Pejsko-kočičkové překvapení

Ráda jím a protože mi nikdo neuvaří (promiň maminko, tebe se to netýká) vařím si sama.
Vařím dobře ... říkají ostatní, ale málo kdo u mě jedl a ti co jedli (ne)přežili ... základem této kamufláže bylo mé líčení jídel mnou vytvořených (o výsledcích nebyla řeč) ... no a pak už to stačílo držet v teple a nechat to žít (taková plíseň :)
Přiznání:
Pokud jde o výsledky, bývají to zpravidla skutečné kulinářské zážitky v jednom hrnci, jedné (většinou narůžovělé) barvy, kašovité konzistence a amarounové chuti.
Nejhezčí je, že mě to dokáže vždy překvapit, hlavně o něco později.* Vařit pro jednoho je totiž zhola nemožné, pokud nepodlehnete chlebu s máslem. Jelikož se mi však neosvědčilo (díky mé nenažranosti) ukládat si druhou porci do krabičky na druhý den, ukládám přímo do mrazáku. Výhoda je v tom, že po dvou hodinách už nemáte možnost vyžrat v dobré víře naplněnou krabičku ... tedy pokud nedáváte přednost zmrzlině čočkové, česnekové a jiných příchutí.
Pejsko-kočičkové překvapení však přichází v okamžiku, kdy vytáhnete krabičku (třeba za měsíc) a pak se divíte jak malé děcko, co jste zplodili.
To co jsem měla dneska byla dokonalá ukázka vyvážené stravy, podle toho co všechno v tom bylo k nalezení.

* později znamená, třeba za ten měsíc, nejde tedy o biologické procesy v těle