O mrtvých jen dobře

O tom, že nemám nijak ráda fotbal a už vůbec né fotbalové fanoušky se nehodlám rozepisovat, ale tato věta v mé lektorovací knize "Děsivé dějiny: Wales" mě pobavila, a tak se s ní musím podělit: 230 000 př.n.l. se po waleských kopcích procházeli tvorové zvaní neandrtálci. Vypadali jako lidé, ale chovali se jako opice. (Dneska jim říkáme fotbaloví fanoušci.) Na mysl mi přitom vytanula vzpomínka na nedávný zápas Bohemians.
Na rozdíl do fotbalu většinu knih Neila Gaimana mám ráda, takže "Knihu hřbitova" jsem uchvátila s nemalým očekáváním, které mě nezklamalo. Úžasně napsaný příběh, kde vás z náhrobků zarostlých břečťanem nemrazí, ale naopak se cítíte jako s přáteli na pikniku. Chladný, nepřikrášlený popis myšlenek vraha Jacka se střídá s jemnou ironii popisu obyvatel hřbitova (Majella Godspedová stará panna farnosti 1791 - 1870 Ztracena všemu, jen né vzpomínkám). S klukem si projdete jeho život od prvních krůčků (těch, co mu zachrání život) až po vzpurnou pubertu (výchova puberťáka je i pro mrtvé dost strastiplná).
Gaiman tu obrací zkostnatělé myšlenky naruby a ukazuje, že svět za hřbitovní zdí může být úplně jiný, než v našich představách, vycházejících z toho, že smrt je něco pro nás neuchopitelného a neovlivnitelného.
A co to má vlastně společného s fotbalem ... skoro nic, jen jsem jí četla na lavičce v Grébovce a kulisou mi bylo hulákání fanoušku na stadionu Bohemians :)