsek vedl mezi rybníky, které skutečně lákaly, ale mě by nikdo v této společnosti nedonutil se svéknout ani do plavek natož do naha ... a ty mizerně oholené nohy za to nemůžou. Poslední únik přes Holany se mi nevyplatil. Nějak mě minula jistá informace a když jsem byla 5 km za, tak jsem se z mobilu dozvěděla, že oni sedí opět v hospodě, já moknu a nevím kde je převis, pod kterým jsme měli spát. Našla jsem ho ... nevím jestli mě vedl instinkt nebo zoufalství, ale stejně byl již obsazen. Byla jsem zmoklá, zmrzlá a pěkně naštvaná a tak jsem mladíkům naznačila, že zůstanu ať se jim to líbí nebo ne. Když jsem se konečně trochu vyzuřila vrátila jsem se na rozcestí a čekal na ostatní s flaškou rum. Nakonec, když s velmi povznesenou náladou dorazili, jsme našli i úspěšně úkryt. Zábava se pravděpodobně slušně rozjela za vydatné podpory rumu, ale to já už byla v hajanech a snažila se nezmrznout.

Čundr (pro Janu) 1.

Tak trochu nevydařená svatební cesta do Jiljí.
Celý rok, již od svých patnácti, se těším každoročně na čundr. Neznám nic moc lepšího než vyrazit z batohem ven ... a neznám bohužel ani nic moc horšího, než jsou návraty do "civilizace". Trochu problémem se v posledních letech stalo s kým. Všechny kámošky se postupem času staly uvědomělými občany a plodí. Takže ještě pár let a budu si připadat jako na výletě se školkou (letos se mnou byl nejmladší človíček o 14 let mladší). Plán zněl sever Kokořínska a babská jízda ..., pokud se může něco zvrtnout, tak se zvrtne. Ze čtyřky ženských nakonec byla směska pěti. Vyráželo se z Holešovic vláčkem a vrchní bavič balil ... tedy chtěla jsem říct bavil vše co vypadalo jako pěkná dvacítka. V Liťáku se připojil druhý ... morous, a v protivnosti dokázal trumfnout chvílemi i mě. Nerada se nechám vést, ale jak se ukázalo, nebyla jsem sama a tak jsem to vzdala (budu předstírat, že je to proto, neboť to tam zná). Počasí bylo náladové a emoce také. První zastávka byla v Úštěku po 0,5 km a kde jinde než v hospodě. Pak jsme vyrazili po žluté skalnatým údolím k hradu Helfenburk, poté zpět do údolí přes Skalku, kde jsme opět skončili u pěnivého moku. Poslední část cesty lesem byla zpestřena nějakou petardou, kterou pro radost z našeho leknutí, nám za zády kluci odpálili ... co se od nich dalo čekat. Pod převis jsme dorazili v pohodě a bylo to skutečně skvělé místo. Aleš předvedl zapálení ohníčku na jednu sirku a pyšně se bil do hrudi ... pravda, pěkně se na něj dívalo, když člověk nemusel přiložit ruce k dílu. Z večera si kromě rumu s kolou (na mě se nedívejte, já ne) pamatuji málo, neboť jako stařešina jsem velice brzy zalehla. Jediné co vím je, že vznikla jakási sázka o to, kdo vydrží do 3 hodin neusnout ... je mi upřímně jedno kdo vyhrál.

Falešná březost

To, že po ránu trpím nevolností (díky lékům), na to jsem si jakž takž zvykla, ale že když se zeptám kadeřnice zda-li mi nějak víc padají vlasy a ona radostně zvolala: "Říkala jsem si že jste těhotná...", tak to mnou otřese. Má to však i své klady ... možná že spíš rozpory. Mám totiž šaty, které si pamatují možná i mých náct (což je skutečně dlouho). Mají zvýšený pas aby zakryly mé slovanské tvary, bohužel na některé osoby působí tato kombinace střihu a nadměrné váhy jako signál těhotenství. Například včera mě v tramvaji pustil sednout fešný mladík ... neměla jsem sílu se s ním dohadovat o svém stavu a tak jsem si sedla ... mnohem raději bych s ním šla na kafe, ale co naděláte. Celou cestu jsem pak přemýšlela proč si mé těhotné kamarádky neustále stěžují, že je nikdo nepouští sednout.

Ať žije opičí žrádlo

Jazyky jsou pro mě zhoubou a to nejen ty cizí, ale i čeština … kdyby existovala možnost zapsání do Guinnessovy knihy rekordů v nasekání chyb v jedné větě, určitě bych tam byla. Proč to píšu … z nějakého důvodu jsem přestala brouzdat po českých stránkách a s pomoci slovníčku lovím všemožné pitominky na webu v angličtině. Tímto způsobem jsem se již dopracovala k mnoha zajímavostem a také k Bannana Bread … a jak se zpívá, …když máš srdce zjihlé, když máš potíže, … nehodlám však dávat cihlu k cihle, ale ten chleba zkusím.

Recept byl vlastně na muffiny, ale proč to nenalít do chlebíčkové formy … taky jsem to trochu přizpůsobila svým možnostem a tak:

Na banánové muffinky je potřeba:

8 lžic rozměklého másla

2 až 3 vejce

½ hrnku cukru (já dávala třtinový) + vanilkový cukr

… to celé zamíchat, pak přidat:

3 rozmačkané banány

špetku soli

1 a ½ hrnku hladké mouky

prášek do pečiva

sekanou bílou čokoládu … má ji být 65g, takže je ideální koupit si 100g a zbaštit dvě řádky :)

Přiznávám, že mi to přišlo dost sladké, takže příště dám méně cukru. Taky díky nedávnému stěhování nemám ještě spoustu věci, takže jsem … ještě k tomu bědně … formu jen vymazala a tudíž jsem nemohla chlebíček z formy vydolovat. Jelikož jsem zastánce elektrické trouby, tak v plynovce jsem pekla dost opatrně asi hodinu, ale dopadlo to vcelku dobře … a jako správný Hujer jsem donesla druhý den paní vedoucí, neboť spolu musíme trávit v práci celé páteční odpoledne a sobotu.

Tady jsou i jiné dobroty.

Do Vánoc času dost nač ten spěch?

Prázdniny za dveřmi a já si broukám koledy a háčkuji sněhové vločky … trochu ujeté, vím. Jenže zdání klame … rodiče si také klepali na čelíčko, když jsem na Štěpána začala tvořit jarní háčkované kytičky … nejsou do teď.

… ale k těm vločkám …

domnívám se, že jsem průměrná háčkovačka, ale přes jasné popisy (i mě jasné) jsem nikdy žádnou vločku nedokončila … až teď :)

Objevila jsem v knize (Háčkování; Barnden, Betty) nádhernou a jednoduchou vločku, žádnou ze stokrát nahazovaných sloupů … možná že ta moje není tak nádherná jako ta v knize na obrázku, ale je moje …