Na venkov

Na tenhle víkend u sestry jsem se móóóc dlouho těšila. Jak už to tak bývá, když se jeden moc těší, tak to nedopadne ... ale ono to dopadlo, i přestože to ze začátku vypadalo nahnutě.
Nejdříve jsem totiž nestihla přestoupit v Jičíně. Měla jsem tam 2 minuty na přestup, ale autobus měl přes půl hodiny zpoždění. Stihla jsem poslední spoj a přijela do lazaretu, neboť chřipka skolila celou rodinku. Setrvalý déšť mi také dával najevo, že není se na co těšit.
Nakonec přestalo pršet a i sestra se jakžtakž sebrala a chodila se mnou na procházky, tvořila drátkované zvonečky* a kecala. Smutná jsem byla jen, když mi nešlo pustit DVDíčko s filmem**, které jsem si přivezla.
Takže dost keců a nějaké ty obrázky malebné krajiny :)

* důležité je vystihnout ten správný čas, kdy začít s vánočníma přípravama
** vyškemrala jsem na kamarádce Lásku nebeskou, jakože si zase jednou zafrkám do kapesníku

Kam to asi tak vede?










Sám samotinký v poli













Z hnoje narodil se narodil blatouch










Evin ráj, Adamovo peklo ... jabloňové sady











Trocha Máchy v obraze










Hurá ... rovinka













... ale ne, už zase kopeček













Psychiatrická alternativní léčebna













Konec pouti ... kostel sv. Petra a Pavla ve Stavu (stavba zbudovaná v 15. století ve stylu lucemburské gotiky, prý zajímavá uvnitř)










Padlý anděl na hřbitově u kostelíčka










... že by boží světlo?













Mokřice z hlediska dobyvatele ... já bych po zdolání kopečku padla sama od sebe










Mokřice z hlediska obyvatele ... prostě moderní vybavení domácnosti










Malý test:
Moje sestra
a) objímá strom
b) brzdí z kopce













Přestaňte se hýbat a zaujměte postoj ... modelky poprvé










Modely pro sezónu podzim/zima 08 ... modelky podruhé

Pracovní porada dětského knihovníka

Čeho se to tak asi může týkat? ... no přeci něčeho důležitého. Víte vy vůbec jak je složité odhalit, který z nich je Křemílek a který Vochomůrka?!

Přišel ... nečekán, nezván...

... Alois Alzheimer.
Jela jsem na Smíchov do H&M koupit neteři trička na batiku. H&M je v prvním patře (což vím) a tak jsem vyjela takové ty schody na plocho a šinu si to tím směrem. Pak jsem vyjela ještě jedny schody, zasmála se a sešla u kina po svých ... no nic, to se občas stane, že místo v prvním člověk skončí v druhém. Koupila jsem trička (vel. S jsem si hrdě nesla k pokladně místo mé obvyklé XXXXXL) a radostně utíkala z toho tobogánu ven. Sjela jsem do přízemí ... no a pak ještě do garáží.
Doufám, že se nezdrží.

Po svých ...

... jsem měla chuť vyrazit o víkendu na výlet z Mníšku do Dobříše. Místo toho jsem šla na výstavu po stopách jiných. Mnohem lepší by bylo říct "ve stopách", neboť fronta u pokladny se táhla až ke vstupním dveřím. U poloviny návštěvníků jsem si však nebyla jistá, jestli přišli na výstavu nebo na maraton.
Výstava je to docela pěkná, taková všehochuť. Autorům musím přiznat nadhled a humor. Člověk není ukázán jen v tom dokonalém světle, ale najdete tam i místa, která by se dala nazvat: Kam lidská noha šlápne, tráva sto let neroste. Objevíte však i perly v podobě onucí vojáka Švejka ... dokonale bílé, kdo ví v čem pere, nebo náplasti Járy Cimrmana, které jsou naopak dokonalým vzorkem jeho DNA.
Po těch dvou hodinách, co jsem bloumala výstavou, mě začaly pekelně bolet nohy, což se k výstavě tematicky hodilo.
Co z toho plyne:
Vezměte si francovku a jděte na prohlídku nejlépe s nočním hlídačem ... alespoň budete mít kam šlápnout.

Mňau

Máme kočičáka. Nepamatuju si jak se jmenuje, ale já mu říkám Kolíček.

... a zase ten žvanec

Léčba duše prací je super, ale výsledkem oné práce by nemělo být jídlo, neboť člověk je pak možná duševně zdravý, ale má cukrovku, dnu, nadváhu a jiné nemoci spojené s přemírou žvance.
Tohle jsem vylovila zde .
Kdybych nebyla osel, tak jsem to udělala na větší plech a pravděpodobně by to bylo lepší ... ale co, stejně to zbaštím sama :)

Sekáč

Není to ani tak dlouho, co mě ráno budíval monotonní svištivý zvuk vydávající kosa v rukou našeho souseda. Kosou se totiž musí tráva sekat brzy po ránu, když je ještě rosa. Pan S. zemřel a ostatní sousedi (včetně mého tatínka) si koupili pekelný stroj - sekačku. Pak si ve svých diářích červeně podtrhli data mých víkendových návratů do rodného hnízda ... to jsou totiž nejlepší dny pro sekání trávy.
Praha pro mě má mnoho hořkých příchutí, ale příchuť sekačky mezi nimi není ... tedy nebyla, až do teď. Z okna svého pokoje se totiž dívám na dokonalý anglický trávník snobů od vedle. Jen co sluníčko rozpustilo poslední ostrůvek sněhu, soused pravidelně týden co týden nasazuje Otíkova sluchátka a zdokonaluje již tak dokonalý pažit.
Myslím, že ty doby kdy zahrady svítily pampeliškami, sedmikráskami, prostě kytičkami, jsou pryč. Už mě po ránu asi nikdy nevzbudí svištivý zvuk a vím, že tím bude můj život zase o něco chudší.

Co víc si přát

Lektorování je činnost, při které se snažíte prokousat knihou v rozsahu mezi leporelem a nekonečným počtem stran, abyste pak na základě toho vytvořili nic neříkající výcuc na několik řádek ... tomu se vznosně a cizozemsky říká anotace.*
Právě se tu prokousávám souborem Zeměplošských diářů a ročenek. Tato dojná kráva pro fanoušky Zeměplochy obsahuje i mudrosloví.
Některá mě pobavila,
"Co každý hudebník opravdu, opravdu chce, je dostat zaplaceno."
Zlota Zlotasson, hráč na roh

některá poučila
Smutný povzdech Stařenky Oggové na otázku, proč si dělá peněženku ze spodních kalhot.
"Protože to je poslední místo, kde by jí někdo hledal."

a některá donutila přemýšlet.
Co lidé opravdu chtějí, je to, aby zítřek nebyl horší než dnešek.
Lord Vetinari

A ještě jedno navíc:
Nejkrásnější věci v životě podle barbara Cohena.
"Teplá voda, dobrý dentišta a měkký toaletní papír."

... a tak se ptám co mi vlastně chybí? ... tohle všechno mám ... tedy většinou. Toaletní papír u mých rodičů se s jistotou nedá nazvat měkkým. Je skutečně z recyklovaného papíru, některý určitě recyklací proběhl i podruhé možná i po třetí. Předloni jsem k Vánocům (jako odpověď na mé věčné frflání) dostala několik ruliček toaleťáku měkčího ... ne měkkého ... jen pro mé soukromé potřeby.
Abych byla fér, tak musím přiznat, že ten co tam je teď obsahuje spoustu barevných skvrn a písmenek, ale je měkký.

* V případě leporel se vám klidně může stát, že toho napíšete víc než autor.

Někde tady bylo

Kdo? No přeci mé sebevědomí. Většinou když se podívám dolu, tak je obtočeno kolem mých kotníků, čímž mi dost znepříjemňuje život a občas může za nějaký ten pád. Ale i když je celé roztřesené a v lecčems mi brání, tak tam je a to je hřejivé.
Pak nastanou takové ty chvíle, kdy tam není, neboť se něčeho hrozně lekne a schová se. Takže když v případě návštěvy anglicky mluvícího čtenáře mě vidíte pod stolem, neznamená to, že spravuji počítač (i když to tvrdím), ale prostě se snažím vylákat ztracené sebevědomí.
Dneska ho už hrozně dlouho hledám. Už jsem prolezla co se dalo. Byla jsem pod postelí, ve špajzu, na balkoně a nic. Budu muset dojít koupit nějakou velkou čokoládu, neboť mé sebevědomí na šustění alobalu slyší a vždycky vyleze ... alespoň k těm kotníkům.
Jéé, já jsem vlastně neřekla proč uteklo?! ... byla jsem v bance dát příkaz k převodu do zahraničí.

Na tom našem dvorku

Stejně jako Šklíba jsem si knihovnickou třešeň chtěla vyfotit už stokrát ... konečně se mi to povedlo :)

Nebohý rohlík

Večer jsem opouštěla své rohlíky s klidným srdcem. Hověly si v sáčku na lince a nezdálo se, že by jim hrozilo nějaké nebezpečí. Jaké to bylo nemilé překvapení, když mi po ránu cosi začalo křupat pod nohama. Ano, byl to on ... rohlík. Jeho tělo bylo rozmetáno po celé jídelně (úplná jatka) a část plavala i v kočičí misce na vodu. Nebožáka jsem jakžtakž zametla, vylovila a pohřbila v odpadkovém koši. Doufám, že motivem nebyla rasová nesnášenlivost, i když kdo ví, byl grahamový.
Otázka je, kde je onen druhý rohlík? ..., že by byl na útěku a skrýval se? ... nebo, že by byl také mrtev a tajně ukryt?
Také nevím, jestli mám celé to drama hnát k nejvyššímu soudu v Haagu. Kočičáci by to totiž možná vyhráli, neboť v jejich přirozenosti je lov. Asi to zkusím zahrát na loupež týdne u soudu v Praze, neboť v Českých zemích dostanete větší flastr za krádež než za vraždu a týrání.

Pejsko-kočičkové překvapení

Ráda jím a protože mi nikdo neuvaří (promiň maminko, tebe se to netýká) vařím si sama.
Vařím dobře ... říkají ostatní, ale málo kdo u mě jedl a ti co jedli (ne)přežili ... základem této kamufláže bylo mé líčení jídel mnou vytvořených (o výsledcích nebyla řeč) ... no a pak už to stačílo držet v teple a nechat to žít (taková plíseň :)
Přiznání:
Pokud jde o výsledky, bývají to zpravidla skutečné kulinářské zážitky v jednom hrnci, jedné (většinou narůžovělé) barvy, kašovité konzistence a amarounové chuti.
Nejhezčí je, že mě to dokáže vždy překvapit, hlavně o něco později.* Vařit pro jednoho je totiž zhola nemožné, pokud nepodlehnete chlebu s máslem. Jelikož se mi však neosvědčilo (díky mé nenažranosti) ukládat si druhou porci do krabičky na druhý den, ukládám přímo do mrazáku. Výhoda je v tom, že po dvou hodinách už nemáte možnost vyžrat v dobré víře naplněnou krabičku ... tedy pokud nedáváte přednost zmrzlině čočkové, česnekové a jiných příchutí.
Pejsko-kočičkové překvapení však přichází v okamžiku, kdy vytáhnete krabičku (třeba za měsíc) a pak se divíte jak malé děcko, co jste zplodili.
To co jsem měla dneska byla dokonalá ukázka vyvážené stravy, podle toho co všechno v tom bylo k nalezení.

* později znamená, třeba za ten měsíc, nejde tedy o biologické procesy v těle

Poprvé...

... jsem navštívila YouTube, neboť jsem si říkala, že bych chtěla k předchozímu příspěvku dát video s nahrávkou toho Rákosníčka s hvězdným dráčkem. Je tam, našla jsem ho ..., ale neumím to dát na blog.
Nebyla by tu nějaká polopatická rada pro méně chápavé jedince?
Jo, mimochodem, když už budete v tom vysvětlování, neví někdo, proč se můj blog nemůže rozhodnou pro svoji jazykovou orientaci? Například zde na stránce mám tlačítko: PUBLIKOVAT PŘÍSPĚVEK a hnedle vedle: SAVE NOW.

Nikdá nehledejte kamošku na netu

Znáte to, občas to přijde ... nikdo vás nemá rád a nikdo si s vámi nechce hrát* ... no a já ten pocit mám v poslední době ... nebo že by to byla jistota?
Neboť trpím paranoiou, že každému lezu na nervy, za všechno můžu a nikdo mě nechápe (musím se politovat sama, nikdo jiný to neudělá :)), tak jsem se rozhodla najít na netu na pokec nějakou podobně postiženou holku.
Nevím proč, ale dala jsem do vyhledávače "tlustá holka blog" ... neptejte se proč, nevím. Mohla jsem tam klidně dát něco jako "duševně nevyrovnaná", "otrava roku" nebo jinou ptákovinu, ale prostě jsem napsala "tlustá holka" :)
Jen tak zbůhdarma jsem klikla na tento odkaz a pak už jen zírala, tedy spíš četla. Přečetla jsem si jen ten článek s "tlustou holkou", ale stejně mě to tak nějak svým způsobem pobavilo ... holt jsem cynik.
Z domnělé Šárky se vyklubal nějaký pitomec. Nevím jak pokračoval jeho milostný život a nehodlám si o tom nadále číst, ale začátek nebyl moc valný ... a patří mu to.
Kamarádku jsem nenašla, ale hlodá ve mě myšlenka na založení nového blogu :))

* to už říkal dráček v Rákosníčkovi a koulely se mu přitom z očiček óóbrovské dračí slzy :)

Konkurz na ženu roku

Konečně ... už se mě nikdo nebude ptát, kdy že to jedu na tu Vysočinu ... byla jsem tam totiž tenhle víkend.

Ještě minulý měsíc jsem hodlala odjet:

1. o něco hubenější
2. o něco namalovanější
3. v nových šatech
4. s úsměvem na rtech
5. a s dobrou myslí

... na konec jsem odjela:

1. o něco kypřejší
   
2. uřvaná, opuchlá a s odřeným nosem
3. v roztrhaných kalhotách a špinavém tričku
   
4. s výrazem Medúsy*
5. smutná a naštvaná na celý svět

Jak jsem u onoho mladého muže obstála nevím, ale předpokládám, že konkurz na ženu roku jsem nevyhrála, i když jeden nikdy neví. Kamarádky bratr vždycky říkal, že pokud se zamiluješ do ženy ve vytahaných teplácích, rozcuchané, nenamalované a nejlépe s chřipkou, pak už tě může jen mile překvapit. Jasným důkazem je královna Koloběžka I.**
Z mého hlediska je to naprosto skvělá partie pro mého tatínka ... šikovný, pracovitý a pálí kořalku, ale obávám se, že na mě je moc hodný a já jsem prostě mrcha.

* Té mýtické :))
** Jasně že myslím tu "historicky" doloženou královnu o které psal Jan Werich.