Malešický park nepatří mezi nejmalebnější ani nejnavštěvovanější v Praze. V sobotu v podvečer, tam bloumalo jen pár pejskařů, skupinka puberťaček a já. Abych nezapomněla, byl tam také hráč na pozoun. Z parku je daleký výhled na jih, pomalu mizející za vzrůstajícími stromy, a dobře se tam nese zvuk. Možná tyto dvě skutečnosti s tou lahví vína byly hlavním důvodem, proč se onen pozounista rozhodl sdělit skrz nástroj svůj názor na život právě zde. Nástroj chvílemi kvílel, chvílemi si zoufal, chvílemi žaloval a občas se zdál být i naštván. Když mladíkovi docházel dech a měl dojem, že potřebuje světu sdělit ještě pár nevyřčených pravd, bylo možno zaslechnou i nějaké to peprnější slova (slova jako "sere mě to" asi nejdou zahrát).
Záviděla jsem mu, když tak celý vyřízený a smířený usedl tiše do trávy a dorazil tu lahev vína.
S dětskými pokoji...
před 4 dny
3 komentáře:
Skoro se nabízí otázka, co sere tebe v tuhle chvíli? ;)
Velmi dobře, aknezob, úplná poezie...jen pro tvou informaci, slova "sere mě to" ale hraje zatraceně hodně muzikantů...
Nesere mě právě nic :)
Předpokládám, že to je ironie, neboť pokud jde o poezii, jsem na tom jako s hudbou. To znamená, že kromě Cestičky k domovu a Ostravy nevím o poezii vůbec nic. Pokud jde o pozoun, raději jsem se podívala na net, jestli jsem se nespletla. Já totiž jsem schopna říct, že jsou to housle, když se pokusí dát si někdo basu pod bradu. Hrát "sere mě to" jsem neslyšla, asi bych si tě měla přišla poslechnout :)))
Okomentovat