Už mi lásko není dvacet let ...

Už vím, proč se třídním sešlostem říká "sraz". Je to prostě srážka s realitou ... je to 20 let od základky!!!!!!
Přiznávám bez mučení, že jsem se hóóódně dlouho rozhodovala jestli půjdu. Nakonec jsem šla s pocitem, že dám dvě pivka a jsem za dvě hodiny doma. Málo kdy mi však vyjde co si naplánuju, takže jsem nepřišla za dvě, ale ve dvě hodiny ... i těch pivek bylo víc :)
Holky kromě dvou jsem poznala všechny, to samé však nemůžu říct o pánském osazenstvu. Chvíli jsem musela přemýšlet, jestli to není jak v té pohádce, kde Jiřík z dvanácti panen tu pravou vybíral ... ony byly také všechny stejné, jak ti naši kluci: plešatí, kulatí a rudolící :)
Z celého toho mecheché si moc nepamatuji, neboť můj mozek přijímá jen omezený počet informací, ale všichni vypadali celkem spokojení a v pohodě. Když jsem opouštěla základku, neměla jsem právě dvakrát na co vzpomínat, ale po těch letech se tomu špatnému obrousily hrany a to pěkné, co jsem dříve přesto nehezké neviděla, mi ostatní připomněli.
Tu správnou tečku na závěr téhle sešlosti udělala moje sestra, když druhý den mi povídá do telefonu: "Tak co, sbalilas toho Honzu?" Mamince jsem totiž jen tak ze srandy řekla, že jdu na sraz proto, abych sbalila Honzu, neboť pro ně mám přeci odjakživa slabost. Tak si tak říkám, co budu mamince říkat za dalších dvacet let, až se budu chystat na další sraz.